// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 17.02.2017
ÚS: Rozdíl mezi skutkovou a právní otázkou v dovolání
Jelikož rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není vždy zřejmé, nemůže být účastník dovolacího řízení sankcionován, pokud má v dobré víře – byť mylně – za to, že uplatnil otázku zásadního právního významu (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. října 2010 ve věci stížnosti č. 35836 Adamíček proti České republice; stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Postup dovolacího soudu, který považuje uplatnění dovolacího důvodu, jehož podstatou je skutková otázka, za vadu podání, ovšem právě k takovému nežádoucímu následku vede.
Ústavně konformní výklad § 241a občanského soudního řádu (srov. usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13), podle kterého námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu, může být uplatnitelná i jako dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, musí mít zároveň přesah i do rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ten, i když vyhodnotí dovolatelem předestřenou otázku jako otázku skutkovou, není zbaven povinnosti přinejmenším posoudit, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele.
Je porušením ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, pokud posouzení otázky, zda je dovolací argumentace povahy právní či skutkové, jež není posouzením formálních náležitostí dovolání (jako je např. opožděnost nebo neoprávněnost dovolatele) a má zásadní význam pro přípustnost dovolání, provádí jen předseda senátu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3643/15, ze dne 10. 1. 2017
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. února 2015, č. j. 22 Co 385/2014-203, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (insolvenčním správci úpadce TRANZA STROJÍRNY, a. s.) vyslovení souhlasu s vydáním částky ve výši 1 127 200 Kč ze soudní úschovy. Uvedená částka byla složena do soudní úschovy dlužníkem úpadce a žalobce si vydání této částky nárokoval, neboť v rámci veřejné dražby konané dne 27. července 2011 vydražil majetek úpadce. Mezi účastníky řízení byl přitom sporný rozsah vydraženého majetku. Odvolací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětem dražby nebyl majetek úpadce jako celek, nýbrž pouze jeho část, když z něj byly vyčleněny pohledávky. Přestože dražební vyhláška byla v tomto směru rozporná, odvolací soud dovodil, že tyto rozpory byly odstraněny a v okamžiku konání dražby muselo být všem jejím účastníkům zřejmé, co je jejím předmětem, neboť na skutečnost, že se pohledávky nedraží, byli opakovaně upozorněni. Odvolací soud konstatoval, že pokud žalobce chtěl zpochybnit dražební vyhlášku, měl tak učinit v rámci žaloby o neplatnost dražby podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů.
3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením předsedy senátu Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2015, č. j. 21 Cdo 3326/2015-269, odmítnuto podle § 243c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., když podstatou jeho námitek byl nesouhlas se skutkovým závěrem soudů, že předmětem dražby úpadce nebyly pohledávky.
II.
Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených práv na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Vyslovuje přesvědčení, že soudy při posuzování věci aplikovaly právní normy ústavně nekonformním způsobem. Nejvyššímu soudu vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí nesplňuje zákonem stanovené náležitosti. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14 (N 59/73 SbNU 151), který klade důraz na požadavek předvídatelnosti a srozumitelnosti odůvodnění soudních rozhodnutí. Podle stěžovatele musí Nejvyšší soud uvést konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Závěry plynoucí z citovaného nálezu se vztahují i na případy, kdy Nejvyšší soud konstatuje, že byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., což je i stávající případ. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že jeho námitky nebyly právního charakteru a zastává názor, že jeho dovolání netrpělo žádnými vadami. Dále rozvádí, proč mu byl odmítnutím dovolání odepřen přístup k Nejvyššímu soudu i Ústavnímu soudu. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581), v němž bylo mj. řečeno, že pokud dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, nelze tuto skutečnost ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241b odst. 2 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013. Odmítnutí dovolání z tohoto důvodu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. by proto znamenalo odepření přístupu stěžovatele k dovolacímu soudu i Ústavnímu soudu.
5. Ve zbývající části ústavní stížnosti pak stěžovatel polemizuje s vlastním věcným hodnocením sporu provedeným obecnými soudy, a to zejména v otázce posouzení možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva mimo režim žaloby na určení neplatnosti dražby, v otázce vymezení předmětu dražby, či v otázce přechodu práv a závazků v insolvenčním řízení.
III.
