// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 27.05.2016
ÚS: Odpovědnost za škodu způsobenou průtahy v exekučním řízení
Povinný v exekučním řízení není povinen nahradit škodu, která vznikne oprávněnému tím, že se účelně domáhá odstranění nezanedbatelných průtahů, jichž se dopustil exekuční soud.
V exekučním řízení se o náhradě škody způsobené nezanedbatelnými průtahy exekučního soudu nerozhoduje. Podmínka stanovená v § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, že poškozený neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, je naplněna a projednání žaloby podle tohoto zákona nebrání skutečnost, že exekuční řízení dosud není skončeno.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3163/15, ze dne 19. 4. 2016
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Shrnutí skutkového stavu a řízení před obecnými soudy
1. Stěžovatel se prostřednictvím soudního exekutora JUDr. Milana Usnula se sídlem v Praze 9, Bryksova 763/46 (dále jen "soudní exekutor"), domáhal provedení exekuce. Exekučním soudem v této věci je Obvodní soud pro Prahu 4, který vede příslušný exekuční spis pod spisovou značkou 66 EXE 2639/2010.
2. Dne 26. 6. 2013 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce a jejich výši vypočetl na 830 973,55 Kč. Příkaz byl zástupci stěžovatele doručen dne 1. 7. 2013 a stěžovatel proti němu podal 9. 7. 2013, tedy ve stanovené osmidenní lhůtě, námitky. Podle § 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu), ve znění pozdějších předpisů, byl soud povinen o těchto námitkách rozhodnout do 15 dnů, pokud jim v plném rozsahu nevyhoví sám exekutor. Exekuční soud však rozhodl až usnesením ze dne 11. 3. 2014, č. j. 66 EXE 2639/2010-137, tedy po více než osmi měsících.
3. Stěžovatel prostřednictvím svého zástupce opakovaně zasílal exekučnímu soudu urgence, na které však soud nijak nereagoval. Dne 5. 3. 2014 proto stěžovatel podal stížnost na průtahy podle § 164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (zákona o soudech a soudcích), a návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a téhož zákona. Obě tato podání byla místopředsedkyní exekučního soudu projednána v řízení pod sp. zn. 40 St 16/2014 a dne 18. 3. 2014 bylo konstatováno, že v řízení došlo k nezanedbatelnému překročení zákonem stanovených lhůt, za což se místopředsedkyně stěžovateli omluvila. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl zamítnut, neboť v mezidobí od podání návrhu již bylo vydáno požadované rozhodnutí o námitkách.
4. Stěžovatel dne 1. 6. 2014 uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") a požadoval nahradit částku, kterou byl nucen zaplatit jako odměnu advokátovi za úkony směřující k odstranění výše popsaných průtahů v exekučním řízení. Ministerstvo spravedlnosti sdělilo dne 12. 11. 2014 stěžovateli, že jeho nárok neuspokojí, neboť nepovažuje za splněnou podmínku stanovenou v § 31 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu: Řízení, v jehož rámci došlo k průtahům, které byl stěžovatel nucen řešit podáním stížnosti, dosud nebylo podle ministerstva skončeno, tudíž nelze uzavřít, že by stěžovatel neměl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů v rámci tohoto řízení. Stěžovatel se s nárokem obrátil dne 13. 2. 2015 na soud, který však napadeným rozsudkem názor Ministerstva spravedlnosti potvrdil.
II. Ústavní stížnost a vyjádření dalších účastníků
5. Proti napadenému rozsudku podal stěžovatel dne 26. 10. 2015 ústavní stížnost a požaduje jeho zrušení; domnívá se, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Napadený rozsudek považuje za nelogický a nesmyslný, neboť pro přiznání náhrady škody stanoví absurdní podmínky, které ve své podstatě vyprazdňují právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Přestože to stěžovatel výslovně neuvádí, z obsahu tohoto tvrzení Ústavní soud dovodil, že se dovolává především čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ač sám jako porušená označuje toliko obecně právo na spravedlivý proces a na majetek.
6. Nalézací soud ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah spisu a text rozsudku; Ministerstvo spravedlnosti se ke stížnosti nevyjádřilo.
III. Posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti. Stěžovatel své podání po výzvě Ústavního soudu dne 26. 11. 2015 doplnil o speciální plnou moc splňující požadavky na ni kladné zákonem o Ústavním soudu. Stížnost byla podána včas, stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem a nebyly shledány žádné vady, které by projednání stížnosti bránily. Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. O stížnosti rozhodl Ústavní soud bez nařízení ústního jednání, neboť v intencích § 44 věty první zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by při něm nebylo možné očekávat další objasnění věci. K posouzení věci Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 66 EXE 2639/2010 a stížnostní spis vedený tímto soudem pod sp. zn. 40 St 16/2014, dále spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 C 33/2015 a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná.
9. Ústavní soud předně připouští, že předmětem řízení, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, je peněžité plnění ve výši 7 986 Kč s příslušenstvím, tudíž jde z pohledu civilního procesu o tzv. bagatelní spor, jaký obecně přezkumu Ústavním soudem nepodléhá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3068/15; všechna citovaná rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz); současně však zdůrazňuje, že v některých případech není pouhá hodnota sporu pro přezkum Ústavním soudem rozhodná. Jde především o případy, kdy kvalitativní stránka věci s ohledem na ústavněprávní význam určitým způsobem přesahuje kauzu samotnou, pročež nelze posuzovat bagatelnost sporu pouze z hlediska kvantitativního, tedy podle jeho hodnoty. Ústavní soud dospěl k závěru, že kvalitativní stránka věci v projednávaném případě převažuje, a proto hranici bagatelnosti určenou kvantitativně nepovažuje za určující. V obdobných případech, kdy škoda spočívá toliko v nákladech na odstranění průtahů v soudním řízení, hodnota sporu jen výjimečně přesáhne bagatelní výši pro přípustnost odvolání, natož dovolání; proto jsou tak typově podobné případy v podstatě systémově vyloučeny z jakéhokoliv přezkumu. S ohledem na převažující tendence soudů, které se při rozhodování podle zákona o odpovědnosti státu zdráhají poškozeným náhradu škody přiznávat, proto považuje Ústavní soud za nezbytné korigovat interpretaci zákona o odpovědnosti státu, neboť jde prakticky o provádění ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem vyplývajícího z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
10. Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zní: "Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem". Tento nárok na náhradu škody je ústavně zaručeným základním právem [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.) či nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013, bod 26].
11. Ustanovení § 31 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu stanoví: "Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána". Citované znění bylo přijato v důsledku zrušení předchozí úpravy nálezem Ústavního soudu publikovaným ve sbírce zákonů pod č. 234/2002 Sb. Důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb., který zavádí citované znění podmínek pro přiznání náhrady nákladů řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, k tomuto ustanovení uvádí: "Nová právní úprava váže možnost poškozeného uplatnit náhradu nákladů řízení na vyčerpání možnosti uplatnění náhrady nákladů v průběhu řízení na základě procesních předpisů. Tato úprava umožňuje uplatnění nároku na náhradu (nákladů) řízení podle tohoto zákona podle procesních právních předpisů a zabraňuje opakovanému nárokování nákladů řízení." [Důvodová zpráva (volební období 2002 - 2006) - 1117/0 Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem]. Úmyslem zákonodárce tedy bylo výslovně zakotvit, že poškozený má kromě práva na náhradu jiné škody právo i na náhradu nákladů řízení a zamezit opakovanému nárokování nákladů v situacích, kdy je o nich v rámci řízení rozhodováno. V podobném duchu se vyjadřuje i právní nauka: "Důvody, pro které takovou možnost neměl (pozn. ÚS: možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů v řízení), sice nejsou blíže specifikovány, avšak odkaz na procesní předpis vede k výkladu, že půjde o případy objektivní, nejspíše tam, kde procesní úprava konkrétního řízení či postupu s rozhodováním o náhradě nákladů nepočítá, případně že o takovou možnost účastníka připravil nesprávný procesní postup orgánu státu." (Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012).
