// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 12.02.2016

ÚS: Výklad vůle smluvních stran

I. K zásadám řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod patří i povinnost náležitě se vypořádat s právní argumentací účastníka řízení; opírá-li se tato argumentace o judikaturu zejména Nejvyššího soudu, musí obecný soud v případě, že ji odmítne jako nepřiléhavou, vyložit, z jakého důvodu tomu tak má být, v jakém konkrétním aspektu se tehdy posuzovaný případ odlišuje od aktuálně řešeného, a rovněž, proč má jít o právně relevantní rozdíl, pro který nelze stávající právní názor tam vyslovený na souzenou věc použít.

II. Použití právnického pojmu (terminus technicus), jakým je tzv. kumulativní novace, nemůže vzhledem k okolnostem, za kterých byl takový projev vůle učiněn, nahradit výklad vůle smluvních stran; proto je třeba oproti právně teoretické konstrukci výkladu „podústavního“ práva, jejíž obsah není ani v právní teorii, ani v judikatuře všeobecně sdílen, a ani v soudním rozhodnutí definován, dát přednost v opoře o čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky jasně, určitě a srozumitelně vyjádřené vůli účastníků právního vztahu, vyjádřené v dodatcích k úvěrové smlouvě.

vytisknout článek




UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 9. 1. 2014 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená soudní rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno zejména její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 5. 2011 č. j. 46 C 47/2006-211 bylo vedlejšímu účastníkovi jako zástavnímu dlužníkovi uloženo zaplatit částku 1 400 000 Kč včetně příslušenství s tím, že uspokojení této pohledávky je stěžovatelka oprávněna domáhat se pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši ideální poloviny na nemovitostech v rozsudku blíže specifikovaných (výrok I), co do částky 9 900 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II), a dále jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky III až VI).

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním stěžovatelka i vedlejší účastník. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tento rozsudek v zamítavém výroku II ve věci samé potvrdil, ve vyhovujícím výroku I ve věci samé změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 1 400 000 Kč zamítá (výrok I), a stěžovatelce uložil zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II až IV).

4. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části měnícího výroku ve věci samé zamítnuto, ve zbývajícím rozsahu bylo odmítnuto a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalovanému částku 6 413 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se žalobou ze dne 20. 2. 2006, domáhala na žalovaném jako zástavním dlužníkovi zaplacení částky 11 300 000 Kč, představující 18. až 48. splátku úvěru (celková výše tohoto úvěru činila 20 mil. Kč). Přitom splatnost žalované částky byla rozvržena do čtvrtletních splátek rozvržených na období od 20. 6. 1994 do 20. 1. 1996, ovšem již dne 9. 3. 1994 byl uzavřen dodatek č. 4 ke smlouvě o úvěru, kterým byla splatnost příslušných splátek rozvržena na období od 20. 2. 1996 do 20. 8. 1998 (blíže sub 22).

6. Následně stěžovatelka namítla, že odvolací i dovolací soud aplikovaly na danou věc právní závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2009 sp. zn. 29 Cdo 5536/2007, podle nichž kumulativní novací nebylo možné zabránit promlčení pohledávky v promlčecí době podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též "obch. z."), s tím, že nyní posuzovaná věc se zásadně liší v tom, že tehdy byla dohoda o zaplacení dluhu uzavřena teprve po uplynutí původně ujednaných dob splatnosti předmětné pohledávky (pozn. - Ústavní soud respektuje nově zavedenou terminologii odlišující pojmy "lhůta" a "doba", avšak vychází z toho, že obch. z. tak striktně nečinil, a proto cum grano salis používá při odkazu na jeho příslušná ustanovení i při reprodukci rozhodnutí a vyjádření účastníků původní terminologii), zatímco nyní byl dodatek ke smlouvě o úvěru, kterým se prodloužila doba splatnosti žalobou uplatněné části pohledávky, uzavřen ještě předtím, než nastala původně ujednaná splatnost. Je přitom nepochybné, že promlčecí doba začala poprvé běžet až ode dne uplynutí dob splatnosti sjednaných v dodatku č. 4. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že promlčecí lhůta začala běžet od uplynutí původně sjednaných dob splatnosti, porušily princip legitimního očekávání, resp. pominutím daného rozdílu zasáhly do jejího práva vlastnit majetek, neboť pohledávky jsou součástí jejího majetku.

7. Stěžovatelka upozornila rovněž na to, že soud prvního stupně posoudil námitku promlčení podle § 397 obch. z., přičemž vycházel z dob splatnosti sjednaných v dodatku č. 4, odvolací soud však věc posoudil jinak, aniž by jí umožnil se k tomu předem vyjádřit. Z tohoto důvodu má jít o tzv. překvapivé rozhodnutí, což představuje porušení jejího práva na spravedlivý proces, a tento zásah nebyl napraven ani v dovolacím řízení.

