// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 26.08.2016
ÚS: Charakter lhůty k uplatnění nároku dle zák. č. 172/1991 Sb.
Výklad obecných soudů, podle nichž „lhůta stanovená v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 29. 6. 2012, je speciální lhůtou, na jejíž počítání se nevztahuje ustanovení § 122 odst. 3 obč. zák.“, je ústavně konformní.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 20/16, ze dne 9. 8. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění (více ZDE):
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto pro nepřípustnost jí podané dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 9. 2014, č. j. 8 Co 1149/2014-126, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 3. 2014, č. j. 34 C 91/2013-103.
2. Citovaným rozhodnutím okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky na určení vlastnického práva k nemovitosti podanou na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), neboť dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novely č. 173/2012 Sb., totiž stanoví, že pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle ustanovení § 1, § 2, § 2a nebo § 2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu; nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát. Konec lhůty byl tedy zákonodárcem pevně stanoven na konkrétní datum, přičemž v těchto případech neplatí zásada, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Dle okresního soudu by odporovalo elementární logice, aby soud vykládal konec lhůty stanovený právním předpisem konkrétně na daný den a při výkladu této normy dospěl k závěru, že lhůta nekončí 31. 3. 2013, nýbrž z důvodu neděle a svátku až 2. 4. 2013. Jelikož žaloba stěžovatele byla soudu doručena teprve dne 2. 4. 2013 a přechod vlastnického práva je skutečností hmotněprávní povahy a stanovená lhůta je tedy lhůtou hmotněprávní, jednalo se o žalobu opožděnou, neboť nebyla soudu doručena v poslední den hmotněprávní lhůty.
3. Krajský soud se s důvodem zamítnutí žaloby ztotožnil a ve shodě s okresním soudem uvedl, že lhůta podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novely č. 173/2012 Sb., je lhůtou hmotněprávní a propadnou, takže žalobce byl povinen doručit žalobu soudu nejpozději posledního dne v měsíci březnu 2013; tento názor k interpretaci dotčené lhůty je explicitní a nelze jej vykládat na podporu účastníka nedostatečně dbalého svých práv.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovoláním označenou právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí závisí (tzn., že lhůta stanovená v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb., je speciální hmotněprávní propadnou lhůtou, na jejíž počítání se nevztahuje ustanovení § 122 odst. 3 dříve platného občanského zákoníku), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Odkázal např. na svá usnesení ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1782/2014, ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1008/2014, ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4271/2014, a také na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Co 2428/2013, uveřejněný pod č. 89/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
II. Argumentace stěžovatele
5. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatelky porušilo její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
6. Stěžovatelka v prvé řadě obsáhle namítá, že uvedené ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem, neboť odporuje čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 11 odst. 4 Listiny tím, že plně odnímá vlastnické právo obcím ke specifickému majetku, přičemž obcím není v těchto případech poskytnuta přiměřená náhrada ani odpovídající časový prostor pro zachování jejich vlastnického práva. Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje též na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2176/13, dle něhož Ústavní soud zastává názor, že se jeví jako nepřiměřené trestat obec za její pasivitu pozbytím práva ve prospěch státu, který již jednou obci vlastnictví odňal, ale později se rozhodl způsobenou křivdu napravit. Pokud zákonodárce měl v úmyslu odstranit delší dobu trvající nejistotu ohledně vlastnických vztahů k dotčeným nemovitostem a zajištění jejich řádného a efektivního využití, neměl dle stěžovatelky k naplnění tohoto účelu konstituovat nový důvod pozbytí vlastnického práva, nadto s účinky jen pro úzce vymezenou skupinu subjektů vlastnického práva, neboť takto dochází k narušení rovnosti ochrany vlastnického práva různých vlastníků. Tentýž účel navíc obecně plní instituty v českém právním řádu již zakotvené - vydržení či přivlastnění opuštěné nemovité věci.
