// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 17.02.2017
ÚS: Právo být slyšen při rozhodování o dalším trvání vazby
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se zbavení osobní svobody.
Obviněného je nutno zásadně slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky.
Ústavní soud nemůže akceptovat argument městského soudu, že stěžovatel nepožádal o konání vazebního zasedání. Podle Evropského soudu pro lidská práva právo osoby ve vazbě být slyšena vyplývá přímo z článku 5 odst. 4 Úmluvy a jeho existenci či realizaci nelze podmiňovat výslovnou žádostí takové osoby.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3909/16, ze dne 18. 1. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na osobní svobodu a spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 8, 36 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel je stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, neboť se měl podílet na dovozu a prodeji extáze a kokainu z Nizozemska. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vzal stěžovatele do vazby usnesením ze dne 23. 6. 2016 z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta městským soudem v neveřejném zasedání dne 26. 7. 2016.
Dne 21. 9. 2016 bylo stěžovateli doručeno vyrozumění, že u něj odpadl vazební důvod uvedený v § 67 písm. b) trestního řádu. Dne 29. 9. 2016 stěžovatel požádal o propuštění z vazby. Argumentoval, že z dosavadního dokazování vyplývá, že v jeho případě je vyloučeno pokračování v trestné činnosti. Uvedl také informace o svém dosud spořádaném osobním a pracovním životě, tudíž u něj nehrozí nebezpečí útěku či skrývání se. Zároveň nabídl peněžitou záruku. Městské státní zastupitelství v Praze návrhu nevyhovělo a věc dne 7. 10. 2016 předložilo obvodnímu soudu spolu s vlastním návrhem na ponechání stěžovatele ve vazbě.
V návrhu státní zastupitelství argumentovalo, že důvody útěkové a předstižné vazby trvají. K útěkové vazbě uvedlo, že stěžovateli hrozí vysoký trest odnětí svobody (dolní sazba deset let), což podle judikatury Ústavního soudu má samo o sobě zakládat důvodnost útěkové vazby. Důvody předstižné vazby státní zastupitelství spatřovalo v tom, že k trestné činnosti docházelo opakovaně po dobu delší jednoho roku se zištným motivem. Dodalo, že s ohledem na rozsáhlý charakter trestné činnosti nebylo dosud možno vyšetřování ukončit a naopak je třeba ještě provést řadu úkonů, které v návrhu specifikovalo. Tento návrh nebyl stěžovateli zaslán k vyjádření.
Obvodní soud bez konání vazebního zasedání napadeným rozhodnutím stěžovatele ponechal ve vazbě z důvodu § 67 písm. a) i c) trestního řádu a zamítl jeho žádost o propuštění z vazby. Podle obvodního soudu stěžovateli hrozí vysoký trest odnětí svobody, což je hlavním argumentem pro útěkovou vazbu. K tomu dodal, že stěžovatel je svobodný a nemá děti ani silné závazky na území České republiky. Obavu z pokračování v trestné činnosti soud viděl v charakteru trestného jednání, kterého se stěžovatel měl dopouštět dlouhodobě a opakovaně. Případný motiv stěžovatele musel být zištný a tedy argumentace stěžovatele, že má legální příjmy ze zaměstnání, na věci nic nemění, neboť ty měl i v době, kdy měl trestnou činnost páchat. Soud nakonec uvedl, že návrhu státního zastupitelství na prodloužení vazby bylo vyhověno, neboť je třeba ještě provést úkony, které byly státním zastupitelstvím v návrhu konkretizovány.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, ve které mimo jiné argumentoval, že nebyl vyrozuměn o tom, že soud bude rozhodovat o jeho vazbě a neměl tak možnost požádat o konání vazebního zasedaní; že mu nebyl doručen návrh státního zástupce na jeho ponechání ve vazbě; a že soud nerozhodl o jeho nabídce peněžité záruky.
Městský soud v neveřejném zasedání napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl. K námitkám stěžovatele městský soud uvedl, že stěžovatel nepožádal o konání vazebního zasedání ve své žádosti o propuštění z vazby. Dodal však, že obvodní soud pochybil tím, že nerozhodl o nabídce peněžní záruky, což však obvodní soud napraví v dalším řízení a novém rozhodnutí.
II. Argumentace stran
Stěžovatel namítá, že napadenými usneseními byl zbaven osobní svobody, aniž by se mohl vyjádřit k podstatným skutečnostem, které mohly mít zásadní vliv na rozhodnutí. Obvodní soud totiž nekonal vazební zasedání ani stěžovateli nezaslal k vyjádření návrh státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě.
Městský soud v Praze Ústavnímu soudu pouze sdělil, že k věci nemá žádných doplňujících vyjádření. Obvodní soud pro Prahu 2 se i přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti stěžovatele nevyjádřil vůbec.
Městské státní zastupitelství v Praze se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
III. Hodnocení Ústavního soudu
A. Obecné principy
Judikatura Ústavního soudu k právu na osobní slyšení obviněného při rozhodování o jeho vazbě a právu na kontradiktornost vazebního řízení je bohatá. Její principy relevantní pro nyní posuzovaný případ lze shrnout následovně.