12. Podle § 87 odst. 2 exekučního řádu hradí oprávněnému náklady účelně vynaložené k vymáhání nároků povinný, přičemž se tak děje podle odstavce 4 tohoto ustanovení prostřednictvím exekutora. Právní nauka k tomu uvádí: "Ustanovení § 87 odst. 2 je obdobou § 270 odst. 2 OSŘ a určuje princip presumovaného úspěchu oprávněného ve věci, je-li podle jeho návrhu pověřen exekutor vedením exekuce. Vychází se zde z předpokládaného zavinění povinného, který tím, že nesplnil uloženou povinnost, zavinil, že exekuční řízení muselo být zahájeno, a proto odpovídá oprávněnému (a nejen jemu) za náhradu nákladů, které při vymáhání nároku vznikly" (Kasíková, M. a kol., Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 497). Ústavní soud se ztotožňuje s principem zde vysloveným, tedy že povinný hradí oprávněnému náklady proto, že je dobrovolným nesplněním exekvované povinnosti způsobil. Nelze však dovodit, že by z téhož důvodu měl hradit náklady na odstranění průtahů, které zjevně nezavinil, a které prokazatelně spočívají jen na straně exekučního soudu; uvedené náklady proto povinnému nelze přičítat k jeho tíži.
13. S ohledem na princip uvedený v bodě 12 tohoto nálezu v souvislosti s principem, že škody způsobené nesprávným úředním postupem soudu je povinen nahrazovat stát, jak vyplývá ze samé podstaty koncepce odpovědnosti státu, nelze než dovodit, že i v projednávaném případě je to právě stát, kdo nese za průtahy v soudním řízení odpovědnost a je povinen nahradit vzniklou škodu. K naplnění podstaty ústavně zaručeného práva na náhradu škody ve výši nákladů vynaložených na odstranění průtahů, je proto nutné chápat jako řízení, v němž mohlo být rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nanejvýš samo řízení o stížnosti podle ust. § 164 a násl. zák. č. 6/2002 Sb.; validnější úvahou je však závěr, že v exekučním řízení se o nákladech zaviněných soudem nerozhoduje, a proto stěžovatel splňuje zákonem stanovenou podmínku, že "neměl (a ani ji mít nebude) možnost náhradu nákladů řízení podle procesního uplatnit". Z právních předpisů ani ze soudní či exekuční praxe nelze dovodit, že by exekutor byl oprávněn v rámci příkazu k úhradě nákladů exekuce uložit státu, aby nahradil škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Lze naopak konstatovat, že o povinnosti státu k náhradě škody exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce rozhodovat nemůže, neboť pro posuzování nároků na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem je v zákonu o odpovědnosti státu stanoven speciální procesní postup.
14. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, "při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona o odpovědnosti státu nesmí obecné soudy nikdy zapomínat na ústavní původ a zakotvení těchto nároků, přičemž aplikace zákona o odpovědnosti státu nesmí vést, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem)" [nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215)]. Interpretací ustanovení § 31 odst. 2, jak ji provedl nalézací soud, však bylo právo stěžovatele podmíněno nepřiměřenou podmínkou, která, v rozporu s právě uvedeným, přímo omezila rozsah práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
IV. Závěr
15. V projednávaném případě nalézací soud vycházel z úvahy, že žalovaný nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve výši nákladů právního zastoupení vzniklých při odstraňování průtahů soudu může poškozený uplatnit podle § 31 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu pouze tehdy, nebyla-li vypořádána v dotčeném řízení; za dotčené řízení přitom považoval řízení exekuční. S ohledem na výše uvedené však vyplývá, že žalovaný nárok se v rámci exekučního řízení nevypořádává. Z toho důvodu nelze stěžovateli upírat možnost realizovat toto právo postupem stanoveným zákonem o odpovědnosti státu a podmiňovat úspěšnost jeho žaloby ukončením exekučního řízení.