7. Ve věci zamítnutí žaloby pro opožděnost stěžovatelka předně připomíná, že z důvodů obtíží při zjišťování historického majetku a související časovou náročností byla nucena uplatnit své vlastnické právo komplikovanějším ze dvou uvedených způsobů - žalobním návrhem na určení vlastnického práva. Z hlediska charakteru dotčené lhůty je přitom přesvědčena, že na běh této lhůty je nutno dle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu v plném rozsahu použít ustanovení § 122 odst. 3 dříve platného občanského zákoníku, neboť je třeba subjektu, který je plynutím lhůty ohrožen na svých právech, poskytnout dodatečný časový úsek pro případ, že poslední den vymezeného časového úseku připadne na sobotu, neděli nebo svátek. Toto pravidlo se dle stěžovatelky užije i v případech, kdy ústavodárce, resp. zákonodárce, nevymezil počítání času výslovně odlišným způsobem, což je i případ ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., protože v tomto zákoně není počítání času nikterak vymezeno a uvedení konkrétního dne nelze považovat za stanovení jiného způsobu počítání běhu lhůt. Závěrem pak stěžovatelka upozorňuje, že by se dle jejího názoru mělo i na hodnocení charakteru dotčené lhůty nahlížet prismatem zásady výkladu in favorem restitutionis opakovaně vyslovené Ústavním soudem, která se dotýká interpretace právních norem a postupů orgánů veřejné moci v restitučních věcech.
III. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatelky
8. Ústavní soud vyzval k vyjádření účastníka řízení - Nejvyšší soud a vedlejšího účastníka - Lesy České republiky, s. p.
9. Lesy České republiky, s. p. se k ústavní stížnosti nevyjádřily, Ústavní soud měl v dalším řízení za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
10. Nejvyšší soud uvedl, že při řešení dané otázky přihlížel i k závěrům vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, a ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 365/97. Zároveň konstatoval, že řešení uvedené právní otázky je výkladem "obyčejného práva" podaným obecnými soudy a nezasahuje do roviny ústavněprávní, a je zjevně souladný též s většinovým názorem Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, neboť toto za účelem sjednocování rozhodovací praxe soudů schválilo pro řešení dané otázky vybrané rozhodnutí (rozsudek Krajského sudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Co 2428/2013) k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (viz R 89/2014). K tvrzené protiústavnosti dotčeného právního předpisu pak Nejvyšší soud uvedl, že vyjma případu stěžovatelky (resp. obcí zastupovaných advokátem jednajícím za stěžovatelku) v aplikační praxi žádné problémy s výkladem dotčeného ustanovení zákona nevznikají, přičemž s novelizovaným ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (tedy patrně jako ústavně konformním) pracuje ve své judikatuře i Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, uveřejněn ve SbNU 187/71). Poukázal též na to, že případná ztráta vlastnického práva stěžovatelky (pokud jí svědčilo, jak tvrdí) je zde výhradně důsledkem dlouhodobé pasivity této obce. Ta tvrdí, že vlastnické právo na ni přešlo (mělo přejít) ex lege již dne 24. 5. 1991 (den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.), avšak ochrany takto tvrzeného (domnělého) vlastnictví - navzdory povinnosti k provedení knihovního pořádku, jež obcím ukládalo již ustanovení § 8 citovaného zákona před jeho novelizací - se domáhá s odstupem více než dvaceti let (a i z pohledu shora interpretovaných ustanovení zákona opožděně). Nejvyšší soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že by napadeným rozhodnutím dovolacího soudu byla porušena její práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
11. V replice k vyjádření účastníka řízení stěžovatelka předně nesouhlasila se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že lhůta stanovená v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění zákona č. 173/2012 Sb. je speciální hmotněprávní propadnou lhůtou. Dle stěžovatelky naopak pod tíhou nálezů Ústavního soudu (viz nález sp. zn. II. ÚS 2876/12 ze dne 13. 11. 2013) vydal Nejvyšší soud rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 334/2014, jež podporuje argumentaci stěžovatelky. Za prvé totiž vyjadřuje pochybnosti o přiměřenosti opětovného odnětí navráceného majetku ve prospěch státu, a to i v důsledku vydržení vlastnictví. Za druhé zdůrazňuje, že na problematiku pozbytí vlastnického práva ve prospěch státu, jakožto z hlediska zásad právního státu "protiprávního" předchozího vlastníka, je potřeba nahlížet citlivě, tzn. ve prospěch vlastníka od státu odlišného a naopak s maximální přísností vůči státu, jelikož stát nese podíl na obtížích těchto "oprávněných" vlastníků a je tak povinen snášet svůj díl viny i na komplikacích, které obce při dohledávání svého historického majetku mají. Za třetí zdůrazňuje nutnost nahlížet při aplikaci norem na stát jako na zvláštní subjekt vlastnického práva, jelikož je na rozdíl od ostatních nadán mocí utvářet a přetvářet pravidla právních vztahů, do kterých následně vstupuje. Konečně za čtvrté výslovně uvádí, že zápis vlastnického práva do veřejného seznamu mělo v případě nabytí vlastnického práva dle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. pouze deklaratorní charakter.
