// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 13.10.2017

ÚS: Legitimní očekávání náhrady nemajetkové újmy

Analytická právní věta

Uplatnil-li poškozený nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nespravedlivým odsouzením a uvězněním v době nesvobody dříve, než Ústavní soud stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 uznal chybnost svého dosavadního výkladu, postupuje se i po přijetí tohoto stanoviska ve shodě s předchozím výkladem.

PRÁVNÍ VĚTY

Tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vytvořila legitimní očekávání náhrady nemajetkové újmy u poškozených, kteří byli v době nesvobody nespravedlivě odsouzeni a uvězněni kvůli odmítnutí nastoupit vojenskou službu z důvodů náboženského či obdobného přesvědčení, nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat ve vztahu k těm, kteří své nároky uplatnili dříve, než Ústavní soud stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 uznal chybnost svého dosavadního výkladu. I po přijetí uvedeného stanoviska tedy platí, že ve shodě s předchozí judikaturou se postupuje vůči poškozeným, jejichž žaloba byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska, i co do výše náhrady nemajetkové újmy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 823/15, ze dne 23. 8. 2016

vytisknout článek




UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. března 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 49/2012 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Bratislava sp. zn. 1 T 105/78 ze dne 28. června 1978 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákon“), a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Uložený trest vykonal celý v době od 6. května 1978 do 6. listopadu 1979. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Bratislavě sp. zn. 2 Rtv 409/90 ze dne 30. května 1991 byl původní rozsudek zrušen ve výroku o trestu a následným rozsudkem téhož soudu sp. zn. 2 Rtv 409/90 ze dne 10. července 1991 bylo při nezměněném výroku o vině upuštěno od potrestání. Usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. Rt 2/2010 ze dne 14. dubna 2011 byl zrušen i pravomocný výrok o vině a trestní stíhání stěžovatele bylo podle § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zastaveno.

3. Podáním ze dne 16. srpna 2011 stěžovatel požádal o dodatečné odškodnění. Ministerstvo spravedlnosti jeho žádosti dopisem ze dne 31. srpna 2012 č. j. 63/2011-ODSK-RO/4 částečně vyhovělo, avšak v položce zadostiučinění za nemateriální újmu jeho nárok odmítlo s odkazem na probíhající soudní řízení.

4. Obvodní soud pro Prahu 2 následně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na přiznání zadostiučinění za nemateriální újmu s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu.

5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že v daném případě nelze stěžovateli vyhovět na základě aplikace norem podústavního práva ani na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť Úmluva vstoupila pro území České republiky v platnost dnem 18. 3. 1992, tedy po vydání původních rozhodnutí a poté, co stěžovatel byl vazebně držen a vykonal trest odnětí svobody.

6. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud tak, že napadeným výrokem I. rozsudek odvolacího soudu změnil v tom smyslu, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že trestním stíháním stěžovatele, jeho odsouzením a výkonem trestu bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces, a v konečném důsledku jeho uvězněním a výkonem trestu právo na svobodný život a osobní bezpečnost a dále tímto výrokem I. rozhodl, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 494.100 Kč. Dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Nejvyšší soud v podstatě dospěl k závěru, že při nemožnosti přímé použitelnosti mezinárodní úmluvy je třeba aplikovat úpravu vyjádřenou v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) a konstatovat porušení práva bez finančního zadostiučinění s tím, že kritéria pro stanovení jiné formy zadostiučinění se zde zjevně nemohou pro časový odstup od doby vzniku a trvání újmy poškozenému uplatnit.


II.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na výrok II. sjednocujícího stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. listopadu 2014, v němž je jasně uvedeno, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy se má aplikovat i na ty, kdo podali v obdobných věcech žalobu před uveřejněním tohoto stanoviska, což je i případ stěžovatele. Dále odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 3439/11 ze dne 4. března 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12 ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS 500/13 ze dne 5. listopadu 2013, sp. zn. IV. ÚS 644/13 ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS 2265/13 ze dne 24. dubna 2014. Nejvyšší soud však v projednávané věci aplikoval ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., přitom takovou aplikaci výslovně vylučuje § 36 tohoto zákona, neboť k nezákonným rozhodnutím a k nezákonnému stavu došlo přede dnem účinnosti tohoto zákona.

