// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 30.12.2016

ÚS: K předvídatelnosti soudního rozhodování ve věci restituce

Soud poruší princip předvídatelného rozhodování a zasáhne do práva účastníků řízení na spravedlivý proces, jestliže v jejich věci, která se po skutkové i právní stránce ve svých podstatných rysech shoduje s jinou věcí, ve které již učinil rozhodnutí, rozhodne v jejich neprospěch, aniž by změnu svého postoje přesvědčivým způsobem odůvodnil, opíraje se přitom o akceptovatelné racionální a objektivní důvody.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1663/16, ze dne 30. 11. 2016

vytisknout článek




UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“).

2. Z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, vedeného u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 123/2013, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou ke jmenovanému soudu domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného, Státního pozemkového úřadu, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Železná u Smolova.

3. O žalobě nejprve rozhodl Okresní soud v Domažlicích rozsudkem č. j. 7 C 123/2013-171 ze dne 15. 11. 2013, kterým jí v celém rozsahu vyhověl. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatelka je oprávněným subjektem podle § 11 odst. 2 a § 17 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). O jejím restitučním nároku původně rozhodl Pozemkový fond ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 Česká republika, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) tak, že stěžovatelce nebudou vydány pozemky, které byly vyvlastněny a přešly na československý stát, a to z důvodu zastavění bytovými domy. Nárok stěžovatelky byl oceněn částkou 166.500,- Kč a do současné doby nebyl uspokojen. Soud konstatoval, že stěžovatelka se sice nepřihlásila do žádné z veřejných nabídek a vybrala si náhradní pozemky, které nebyly součástí veřejné nabídky žalovaného, k čemuž má právo v případě, že postup žalovaného při uspokojování restitučního nároku byl liknavý. V této souvislosti soud uvedl, že žalovaný neuspokojil stěžovatelčin nárok a naopak hledá odvozené a neopodstatněné důvody, proč se tak stát nemůže. Poukázal na kontrolní závěr Nejvyššího kontrolního úřadu, dle kterého se žalovaný měl dopustit pochybení tím, že nabídku pozemků pro restituenty značně omezil, když upřednostňoval prodej státní půdy před vypořádáním nároků oprávněných osob v rámci restitucí. Soud proto konstatoval liknavost a svévoli na straně žalovaného a žalobě zcela vyhověl.

4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. Ve shodě s nalézacím soudem vyšel odvolací soud z toho, že stěžovatelka je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, že vyvlastněnou nemovitost jí nebylo možno vydat a že jí má být poskytnuta náhrada ve výši 166.500,- Kč. Oproti soudu prvního stupně však neměl za prokázané, že by se žalovaný dopustil při uspokojování příslušných restitučních nároků liknavosti, svévole a diskriminace. Ten naopak dle krajského soudu prokázal, že její přístup ve vztahu ke stěžovatelce nebyl v obecné rovině svévolný a liknavý. Stěžovatelka žádala o vydání pozemků v katastrálním území Železná u Smolova, které s umístěním nevydaných pozemků nijak nesouvisí, přičemž neprokázala konkrétní skutečnosti svědčící o liknavém a svévolném postupu žalovaného vůči její osobě. Odvolací soud uzavřel, že sama neměla chuť probírat se pozemky nabízenými žalovaným, hledat je na internetu, případně cestovat a zajímat se o charakter a způsob využití těchto pozemků, z čehož ovšem dle názoru krajského soudu nevyplývá liknavost žalovaného. Žalovaný nabízel na území hlavního města Prahy, ve Středočeském kraji i v okrese Domažlice řadu pozemků v hodnotách a výměrách vhodných k uspokojení restitučního nároku žalobkyně.

