// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 30.09.2016
ÚS: Nerespektování ustanovení o bezdůvodném obohacení
Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Toto pravidlo pro určení aktivní a pasivní věcné legitimace je třeba důsledně aplikovat u jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení, typicky při odlišení bezdůvodného obohacení vzniklého bez právního důvodu a plněním z neplatné smlouvy. Jeho nerespektování vede k porušení spravedlivého procesu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k porušení práva na ochranu majetku zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3822/15, ze dne 6. 9. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 32 C 123/2012 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 25. 11. 2011 doručila tomuto soudu žalobu, kterou se domáhala, aby vedlejším účastníkům byla uložena povinnost zaplatit jí částku 118 983 Kč s příslušenstvím, jako neoprávněně obdržené nájemné (stěžovatelka vedlejším účastníkům hradila nájemné, ač nebyli vlastníky bytové jednotky, kterou užívala na základě nájmu). Vedlejší účastníci uplatněný nárok neuznávali, vznesli též námitku promlčení. V průběhu řízení předložili vedlejší účastníci, kromě jiného, i dopis ze dne 18. 10. 2006, v němž údajně firma S., s. r. o., vyzvala stěžovatelku, aby nájemné a placené zálohy na služby zasílala k jejich rukám. Po provedeném dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2013 č. j. 32 C 123/2012-76 zamítl žalobu ohledně částky 18 978 Kč (výrok I.), uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovatelce částku 100 005 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastníci vůči stěžovatelce vystupovali jako pronajímatelé bytové jednotky a stěžovatelka jim za období od června 2009 do června 2011 zaplatila na nájemném 118 983 Kč. Vzal za prokázané, že smlouva o převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce na vedlejší účastníky byla absolutně neplatná, tudíž vedlejší účastníci nebyli oprávněni inkasovat od stěžovatelky nájemné. Jestliže jim stěžovatelka za období od června 2009 do června 2011 zaplatila celkem 118 983 Kč, tak se vedlejší účastníci na její úkor obohatili a jsou povinni bezdůvodné obohacení vydat. Část požadovaného peněžního plnění ve výši 18 978 Kč se promlčela, ve zbytku soud žalobě vyhověl.
2. Vedlejší účastníci podali proti rozsudku obvodního soudu odvolání, ve kterém zdůraznili, že nájemné platila stěžovatelka na základě platné písemné dispozice vlastníka jednotky a pronajímatele uvedené v dopisech ze dne 15. 8. 2006 a ze dne 18. 10. 2006 na účet druhé vedlejší účastnice, a to od ledna roku 2009 do června roku 2011. Tato dispozice určená výslovně stěžovatelce pro platební místo nájemného, je pro ni závazná a případná neplatnost smlouvy o převodu bytové jednotky nemá na tuto dispozici žádný vliv a nezpůsobuje její neplatnost.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné, a proto rozsudkem ze dne 10. 4. 2014 č. j. 64 Co 474/2013-98 změnil výrok II. rozsudku obvodního soudu tak, že žalobu zamítl. Městský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem, tj. že stěžovatelka je nájemkyní jednotky, kterou společnost S., s. r. o., převedla vedlejším účastníkům, aniž splnila nabídkovou povinnost. Dospěl však k závěru, že pokud byla posouzena smlouva o převodu bytové jednotky užívané stěžovatelkou do vlastnictví vedlejších účastníků jako absolutně neplatná, bylo povinností stěžovatelky splatit nájemné společnosti S., s. r. o.; není to tedy stěžovatelka, která oproti platbě nájemného získává požitky ve formě užívání bytu, na jejíž úkor se žalovaní případně obohatili. Odkázal na ustálený názor soudní judikatury, podle něhož je k vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo na základě neplatné smlouvy, věcně legitimován pouze účastník této neplatné smlouvy (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2005 - správně má být "20. 4. 2005" - sp. zn. 33 Odo 369/2004). Protože stěžovatelka není účastnicí smlouvy o převodu bytové jednotky do vlastnictví vedlejších účastníků, není legitimována k uplatnění nároku. Dále připomenul, že platby nájemného hradila stěžovatelka k rukám vedlejších účastníků na výslovný pokyn jednatele společnosti S., s. r. o., jak také zjistil soud prvního stupně z dopisu jejího jednatele ze dne 18. 10. 2006, jímž jednatel reagoval na námitku stěžovatelky, že převod bytové jednotky do vlastnictví vedlejších účastníků je neplatný.