8. Stěžovatel připomíná, že řadě osob v obdobném právním postavení byla náhrada nemateriální újmy soudními rozsudky pravomocně přiznána a vyplacena, přičemž i Ministerstvo spravedlnosti po vydání nálezu sp. zn. IV. ÚS 500/13 začalo finanční zadostiučinění vyplácet dobrovolně. Stěžovateli však nebylo přiznáno soudně ani mimosoudně. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 290/05 ze dne 1. prosince 2005. Nejvyšší soud existující nerovnosti napadeným výrokem ještě prohloubil, a pokud odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. prosince 2014, aby ospravedlnil své rozhodnutí o vyslovení omluvy a odmítnutí finančního zadostiučinění, zmíněný nález k ničemu takovému nenabádá. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3451/13 ze dne 24. února 2015. Zmiňované nálezy dle stěžovatele rozhodně nemluví o tom, že by roky nezákonného odnětí svobody měly být kompenzovány pouhou omluvou. Zadostiučinění formou omluvy či konstatování porušení práva je dle stěžovatele vhodné tam, kde došlo na straně státu k drobnému pochybení. Jestliže však dojde k tak závažnému zásahu do práv občana, jako je déletrvající zbavení osobní svobody, pak omluva, resp. konstatování porušení práva bez přiměřené finanční kompenzace je výsměchem poškozenému občanovi a pošlapáním jeho lidské důstojnosti. Stěžovatel odkazuje též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž finanční odškodnění nevinně vězněných osob má tři složky – náhradu materiální újmy, náhradu nemateriální újmy a náhradu nákladů právního zastoupení (viz rozsudek ze dne 29. května 1997 ve věci Tsirlis a Kouloumpas v. Řecko). V zásadě není žádný důvod, aby stěžovateli byla přiznána 1. a 3. složka a druhá mu byla odepřena.

9. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. dubna 2015 stěžovatel uvádí, že jeho právo na finanční náhradu nemateriální újmy vyplývá i z nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. dubna 2015.


III.

10. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.

11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že si byl při rozhodování vědom stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 a závěry v něm uvedené ve své rozhodovací činnosti aplikoval. Za situace, kdy neexistovala žádná pozitivní právní norma, z níž by vyplýval nárok stěžovatele na odškodnění, nemohl žádnou takovou normu přímo použít, a to ani zákon č. 82/1998 Sb. Uvedl, že si je vědom související judikatury Ústavního soudu, z níž se podává, že vzhledem k legitimnímu očekávání, jež vyplynulo z nesprávného výkladu Úmluvy Ústavním soudem, má být dotčeným osobám přiznáno odškodnění v penězích, byť tento nárok nemá oporu v pozitivním právu. I přesto setrvává na svých závěrech, neboť je toho názoru, že ani legitimní očekávání v chybný výklad práva nemůže založit právní nárok. Odkázal přitom na usnesení sp. zn. I. ÚS 737/15.

12. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a závěry v něm vyjádřené.

13. Další účastník řízení Obvodní soud pro Prahu 2 a vedlejší účastník řízení Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

IV.

14. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 

16. Jak vyplývá ze skutečností zjištěných z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 429/2012, stěžovatel byl v 70. letech minulého století uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který celý vykonal. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Bratislavě sp. zn. 2 Rtv 409/90 ze dne 30. května 1991 byl původní rozsudek z r. 1978 zrušen ve výroku o trestu a následným rozsudkem téhož soudu ze dne 10. července 1991 bylo při nezměněném výroku o vině upuštěno od potrestání. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2011 byl zrušen i pravomocný výrok o vině a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno.

17. V projednávané věci je pak klíčovou otázka, zda lze na případ stěžovatele, kdy nemajetková újma, která mu byla způsobena v důsledku zmíněného nezákonného odsouzení, resp. zbavení osobní svobody, vznikla ještě předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou, tj. před datem 18. března 1992, aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

18. Otázkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na případy náhrady nemajetkové újmy, která vznikla před závazností Úmluvy pro Českou republiku, se Ústavní soud opakovaně zabýval [viz např. nálezy ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497), ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3439/11 (N 37/68 SbNU 379), ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 4877/12 (N 98/69 SbNU 655, ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 500/13 (N 180/71 SbNU 163), ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 644/13 (N 66/73 SbNU 241), ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2265/13 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

19. Pro posouzení věci stěžovatele je rozhodující stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (č. 297/2014 Sb.), z něhož vyplynuly následující závěry:

I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní.

II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.

20. Z uvedených závěrů stanoviska je zřejmé, že prvním výrokem Ústavní soud uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Úmluvy, uplatňovaný některými senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný. Druhým výrokem se zaměřil na žadatele, kteří - inspirováni dřívějším chybným výkladem - požádali o přiměřené zadostiučinění, a ve vztahu k nim založil fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by onen původní výklad byl správný, neboť právě na tomto předpokladu bylo založeno jejich legitimní očekávání, že i jim bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění stejně jako jiným osobám v obdobné situaci, které měly to „štěstí“, že o jimi uplatněných nárocích soudy již stihly rozhodnout. Právě k těmto očekáváním konkrétních žadatelů mají přihlédnout obecné soudy rozhodující nyní, tedy po vydání citovaného stanoviska.