Rekapitulace vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a od Okresního soudu v Chrudimi příslušný spis.
7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze zopakoval, že stěžovatel v dovolání uplatnil jiný dovolací důvod, než který je jako jediný přípustný uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (jednalo se o polemiku se skutkovými závěry), a proto nebylo možné v dovolacím řízení pro tento nedostatek pokračovat.
8. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
9. První vedlejší účastník (Ing. Pavel Formánek, insolvenční správce úpadce TRANZA STROJÍRNY, a. s.) ve vyjádření k ústavní stížnosti v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že v obdobné věci mezi týmiž účastníky již bylo rozhodováno Ústavním soudem, přičemž ústavní stížnost byla odmítnuta (viz usnesení ze dne 3. prosince 2015 sp. zn. III. ÚS 2409/15). Ve vztahu k argumentaci stěžovatele obsažené v samotné ústavní stížnosti pak uvádí, že podstatou odmítnutí dovolání stěžovatele byl jeho nesouhlas se skutkovým zjištěním obecných soudů. Tato skutečnost je přitom zřetelná i z toho, jak rozhodly soudy nižších instancí.
10. Druhý vedlejší účastník (PANARA, s. r. o.) se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
11. Stěžovatel se v replice nejprve vymezuje k tvrzení Nejvyššího soudu, obsaženému v jeho vyjádření, že podstatou stěžovatelových dovolacích námitek byl pouze nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu. Opakovaně vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Domnívá se, že dovolací důvody řádně vymezil a neexistovaly relevantní důvody pro odmítnutí dovolání. Vedle opětovného odkazu na závěry plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 3093/13, poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15, podle něhož je třeba, aby obecné soudy při posuzování dovolání zvolily postup vstřícnější k právu účastníka řízení na soudní ochranu, popř. na nález sp. zn. I. ÚS 2804/15. V replice k vyjádření stěžovatel dále doplnil svoji argumentaci o závěry vyplývající z nálezu ze dne 11. října 2016 sp. zn. I. ÚS 849/16 (pozn. správně sp. zn. II. ÚS 849/16), který se vyslovuje k otázce práva na zákonného soudce, pokud dovolací soud rozhoduje o odmítnutí dovolání pro vady, a to pouze předsedou senátu. Ve vztahu k vyjádření vedlejšího účastníka řízení stěžovatel nesouhlasí s názorem, že by výsledky řízení vedeného v paralelní věci pod sp. zn. III. ÚS 2409/15 měly přímý dopad na stávající věc. Blíže rozvádí zejména okolnosti, za kterých doplnil své původní dovolání. Pokud Nejvyšší soud k tomuto doplnění dovolání nepřihlédl, neboť stěžovatel tak učinil po uplynutí lhůty k podání dovolání, nepostupoval Nejvyšší soud podle názoru stěžovatele správně. V této souvislosti zdůrazňuje, že z jeho strany se nejednalo o změnu rozsahu dovolání či dovolacích důvodů, nýbrž o jejich upřesnění. Takový postup je přitom přípustný i podle názoru samotného Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 28. března 2001 sp. zn. 26 Cdo 309/2000).
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem (byl účastníkem v řízení před obecnými soudy), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní stížnost je částečně - ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu (viz bod 16 níže) přípustná.
V.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
13. Ústavní soud uvádí, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.
14. V dané věci stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že námitky, které uplatnil v dovolání, byly skutkového charakteru, pročež muselo být dovolání odmítnuto pro existenci vad. Stěžovatel se naopak domnívá, že jeho dovolání žádnými vadami netrpělo. Přitom poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581). Ústavní soud shledává, že závěry vyplývající z citovaného nálezu jsou plně aplikovatelné i na stávající věc. I v nyní projednávané věci se totiž jedná o otázku rozlišení skutkových a právních otázek uplatněných v dovolání, a to v návaznosti na výklad § 243c odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, které umožňují odmítnout dovolání pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě k podání dovolání.
