// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 30.09.2016
ÚS: Určování výše výživného pro nezletilé děti
Pokud má být životní úroveň dítěte shodná s životní úrovní rodičů, měl by ji soud při určování výše výživného pro nezletilé děti z úřední povinnosti komplexně zjišťovat. Zákon výslovně ukládá soudu povinnost vycházet při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů nejen z fakticity příjmů povinného, resp. z reálných majetkových poměrů povinného, ale z potenciality příjmů povinného.
Mezi otázky, které by měl soud v této souvislosti řešit, spadá i otázka, zda vliv povinného ve společnosti s ručením omezeným, podíl na jejím fungování, příjem a benefity příznivě ovlivňující jeho životní úroveň, které pro něj z této společnosti plynou, případně by mohly plynout, povinný neuvádí či nesnižuje s vidinou ovlivnění výše vyživovací povinnosti.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1356/16, ze dne 12. 9. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka rozhodnutí Krajského soudu v Praze uvedené v záhlaví. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 25 Nc 1713/2014, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 25 Nc 1713/2014-245, Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl k návrhu stěžovatelky, matky nezletilé H. G., že nezletilá se svěřuje do péče stěžovatelky (výrok I.), P. K., otci nezletilé, nyní vedlejšímu účastníku, stanovil povinnost s účinností od X. přispívat na výživu nezletilé měsíčně částkou 12 000 Kč, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem ve výši 6 000 Kč k rukám stěžovatelky a ve výši 6 000 Kč na účet nominálně zajištěného finančního produktu zřízeného na jméno nezletilé u některého bankovního ústavu v České republice, ke kterému bude mít stěžovatelka zřízené právo poskytování výpisů o stavu účtu do nabytí zletilosti nezletilé. Rozhodl dále o povinnosti vedlejšího účastníka doplatit výživné za období od X. do 31. 3. 2015 (výrok II.) a o úhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze, rozsudkem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 21 Co 316/2015-313, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku II. změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé od X. do 31. 12. 2013 částkou 4 000 Kč měsíčně a od 1. 1. 2014 částkou ve výši 2 500 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám stěžovatelky a dále tak, že rozhodl o jeho povinnosti zaplatit nedoplatek na výživném za období od X. do 31. 12. 2015. Odvolací soud změnil i výrok IV. rozsudku soudu prvého stupně týkající se úhrady nákladů řízení placených státem a rozhodl o úhradě nákladů řízení účastníků.
3. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Uvádí, že se o nezletilou dceru stará od jejího narození sama. Vedlejší účastník o ni jako otec neprojevuje žádný zájem. Tvrdí, že vedlejší účastník je projektový manažer a podnikatel v oblasti ekologických dotací. Je společníkem dvou obchodních společností: 1) PRO EKO-POINT, s.r.o., která působí jako zprostředkovatel dotací, za období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014 měla obrat 9,4 mil. Kč, vedlejší účastník působil jako zakladatel a až do doby, která krátce předcházela narození nezletilé, kdy převedl 70 % podílu na svého účetního pana Zemana, i jediným společníkem; a 2) SOLTEDO 2030, s. r. o., která provozuje malou solární elektrárnu, v níž má vedlejší účastník podíl 40 %. S ohledem na majetkovou situaci vedlejšího účastníka stěžovatelka navrhovala stanovení vyživovací povinnosti na jejich nezletilou dceru v částce 12 000 Kč měsíčně. Tomuto návrhu soud prvého stupně (zkráceně řečeno) vyhověl, neboť dovodil, že výdělkový potenciál vedlejšího účastníka se pohybuje okolo částky 80 000 Kč. Stěžovatelka zmiňuje, že v řízení před soudem prvého stupně vedlejší účastník namísto předložení relevantních účetních výkazů společností předložil jím získané znalecké posudky na ocenění jeho podílů ve společnosti. Posudky vypracoval PaeDr. Petr Pelzl, který je zapsán jako soudní znalec v oboru oceňování movitých věcí, jeho specializací je však oceňování tělocvičného nářadí. Dle jeho posudků jsou podíly vedlejšího účastníka v podstatě bezcenné: podíl 30 % ve společnosti PRO EKO-POINT, s. r. o., která i dle vyjádření vedlejšího účastníka dosahovala ročního obratu 7 mil. Kč, ocenil na 900 Kč, podíl ve společnosti SOLTEDO 2030, s. r. o., která provozuje solární elektrárnu, shledal zcela bez ekonomické hodnoty. Při výslechu znalce u soudu znalec sám připustil nedostatečnou znalost účetnictví. Převod podílu 70 % ve společnosti PRO EKO POINT, s. r. o., na tehdejšího účetního pana Zemana je s ohledem na okolnosti případu nutné považovat za zcela účelový krok. Krajský soud v Praze však k odvolání vedlejšího účastníka závěry ohledně jeho životní úrovně