// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 22.09.2017
ÚS: Nepředvídatelné rozhodnutí soudu dle § 336a odst. 2 o.s.ř.
Zaujme-li odvolací soud zcela jiný právní názor, než jaký byl podkladem rozhodnutí soudního exekutora a změní-li jeho rozhodnutí tak, že rozhodne o zániku práv podle § 336a odst. 2 o. s. ř. bez jakéhokoliv dokazování, aniž by účastníkům řízení poskytl možnost seznámit se s jeho právním názorem, způsobuje tímto svým postupem nepřípustné odnětí práva účastníků řízení vyjádřit se k takové změně právního názoru a argumentovat ve svůj prospěch. Takový postup odvolacího soudu je v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 909/17, ze dne 29. 8. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. března 2017, stěžovatel podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. ledna 2017 sp. zn. 11 Co 2/2017 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisů Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 28 EXE 2691/2013 a Exekutorského úřadu Klatovy sp. zn. 120 EX 32061/13 vyplývá, že dne 30. dubna 2008 byla uzavřena úvěrová smlouva mezi Raiffeisenbank a. s. a Danielem Ferencem, Kamilou Baslovou a Květou Lieskovou. Dne 2. června 2008 byla k úvěrové smlouvě mezi Raiffeisenbank a. s. a Daniel Ferencem sepsána smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem - rozestavěné budově a pozemku v k. ú. Dolní Chodov, který je ve vlastnictví stěžovatele.
3. Okresním soudem v Sokolově byl dne 11. prosince 2012 nařízen soudní prodej zástavy, a to pro uspokojení pohledávky zástavního věřitele Raiffeisenbank a. s. ve výši 2 375 760,54 Kč s příslušenstvím. Dne 3. října 2013 Okresní soud v Sokolově pověřil soudního exekutora JUDr. Dalimila Miku, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy (dále jen "soudní exekutor"), provedením exekuce. Soudní exekutor dne 25. června 2015 vydal exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí, kterým byly postiženy nemovité věci zapsané na listu vlastnictví X v k. ú. Dolní Chodov.
4. Usnesením ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 120 EX 32061/13-120 stanovil soudní exekutor ocenění nemovitých věcí podle znaleckého posudku, vypracovaného Znaleckou společností s. r. o., kterou byla stanovena cena oceňovaných nemovitostí ve výši 750 000 Kč s tím, že na nemovité věci bude i po dražbě váznout věcné břemeno užívání ve prospěch Mgr. Miroslava Zemana k parcele parc. č. XX a věcné břemeno spočívající v užívání předmětného pozemku a dále v umístění a vybudování stavby pro bydlení Mgr. Miroslava Zemana, které bylo oceněno částkou 600 000 Kč. Proti tomuto usnesení podala oprávněná Raiffeisenbank a. s. odvolání ke Krajskému soudu v Plzni, ve kterém zpochybňovala cenu nemovitých věcí ve vztahu k věcnému břemeni, zapsanému na listu vlastnictví. Soudní exekutor vyzval stěžovatele, aby se k podanému odvolání vyjádřil. Stěžovatel s odvoláním vyjádřil nesouhlas.