5. Rozsudek krajského soudu následně stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou soudu dovolacího. Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že délka řízení sama o sobě nenaplňuje požadovaný stupeň výjimečnosti, na základě kterého vzniká na straně oprávněné osoby právo domáhat se vydání pozemku nezařazeného do veřejné nabídky žalovaného. Závěry Nejvyššího kontrolního úřadu učiněné v rámci kontrolní akce, jakožto součásti běžné kontrolní činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu, se pohybují toliko v obecné rovině bez jakékoliv návaznosti na konkrétní restituční případ stěžovatelky, a proto je nelze považovat za rozhodující důkaz prokazující liknavost na straně žalovaného. Stěžovatelka přitom dle dovolacího soudu neprokázala jiné konkrétní okolnosti svědčící o liknavém a svévolném přístupu žalovaného vůči ní, nepředložila důkazy svědčící o její vlastní aktivní snaze o vypořádání restituce, ani neoznačila konkrétní pozemky, k nimž uplatnila či alespoň měla v úmyslu uplatnit svůj restituční nárok a které žalovaný převedl na třetí osoby dle zákona o převodu pozemků. Nebylo lze dle názoru Nejvyššího soudu odhlédnout od toho, že stěžovatelka prokazatelně nevynakládala dostatečné trvalé úsilí k uspokojení svého restitučního nároku, nevyhledávala aktivně pozemky začleněné ve veřejné nabídce žalovaného, ani se průběžně nepokoušela o spolupráci s ním. Na druhé straně žalovaný dostatečně prokázal, že jeho přístup ve vztahu ke stěžovatelce nebyl svévolný a liknavý, neboť předložil seznamy pozemků, které byly k dispozici pro vypořádání stěžovatelčina nároku. Navzdory tomu, že naturální restituce byla vyloučena, v lokalitách, o něž stěžovatelka projevovala zájem, se nacházelo dostatečné množství pozemků v hodnotách a výměrách odpovídajících jejímu restitučnímu nároku.

II.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že jí dosud nebyla poskytnuta náhrada, ačkoliv jejímu bratrovi, jehož restituční nárok se zakládal na týchž okolnostech, soudy již vyhověly. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích dochází k vydávání odlišných rozhodnutí při stejném, resp. co do rozhodných okolností obdobném skutkovém stavu. Konkrétně uvedla, že žalobě jejího bratra Josefa Zelinky, jemuž svědčil restituční nárok z téhož rozhodnutí někdejšího Pozemkového fondu ČR jako stěžovatelce, soudy, a to dokonce v případě odvolacího a dovolacího soudu i identické senáty, vyhověly, přestože on sám se též nikdy nehlásil do veřejné nabídky, což byl dle stěžovatelky primární důvod, pro který se svojí žalobou u krajského a posléze Nejvyššího soudu neuspěla. Stěžovatelka zdůraznila, že rozhodnutí vydaná ve věci žaloby jejího bratra a v její vlastní nynější věci si navzájem odporují. Zatímco v prvém případě soudy dle jejího mínění aprobovaly možnost oprávněných osob domáhat se soudní cestou vydání náhradního pozemku, aniž by se restituenti byli zároveň před podáním žaloby účastnili veřejných nabídek pozemků, a současně i vzaly v úvahu dobu, která od uplatnění nároku uplynula a v jejímž důsledku vyhodnotily jednání žalovaného jako liknavé, pak ve stěžovatelčině případě byly tytéž závěry popřeny.

7. Stěžovatelka uzavřela, že následkem dichotomie v rozhodování soudů nastala situace, kdy dva sourozenci s typově stejným nárokem mají každý jiné pravomocné rozhodnutí téhož soudu, navíc obě posvěcená Nejvyšším soudem, jemuž je paradoxně svěřeno sjednocování judikatury. Taková situace dle ní odporuje předvídatelnosti soudního rozhodování a principu legitimního očekávání. Nejvyšší soud se přitom dle stěžovatelky k této konkrétní dovolací námitce ve svém rozhodnutí nevyjádřil, ponechav ji nevypořádanou, ačkoli ji stěžovatelka v dovolání vyzdvihla.

8. Stěžovatelka rovněž zpochybnila závěry odvolacího a dovolacího soudu, že nesplnila svoji povinnost tvrzení a důkazní a neprokázala konkrétní skutečnosti nasvědčující liknavému a svévolnému přístupu žalovaného. Dle svých slov v průběhu řízení předložila celou řadu tvrzení doložených konkrétními důkazy, z nichž je patrné, že žalovaný svou povinnost vůči stěžovatelce dlouhodobě neplní. Především poukázala na toliko zdánlivou aktivitu žalovaného, který sice pořádal veřejné nabídky, avšak do nich nezahrnoval pozemky, jež by svými parametry mohly uspokojit její restituční nárok. Nadto nabídková povinnost byla dle ní zavedena až v důsledku legislativní změny v roce 2006, do té doby taková povinnost neexistovala, což představuje v porovnání s restituenty, jimž byl nárok přiznán dříve, jisté znevýhodnění. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.

III.

9. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Plzni a Nejvyšší soud jako účastníky a Státní pozemkový úřad jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, na jehož závěrech dle svých slov nadále trvá. K tomu dodal, že se ztotožňuje rovněž s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, které je dle něj v souladu s aktuálně použitelnou judikaturou v předmětné věci. Odvolací soud se nedomnívá, že v důsledku jeho rozhodnutí či rozhodnutí dovolacího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že si byl a je i v současné době dobře vědom, že k uspokojení nároku oprávněné osoby je třeba přistupovat citlivě a vstřícně bez přepjatého formalismu, a to dokonce i způsobem, jež se případně vymyká postupu stanovenému restitučními předpisy. Tak je tomu dle něj i tehdy, kdy je postup podle ustanovení § 11a zákona o půdě nahrazen způsobem uplatněným v souzené věci. Nicméně je třeba mít stále na zřeteli, že tento postup je aplikovatelný jako výjimka ze zákonného pravidla vyjádřeného v § 11a zákona o půdě a musí být dobře podložen podrobnými skutkovými zjištěními vedoucími k závěru, že jednání žalovaného lze v konkrétním případě, nikoli pouze v obecné rovině, kvalifikovat jako liknavé či svévolné. Uspokojení nároku převodem pozemku mimo veřejnou nabídku je totiž podle ustálené judikatury namístě pouze tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě, kvůli chování Státního pozemkového úřadu, domoci svých práv; nesmí jít dle Nejvyššího soudu fakticky o zvýhodnění jedné oprávněné osoby před jinou. Skutkové závěry soudů nižších stupňů, které musí být dostatečně odůvodněny a samozřejmě musí vycházet z konkrétních skutkových zjištění, přitom dovolací soud nemůže přezkoumávat, ledaže by byly ve zcela zjevném rozporu s dílčími skutkovými zjištěními, nýbrž je musí akceptovat jako základ pro posouzení správnosti právních závěrů učiněných soudem odvolacím, které jediné podléhají jeho přezkumu.

11. Nejvyšší soud dále podotkl, že v nyní projednávané věci odvolací soud vyhodnotil, že pro závěr o liknavosti postupu Státního pozemkového úřadu nepostačuje obecná zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu popisující některá nekorektní jednání žalovaného při převodech pozemků, jež se však nevážou k jeho chování vůči stěžovatelce, nýbrž zvažoval další, konkrétní okolnosti případu, a sice, že stěžovatelka sama ničeho dostatečně konkrétního o liknavosti žalovaného netvrdila, že se sama aktivně neúčastnila (ani jedenkrát) veřejné nabídky pozemků, že neoznačila žádné pozemky, o které by projevila zájem, a žalovaný by je přesto převedl třetí osobě. Nakonec měl krajský soud dle názoru Nejvyššího soudu za prokázané, že byla žalovaným nabízena celá řada vhodných pozemků v Praze, Středočeském kraji i v okrese Domažlice, aniž by stěžovatelka byla na tyto nabídky reagovala.

12. K námitce stěžovatelky stran různého zacházení s ní a jejím bratrem ze strany soudů Nejvyšší soud uvedl, že nelze ztotožňovat dva individuálně posuzované (byť v něčem podobné) případy, v nichž však byly soudy učiněny odlišné skutkové závěry (např. byly odlišně posouzeny okolnosti týkající se míry aktivity jmenovaného účastníka, které soudy vedly k odlišným skutkovým závěrům učiněným v jeho věci). Rozhodnutí je dle Nejvyššího soudu nepředvídatelné, jen pokud soud ve skutkově totožné situaci rozhodne odlišně, aniž by takový odlišný postup náležitě odůvodnil. K tomu v řešené věci prý nedošlo, neboť odvolací soud podrobně popsal a odůvodnil, proč v této věci (od věci Josefa Zelinky odlišné) neshledal důvody k postupu spočívajícímu v bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků stěžovatelce, a dovolací soud na podkladě těchto korektních skutkových závěrů toliko hodnotil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud se proto domnívá, že ústavní stížnost není důvodná a navrhuje, aby ji Ústavní soud odmítl.

13. Ústavní soud si rovněž, s ohledem na námitku nejednotnosti rozhodování jednotlivých senátů Okresního soudu v Domažlicích, opatřil vyjádření tohoto soudu, který v něm obhajoval své vyhovující rozhodnutí a dodal, že mu nepřísluší vyjadřovat se k ústavnosti a polemizovat s právními názory Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, poukázal však na nejednotnou rozhodovací praxi, a to i jednotlivých senátů Krajského soudu v Plzni ve věcech restitucí, kdy se stejnou problematikou se dle něj potýkají i další krajské soudy po republice, což způsobuje právní nejistotu a je i v rozporu se smyslem a cílem restitučních zákonů, aby se narovnaly co nejdříve právní křivdy z dob minulých a ne aby nejednotný výklad jednotlivých institutů způsoboval prodlužování řízení a nespravedlnost v tom, že některý z restituentů bude v soudním řízení úspěšný a některý za stejných okolností nikoli.

