// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 13.01.2017
ÚS: Odepření spravedlnosti odmítnutím dovolání
Pouhá skutečnost, že účastník řízení ve svém dovolání neodkáže na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž toliko na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, nemůže vést k odmítnutí dovolání pro nemožnost pokračování v řízení z důvodu vady. Pokud Nejvyšší soud jen z tohoto důvodu dovolání pro vady odmítl, dopustil se tím zásahu do účastníkova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny; nadto Nejvyšší soud nedostál svým povinnostem plynoucím z čl. 4 Ústavy, jenž ukládá soudům chránit základní práva a svobody, a nerespektoval čl. 89 odst. 2 Ústavy stanovící, že nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3507/16, ze dne 21. 12. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a pro porušení jejího práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") se stěžovatelka domáhala po společnosti L A G L A S, spol. s. r. o. zaplacení částky 438.515 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení části kupní ceny za dodávku stojanů. Krajský soud na základě provedeného dokazování došel k závěru, že dodávka těchto stojanů byla prokázána, a žalobě tak vyhověl.
Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací se však se závěry krajského soudu neztotožnil a konstatoval, že sporná objednávka neměla náležitosti kupní smlouvy, tudíž nelze požadovat vydání kupní ceny. Rozsudek krajského soudu v návaznosti na to změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém rozsudek vrchního soudu napadla z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vrchnímu soudu vytkla procesní pochybení spočívající v tom, že důkazy hodnotil odlišně, aniž by je zopakoval, což je dle jejího názoru v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [srov. stěžovatelkou uvedený nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 (N 35/76 SbNU 485)], a dále za nesprávné označila také hmotněprávní posouzení věci ohledně neuzavření předmětné kupní smlouvy. Dle stěžovatelky jsou tak skutkové závěry vrchního soudu - učiněné na základě nesprávného procesního postupu a nesprávného hmotněprávního posouzení - mylné. Senát Nejvyššího soudu však dovolání odmítl jako vadné, jelikož stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje naplnění předpokladu pro přípustnost dovolání spočívajícího v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť ve svém dovolání pouze poukázala na judikaturu Ústavního soudu. Ohledně námitky procesních vad Nejvyšší soud konstatoval, že tyto samy o sobě nemohou založit přípustnost dovolání. Ostatními námitkami se Nejvyšší soud zabývat nemohl, neboť se týkaly skutkových závěrů.
II. Argumentace účastníků řízení
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že ve svém dovolání řádně a určitě vymezila rozhodovací praxi, od které se vrchní soud odchýlil, přičemž odmítnutí tohoto dovolání mělo za následek odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), a Nejvyšší soud tak napadeným usnesením porušil její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka označuje výklad ustanovení vymezujícího přípustnost dovolání [§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jako "o. s. ř.")] provedený Nejvyšším soudem za přepjatě formalistický. Stěžovatelka nepovažuje za rozhodné, zda ve svém dovolání poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, neboť praxe obou soudů se v daném případě shoduje.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje taktéž v napadeném rozhodnutí vrchního soudu, který se měl dopustit porušení zásady přímosti, když odlišně od krajského soudu hodnotil důkazy, které sám neprovedl.
Oběma napadenými rozsudky bylo taktéž dle stěžovatelky porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť v jejich důsledku pozbyla možnost soudně vymoci svou důvodnou pohledávku.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, který odkázal na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu a zopakoval, že dovolání postrádalo potřebné náležitosti, neboť stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ve svém vyjádření nepodal žádné nové argumenty, které by mohly ovlivnit řízení o ústavní stížnosti, Ústavní soud stěžovatelku o repliku k tomuto vyjádření nepožádal.
Ústavní soud dále vyžádal vyjádření vedlejší účastnice řízení, která však této možnosti nevyužila.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud úvodem připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; z pohledu ústavněprávního by obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec. Na druhou stranu však zdůrazňuje, že pokud se zákonodárce rozhodne institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na spravedlivý proces [srov. z mnoha např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355); všechna citovaná rozhodnutí jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Přípustnost dovolání vymezuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů v ustanovení § 237, dle kterého lze rozlišit čtyři situace, které přípustnost dovolání zakládají. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti dovodil, že má-li být dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 ze dne 25. 9. 2013).
Po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým byla výrazným způsobem změněna úprava dovolání, byla otázka jeho přípustnosti a následného přezkumu rozhodnutí o dovolání Ústavním soudem v judikatuře řešena již mnohokrát.
Ústavní soud ve své judikatuře provedl ústavně konformní výklad výše citovaného ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř., ze kterého plyne, že "jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je ... uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tzn., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 až 3 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. V opačném případě by totiž byla jeho ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb.)" [srov. bod 11 usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)].
Co se týče možnosti přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, Ústavní soud v minulosti judikoval, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" (viz bod 20 nálezu sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016).