IV. Splnění podmínek řízení
12. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje též ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
13. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
V. Postoupení věci plénu
14. Podle čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. Org. 24/14, o atrahování působnosti, platí, že si plénum Ústavního soudu podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu vyhrazuje rozhodování o jiné věci, navrhne-li to jednomyslně senát příslušný k projednání a rozhodnutí věci.
15. V nyní projednávaném případě II. senát Ústavního soudu, příslušný k projednání a rozhodnutí této věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1690/15 s ohledem na závažnost věci (výklad lhůty stanovené v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) a s přihlédnutím k tomu, že stejná právní otázka je činěna spornou i v dalších dosud nerozhodnutých ústavních stížnostech (věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4008/14, I. ÚS 4006/14, II. ÚS 2649/14 a IV. ÚS 1672/15), rozhodl II. senát usnesením ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 1690/15, o postoupení této věci k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu.
VI. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
16. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníka řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
17. Podstatou nyní projednávané věci je výklad charakteru lhůty stanovené v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., po novele č. 173/2012 Sb., respektive vyřešení otázky, zda-li lze žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti uplatněnou dle citovaného ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. považovat za včas podanou i tehdy, kdy stěžovatelka podala předmětnou žalobu k poštovní přepravě již dne 29. 3. 2013, nicméně ta byla doručena soudu až dne 2. 4. 2013 (z důvodu dnů pracovního klidu - víkendu a svátku dne 1. 4. 2013).
18. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně zdůrazňuje, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Naopak jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy České republiky), kdy je povolán k přezkumu aplikace podústavního práva pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Základní práva a svobody totiž vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, ale také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Jen taková interpretace právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, znamená porušení základního práva či svobody.
19. Proto Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností. Ve své judikatuře vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)].
20. Jak plyne ze shora uvedeného, ve věci stěžovatelky se jedná především o problém možné konkurence interpretačních alternativ. K tomu Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že ne každý případ této konkurence volá po jeho zásahu, jelikož pokud by tomu tak bylo, popřel by své postavení v ústavním systému a stal by se de facto pravidelnou odvolací instancí běžně přezkoumávající rozhodnutí obecných soudů, neboť velké množství právních norem - včetně těch zdánlivě nejjednodušších - může mít vícero vzájemně si konkurujících výkladů. Prostor pro ingerenci Ústavního soudu proto není i při konkurenci různých interpretačních alternativ dán například tehdy, když je právní úprava včetně relevantní judikatury adresátům dostupná a v zásadě nerozporná, a z tohoto důvodu je i aplikace práva pro adresáty alespoň rámcově předvídatelná. Za této situace je na místě zdrženlivost Ústavního soudu [viz nález sp. zn. II. ÚS 644/02 ze dne 23. 6. 2004 (N 85/33 SbNU 321)]. Na druhé straně však Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že vždy je třeba usilovat o výklad právních norem, který je souladný s ústavními předpisy, neboť již z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy České republiky vyplývá požadavek ústavně konformního výkladu podústavního práva.
21. Nyní dotčené ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění platném pro nyní posuzovanou věc stanoví, že "pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, 2, 2a nebo § 2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát." Jak plyne ze shora uvedeného, podstatné je určení charakteru této lhůty, respektive zodpovězení otázky, zdali se ohledně jejího konce užijí obecná ustanovení právních předpisů soukromého práva, která upravují běh hmotněprávních lhůt.
22. Obecné soudy v nyní posuzované věci dospěly k jednotnému závěru, že "lhůta stanovená v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve znění účinném od 29. 6. 2012 je speciální lhůtou, na jejíž počítání se nevztahuje ustanovení § 122 odst. 3 obč. zák." Tento závěr v obdobné věci byl i publikován se Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 89/2014. Jednalo se o rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 7 Co 2428/2013. To znamená, že pokud žaloba na určení vlastnického práva byla soudu doručena po dni 31. 3. 2013, jedná se o žalobu podanou opožděně.