zcela změnil a rozhodl o jeho povinnosti přispívat na výživu nezletilé toliko částkou 2 500 Kč. Odvolací soud po zopakování dokazování znaleckým posudkům uvěřil a k pravděpodobné účelovosti převodu jeho podílu nepřihlédl. Odvolací soud podle názoru stěžovatelky nesprávně uvedl, že rozhodnutí soudu prvého stupně změnil s odkazem na ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Stěžovatelka se domnívá, že soud ve skutečnosti postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dokazování "doplnil, resp. zopakoval" a na základě toho dovodil zcela opačný právní názor. Rozhodnutí ve věci vydal, aniž by účastníky na změnu jakkoli upozornil. Takové rozhodnutí je podle názoru stěžovatelky překvapivé a soud jeho vydáním porušil zásadu dvojinstančnosti řízení.
4. K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze, který odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho názoru nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky a ústavní stížnost by měla být proto odmítnuta. Upozorňuje na to, že v předmětné věci se jednalo o nesporné řízení, které je ovládáno zásadou vyhledávací. Stěžovatelce byl obsah skutkových zjištění, včetně znaleckého posudku, znám. Odklon od závěrů učiněných soudem prvého stupně odvolací soud deklaroval a řádně jej odůvodnil. Ze spisu jasně vyplývá, že vedlejší účastník nebyl v době narození nezletilé jediným společníkem. S námitkou účelovosti převodu obchodního podílu v minulosti se soud náležitě vypořádal. Vedlejší účastník znovu uvádí údaje o výši svého čistého měsíčního příjmu a jeho výdělkového potenciálu. Uvádí i okolnosti svého prvotního výslechu ve věci v rámci civilního dožádání, kde neuvedl údaje o své účasti v korporacích předně proto, že takový dotaz mu úřednice nepoložila. Vypracování znaleckého posudku k doložení hodnoty svého majetku stěžovatel zadal, neboť se jedná o odbornou otázku. Polemika stěžovatelky se závěry znaleckého posudku byla před obecnými soudy náležitě vypořádána. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá jakési vlastní hodnocení důkazů ohledně možné výše životní úrovně vedlejšího účastníka, staví tím Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Napadené rozhodnutí zcela jistě není nepředvídatelné, neboť odvolací soud posoudil skutečnosti již dříve známé všem účastníkům.
5. Opatrovník nezletilé sdělil, že ústavní stížnost považuje za oprávněnou, neboť podle jeho názoru napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená práva nezletilé.
6. Všechna vyjádření Ústavní soud zaslal na vědomí stěžovatelce. Ta v replice setrvala na svých názorech uvedených v ústavní stížnosti.
7. Úvodem Ústavní soud opakuje konstantní východisko své rozhodovací praxe, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud pak nemůže, nejsa další opravnou instancí, přehodnocovat hodnocení důkazů či korigovat závěry soudů v rovině podústavního práva. Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci, zejména pak případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nijak nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Uvedené vady lze pak podřadit pod porušení práva na spravedlivý proces. Zároveň platí, že základním předpokladem přezkumu ústavní konformity právního názoru obecného soudu, a současně podmínkou řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je existence řádného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 119/14 ze dne 12. 1. 2016]. Jak konstantně uvádí Ústavní soud, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
8. Podle § 913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník", jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle § 915 odst. 1 občanského zákoníku životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů; toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
9. Z procesního hlediska je řízení ve věcech výživy nezletilého dítěte podle ustanovení § 466 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, jedním z typů řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Pro tato řízení platí podle ustanovení § 20 uvedeného zákona tzv. vyšetřovací zásada. Podle ní je soud povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, přičemž není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci. Soud tedy provádí i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než ty, které byly výslovně navrženy. Z hlediska veřejného zájmu nelze v těchto typech řízení připustit, aby procesní neaktivita byla připisována k újmě účastníka řízení (srov. důvodová zpráva k zákonu o zvláštních řízeních soudních, § 20). Pro postup obecných soudů je mimo výše uvedenou procesní vyšetřovací zásadu relevantní i hmotněprávní ustanovení § 913 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož "při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika".