Ve své nálezové judikatuře pak Ústavní soud výslovně zavázal Nejvyšší soud svým závěrem, že "dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu" (viz bod 17 nálezu sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016).
Stěžovatelka v dovolání označila část rozhodnutí odvolacího soudu, která dle jejího názoru nebyla v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, následně nastínila, z jakého důvodu tento nesoulad shledává (absence zopakování dokazování i přesto, že odvolací soud chce hodnotit důkazy odlišně než soud nalézací), a konečně odkázala na judikaturu Ústavního soudu s tím, že závěry učiněné Ústavním soudem se na postup odvolacího soudu v daném řízení měly aplikovat. Stěžejní stěžovatelčin dovolací argument spočíval v tom, že odvolací soud dospěl k odlišnému hodnocení důkazu, provedeného nalézacím soudem, aniž by však onen důkaz sám zopakoval. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 (N 35/76 SbNU 485), který stěžovatelka ve svém dovolání citovala, Ústavní soud skutečně dospěl k závěru, že pokud odvolací soud změní rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, a to aniž by je byl sám zopakoval, poruší právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy. S tímto závěrem Ústavního soudu se shoduje i judikatura Nejvyššího soudu, dle níž "soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1802/2010). Z toho je tedy zřejmé, že dovolací námitka stěžovatelky se konkrétně vztahuje k postupu řízení v její věci a že se opírá o přiléhavou judikaturu Ústavního soudu.
Stěžovatelka se ve svém dovolání vypořádala s předpoklady jeho přípustnosti v bodě 3. Uvedla, že "dovolání je přípustné vzhledem k tomu, že odvolací rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem tyto otázky odvolací soud vyřešil nesprávně, a to v rozporu s hmotným a procesním právem, a dovolací soud by měl tyto právní otázky vyřešit jinak." Co se týče vymezení důvodů, pro které stěžovatelka považuje tyto předpoklady za splněné, těm se věnovala v bodě 4 svého dovolání. Z argumentace stěžovatelky vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá zejména z důvodu nesouladu s judikaturou Ústavního soudu, dle které je odvolací soud v případě odchýlení od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě důkazu provedeného před tímto soudem povinen důkaz sám zopakovat a opatřit si tak podklad pro případné odlišné zhodnocení.
Z předmětného dovolání lze zjistit, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Je pravdou, že stěžovatelka ve svém dovolání výslovně neuvedla, od kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil; dle judikatury Ústavního soudu však takový požadavek z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevyplývá a dle náhledu Ústavního soudu není racionálního důvodu, proč by údaj o tom, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení v dovolání vymezené právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nepostačilo vymezit i pouze slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky nebo značek [srov. bod 24 nálezu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1539/15 ze dne 8. 1. 2016].
Ve světle výše předestřené judikatury Ústavního soudu tak argumentace Nejvyššího soudu nemůže obstát, neboť namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelkou citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatelka v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. Nelze přijmout závěr, že existuje "dvojí právo", tedy právo zákonné a právo ústavní, přičemž dovolání se vztahuje pouze na porušení zákona, nikoliv však ústavních práv.
Je třeba připomenout, že dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Je tedy povinností Nejvyššího soudu jako vrcholného orgánu soustavy obecných soudů poskytovat účastníkům řízení nejen ochranu v rovině zákonné, nýbrž především v rovině ústavní. Shledal-li Nejvyšší soud dovolání vadným i přesto, že v něm dovolatelka napadala rozhodnutí odvolacího soudu pro rozpor s jejími ústavně zaručenými právy, dopustil se tzv. denegationis iustitiae, neboť nedostál své ústavní povinnosti dle čl. 4 Ústavy.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka ve svém dovolání dostatečně určitě vymezila důvody svého dovolání; i přesto se Nejvyšší soud stěžovatelkou řádně předestřenou právní otázkou odmítl zabývat a dokonce označil její dovolání jako vadné. Pouhá skutečnost, že účastník řízení ve svém dovolání neodkáže na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž toliko na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, nemůže vést k odmítnutí dovolání pro nemožnost pokračování v řízení z důvodu vady. Pokud Nejvyšší soud jen z tohoto důvodu dovolání pro vady odmítl, dopustil se tím zásahu do účastníkova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny; nadto Nejvyšší soud nedostál svým povinnostem plynoucím z čl. 4 Ústavy, jenž ukládá soudům chránit základní práva a svobody, a nerespektoval čl. 89 odst. 2 Ústavy stanovící, že nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.
Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť v návaznosti na zrušení usnesení Nejvyššího soudu a s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů mu již dále nepřísluší přezkoumávat napadené rozhodnutí vrchního soudu. Tento přezkum bude nyní v kompetenci Nejvyššího soudu, který bude muset - vázán nálezem Ústavního soudu - o dovolání znovu rozhodnout. Ústavní stížnost týkající se merita věci by tak v tomto případě byla prostředkem předčasným.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US