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tvrzením, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum právní otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Před tím vymezil dva právní závěry, o které opřel odvolací soud napadený rozsudek: žaloba nemůže být úspěšná, neboť k vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo na základě neplatné smlouvy, je věcně legitimován pouze účastník této neplatné smlouvy; žaloba nemůže být úspěšná, neboť poukázal-li dlužník dlužnou peněžitou částku na účet třetí osoby na základě pokynu věřitele, došlo tím k zániku závazku dlužníka vůči věřiteli splněním dluhu, nikoli ke vzniku bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor dlužníka. V další části dovolání stěžovatelka polemizovala s vyřešením těchto otázek odvolacím soudem. K první připomíná, že Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že je třeba přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, což odvolací soud neučinil, a zdůrazňuje, že stěžovatelka vedlejším účastníkům plnila bez právního důvodu, nikoliv z neplatného právního úkonu, přičemž odvolací soud nesprávně dovodil, že stěžovatelka jim plnila z titulu neplatné smlouvy o převodu bytové jednotky. Na závěr odkázala např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2491/2013, z něhož vyplývá, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká tomu, kdo jej získal; v projednávané věci tedy vedlejší účastníci. Ke druhé otázce namítá, že zjištění odvolacího soudu ohledně pokynu uděleného přípisem ze dne 18. 10. 2006 nemá oporu v provedeném dokazování, protože tento přípis nebyl sepsán společností S., s. r. o., pan Zdeněk Hes se v něm výslovně označuje za zástupce vedlejších účastníků, až na druhém místě za jednatele dotčené společnosti, z obsahu přípisu jednoznačně vyplývá, že nejednal za tuto společnost. Odvolací soud pominul, že jménem a na účet společnosti byly oprávněni jednat vždy dva jednatelé současně; stěžovatelka ještě upozorňuje, že tento příkaz mohl trvat pouze po dobu existence této společnosti a ode dne jejího zániku (23. 10. 2008) by nemohl vyvolat účinek, který předpokládá odvolací soud.
5. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 15. 10. 2015 č. j. 26 Cdo 707/2015-136 odmítl pro nepřípustnost (pozn. Ústavní soud upozorňuje na neúplné označení složení senátu) s odůvodněním, že v něm schází náležité vylíčení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila. Dovolací soud dále uvedl, že v této souvislosti nelze opomenout, že může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 2967/14), jak to učinila stěžovatelka konstatováním, že "odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena". Z toho vyvodil, že není splněna podmínka vymezení přípustnosti dovolání, neboť stěžovatelka uvádí dvě, navzájem se vylučující kritéria přípustnosti dovolání. Podle Nejvyššího soud stěžovatel navíc nespecifikuje právní otázku, ohledně jejíhož řešení dovozuje přípustnost dovolání. Její poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2491/2013 (pozn. Nejvyšší soud mylně uvedl sp. zn. 28 Cdo 2494/2013), vyhodnotil jako nepřípadnou námitku, neboť označené rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu a vzhledem k tomu je odlišné i právní posouzení - jde zde o otázku pasivní věcné legitimace (což se uvádí i v dovolání), zatímco napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně. Další dovolací výtky považuje za skutkové námitky, které nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizované usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek městského soudu, a protože jimi údajně došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a k porušení čl. 11 Listiny, navrhovala jejich zrušení.
7. Konkrétně stěžovatelka připomíná, že obvodní soud vycházel z toho, že nájemné vedlejším účastníkům hradila, neboť k tomu byla jimi a společností S., s. r. o., vyzývána; teprve v okamžiku, kdy městský soud uvedl najisto, že smlouva o převodu bytové jednotky je neplatná, čímž potvrdil její názor, začala skládat nájemné do soudní úschovy. Obvodní soud proto její žalobě vůči vedlejším účastníkům vyhověl (pouze zčásti shledal uplatněný nárok promlčený). Rozsudek městského soudu, kterým došlo ke změně rozsudku obvodního soudu, je založen na právních závěrech, že žaloba nemůže být úspěšná, neboť k vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo na základě neplatné smlouvy, je věcně legitimován pouze účastník této neplatné smlouvy, případně proto, že pokud dlužník poukázal dlužnou peněžitou částku na účet třetí osoby na základě pokynu věřitele, došlo tím k zániku závazku dlužníka vůči věřiteli splněním dluhu, nikoli ke vzniku bezdůvodného obohacení třetí osoby na úkor dlužníka. S těmito závěry stěžovatelka nesouhlasí, protože ona plnila bez právního důvodu, a nikoliv z neplatného právního úkonu, k čemuž dodává, že vztah mezi společností S., s. r. o., a vedlejšími účastníky (v této záležitosti) není pro posuzovanou věc podstatný, resp. zakládá práva a povinnosti pouze mezi nimi. Dále upozorňuje na údajně konstantní judikaturu Nejvyššího soudu o přísném rozlišování mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, což odvolací soud neučinil. Stěžovatelka nesouhlasí ani s druhým závěrem městského soudu ohledně relevance pokynu věřitele, protože tento pokyn učinila osoba, která výslovně zastupovala vedlejší účastníky a až na druhém místě byla jednatelkou věřitele, přičemž oprávněni jednat jménem a na účet věřitele byli vždy dva jednatelé současně.
8. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká nepřiměřeně formalistický a tvrdý výklad, tj. výklad v rozporu s principy spravedlivého soudního řízení. Dodává, že ve svém dovolání pečlivě vymezila v čem a z jakých důvodů se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení, a také v čem se tento soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tato nesprávnost spočívá především v nerozlišení mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, což je z dovolání zřejmé, tudíž stěžovatelka řádně vylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dále dodává, že alternativní označení přípustnosti dovolání není v zákoně zakázáno, a že nedosahuje intenzity věci, na kterou Nejvyšší soud odkázal, v níž tehdejší stěžovatel uvedl vícero jednotlivých důvodů, a to nikoliv alternativně, nýbrž vedle sebe.
III.
Vyjádření účastníků
9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
10. Městský soud konstatoval, že stěžovatelka brojí především proti právním závěrům jeho rozsudku, přičemž podle jeho názoru stížnost vychází z jejich nepochopení. Připomenul, že z odůvodnění vyplývá závěr, že vedlejší účastníci se neobohatili na úkor stěžovatelky, nýbrž případně na úkor společnosti S., s. r. o. Dále zdůraznil, že přiléhavě odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek sp. zn. 33 Odo 679/2003, který řešil účinky plnění dlužníka třetí osobě na pokyn věřitele. V podrobnostech odkázal na písemné odůvodnění rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
11. Nejvyšší soud uvedl, že z odůvodnění je zřejmý jeho závěr o tom, že stěžovatelka nedostála své povinnosti uvést v dovolání všechny zákonné náležitosti, protože dovolání postrádalo zejména vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tudíž ho nebylo možno projednat, a bylo rozhodnuto o jeho odmítnutí. V podrobnostech odkázal na písemné odůvodnění napadeného usnesení. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti Nejvyšší soud nezformuloval.
12. Vedlejší účastníci na výzvu Ústavního soudu nereagovali.
13. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahují žádnou argumentaci, která by nebyla obsažena již v jejich rozhodnutích, nebylo nutné tato vyjádření zasílat stěžovatelce na vědomí a k případné replice.
IV.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
14. Ústavní soud zkoumal splnění předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); ústavní stížnost je tudíž přípustná.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
17. Ústavní soud po seznámení se se stěžovatelčinou argumentací, obsahem napadených rozhodnutí a se spisem obvodního soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť městský soud se při posuzování žalobního návrhu vycházejícího z "podústavního" práva dopustil neakceptovatelné "libovůle", spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, konkrétně ustanovení § 451 a násl. obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. (vzhledem k době vzniku závazkového vztahu - viz § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) regulujících jednotlivé skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, což je výše zmíněnou kvalifikovanou vadou, tj. vadou, která má za následek porušení ústavnosti, v tomto případě porušení spravedlivého procesu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a s ohledem na povahu uplatněného nároku též porušením práva na ochranu majetku zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny (body 18. - 24.). Základní právo stěžovatelky na soudní ochranu porušil i Nejvyšší soud, a to odmítnutím jejího dovolání podaného proti rozsudku městského soudu (bod 25.).