15. V citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3093/13 byl v prvé řadě akcentován názor vyslovený jak Ústavním soudem, tak i Evropským soudem pro lidská práva, že "rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být sankcionováni, pokud mají v dobré víře - byť mylně - za to, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu. Ani účastník řízení, ani jeho právní zástupce, nemůže být postaven do situace, kdy je nucen riskovat výsledek řízení podle toho, zda proti rozhodnutí odvolacího soudu podá dovolání nebo ústavní stížnost [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. října 2010 ve věci stížnosti č. 35836 - Adamíček proti České republice; dále usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3634/10 ze dne 29. března 2011 (U 3/60 SbNU 777), body 8 až 10, nebo obdobně v trestních věcech nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. března 2004 (N 42/32 SbNU 405) či stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014 (40/2014 Sb.)]. Postup dovolacího soudu, který považuje uplatnění dovolacího důvodu, jehož podstatou je skutková otázka, za vadu podání, ovšem právě k takovémuto nežádoucímu následku vede. Účastníka řízení totiž nutí podstoupit riziko, že se dovolací soud neztotožní s jeho hodnocením, zda ve svém podání uplatnil otázku právní nebo skutkovou, v důsledku čehož by mu byl fakticky odepřen přístup nejen k dovolacímu, ale i k Ústavnímu soudu. Vzhledem k míře uvážení, která je s posouzením této otázky nepochybně spojena, resp. složitosti tohoto posouzení, je pro něj přitom často nemožné, aby předvídal výsledek řízení. Na rozdíl od předchozí právní úpravy navíc v takovémto případě nemá ani jen možnost volby, zda to s dovoláním, jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu, ‚zkusí', nebo zda podá přímo ústavní stížnost, protože ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, musí vyčerpat takovéto dovolání vždy."
16. Ústavní soud v této souvislosti rovněž upozorňuje, že odmítnutí dovolání pro vady má významné následky i pro případné následné řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nález ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15). Ústavní stížnost je totiž založena na principu subsidiarity, projevujícím se v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento požadavek je přitom třeba chápat nejen formálně, ale i materiálně, a tak nemůže být splněn (mimo jiné) podáním vadného opravného prostředku. Proto pokud dojde k odmítnutí dovolání pro vady, pak ústavní stížnost směřující proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, a případně i jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu, musí být považována za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a naopak přípustná v takovém případě může být jen ústavní stížnost směřující proti onomu odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu. Tato situace je tak velmi odlišná nejen od případů, kdy dojde k meritornímu přezkumu dovolání, ale též od případů, kdy je dovolání odmítnuto jako nikoliv přípustné podle § 237 o. s. ř. (§ 243 odst. 1 a 2 o. s. ř.), neboť v posledně uvedených případech může jít o situace, kdy je mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, se všemi důsledky z toho vyplývajícími (zejména § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
17. Ústavní soud si byl vědom uvedených skutečností již v době nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., a z tohoto důvodu provedl v usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541) ústavně konformní výklad § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, mající průmět do výkladu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v témže znění. Konkrétně uvedl, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, může být z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tzn., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedený výklad musí mít zároveň přesah i do rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování dovolání. I když totiž vyhodnotí dovolatelem předestřenou otázku jako otázku skutkovou, tato skutečnost jej nezbavuje povinnosti posoudit přinejmenším ten její právní aspekt, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele. Existenci otázky zásadního právního významu v případech, kdy bylo možné mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, popřípadě bylo hodnocení provedených důkazů založeno na libovůli obecných soudů, ostatně již ve vztahu k dřívější právní úpravě připustil i Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. 28 Cdo 1697/2011). Toto hodnocení však v žádném případě nelze přenášet do fáze posuzování naplnění formálních požadavků k projednání dovolání.
18. Jak se podává ze spisu vyžádaného Ústavním soudem od Okresního soudu v Chrudimi, stěžovatel v dovolání nastolil tři otázky, o nichž se domníval, že jde o otázky právní. Jednalo se o otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva (vydání peněžité částky) i mimo režim žaloby o určení neplatnosti dražby, otázku, co tvořilo předmět dražby a otázku, jaká práva a závazky přecházejí na žalobce jako vydražitele podniku v insolvenčním řízení. Jakkoliv lze mít na takto položené otázky rozdílný názor, je třeba na tomto místě doplnit, že Ústavní soud ani v této věci neposuzoval samotná skutková a právní zjištění z hlediska posouzení dovolacích námitek, nýbrž jen to, zda a v jaké míře, byla přitom zachována ústavní konformita rozhodování Nejvyššího soudu především z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 dost. 1 Listiny.