8. Závěrem stěžovatelka doplnila, že svým poukazem na odlišnost případu nyní posuzovaného od věci, kde bylo vydáno již citované usnesení sp. zn. 29 Cdo 5536/2007, nemínila, že by se ztotožňovala s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož kumulativní novace není schopna zabránit promlčení pohledávky v promlčecí době podle ustanovení § 408 odst. 1 věty první obch. z. v případě, kdy doba splatnosti byla změněna až po uplynutí původně sjednané splatnosti. Tento názor považuje za rozporný se zásadami soukromého práva. Pokud by totiž bylo třeba promlčení posuzovat podle původně sjednané splatnosti, pak by právní řád upřednostňoval soudní řešení věci před dohodou věřitele s dlužníkem; dohodnul-li by se věřitel s dlužníkem na posunutí doby splatnosti své pohledávky o více než deset let oproti její původní splatnosti, nemohl by pak věřitel svou pohledávku úspěšně uplatnit žalobou, a to jak před uplynutím nově sjednané splatnosti, neboť by se dlužník ubránil námitkou předčasnosti podané žaloby, tak i po jejím uplynutí, neboť dlužník by se ubránil námitkou promlčení. Výklad zastávaný Nejvyšším soudem tedy brání vyjít vstříc dlužníkovi ohledně prodloužení doby splatnosti a nutí jej k soudnímu řešení, což má být dle stěžovatelky v rozporu se základními principy právního státu.

III.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

9. Nejvyšší soud uvedl, že nesouhlasí se stěžovatelčinými výhradami založenými na tvrzeném nesprávném výkladu § 408 odst. 1 věty první obch. z. a mechanickém převzetí závěru učiněného dovolacím soudem v jiné věci. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet, a je tudíž nerozhodné, zda a kdy byla dohoda o změně splatnosti jednotlivých splátek uzavřena, ale kdy promlčecí doba začala poprvé běžet. Počátek běhu promlčecí doby u práva na plnění závazku, byla-li dohodnuta doba splatnosti, se určuje podle § 392 obch. z., přičemž zákon jednoznačně stanoví, že promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy začala běžet poprvé. Jestliže byla opakovaně dohodnuta změna původní splatnosti splátek, podle stěžovatelčina výkladu by promlčecí doba skončila až za 10 let od každé dohodnuté změny splatnosti, což odporuje znění zákona i účelu dané právní úpravy, jímž je zamezit, aby v obchodních vztazích přetrvávala po neomezeně dlouhou dobu práva věřitelů a s tím spojená právní nejistota dlužníků, zda a kdy věřitel učiní úkon směřující k uspokojení práva. Nejvyšší soud současně odmítl, že stěžovatelka nemohla nepříznivému důsledku plynoucímu z promlčení zabránit znalostí práva, odmítl jako nepřípadný i stěžovatelčin poukaz na rozsudek ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. 33 Cdo 399/2005 s tím, že se v něm Nejvyšší soud vztahem kumulativní novace a počátkem běhu objektivní promlčecí doby nezabýval, načež navrhl odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti (blíže sub 26).

10. Městský soud v Praze navrhl totéž co Nejvyšší soud. Přitom odmítl, že by postupem v odvolacím řízení došlo k porušení stěžovatelčina základního práva, a odkázal na podrobné zdůvodnění svého rozsudku. K tomu dodal, že podstatou ústavní stížnosti je polemika s jeho závěrem, že kumulativní novace obsažená v dodatcích ke smlouvě o úvěru nemá vliv na běh desetileté objektivní promlčecí doby a že tuto otázku řešil předvídatelně, v souladu se závěry Nejvyššího soudu. K námitce, že dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně, aniž by tento názor stěžovatelce zpřístupnil, městský soud uvedl, že to podle jeho názoru porušení procesních předpisů nepředstavuje. Poučení podle § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti a ke svým tvrzením označili důkazy, v dané věci však soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování ze shodného skutkového stavu.

11. Vedlejší účastník upozornil, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou totožné s námitkami, které stěžovatelka uvedla v řízení před obecnými soudy a které nebyly shledány důvodnými. Z tohoto důvodu má být ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným. Upozornil rovněž, že jednotlivá ustanovení smlouvy o úvěru, včetně jejích dodatků č. 1 až 4, jejichž prostřednictvím došlo ke kumulativní novaci, zavazovala toliko účastníky smluvního vztahu, tj. věřitele a dlužníka, on jeho účastníkem nebyl. Pokud se dlužník zavázal podle dodatku č. 4 vrátit úvěr nejpozději do 20. 7. 1999, promlčecí doba vůči hlavnímu závazku i vůči akcesorickému závazku ze zástavní smlouvy počala běžet dne 21. 7. 1999, to však nikoliv ve vztahu k němu. Právní názor obecných soudů, že vztah mezi původní úvěrovou smlouvou a jejími dodatky je kumulativní novací podle § 516 občanského zákoníku (dále též "o. z."), přičemž uzavřením dodatků č. 3 a 4 došlo jen ke změně hlavního závazkového vztahu podle § 516 odst. 2 o. z., má být dle vedlejšího účastníka správný, přičemž poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 389/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde ke konstatování nějakého porušení ústavně zaručených základních práv nedošlo.