18. Ustanovení § 451 odst. 1 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále též "OZ") vyjadřovalo jednu ze zásad občanského práva, podle níž se nikdo nemá bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Skutečnost bezdůvodného obohacení byla chápána jako důvod vzniku závazkového právního vztahu (závazku), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil. Bezdůvodné obohacení bylo vyjádřeno i jako předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týkal, tedy jako majetkový prospěch získaný plněním jednak bez právního důvodu, dále z plnění na základě neplatného (absolutně i relativně) právního úkonu, také plněním z právního důvodu, který odpadl, majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů a plněním za jiného, kdo měl po právu plnit sám. Věcná legitimace (ať již aktivní či pasivní), jako stav plynoucí z hmotného práva, byla determinována právě ustanovením § 451 odst. 1 OZ. Je notorietou, že předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Tak je tomu proto, že předpokladem vzniku povinnosti vydat získané bezdůvodné obohacení není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád reprobuje.
19. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je plnění bez právního důvodu spočívající v tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění; o obohacení jde tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Nedostatek právního důvodu může spočívat především v tom, že zde od samého počátku vůbec nebylo právního důvodu, ale ten kdo plnil jej předpokládal (splnění nedluhu). Spadají sem také případy, kdy je plněn dlužníkem sice existující dluh, ale někomu jinému než věřiteli (srov. Korecká V.: Neoprávněný majetkový prospěch v občanském právu, Brno, 1981, str. 71). Lze se ztotožnit se zjištěním, že tradiční podmínka, aby na straně toho, jenž plnil, muselo jít o omyl v existenci dluhu, jeho výši, či osobě věřitele, je právní praxí překonaná (Bednář, V., in Fiala, J., Kindl, M.: Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1 vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 769). Další ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, kterou obč. zákoník č. 40/1964 Sb. výslovně upravil, bylo plnění z neplatného právního úkonu, nerozhodno, zda z absolutně neplatného nebo relativně neplatného úkonu. Rozdíl od bezdůvodného obohacení získaného bez právního důvodu byl spatřován ve faktu, že u plnění bez právního důvodu neexistoval od samého počátku, v případě jeho neplatnosti tu však právní důvod existoval, ale nebylo možné se dovolat jeho účinků (tamtéž, str. 770). Další skutkové podstaty bezdůvodného obohacení nejsou z hlediska posuzované věci významné. [Pozn. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. obsahuje zcela evidentně demonstrativní výčet skutkových podstat (§ 2991 odst. 2), expressis verbis mezi ně zařadil plnění bez právního důvodu; plnění z neplatného právního jednání ve výčtu uvedeno není, avšak podle přístupu k povaze právního důvodu ho lze zařadit buď pod obecnou skutkovou podstatu (§ 2991 odst. 2), či u absolutní neplatnosti k plnění bez právního důvodu a u relativní neplatnosti (poskytnuté do doby důvodného dovolání se námitky relativní neplatnosti) za plnění z právního důvodu, který odpadl.]
20. Na ustanovení o podstatě, vzniku a skutkových podstatách bezdůvodného obohacení navázala pravidla určující oprávněný subjekt (nejde tedy o žádnou další skutkovou podstatu). Zásadně jím byl ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (srov. § 456 OZ; podpůrně jím mohl být stát). Pro situace, v nichž existoval mezi dotčenými subjekty synallagmatický vztah, příp. existovala právní skutečnost, která by vedla k jeho vzniku (avšak neplatná), zakotvoval § 457 OZ vzájemnou (vzájemně podmíněnou) restituční povinnost účastníků smlouvy, kterou by bylo možno dovodit i z předcházejícího ustanovení (na jeho původní smysl lze usuzovat ze dvou dalších odstavců obsahujících výjimky z této povinnosti ve prospěch státu); je třeba respektovat, že tato vzájemná restituční povinnost se týkala jen a pouze účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy, nikoliv jiných (třetích) osob, protože tyto osoby nebyly v původním synallagmatickém vztahu s některou ze smluvních stran. Výslovné zakotvení vzájemné restituční povinnosti se pak odráželo v možnosti domáhat se splnění povinnosti po druhé straně (srov. § 560 OZ, příp. § 76 ve znění účinném do 31. 12. 1991, částečně odlišně § 2993 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).