21. I po přijetí uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu tedy platí, že ve shodě s předchozí judikaturou se postupuje vůči těm žalobcům, jejichž žaloba na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska, což je i případ stěžovatele.

22. I když byl tedy stěžovatel protiprávně zbaven osobní svobody ještě předtím, než se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou, a vzhledem k tomu, že se odškodnění nemajetkové újmy nemohl domáhat dříve než okamžikem, kdy bylo v rámci rehabilitačního řízení zastaveno jeho trestní stíhání, a dále vzhledem k tomu, že se tohoto odškodnění nemohl domáhat na základě vnitrostátních předpisů, náleží mu nárok na náhradu nemajetkové újmy na základě čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Při rozhodování o výši této náhrady obecné soudy vezmou v úvahu specifika dané věci, jež plynou z důvodů obsažených v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu, především v jeho bodech 31 až 35. Přihlédnou tedy k tomu, že o navrhovaném odškodnění nemateriální újmy za déletrvající omezení osobní svobody stěžovatele v důsledku nezákonného rozhodnutí budou rozhodovat za situace, kdy v jiných právně srovnatelných případech již bylo navrhovatelům vyhověno. Odklon v neprospěch stěžovatele by byl zjevně nespravedlivý a vytvářel by tím další nerovnost a křivdu v rámci této skupiny osob, které se nacházely ve srovnatelné právní situaci, řádně se domáhaly svých práv, nicméně jen některé z nich měly to „štěstí“, že jim zadostiučinění v penězích bylo přiznáno.

23. Obdobně Ústavní soud argumentoval již v nálezu sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. 4. 2015 (na nějž stěžovatel dodatečně odkázal), když uvedl, že „nároky jednotlivců, kteří v době nesvobody odmítli z důvodu náboženského či obdobného přesvědčení nastoupit vojenskou službu, a byli proto v době nesvobody nespravedlivě odsouzeni a uvězněni, které byly vzneseny před vydáním stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (297/2014 Sb.), je třeba brát stejně vážně jako ty, které byly před vydáním stanoviska i rozhodnuty, a to i z hlediska výše odškodnění. Je proto namístě těm jednotlivcům, kteří své nároky uplatnili před vydáním citovaného stanoviska, přiznat i přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši odpovídající situaci, v níž by se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval článek 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ani zákonodárce, a tím méně pak soudy, totiž jistě nemohou odškodnit všechna příkoří, která vznikla v době nesvobody. Ovšem tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či mezinárodní úmluvy, založila legitimní očekávání poškozených, že právě jim učiněné křivdy se stát rozhodl odškodnit, nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat ve vztahu k poškozeným, kteří své nároky uplatnili dříve, než Ústavní soud uznal chybnost svého dosavadního výkladu“.

24. Pokud Nejvyšší soud odkázal ve svém vyjádření na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 737/15 ze dne 28. dubna 2015, Ústavní soud v něm dospěl k odlišným právním závěrům vzhledem k zjištěnému promlčení vzneseného nároku. V projednávané věci se však Městský soud v Praze případným promlčením vůbec nezabýval, neboť to považoval za nadbytečnou otázku, neřešil ji ani Nejvyšší soud, který v případě stěžovatele shledal přiměřeným zadostiučiněním toliko konstatování porušení práva.

25. Skutkově i právně shodnou problematikou, kdy se jiný stěžovatel domáhal žalobou nahrazení nemateriální újmy v souvislosti s nezákonným vězněním v době nesvobody, a kdy byla jeho žaloba i odvolání zamítnuty a k dovolání stěžovatele bylo sice Nejvyšším soudem konstatováno porušení jeho práv v důsledku nezákonného věznění, ale nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění byl zamítnut, se Ústavní soud zabýval také v nálezu sp. zn. IV. ÚS 856/15 ze dne 7. června 2016, v němž shledal, že se obecné soudy neřídily právním názorem vysloveným v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu, čímž porušily ústavní práva stěžovatele.

26. Protože v nyní projednávané obdobné věci Ústavní soud neshledal žádný relevantní důvod, aby se od právního názoru, obsaženého v posledně citovaném nálezu, jakkoliv odchyloval, shodně se závěry v něm vyslovenými konstatuje, že soudy v napadených rozhodnutích nepostupovaly v souladu s právním názorem Ústavního soudu plynoucím z jeho dosavadní judikatury, čímž porušily základní práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Úmluvy a na přiměřené odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

27. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články