16. V situaci, kdy jsou splněny všechny podmínky, za kterých je stát povinen nahradit stěžovateli škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (nezanedbatelnými průtahy), tedy kdy je spolehlivě zjištěno, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, stěžovateli vznikly přímé náklady v souvislosti s úkony směřujícími k odstranění tohoto stavu, je nutné zkoumat, zda existuje v rámci probíhajícího řízení reálná možnost, že by byla škoda uložena jejímu původci k náhradě. V případě exekučního řízení však nelze důvodně očekávat, že by byla státu povinnost k její náhradě uložena; proto je namístě projednat nárok v řízení podle zákona o odpovědnosti státu.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že nalézací soud aplikoval ustanovení zákona o odpovědnosti státu způsobem, jímž nepřípustně zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, které plyne z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu výrokem I. vyslovil, že napadeným rozsudkem bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a výrokem II. toto rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. dubna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila
Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezu sp. zn. IV. ÚS 3163/15. Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k nálezu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:
1. Jsem toho názoru, že byla porušena zásada subsidiarity ústavní stížnosti, jež požaduje, aby před jejím podáním stěžovatel vyčerpal všechny dostupné procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Domnívám se, že v posuzovaném případě účinným prostředkem, nabízejícím se k ochraně stěžovatelova práva na úhradu nákladů, vynaložených na právní pomoc advokáta, bylo uplatnění tohoto nároku v rámci řízení o stížnosti podle ust. § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, v němž státní správa soudů vystupuje jako správní orgán. V tomto případě mohlo být tedy aplikováno ust. § 79 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu a o nákladech řízení mohlo být rozhodnuto již v rámci řízení o stížnosti. Jestliže stěžovatel tento prostředek nevyčerpal, měl Ústavní soud jeho ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ostatně možnost uplatnění tohoto nároku v rámci řízení podle ust. § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích je zmiňována i v samotném nálezu (v bodě 14), avšak žádné konsekvence z toho nebyly vyvozeny pro úvahu o přípustnosti ústavní stížnosti.
2. I v případě, že by cesta, uvedená v předchozím odstavci, tj. uplatnění práva na úhradu nákladů, vynaložených na právní pomoc advokáta v rámci řízení o stížnosti podle ust. § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, byla snad pokládána za neefektivní prostředek k vymožení tohoto nároku, měla být ústavní stížnost odmítnuta, resp. zamítnuta jako nedůvodná, resp. zjevně neopodstatněná.
3. Nález tvrdí, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo porušeno základní stěžovatelovo právo na náhradu škody za nesprávný úřední postup, zakotvené v článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Taková ústavněprávní kvalifikace údajného porušení základního práva se mi v posuzovaných souvislostech jeví jako nepřípadná.
4. Chtěl bych upozornit na to, že samotný stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti se explicite nedovolává porušení ústavního práva na náhradu škody za nesprávný úřední postup, nýbrž tvrdí (poněkud nepřiléhavě a bez náležitého zdůvodnění) zásah do tří jiných základních lidských práv a svobod, a sice: 1) do "práva na majetek"; 2) do práva na spravedlivý proces; 3) do "práva na lidské = rozumné zacházení". Je sice pravda, že Ústavní soud není stěžovatelem vadně předestřenou ústavněprávní kvalifikací vázán, nicméně vzhledem k subjektivnímu charakteru základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, pokládám zásadně za žádoucí, aby Ústavní soud respektoval dispozitivní povahu ústavní stížnosti a aby ex offo nad rámec ústavní stížnosti nedomýšlel, v jakých jiných základních právech se snad stěžovatel cítí být dotčen.
5. Za nesporné pokládám to, že již v základním občanskoprávním sporu se stěžovatel jako žalobce domáhal toho, aby mu stát nahradil částku, kterou byl nucen zaplatit jako odměnu advokátovi za úkony směřující k odstranění průtahů v exekučním řízení. Předmětem sporu tedy byl de facto majetkový nárok na náhradu nákladů řízení, které byly žalobcem vynaloženy na nápravu nesprávného úředního postupu, jak jsou definovány v ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Podle ustanovení § 31 odst. 3 cit. zákona jsou náklady právního zastoupení součástí nákladů řízení.
6. Nelze tedy než uzavřít, že jak v občanskoprávním sporu, tak v ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává ochrany především svého "majetkového práva", konkrétně práva na náhradu nákladů řízení.