5. Krajský soud v Plzni vydal usnesení napadené ústavní stížností, kterým usnesení soudního exekutora ve výroku pod bodem III změnil tak, že výsledná cena nemovitých věcí a jejich příslušenství se určuje částkou 1 350 000 Kč (výrok I.), ve výroku pod bodem IV napadené usnesení změnil tak, že s nemovitými věcmi nejsou spojena žádná věcná břemena, výměnky a nájemní, pachtovní či předkupní práva, která prodejem v dražbě nezaniknou (výrok II.) a ve výroku pod bodem V. napadené usnesení změnil tak, že věcné břemeno výlučného užívání předmětných nemovitostí, práva vstupu a vjezdu na pozemek a věcné břemeno spočívající v právu umístit a vybudovat na tomto pozemku stavbu pro bydlení, svědčící oprávněnému z věcného břemene Mgr. Miroslavu Zemanovi, zanikne dnem, kdy se vydražitel stane vlastníkem vydražených nemovitých věcí (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že Krajský soud v Plzni napadené rozhodnutí učinil a odůvodnil nikoliv z důvodů uváděných v odvolání podaném oprávněnou Raiffeisenbank a. s., ale z hlediska důvodů a ustanovení právního předpisu, kterého se odvolatelka nedovolávala. Stěžovateli nebyla dána možnost se vyjádřit v odvolacím řízení k věci z hlediska, z jakého odvolací soud věc rozhodl a bylo mu tak upřeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Uvedeným postupem odvolacího soudu byla podle názoru stěžovatele porušena i zásada rovnosti postavení účastníků řízení, jelikož stěžovatel se vyjadřoval k obsahu odvolání a nemohl předvídat jinou argumentaci o protiprávnosti zřízeného věcného břemene. Stěžovatel má za to, že Krajský soud v Plzni své rozhodnutí, učiněné na základě § 336a odst. 2 o. s. ř., neodůvodnil relevantním způsobem ani z hlediska citovaného ustanovení. Proto považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za překvapivé a nepřezkoumatelné, neboť nikdo z účastníků řízení se uvedeného postupu nedovolával ani jej neuplatnil a stěžovatel se tak k němu nemohl vůbec vyjádřit; současně neobsahuje konkrétní odůvodnění o tom, jak a proč je věcné břemeno zcela nepřiměřené výhodě oprávněného a jak toto právo výrazně omezuje možnost prodat nemovitou věc v dražbě.
III.
Vyjádření k ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost Krajskému soudu v Plzni, soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu Mikovi, LL.M. a Raiffeisenbank a. s. k vyjádření.
8. Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. dubna 2017 uvedl, že tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv nepovažuje za správné. Stěžovatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu učiněnými ve věci samé, které se následně promítly do jeho rozhodnutí. Tyto své skutkové a právní závěry odvolací soud vyjádřil a odůvodnil ve svém rozhodnutí a trvá na nich. Krajský soud v Plzni dále uvedl, že podle jeho názoru se z obsahu stížnosti podává, že stěžovatel Ústavní soud považuje za třetí soudní instanci. Jestliže totiž nebylo jeho požadavkům vyhověno obecnými soudy, očekává "nápravu" od Ústavního soudu. Navíc v dané věci nejde ani o případ, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají. Zde je třeba zdůraznit, že odvolací soud neprováděl dokazování. V rámci tohoto vyjádření k ústavní stížnosti však bylo zjištěno, že v usnesení, jež je ústavní stížností napadáno, došlo k písařské chybě v jeho záhlaví. Odvolací soud rozhodoval o odvolání oprávněné a nikoli o odvolání povinného, jak je nesprávně v záhlaví uvedeno. Tuto zřejmou nesprávnost lze napravit pouze vydáním opravného usnesení, což však nelze učinit v době, kdy se spis nachází s ústavní stížností u Ústavního soudu.
9. Soudní exekutor ve svém vyjádření ze dne 22. května 2017 uvedl, že napadené rozhodnutí pouze řádně rozeslal účastníkům řízení a poté vyznačil právní moc, která nastala dne 3. února 2017. Správnost napadeného rozhodnutí nepřezkoumával, neboť není aktivně legitimován k podání případného opravného prostředku či ústavní stížnosti.
10. Oprávěná Raiffeisenbank a. s. ve stanovené lhůtě své vyjádření k ústavní stížnosti nepodala a v souladu s poučením, uvedeným ve výzvě k vyjádření, Ústavní soud má za to, že se práva vedlejšího účastníka řízení vzdala (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
11. Ústavní soud zaslal podaná vyjádření stěžovateli. Stěžovatel ve své replice, doručené Ústavnímu soudu dne 6. června 2017, oponoval tvrzení Krajského soudu v Plzni s tím, že nepovažuje Ústavní soud za třetí soudní instanci. Rovněž se neztotožnil s tvrzením tohoto soudu, který nepovažuje stěžovatelem tvrzené porušení namítaných základních práv za správné.
IV.