Princip kontradiktornosti Ústavní soud nedávno komplexně shrnul v nálezu sp. zn. II. ÚS 771/16 ze dne 13. 10. 2016, body 13-16. Uvedl, že z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod plyne právo ovlivnit svými argumenty úvahu soudu jak o celém předmětu řízení, tak ohledně hodnocení veškerých dílčích částí takového řízení. Pojem spravedlivého procesu zahrnuje právo na kontradiktorní řízení, z nějž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309) nebo sp. zn. IV. ÚS 215/09 (N 44/52 SbNU 443; z judikatury Evropského soudu pro lidská práva pak viz rozsudky ve věci Lobo Machado proti Portugalsku ze dne 20. 2. 1996 č. 15764/89, § 31; či ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996 č. 19075/91, § 33].
Obecné principy spravedlivého procesu, včetně práva na kontradiktorní řízení se uplatní i na řízení, ve kterém je rozhodováno o vazbě, byť lze připustit, že záruky mohou být v tomto typu řízení proporčně nižší [nález sp. zn. I. ÚS 2942/13 ze dne 6. 8. 2014 (N 150/74 SbNU 281)]. V právě citovaném nálezu však Ústavní soud shledal, že porušením práva na kontradiktorní vazební řízení již bylo, pokud se stěžovatel nemohl přímo vyjádřit k nové skutečnosti, kterou ve své stížnosti uvedla státní zástupkyně, a kterou vrchní soud ve svém rozhodnutí zohlednil (bod 21).
K právu na osobní slyšení Ústavní soud v minulosti uvedl, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se zbavení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Od osobního slyšení je možno upustit, avšak pouze tehdy, pokud by obviněný sám takovýto výslech expressis verbis odmítl nebo pokud by takovému výslechu bránila objektivně nepřekonatelná překážka či pokud by k rozhodování soudu docházelo bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut, např. v souvislosti s řízením o stížnosti proti jinému vazebnímu rozhodnutí. [Obviněného je nutno zásadně slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014 (N 5/72 SbNU 69), body 17-24].
Z ustanovení § 33 odst. 1, 5 trestního řádu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny obviněného poučit o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Jestliže citované ustanovení § 73d odst. 3 trestního řádu zakládá právo obviněného domáhat se konání vazebního zasedání, pak je povinností soudu rozhodujícího o dalším trvání vazby, umožnit obviněnému, aby mohl toto právo využít. Jestliže však příslušný soud obviněného, který je ve vazbě, vůbec neinformuje o tom, že jím bude rozhodováno o dalším trvání jeho vazby, popřípadě dokdy se tak stane, a neposkytne mu lhůtu k vyslovení požadavku na konání vazebního zasedání, pak mu ve skutečnosti znemožní uplatnit právo žádat o konání vazebního zasedání a tohoto vazebního zasedání se zúčastnit (nález sp. zn. I. ÚS 3693/15 ze dne 2. 5. 2016, bod 14, obdobně nález sp. zn. I. ÚS 3944/14 ze dne 18. 5. 2015). V posledně citovaném nálezu Ústavní soud shledal porušení základních práv stěžovatele, pokud okresní soud stěžovateli poslal návrh státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě k vyjádření, avšak nesdělil mu, kdy o něm bude rozhodovat a nepoučil jej o možnosti požádat o konání vazebního zasedání.
Právo na osobní slyšení a kontradiktornost vazebního řízení jsou zaručeny také čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jak vyplývá z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP", viz např. rozsudek ESLP ve věci Nikolova proti Bulharsku ze dne 25. 3. 1999 č. 31195/96, § 58; či Svipsta proti Lotyšsku ze dne 9. 3. 2006 č. 66820/01, § 129). Ve věci Vecek proti České republice (rozsudek ze dne 21. 2. 2013 č. 3252/09) ESLP shledal porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť stěžovateli nebyla doručena stížnost státního zástupce proti rozhodnutí soudu první instance o propuštění stěžovatele na svobodu a odvolací soud stížnosti vyhověl jen na základě spisu bez konání jednání. ESLP uvedl, že článek 5 odst. 4 Úmluvy vyžaduje, aby byly informace mající zásadní význam pro posouzení zákonnosti vazby určité osoby poskytnuty jejímu právnímu zástupci způsobem přizpůsobeným dané situaci; obhajoba musí být uvědomena o stanoviscích podaných státním zastupitelstvím a musí mít reálnou možnost se k nim vyjádřit. ESLP shledal porušení tohoto ustanovení Úmluvy vzhledem k tomu, že obhajobě nebyla doručena stížnost státního zástupce a ta se k ní nemohla vyjádřit. Přičemž současně nebyl stěžovatel vyslechnut před odvolacím soudem, který o této stížnosti rozhodl pouze na základě spisu a řízení před odvolacím soudem tak proběhlo zcela bez vědomí stěžovatele (§ 61-63).