7. Nález za základní vadu napadeného rozsudku obecného soudu, vedoucí prý k jeho protiústavnosti, pokládá chybnou interpretaci ust. § 31 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu a chybné dovození závěru, že o nákladech řízení, byť zaviněných soudem, lze rozhodnout v exekučním řízení, nikoliv však v řízení podle zákona o odpovědnosti státu. S touto kritikou vadné úvahy obecného soudu sice souhlasím, přesto však se nedomnívám, že samotné toto pochybení obecného soudu zakládá důvod k vyslovení protiústavnosti napadeného rozhodnutí a k jeho kasaci.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nikoliv každé porušení podústavních právních norem (v tomto případě zákona o odpovědnosti státu a exekučního řádu) je nutno kvalifikovat jako protiústavní zásah do základních práv. Aby takové pochybení dosáhlo ústavněprávní dimenze, musí být jeho intenzita dostatečně vysoká; k takovému úsudku o vyšší intenzitě zásahu je možno dospět toliko na základě vyhodnocení celého komplexu relevantních okolností, což v posuzovaném případě splněno nebylo. Ústavním soudem nebyl např. nijak zvažován fakt, že o námitkách oprávněného proti příkazu exekutora k úhradě nákladů exekuce rozhodl exekuční soud sice opožděně, nicméně s tím konečným výsledkem, že stěžovatelovy námitky shledal nedůvodnými a exekutorský příkaz tudíž potvrdil (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 3. 2014 č. j. 66 EXE 2639/2010-137). Samotné průtahy při rozhodování o námitkách se tedy nakonec do průběhu a výsledku exekučního řízení nijak nepromítly a nijak nezasáhly do stěžovatelových základních práv, protože námitky byly tak jako tak stejně odmítnuty.
9. Dále je třeba připomenout, že k ústavněprávnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, o nichž jedině rozhodoval napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, přistupuje Ústavní soud velmi rezervovaně, což opakovaně vyjádřil v mnoha svých judikátech. Jako příklad lze uvést názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2257/08, v němž se praví, že problematika nákladů řízení "... zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování...". Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost, týkající se nákladů řízení, otevřel k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné. Domnívám se, že v posuzovaném případě žádné důvody pro odchýlení se od těchto obecných pravidel, přikazujících zdrženlivost Ústavního soudu ve věcech, týkajících se nákladů řízení, nebyly dány.
10. Konečně se domnívám, že Ústavní soud se ústavní stížností neměl meritorně vůbec zabývat pro bagatelnost věci. Předmětem sporu bylo peněžité plnění ve výši 7 986 Kč s příslušenstvím. Jde o částku, u níž z pohledu civilního procesu není přípustné ani odvolání (§ 201 odst. 2 o. s. ř.) ani dovolání [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Tím spíše není důvod k tomu, aby první a jedinou přezkumnou instancí byl Ústavní soud.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně poukazuje na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly malichernostmi odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3153/14). Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Již z tohoto důvodu lze dospět k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Nesouhlasím s názorem, vysloveným v bodě 10 odůvodnění nálezu, že v projednávaném případě není kritérium bagatelnosti sporu rozhodující, protože prý "převažuje kvalitativní stránka věci". Ta má údajně spočívat v tom, že existuje "převažující tendence soudů, které se při rozhodování podle zákona o odpovědnosti státu zdráhají poškozeným náhradu škody přiznávat"; proto prý "považuje Ústavní soud za nezbytné korigovat interpretaci a aplikaci zákona o odpovědnosti státu...". Takový úsudek ze strany Ústavního soudu pokládám za arbitrární a apodiktický, neboť v řízení před Ústavním soudem nebyl nijak verifikován. Ostatně posuzovanou konkrétní věc, v níž jde toliko o jedinečný případ uhrazení nákladů na právní zastoupení stěžovatele v řízení o stížnosti podle ust. § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích, nelze generalizovat na jakousi "tendenci soudů" nebo na obecný způsob rozhodování soudů o odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, jak tvrdí nález.
13. Ze všech uvedených důvodů dospívám k závěru, že ústavní stížnosti nemělo být vyhověno, nýbrž měla být odmítnuta pro nepřípustnost či pro zjevnou neopodstatněnost nebo měla být zamítnuta pro nedůvodnost.
V Brně dne 16. května 2016
Jan Musil
Autor: US