10. Pokud má být životní úroveň dítěte shodná s životní úrovní rodičů, měl by ji soud při určování výše výživného pro nezletilé děti, z úřední povinnosti zjišťovat. Zákon výslovně ukládá soudu povinnost vycházet při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů nejen z fakticity příjmů povinného, resp. z reálných majetkových poměrů povinného, ale z potenciality příjmů povinného, což je možné považovat za východisko pro stanovování výše vyživovací povinnosti, resp. její existence vůbec /Hrušáková, Milana a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). 1. vydání. 2014, str. 1058, § 913/.
11. Soud prvého stupně při posouzení majetkových poměrů, možností a schopností vedlejšího účastníka z provedeného dokazování zjistil, že vedlejší účastník byl v období od dubna 2007 do března 2008 zaměstnán u Státního fondu životního prostředí ČR a v březnu 2008 jeho čistý příjem činil 29 185 Kč. Příjmy vedlejšího účastníka z jeho samostatné výdělečné činnosti v roce 2012 dosáhly částky 670 000 Kč a v roce 2013 částky 368 000 Kč, výdaje v daňovém přiznání uplatňoval paušální částkou. Obrat obchodní společnosti PRO EKO-POINT, s. r. o., za rok 2012 činil 2 150 237 Kč a za období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014 činil 9 412 850 Kč. Znalecké posudky vypracované Paedr. Petrem Pelzlem, znalcem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady movitých věcí, které předložil soudu vedlejší účastník, soud označil "za vypovídající jen zčásti o ekonomické situaci" obchodních společností. Závěrem znaleckého posudku bylo, že obecná časová cena podílu vedlejšího účastník ve výši 30 % ve společnosti PRO EKO-POINT, s. r. o., činila částku 900 Kč a obecnou časovou cenu podílu 40 % ve společnosti SOLTEDO 2030, s. r. o., označil jako "bez ekonomické hodnoty". Ve své výpovědi u soudu znalec uvedl, že ocenil pouze movitý majetek společností a dále podle předložených účetních dokladů, rozvahy a závěrky k 31. 3. 2014 reálnou hodnotu aktiv a pasiv obchodní společnosti, přičemž tímto způsobem dospěl k závěru, že společnosti PRO EKO-POINT, s. r. o., je předlužená. Současně však měla společnost PRO EKO-POINT, s. r. o., prostředky na zaplacení závazků ve výši přesahující 5 milionů korun na svém bankovním účtu. Význam částky 9 412 850 Kč uvedený v účetním deníku předloženém soudu za období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014 jako výnos, znalec odmítl vysvětlit. Znalec údajně neměl k dispozici bližší údaje o závazcích ve výši 5 391 000 Kč, které byly dodavateli vyfakturovány a jsou splatné, přičemž společnost měla na jejich zaplacení na bankovním účtu částku přesahující 5 milionů korun. Soud dále zjistil, že pan Zeman, na něhož 70 % ze svého původního stoprocentního podílu převedl, prakticky nezná jiné spolupracovníky společnosti, nekomunikuje ani se zákazníky. Ani vedlejší účastník, ani svědek Zeman nedokázali soudu ve svých výpovědích označit jedinou zakázku, kterou by společnost získala přičiněním pana Zemana. Soud prvého stupně z toho dovodil, že čistý příjem vedlejšího účastníka z podnikatelské činnosti může činit zhruba 80 000 Kč měsíčně. Vyšel přitom předně ze sedmiapůlmilionového ročního obratu obchodní společnosti PRO EKO-POINT, s. r. o., z něhož určil zhruba 20 % jako reálný výdělek vedlejšího účastníka (tedy cca 1,5 milionu korun ročně před zdaněním). Soud sám tedy charakter obchodní činnosti společnosti PRO EKO-POINT, s. r. o., který je především odrazem schopností a výdělečných možností vedlejšího účastníka, označil pro její vysoký obrat za reálně velmi výnosný. Za velmi nepravděpodobnou označil situaci, že by účast ve společnosti PRO EKO-POINT, s. r. o., pro vedlejšího účastníka, který je zakladatelem této společnosti, působí ve stejné oblasti po delší dobu, a který pro působení v této společnosti ukončil svou prosperující samostatnou výdělečnou činnost v tomto oboru, nezajišťovala nadprůměrný příjem.