B. Aplikace těchto principů na nyní projednávaný případ
V nyní posuzované věci byl stěžovatel vazebním soudem slyšen pouze jednou, a to při vzetí do vazby dne 23. 6. 2016. V době přijetí napadeného usnesení obvodním soudem od tohoto slyšení stěžovatele uběhlo již přes tři a půl měsíce. To Ústavní soud i s ohledem na judikaturu ESLP, podle které doba osm a půl týdne mezi slyšeními je již příliš [viz judikatura citovaná v nálezu sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014 (N 5/72 SbNU 69), bod 23] považuje za dobu, která si v zásadě vyžadovala nové slyšení stěžovatele.
Ústavní soud nemůže akceptovat argument městského soudu, že stěžovatel nepožádal o konání vazebního zasedání. Podle Evropského soudu pro lidská práva právo osoby ve vazbě být slyšena vyplývá přímo z článku 5 odst. 4 Úmluvy a jeho existenci či realizaci nelze podmiňovat výslovnou žádostí takové osoby (rozsudek ESLP ve věci Vecek proti České republice ze dne 21. 2. 2013 č. 3252/09, § 78). Podle § 73d odst. 3 trestního řádu není žádost stěžovatele nezbytnou podmínkou pro konání vazebního zasedání. To soud může konat také tehdy, pokud považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě.
Tato situace nastala v nyní posuzovaném případě, neboť stěžovatel nebyl soudem slyšen již přes tři a půl měsíce a navíc bez vazebního zasedání obvodní soud stěžovateli upřel jakoukoliv možnost vyjádřit se k návrhu státního zastupitelství na jeho ponechání ve vazbě, neboť toto stěžovateli ani dříve nezaslal a nedal mu dostatečnou lhůtu pro vyjádření. Obdobně v nálezu sp. zn. I. ÚS 3944/14 ze dne 18. 5. 2015 Ústavní soud nepovažoval za podstatné, že stěžovatel o konání vazebního zasedání nepožádal v žádosti o propuštění a ani dokonce ve vyjádření k návrhu státního zástupce na jeho ponechání ve vazbě a shledal, že vazební soud měl konat vazební zasedání. I v nyní posuzovaném případě bylo tedy povinností obvodního soudu konat vazební zasedání i bez žádosti stěžovatele. Nelze také pominout, že obvodní soud nedal stěžovateli ani příležitost o konání vazebního zasedání požádat, neboť ho neupozornil, že bude rozhodovat o návrhu státního zástupce na prodloužení vazby (viz judikatura citovaná v bodu 15 výše). Obvodní soud tedy porušil základní právo stěžovatele na to být slyšen při rozhodování o jeho zbavení osobní svobody chráněné čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Vedle nekonání vazebního zasedání Ústavní soud spatřuje hlavní pochybení obvodního soudu v tom, že stěžovateli nebyl zaslán návrh státního zastupitelství na ponechání stěžovatele ve vazbě. V kombinaci s tím, že obvodní soud ani nekonal vazební zasedání, došlo k tomu, že stěžovatel vůbec neměl možnost se k návrhu státního zastupitelství vyjádřit a řízení před obvodním soudem proběhlo zcela bez vědomí stěžovatele. Přitom návrh státního zástupce se stal podkladem pro rozhodnutí obvodního soudu, kterým byl stěžovatel zbaven osobní svobody na další období. Napadené usnesení na návrh státního zástupce odkazuje a přejímá jeho argumenty. Podle Ústavního soudu jde tedy bezpochyby o vyjádření účastníka řízení, jehož účelem bylo ovlivnit rozhodnutí soudu a zároveň nelze říci, že tento návrh neměl žádný vliv na výsledek řízení. Naopak obvodní soud jej ve svém rozhodnutí zohlednil. Nyní posuzovaný případ je tak srovnatelný s případem Vecek proti České republice (cit. výše), ve kterém ESLP shledal porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Právo na kontradiktorní řízení tedy vyžadovalo, aby stěžovatel byl s návrhem státního zastupitelství seznámen a měl možnost se k němu vyjádřit. K tomu však nedošlo a obvodní soud tím porušil i právo stěžovatele na kontradiktorní řízení chráněné čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Pokud jde o napadené rozhodnutí městského soudu, tak tento výše uvedená pochybení obvodního soudu nijak nenapravil. Proto i on porušil uvedená práva stěžovatele.
Ústavní soud tedy z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadená rozhodnutí obvodního a městského soudu porušila základní práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti a možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy. V důsledku tak bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu chráněné čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než způsobem, který stanoví zákon (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3944/14 ze dne 18. 5. 2015). Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona zrušil napadená usnesení obvodního a městského soudu.
Lze doplnit, že v tomto případě došlo k porušení formálních procesních postupů, a proto se Ústavní soud nijak nevyjadřuje k důvodům vazby [obdobně viz nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325); či I. ÚS 2942/13 ze dne 6. 8. 2014 (N 150/74 SbNU 281)].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US