23. Stěžovatelka tvrdila, že nyní posuzovaný případ se dotýká právní problematiky restitucí. Proto by i výklad sporné normy měl vycházet z principu ex favore restitutionis. S tímto pohledem se však Ústavní soud neztotožnil. Zákon č. 172/1991 Sb. jistě z větší části za restituční považovat lze, protože jeho smyslem bylo navrácení majetku obcím. Napadené ustanovení však neřešilo navrácení majetku obcím, ale více než dvacetiletou pasivitu některých obcí, které neuvedly do souladu stav faktický a právní. Nejednalo se tedy již o navracení majetku, ale o snahu státu postavit najisto vlastnické vztahy k některým nemovitostem.
24. Výklad zaujatý obecnými soudy považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Zákonodárce stanovil konec lhůty k uplatnění vlastnických práv na konkrétní datum a pevným datem určil i den přechodu vlastnictví na stát, pokud obce své vlastnické právo neuplatní. Právě pevně stanovená data a zejména datum přechodu vlastnictví na stát vylučují použití obecných pravidel běhu lhůt. Stěžovatelkou použité srovnání s během lhůt pro uplatnění restitučních nároků tak není příhodné. Restituční zákony totiž vázaly konec lhůty nikoli na pevně stanovené datum, ale na uplynutí času. A co je podstatné, s koncem lhůty nespojovaly hmotněprávní následky v podobě přechodu vlastnictví.
25. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že se v tomto případě jedná o zbavení vlastnického práva bez náhrady. Ke dni 1. 4. 2013 a ostatně ani k dnešnímu dni není jisté, zda předmětné pozemky na stěžovatelku podle zákona č. 172/1991 Sb. vůbec přešly. V katastru nemovitostí byl jako vlastník uveden stát a stěžovatelka po více než dvacet let neučinila potřebné kroky k nápravě. Datum 31. 3. 2013 má tak spíše charakter "restituční tečky", do kdy je nutno uplatnit sporná práva. Navíc k přechodu historického majetku zpět na obce došlo rozhodnutím zákonodárce (tedy samotného státu) zákonem č. 172/1991 Sb. Jeho novelou provedenou zákonem č. 173/2012 Sb. bylo stanoveno, že teprve marným uplynutím lhůty přechází majetek obcí do vlastnictví státu. Takovéto oprávnění přitom bylo plně v dispozici zákonodárce, který vážil na jedné straně eventuální vlastnická práva obcí a na straně druhé se snažil ukončit období nejistoty ohledně vlastnických práv k pozemkům dotčených restitucemi.
26. Stěžovatelka dále namítala krátkost předmětné lhůty (29. 6. 2012 až 31. 3. 2013). Tato námitka však nemůže obstát. Za prvé ji předcházela více než dvacetiletá doba k zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. Již původní ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. účinné od 24. 5. 1991 ukládalo obcím povinnost "do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí". Nově stanovená povinnost uplatnit své vlastnické právo do 31. 3. 2013 nebyla nijak překvapivá. A za druhé, stěžovatelka tuto svou novou povinnost téměř splnila. Žalobu ve lhůtě vypracovala a odeslala. Jen ji neodeslala tak, aby byla soudu doručena do 31. 3. 2013. Stěžovatelka i její právní zástupce mají ze zákona zřízenou datovou schránku. Nejsou sice povinni ji používat k odesílání dokumentů státu, ale nic jim v tom nebrání. Stěžovatelka i její právní zástupce tak mohli předmětnou žalobu odeslat prostřednictvím datové schránky i po celý den 31. 3. 2013 a žaloba by byla podána včas. Postačilo by i pouhé odeslání elektronickou poštou, buď se zaručeným podpisem, nebo i bez něj, se současným odesláním žaloby v listinné podobě.
27. V bodě 20 tohoto odůvodnění je zmíněna možná konkurence různých výkladů předmětné normy. Dle dostupných databází judikatury se však v rozhodování obecných soudů žádný odlišný výklad neobjevil. Jediné spory o charakter lhůty, které obecné soudy řešily, se týkaly žalob obcí zastoupených týmž advokátem, který zastupuje stěžovatelku.
VII. Závěr
28. Na základě shora uvedeného tak Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy vyložily předmětné ustanovení ústavně konformně. Nejvyšší soud splnil svou povinnost sjednocovat judikaturu a výše zmíněný rozsudek krajského soudu zařadil do své Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ústavní soud proto ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Návrh na zrušení předmětného zákonného ustanovení spojený s ústavní stížností Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný (43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
(úplné rozhodnutí vč. odlišných stanovisek ZDE)
Autor: US