12. Soud druhého stupně ze shodných skutkových zjištění (odvolací soud, jak sám uvádí, toliko zopakoval některé důkazy provedené již soudem prvého stupně) dovodil, že celkový měsíční příjem vedlejšího účastníka za rok 2013 činil částku 39 558 Kč měsíčně. Od data 1. 1. 2014 pak jako relevantní výši měsíčního příjmu vedlejšího účastníka stanovil částku 27 898 Kč. V obou případech soud zohlednil příjem z pracovního poměru u společnosti PRO EKO-POINT, s. r. o., ve výši 17 225 Kč čistého a příjmy, které v předchozích letech dosahoval samostatnou výdělečnou činností, kterou se rozhodl dále nevykonávat. Soud dále přihlédl k další vyživovací povinnosti k nezletilé dceři J. a k její matce, s nimiž sdílí společnou domácnost. Znalecké posudky soud zhodnotil jako zpracované zcela správně. Pro stanovení výživného je podle soudu podstatné, zda vůbec a v jakém rozsahu může obchodní podíl přinést v konkrétním období příjem. Majetková účast na obchodních společnostech podle názoru soudu pro vedlejšího účastníka v rozhodném období žádný zisk nepředstavovala. Vzhledem k tomu, že hospodaření korporace vykazovalo neuhrazené závazky, nebylo podle názoru soudu možné rozhodnout o rozdělení zisku mezi její společníky. Prostředky na účtu společnosti ve výši cca 5 milionů korun jsou částkou nižší, než jakou představovaly její závazky. Určení tržní hodnoty podílu by navíc bylo bez efektivního dopadu na posouzení možností vedlejšího účastníka, protože jej nelze donucovat, aby za účelem stanovení co nejvyššího výživného svůj majetek, který v budoucnu může nést profit, prodal. Zcela jistě podle názoru soudu nelze vycházet z ročního obratu korporace jako podkladu pro kalkulace příjmu otce z činnosti korporace. Stěžovatelkou namítaná účelovost převodu podle odvolacího soudu z žádného z provedených důkazů nevyplývá. Vedlejší účastník údajně vysvětlil důvod, pro který k převodu části jeho podílu došlo, a spojovat tento prodej s úvahou, že tak vedlejší účastník činil za účelem snížení své solventnosti, soud označil za "vysoce spekulativní".
13. V posuzovaném případě tak odvolací soud za shodně zjištěného skutkového stavu dospěl oproti rozhodnutí soudu prvého stupně k rozdílnému právnímu názoru, který vyústil ve velmi podstatnou změnu výše výživného (rozdíl v jeho výši činí od 1. 1. 2014 částku 9 500 Kč měsíčně). Takový postup zásadně není v rozporu s platnou zásadou dvojinstančnosti řízení. Právo na druhou instanci v civilním procesu není (na rozdíl od trestního procesu) ústavněprávním požadavkem a z hlediska ústavního přezkumu je klíčové, aby se věcí řádně zabývala alespoň jedna instance (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 706/14 ze dne 24. 4. 2014). Je však nepřípustné, aby se odvolací soud v takovém případě nevypořádal se všemi hledisky, která jsou dle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, a uceleně se nevyrovnal s okolnostmi, které v řízení vyšly najevo (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 363/03). Z obsahu spisového materiálu ani z odůvodnění odvolacího soudu totiž není patrná šíře a důkladnost při zjišťování jednotlivých kritérií, která soud vzal v úvahu při posouzení majetkových poměrů, schopností a možností povinného. Naopak lze nabýt dojmu, že se soud spokojil s vysvětlením majetkové situace prezentovaným vedlejším účastníkem, podpořeným i jím předloženým znaleckým posudkem, které doplnil obecným konstatováním pravidel pro fungování společnosti s ručením omezeným, avšak bez náležitého zohlednění konkrétních okolností posuzované věci, k němuž byl soud podle zákona povinen. Takové rozhodnutí je pak z pohledu ústavnosti nepřezkoumatelné.