14. Vedlejší účastník se v poskytnuté patnáctidenní lhůtě (ani dosud) nevyjádřil, pročež s ním Ústavní soud dále nejednal. Ústavní soud zároveň nepokládal za nutné zaslat vyjádření Krajského soudu v Plzni, Nejvyššího soudu a Okresního soudu v Domažlicích k replice stěžovatelce, neboť se s ohledem na nashromážděný spisový materiál a z něj plynoucí skutečnosti rozhodl ústavní stížnosti vyhovět, na čemž by případná replika nemohla ničeho změnit, jen by došlo k prodloužení řízení. Ústavní soud současně v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu), a to s ohledem na jednoznačnost i šíři argumentace účastníků řízení.

IV.

15. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, dalších účastníků řízení, obsah naříkaných soudních aktů, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

16. Ústavní soud předesílá, že si k posouzení námitek uvedených v ústavní stížnosti vyžádal nejen spis ve věci, z níž vzešla nyní napadená soudní rozhodnutí, ale opatřil si také spis ve věci žaloby bratra stěžovatelky, pana Josefa Zelinky, vedený u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 124/2013. Porovnáním jejich obsahu dospěl k závěru, že rozhodování Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu z hlediska principu předvídatelnosti soudního rozhodování neobstojí. Jmenované soudy totiž v případě stěžovatelky neuznaly důvody, na kterých svoji žalobu postavila a které přitom akceptovaly ve věci žaloby jejího bratra, aniž by přitom byly odůvodnily, proč právě v jejím případě nemohly založit důvodnost žaloby, resp. jaké konkrétní odlišné skutkové okolnosti či právní skutečnosti v případě stěžovatelky vedly k jejímu zamítnutí.

17. Stěžovatelka již ve svém vyjádření k odvolání (č. l. 207) podanému Státním pozemkovým úřadem poukázala na tehdy čerstvé rozhodnutí Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího, č. j. 12 Co 119/2014-271 ze dne 30. 4. 2014, v řízení o žalobě jejího bratra, kterým tento soud jako věcně správný potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích č. j. 4 C 124/2013-218 ze dne 15. 11. 2013, jímž bylo dané žalobě vyhověno ze stejných důvodů, pro které žalobě stěžovatelky okresní soud též vyhověl. Krajský soud se argumentací stěžovatelky o shodnosti skutkových východisek a právních závěrů obou věcí nezabýval a nijak se s ní v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal, zmínil ji pouze v rámci rekapitulace vyjádření stěžovatelky k odvolání protistrany. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu se přitom podává, že ke změně rozhodnutí nalézacího soudu a zamítnutí žaloby přistoupil s odůvodněním, že stěžovatelka se neúčastnila veřejných nabídek realizovaných žalovaným a neprokázala, že by se právě ve vztahu k její osobě Státní pozemkový úřad, resp. jeho předchůdce, dopustil svévolného a liknavého postupu. K tomu je třeba poznamenat, že na odlišné zacházení a posuzování její žaloby poukazovala výslovně též v následném dovolání, avšak ani ze strany Nejvyššího soudu není v jeho odmítavém usnesení žádné zmínky o rozdílech, které by tuto rozdílnost v zacházení s restituenty – sourozenci náležitě ozřejmovaly. Omezil se toliko na konstatování, že dle ustálené judikatury je ucházení se o náhradní pozemek cestou vymykající se zákonem stanovenému postupu (tj. mimo veřejné nabídky) nutno pokládat za výjimečný způsob uspokojení nároku oprávněné osoby, podmíněný pouze zjištěními o konkrétním liknavém či svévolném postupu vůči konkrétní oprávněné osobě, s tím, že toto východisko odvolací soud ve svém rozhodnutí reflektoval. Stěžovatelka přitom v dovolání krajskému soudu vytkla, že na jednu stranu odvolací soud doslovně přejímá závěry Městského soudu v Praze v jiné věci, aniž by byl současně vůbec přihlédl, že tentýž odvolací soud opomněl existenci jím vydaného rozhodnutí v takřka identické věci týkající se společného restitučního nároku jí a jejího bratra.