21. Rozsudek městského soudu je primárně založen na nedostatku věcné legitimace stěžovatelky, která nebyla účastníkem smlouvy o převodu bytové jednotky do vlastnictví vedlejších účastníků, s tím, že údajně podle ustáleného názoru soudní judikatury je k vydání bezdůvodného obohacení, k němuž došlo na základě neplatné smlouvy, věcně legitimován pouze účastník této neplatné smlouvy (např. podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005 sp. zn. 33 Odo 369/2004). Odkazovaný rozsudek byl v Automatizovaném systému právních informací (ASPI) publikován s touto neoficiální právní větou: "Spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného, jinými slovy řečeno věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy. Proto je možno souhlasit i se závěrem, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou.". Městský soud však nezohlednil, že tento rozsudek vychází z odlišného skutkového stavu, a proto je jiné i právní posouzení [šlo o žalobu většinové spoluvlastnice nemovitých věcí o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované, která nemovité věci užívala na základě neplatné smlouvy uzavřené s menšinovou spoluvlastnicí, stejně i v obdobné věci týchž účastnic, v níž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. 33 Odo 351/2004; z tohoto skutkového stavu pak vycházel i Ústavní soud v navazujících rozhodnutích - nález ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 383/05, usnesení ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 366/05; uvedený nález byl zveřejněn v ASPI s touto právní větou: "Z dikce ust. § 457 občanského zákoníku jednoznačně plyne, že je-li smlouva neplatná nebo byla zrušena, je důsledkem toho povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Restituční povinnost tedy stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany. Ty mají vůči sobě vzájemnou povinnost vrátit si vše, co podle neplatné smlouvy dostaly. Ze zákona vzniká tzv. synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána (srov. Švestka, J. Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 820). Z toho je zřejmé, že věcně legitimováni (ať již jde o aktivní nebo pasivní legitimaci) z plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou stranách."].
22. Problematika věcné legitimace se řeší i v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu. Namátkou lze uvést usnesení ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, ze dne 17. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 172/2011, ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 28 Cdo 1035/2013. Např. první dvě z nich téměř shodnými slovy nabádají k přísnému rozlišení mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu a navazují, že důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy (zvýraznil Ústavní soud) vrátit si vzájemně vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Posléze doplňují, že to platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Ve třetím z uvedených usnesení se zdůrazňuje, že "v případě bezdůvodného obohacení vzniklého plněním poskytnutým na základě smlouvy (§ 457 OZ) jsou účastníky závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení účastníci smlouvy, kteří si poskytli vzájemné plnění a pouze jim proto přísluší i věcná legitimace - aktivní i pasivní - ve sporu o plnění ze závazku vzniklého z bezdůvodného obohacení." V odůvodnění lze nalézt již mechanicky přebírané odkazy na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Je v něm však i odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 25 Cdo 264/2004, uveřejněný pod č. 31/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V odůvodnění tohoto rozsudku je formulován závěr: "Plnění z neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost každého z účastníků smlouvy vrátit druhému vše, co plněním podle smlouvy nabyl. Jde o vzájemně podmíněnou restituční povinnost účastníků neplatné smlouvy. Jestliže si strany podle neplatné podnájemní smlouvy plnily, je podle § 457 obč. zák. ten, kdo měl být podnájemcem, povinen vydat druhé smluvní straně majetkový prospěch, který získal užíváním bytu, a ten, kdo mu neplatnou smlouvou dal byt do podnájmu, je povinen vydat mu prospěch, jenž získal platbami za podnájem (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99). V případě neplatné podnájemní smlouvy spočívá obohacení "podnajímatele" v inkasovaných platbách za "podnájem" a obohacení "podnájemce" v tom, že bez právního důvodu užíval byt, k němuž svědčilo právo užívání jinému. V daném případě účastníky neplatné podnájemní smlouvy byl žalovaný coby podnajímatel a na druhé strany podnájemci, jež užívali byt, jehož nájemce byl žalovaný, takže jen tyto osoby mají ze zákona vzájemnou restituční povinnost. Vlastník, popř. spoluvlastník domu či pronajímatel bytu se nemůže na nájemci, jemuž svědčí právo nájmu bytu, domáhat vydání majetkového prospěchu, spočívajícího v inkasovaných platbách za podnájem, a to ani na základě faktu, že podnájemní smlouva je neplatná. ... Tím, že žalovaný na základě neplatné smlouvy umožnil jinému užívat byt, jehož je nájemcem, vztah mezi tímto "podnájemcem" a pronajímatelem bytu založen nebyl."; jde tedy zcela evidentně o závěr korespondující důslednému rozlišování obou skutkových podstat a nevyužitelný pro odůvodnění přijatého rozsudku městského soudu.