14. Klíčové se tak pro daný případ jeví posouzení otázky, zda vliv vedlejšího účastníka ve společnosti PRO EKO-POINT, s. r. o., podíl na jejím fungování, příjem a benefity příznivě ovlivňující jeho životní úroveň, které pro něj z této společnosti plynou, případně by mohly plynout, vedlejší účastník neuvádí či nesnižuje s vidinou ovlivnění výše vyživovací povinnosti. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že se tak zřejmě stalo a proto za relevantní pro stanovení výše výživného považoval i obrat společnosti. Vedla ho k tomu celá řada skutkových zjištění. Soud druhého stupně konstatoval, že majetková účast na obchodní společnosti pro vedlejšího účastníka žádný zisk nepředstavovala, neboť vedlejší účastník nebyl schopen ovlivnit, zda zisk společnosti bude mezi společníky rozdělen. V souvislosti s výše uvedenými ustanoveními zákona však soud druhého stupně opomněl zjišťovat, jak k této situaci došlo a zda se tímto postupem vedlejší účastník nevzdal bez důležitého důvodu výdělečné činnosti či majetkového prospěchu. Byl to přece především sám vedlejší účastník, který se rozhodl převést 70 % obchodního podílu na pana Zemana. Vysvětlení pohnutek, které ho k tomu vedly, tvrzených vedlejším účastníkem, totiž realizace závazku vůči tichému společníkovi, panu Zemanovi, plynoucích ze smlouvy o tichém společenství, na níž podpisy nejsou úředně ověřeny, by soud mohl považovat za dostačující, pokud by byly podloženy i dalšími skutkovými zjištěními.
15. Tak k tomu však v posuzované věci nebylo. Vzhledem k pochybnostem plynoucím z dosud provedeného dokazování, které formuloval soud prvého stupně, by zejména bylo namístě zjišťovat, zda tvrzený vklad tichého společníka pana Zemana dle smlouvy o tichém společenství skutečně odpovídal jeho reálným zásluhám, jakým způsobem byl jím vyplacený peněžitý vklad zaúčtován a jakým způsobem byl v mezidobí vyplácen jeho podíl tichého společníka. Dále pak soud druhého stupně nijak nevysvětlil existující pochybnosti o tom, jaký je i nyní podíl pana Zemana na fungování společnosti, když se podle svých slov setkává s vedlejším účastníkem jen jedenkrát měsíčně, ostatní pracovníci společnosti jej neznají, jen někteří z nich se s ním setkali na večírcích pořádaných společností. Se zákazníky společnosti se pan Zeman nezná, neboť s nimi komunikuje výhradně vedlejší účastník. Údajný hlavní přínos pana Zemana pro společnost měl spočívat podle tvrzení obou v nasměrování potenciálních zákazníků na společnost, ani vedlejší účastník ani pan Zeman si však na opakovaný dotaz soudu prvého stupně nebyli schopni vzpomenout na jediný konkrétní kontakt, který by pan Zeman společnosti poskytl. Pokud soud druhého stupně použil úvahu o tom, že hospodaření korporace vykazuje neuhrazené závazky ve výši přesahující 5 milionů korun (zároveň však i jen o něco málo nižší prostředky na bankovním účtu), pro něž nelze rozhodnout o rozdělení zisku mezi společníky, opomněl se zabývat otázkou, jaká je povaha neuhrazených závazků, z jakého důvodu jejich hrazení po splatnosti dosud nikdo nevymáhal, a zda je skutečně namístě je upřednostnit i v naznačených okolnostech případu.