18. Zde je třeba ovšem přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že ty samé důvody, které odvolací soud uvedl v nyní napadeném rozsudku jako důvod pro změnu rozsudku a zamítnutí žaloby, nebyly na překážku potvrzujícího rozhodnutí téhož soudu ve věci sp. zn. 4 C 124/2013, třebaže i v případě jejího bratra Josefa Zelinky, jemuž svědčí restituční nárok z téhož rozhodnutí Pozemkového fondu jako stěžovatelce, zakládajícího se na týchž skutkových okolnostech, šlo o naprosto stejnou situaci. Ani Josef Zelinka se totiž veřejných nabídek neúčastnil (natož aby zde soud byl dále zkoumal, zda a které pozemky byly vhodné k uspokojení restitučního nároku), žádal vydání náhradního pozemku v témže katastrálním území jako nyní stěžovatelka (Železná u Smolova) a ani on v řízení nijak zvlášť neprokazoval liknavost žalovaného vůči jeho osobě, pouze ji spatřoval v obecnější rovině jednak v době, která již od přiznání nároku uplynula, jednak v plošném přístupu státu k oprávněným osobám, kdy upřednostňoval převod pozemků v jeho vlastnictví na jiné osoby ucházející se o ně neveřejnou formou, byť na základě zákona.

19. Uvedené vystupuje do popředí tím spíše, že proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 4 C 124/2013 podal tehdy Státní pozemkový úřad dovolání, v němž vznesl identické námitky, které nyní v případě stěžovatelky jako nosné důvody rozhodnutí použil odvolací soud, avšak které Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 3304/2014-297 ze dne 24. 9. 2014 odmítl, paradoxně s poukazem na tutéž ustálenou judikaturu, ovšem bez zmínky o „výjimečnosti“ její aplikace v konkrétních případech, jak si lze ostatně povšimnout ze samotné formulace odůvodnění. Bez povšimnutí pak nelze ponechat ani skutečnost, že v něm Nejvyšší soud dokonce aproboval tytéž obecně formulované a ve vztahu k Josefu Zelinkovi nijak blíže nekonkretizované závěry o liknavém postupu Státního pozemkového úřadu. Pominout pak není možno ani to, že nyní napadené usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelky vydal Nejvyšší soud (v téměř totožném složení senátu) necelý rok a půl poté, co učinil právě připomenuté závěry ve vztahu k případu Josefa Zelinky.

20. Tuto zjevnou dichotomii v rozhodování soudů nyní vysvětluje Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti tak, že jde o dva individuálně posuzované, byť v něčem podobné, případy, v nichž však byly soudy učiněny různé skutkové závěry, které dovolací soud spatřuje v odlišném posouzení okolnosti týkající se míry aktivity J. Zelinky, což soudy rozhodující v jeho věci dle jeho názoru vedlo k odlišným skutkovým závěrům a vyhovění žalobě. S tímto tvrzením nelze souhlasit, poněvadž – jak je i patrné ze samotného vyjádření Státního pozemkového úřadu k někdejší žalobě Josefa Zelinky a dalších – ten se sám veřejných nabídek též neúčastnil (srov. např. č. l. 186 vzpomínaného spisu 4 C 124/2013), tuto aktivitu vyvinul pouze jeden ze tří žalobců. Není tudíž zřejmé, jakou jinou aktivitu si lze představit, jež by po kvalitativní či kvantitativní stránce odůvodňovala opačný přístup k chování a tvrzení stěžovatelky. Ústavní soud je nucen konstatovat, že tento rozdíl ze spisového materiálu nevyplývá a Krajský soud v Plzni a Nejvyšší soud odlišné zacházení se stěžovatelkou nikterak nevysvětlily. Tím porušily princip předvídatelnosti rozhodování orgánu veřejné moci, a v posledku zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Není myslitelné, aby dva sourozenci uplatňující shodný restituční nárok za takřka identických okolností obdrželi od soudů navzájem protikladná rozhodnutí.

21. Jak již Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů (nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005, N 16/36 SbNU 173). V této souvislosti Ústavní soud připomněl, že z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva (ibidem).

22. Napadená soudní rozhodnutí ve věci stěžovatelky neodpovídají shora uvedené zásadě shodné ochrany práv všech ve stejných případech. Z toho důvodu tudíž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadených rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci jsou zmíněné soudy vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články