19. Obdobně jako v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3093/13, i ve stávající věci dovolací soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., když zjistil, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou a nikoliv právní. Tuto skutečnost však nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241b odst. 2 a 3 o. s. ř. Jak již bylo naznačeno výše, odmítnutí dovolání z tohoto důvodu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. proto znamená odepření přístupu stěžovatele k dovolacímu soudu a ve svém důsledku i k Ústavnímu soudu (pokud jde o ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. nalézacího soudu), a tím i porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nelze současně přehlédnout, že Nejvyšší soud se s veškerou argumentací stěžovatele ve stávajícím případě vypořádal v podstatě jedinou větou. Ve světle výše zmiňovaných závěrů vyplývajících z citované judikatury Ústavního soudu proto takové odůvodnění rozhodnutí z pohledu práva na spravedlivý proces nemůže obstát.
20. Ústavní soud v této souvislosti rovněž upozorňuje na závěry plynoucí z nálezu ze dne 11. října 2016 sp. zn. II. ÚS 849/16 (dosud nepublikováno, všechna rozhodnutí jsou však dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž se vyslovil jak k problematice řádného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, tak rovněž k otázce složení rozhodujícího orgánu při posuzování přípustnosti dovolání. Ústavní soud v citovaném nálezu mj. konstatoval, že je porušením ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), pokud "první selekci" případů s ohledem na nepřípustnost provádí již předseda senátu (resp. jiný pověřený člen senátu) tak, že podání, které podle něj neobsahuje řádné vymezení podmínek přípustnosti dovolání, odmítne. Pokud by totiž bylo jen na rozhodujícím soudci, aby sám vyhodnotil, zda nesplnění podmínky přípustnosti dovolání bude považovat za vadu, pročež bude postupovat dle § 243f odst. 2 o. s. ř., či se s tímto nedostatkem dovolání vypořádá předpokládaným způsobem dle § 243c odst. 2 o. s. ř., jevila by se tato interpretace neudržitelnou z důvodu nepředvídatelnosti rozhodování a rizika možné arbitrárnosti. I v tomto směru napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu neobstojí, neboť o něm bylo rozhodnuto toliko předsedou senátu, a to v situaci, kdy se nejednalo o "prosté" vady řízení, kdy by bylo dovolání odmítáno např. pro opožděnost či neoprávněnost dovolatele apod.), nýbrž o posouzení, zda má dovolací argumentace stěžovatele charakter právní či skutkový, což má jednoznačně konsekvence při řešení otázky přípustnosti dovolání, jejíž posouzení není, jak bylo řečeno výše, určitě zcela jednoduché.
21. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu pak musel Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu blíže srov. i bod 16 výše). S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti je totiž Ústavní soud zásadně oprávněn se určitou věcí zabývat až poté, co stěžovatel vyčerpal všechny ostatní dostupné prostředky nápravy k ochraně svého práva; v nyní projednávaném případě tedy případně až poté, co se danou věcí bude znovu zabývat Nejvyšší soud, neboť on je soudem obecným, nadto vrcholným, jehož úkolem je, aby judikaturu obecných soudů sjednocoval a kultivoval, k čemuž slouží především institut dovolání, a k tomu by mělo sloužit i řádné odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud tímto nikterak nezpochybňuje legitimitu možnosti stručně odůvodnit rozhodnutí dané Nejvyššímu soudu v § 243f odst. 3 o. s. ř., přesto existují určitá rozhodnutí, která si kvalitativně vyšší zdůvodnění zaslouží.
22. Ústavní soud tedy uzavírá, že pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že argumentace stěžovatele je ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu Nejvyššího soudu relevantní, bude třeba, aby se zamyslel nad případným zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. Ale i v případě, že Nejvyšší soud tuto argumentaci za relevantní považovat nebude, však bude povinen svoje závěry blíže rozvinout. Ústavní soud nicméně v tuto chvíli nikterak nepředjímá výsledek dovolacího řízení a ponechává na Nejvyšším soudu, jak se k problematice nastolené stěžovatelem v dovolání včetně jeho doplnění postaví.
23. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2015, č. j. 21 Cdo 3326/2015-269, zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. února 2015, č. j. 22 Co 385/2014-203, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US