16. Jako podstatné se jeví rovněž posouzení důvodů, které vedlejšího účastníka, zakladatele obchodní společnosti PRO EKO-POINT, s. r. o., jednatele a původně i společníka se 100 % obchodním podílem, který dle výpisu z obchodního rejstříku i po převedení 70 % obchodního podílu zastupuje sám při jednáních obchodní společnosti, setrvává v podřízeném postavení vůči panu Zemanovi. Zda by neměl být v souvislosti s jeho jednoznačně deklarovaným know-how, které je zcela jistě hlavním zdrojem a hybatelem ekonomické situace společnosti, vedlejší účastník spíše soudem veden k lepšímu využití svého potenciálu. Závěr odvolacího soudu o tom, že nelze zohledňovat obrat či majetkový podíl vedlejšího účastníka na obchodní společnosti, stejně tak jeho konstatování, že úvahy soudu prvého stupně o účelovosti převodu jsou jen spekulací, je tak předčasný.
17. Ústavní soud nemůže nezmínit ještě jednu specifickou okolnost případu. Vedlejší účastník se podle svých slov i vyjádření orgánu sociálně právní ochrany dítěte rozhodl nestýkat s nezletilou dcerou H. Za celý její život (narodila se X.) ji viděl pouze třikrát. Stěžovatelka mu podle obsahu spisu ve styku s nezletilou nebránila, naopak jej k němu opakovaně vybízela. Ústavní soud k tomu dodává, že rodiče a děti mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Mezi ně občanský zákoník řadí vyživovací povinnost a právo na výživné, rodičovskou odpovědnost a povinnosti a práva rodičů spojené s osobností dítěte a povinnosti a práva osobní povahy. Těchto vzájemných práv a povinností se nelze vzdát (ustanovení § 855 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Obvyklým způsobem plnění výživného je, že dítě žije ve společné domácnosti rodičů a výživné je plněné v naturální formě (k tomu již Vážný 826, 1441, 9575) a k tomu se každý z rodičů podílí svou měrou podle svých sil a možností na osobní péči o dítě a rodinnou domácnost. Pokud spolu rodiče nežijí, je namístě při zohlednění především zájmů dítěte vzájemný poměr práv a povinností, pokud se rodiče nedohodnou, upravit soudem. Vedlejšího účastníka zcela jistě nelze právně nijak nutit k tomu, aby se s nezletilou H. stýkal. Je to především právo nezletilé na udržování pravidelných osobních kontaktů s oběma rodiči, které jí vedlejší účastník z vlastního rozhodnutí nedopřeje realizovat (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte). Ostatně pokud o setkávání s dcerou vedlejší účastník nemá zájem, je otázkou, do jaké míry by výkon opatření, která by mu styk jakkoli direktivně nařizovala, při jeho nezměněném postoji byl vůbec v zájmu nezletilé. Pokud je však placení výživného v posuzovaném případě skutečně jediným projevem, jakým otec, vedlejší účastník, svá rodičovská práva a povinnosti realizuje, měl by soud při hodnocení jeho možností a schopností postupovat s nejvyšší obezřetností. Vybízí ho k tomu ostatně i poslední věta ustanovení § 913 odst. 2 občanského zákoníku.
18. Ústavní soud nemá v úmyslu jakkoli zasahovat do volného uvážení, které spadá do pravomoci obecných soudů. V posuzovaném případě však odvolací soud jasným a přezkoumatelným způsobem nevymezil rámec, v němž se jeho volná úvaha pohybuje. Přezkoumatelně a jasně stanovená kritéria pro posouzení majetkových poměrů, schopností a možností vedlejšího účastníka tak nejsou patrná z provedeného dokazování ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Takto pojatou interpretaci (a následnou aplikaci) citovaných zákonných předpisů je proto namístě prohlásit za výklad extrémní. Ústavní soud, aniž by jakkoli předjímal závěry, k nimž by soud při náležitém zhodnocení všech relevantních kritérií v uvedeném směru dospěl, konstatuje, že postupem obecného soudu v posuzovaném případě došlo k dotčení ústavně garantovaného práva stěžovatelky na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1). Proto ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US