Procesní podmínky řízení
12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jež bylo napadeno ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky.
14. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Proto Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. Jak již Ústavní soud dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
16. Ústavní soud při posuzování oprávněnosti ústavní stížnosti zjistil, že Krajský soud v Plzni rozhodl, aniž provedl jakékoliv dokazování. Rozhodnout v rámci exekučního řízení o tom, zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí soudu o zániku práva třetí osoby podle § 336a odst. 2 o. s. ř., lze jen na základě určitých skutkových zjištění. Je třeba zjistit a prokázat tvrzený nepoměr mezi nájemným v konkrétní věci a nájemným v místě a čase obvyklém nebo skutečnost, že věcné břemeno je zcela nepřiměřené výhodě oprávněného, stejně tak to, že práva, která mají zaniknout, výrazně omezují možnost prodat nemovitou věc v dražbě. Taková skutková zjištění nelze učinit bez dokazování, zpravidla alespoň příslušnou smlouvou zakládající právo třetí osoby.
17. Rozhodnutí soudu o zániku práv podle § 336a odst. 2 o. s. ř. může znamenat výrazný zásah do práva oprávněné osoby vlastnit majetek, které je zaručeno čl. 11 odst. 1 Listiny. Procesní předpis oprávněné osobě nepřiznává postavení účastníka. Přesto i zde platí, že součástí práva na spravedlivý proces je zásada audiatur et altera pars a proto je třeba oprávněné osobě dát možnost se před soudem vyjádřit k zamýšlenému rozhodnutí soudu o zániku jejích práv a k provedeným důkazům.
18. Ústavností procesního předpisu, podle kterého není oprávněné osobě, jejíž práva jsou soudem určena k zániku, přiznáváno právo účastníka, se Ústavní soud nezabýval, jelikož stěžovatel nic v tomto ohledu nenamítal a jeho procesní práva tím dotčena nebyla.
19. Ústavní soud je si vědom velmi specifické situace v této věci, kdy osoba oprávněná z věcného břemene vystupuje jako zástupce a advokát osoby z věcného břemene povinné. Posouzení, zda takový postup není v rozporu s § 19 odst. 1 písm. e) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, však není věcí soudu, ale orgánů České advokátní komory.
20. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotněprávním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit (§ 157 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
21. Právo na odůvodnění rozhodnutí je komponentem základního práva na spravedlivý proces. Je-li vykonávána spravedlnost, musí být účastníku řízení zřejmé, proč je realizována právě tím způsobem, který zvolil soud, jenž o věci rozhodoval. Realizace práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je jednou ze záruk, že výkon spravedlnosti nebude libovolný a neprůhledný. Stejný důraz klade na text odůvodnění rozhodnutí obecného soudu též Ústavní soud. Požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, se vyvozuje mimo jiné z principu předvídatelnosti rozhodování. Ústavní soud charakterizuje jako překvapivé mj. měnící rozhodnutí založené na takovém právním závěru přezkumného soudu, který nebylo možné na základě doposud zjištěného skutkového stavu předvídat. V takovém případě Ústavní soud předmětné rozhodnutí zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (srov. nález ze dne 1. srpna 2016 sp. zn. II. ÚS 46/16).
22. Za situace, kdy Krajský soud v Plzni neprovedl řádné dokazování a nedal možnost stěžovateli se před soudem vyjádřit k zamýšlenému rozhodnutí soudu o zániku práv v konkrétně posuzované věci a podstatnou měrou změnil za daného procesního stavu, bez kontaktu se stranami, dosavadní právní názor soudního exekutora na věc, pak zatížil své rozhodování nedostatkem předvídatelnosti. V rámci základního práva stěžovatele na spravedlivý proces bylo tedy porušeno i dílčí právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a takovéto rozhodnutí je nutno považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
23. Vzhledem k tomu, že v řízení před obecnými soudy nebyly dodrženy principy řádného procesu a úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasnění věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem Krajského soudu v Plzni bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
24. Z tohoto důvodu Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. ledna 2017 sp. zn. 11 Co 2/2017 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US