23. Protože základními předpoklady vzniku závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení jsou 1) vznik bezdůvodného obohacení (majetkového prospěchu) vyjádřitelného v penězích, na straně jedné, a 2) vznik majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, přičemž tato újma odpovídá bezdůvodnému obohacení, na straně druhé, je třeba vyhodnotit jejich naplnění v posuzované věci: vedlejší účastníci se obohatili na úkor stěžovatelky tím, že přijímali platby nájemného, aniž pro to měli právem uznaný důvod, bez jakéhokoliv protiplnění. Stěžovatelka neparticipovala na smlouvě o převodu jednotky, která byla shledána absolutně neplatnou. Z hlediska osobního rozsahu má právní jednání (úkon) zásadně účinky jenom mezi těmi, mezi nimiž bylo učiněno; právní následky - platné nebo neplatné - smlouvy proto dopadají pouze na smluvní strany, tedy na původního vlastníka a vedlejší účastníky, vzájemná restituční povinnost se uplatní jen mezi nimi (tj. povinnost vrátit převáděný byt a povinnost vrátit majetkové plnění - v dané věci se zohledněním jeho zvláštní povahy - za převod tohoto bytu). Bezdůvodné obohacení, které vedlejší účastníci na úkor stěžovatelky získali, proto nemůže být posouzeno jako plnění z neplatné smlouvy. Závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky je namístě kvalifikovat jako plnění bez právního důvodu: vedlejší účastníci přijímali "nájemné" od stěžovatelky bez jakéhokoliv právního důvodu, aniž by jí za to poskytli adekvátní majetkovou hodnotu. Přisvojování užitné hodnoty bytu stěžovatelkou bylo uskutečňováno na základě jejího nájemního vztahu s pronajímatelem, kterým zůstal nepřetržitě původní vlastník (důsledky jeho výmazu z obchodního rejstříku po provedení likvidace ponechává Ústavní soud stranou pozornosti, jejich určení jednoznačně plyne z norem tzv. podústavního práva).
24. Sekundárně je rozsudek městského soudu založen na závěru, že stěžovatelka platby nájemného hradila k rukám vedlejších účastníků na výslovný pokyn jednatele původního vlastníka, a to s využitím názoru Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. 33 Odo 679/2003. Také tento závěr vykazuje tzv. kvalifikovanou vadu, neboť městský soud nezohlednil skutečnost, že jednatel původního vlastníka, který údajný pokyn jeho jménem učinil, současně vystupoval jako zástupce vedlejších účastníků, a dále nepřihlédl ani k okolnosti, že tento projev vůle nebyl učiněn způsobem, kterým měl jednat statutární orgán společnosti, protože podle zápisu v obchodním rejstříku nebyl jednatel oprávněn činit jménem společnosti právní úkony samostatně, ale pouze spolu s dalším jednatelem.
25. Ohledně porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu Nejvyšším soudem při odmítnutí jejího dovolání Ústavní soud připomíná, že se při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech často a opakovaně zabýval hodnocením ústavněprávních aspektů přístupu Nejvyššího soudu k problematice přípustnosti a důvodnosti dovolání po novelizaci občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. Na jedné straně respektoval odmítnutí dovolání, pokud neobsahovalo uplatnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání (např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), na druhé straně kritizoval formalistické hodnocení vymezení předpokladů přípustnosti, bylo-li dovolání odmítnuto pro vady, jimiž však dovolání ve skutečnosti netrpí (srov. nález ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 3876/13, souhrnně nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15). S přihlédnutím k závěrům obsaženým v posléze uvedených nálezech vyhodnotil Ústavní soud v této věci postup Nejvyššího soudu jako rozporný s čl. 36 odst. 1 Listiny. Jestliže stěžovatelka využila na odůvodnění přípustnosti svého dovolání dva ze zákonných předpokladů, nelze akceptovat závěr Nejvyššího soudu, že tak učinila označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ (kritérií) navzájem se vylučujících. Z použité formulace plyne stěžovatelčin záměr primárně upozornit na odklon od ustálené judikatury (s odkazem na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu) a sekundárně (in eventum) pro případ, že relevantní odklon nebude shledán, na absenci patřičných judikaturních závěrů. Bylo tedy na Nejvyšším soudu, aby po vyhodnocení stěžovatelčiny námitky poukazující na individualizované rozhodnutí jako nepřípadné (bod 5.), zaměřil svoji pozornost na to, zda není naplněn druhý z předpokladů přípustnosti dovolání. Protože tak v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny neučinil, porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu a přístup k soudu; došlo tak k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
26. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčině ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US