12. Dále vedlejší účastník uvedl, že v řízení řádně vznesl námitky promlčení vůči hlavnímu závazku, stejně jako promlčení zástavního práva vůči akcesorickému závazku vyplývajícímu ze smlouvy o zástavě, přičemž argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu, která vyvodila, že ve smyslu § 261 odst. 4 obch. z. se částí třetí obchodního zákoníku tehdy řídily jen takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, přičemž taková právní úprava nebyla v obchodním zákoníku ve znění do 31. 8. 1998 přijata, a tak se právní vztahy ze zástavních práv řídí občanským zákoníkem, a to včetně promlčení zástavního práva. Za správný považuje právní názor obecných soudů, že k marnému uplynutí promlčecí doby zástavního práva došlo dne 20. 8. 2011, avšak k tomuto dni ještě nedošlo k promlčení zástavního práva, neboť neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky ve smyslu § 100 odst. 2 o. z., a že čtyřletá promlčecí doba poskytnutého úvěru ve splátkách splatných od 20. 2. 1996 do 20. 8. 1998 uplynula k těmto splátkám v období od 20. 2. 2000 do 20. 8. 2002, přičemž zahájení řízení dne 6. 12. 2002 nevyvolalo ve vztahu k běhu promlčecí doby podle § 408 obch. z. žádné relevantní právní účinky. Uplatní se i právní věta rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. 32 Cdo 3098/2010.

13. Nadto vedlejší účastník odmítl, že by na něj dopadaly účinky uznání dluhu co do důvodu a výše ze strany dědiců dlužníka, k němuž došlo dne 7. 12. 1998, neboť on dluh neuznal, a nebyl ani účastníkem smlouvy o úvěru, ani smlouvy o zřízení zástavního práva. Nedošlo tak k přetržení promlčecí doby podle § 407 odst. 1 obch. z. a k běhu nové čtyřleté promlčecí doby vůči němu, ani ke stavení promlčecí doby podle § 402 obch. z. a po podání žaloby ze dne 9. 12. 2002, neboť účinky uznání podle § 323 odst. 1 obch. z. dopadají toliko na osobu, která svůj závazek uznala. V tomto ohledu vedlejší účastník poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1053/2009, podle něhož uznání promlčené zajištěné pohledávky nemá bez dalšího za následek uznání promlčeného zástavního práva zajišťujícího předmětnou pohledávku. Z těchto důvodů má za to, že závazek vyplývající z hlavního závazkového vztahu, i akcesorický závazek ze zástavní smlouvy je promlčen, pokud vůbec kdy vůči němu existoval. S ohledem na výše uvedené má vedlejší účastník za to, že všechny právní otázky opakovaně uváděné stěžovatelkou v ústavní stížnosti již byly judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu konzistentně vyřešeny, a proto je ústavní stížnost nedůvodná a neopodstatněná a měla by být odmítnuta.

14. Stěžovatelka ve své replice k výše uvedeným vyjádřením uvedla, že zásadně nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že je nerozhodné, kdy byla uzavřena dohoda o změně doby splatnosti jednotlivých splátek. Pokud tato dohoda byla uzavřena před původně sjednanou splatností, nemohla promlčecí doba začít běžet do uplynutí dob splatnosti původně sjednaných; odkazuje-li Nejvyšší soud na § 392 obch. z., uvedenou skutečnost opomíjí, v žádném případě pak nelze dovozovat, že by vznikal nežádoucí stav zakládající právní nejistotu dlužníka. Nejvyšší soud mechanicky aplikoval své závěry učiněné v jiných řízeních, jejichž předmětem byla věc zdánlivě podobná, a proto pokud ve svém vyjádření tvrdil, že promlčení pohledávky mohla předejít znalostí právních předpisů a judikatury, mýlí se, protože takovou věc neřešil, navíc nejstarší judikát, na který odkazuje (blíže sub 6), je až ze dne 30. 11. 2009, a tak jej v době podání žaloby nemohla znát.

15. Jde-li o vyjádření vedlejšího účastníka, stěžovatelka uvedla, že zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá skutečnost, že obecné soudy její námitky zamítly či odmítly, pokud tímto postupem došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Navíc za situace, kdy ustanovení § 408 odst. 1 obch. z. aplikoval až městský soud, nemohly být její námitky posouzeny soudy všech stupňů. K otázce závaznosti dodatku ke smlouvě o úvěru pro vedlejšího účastníka, jenž nebyl jejím účastníkem, stejně jako k otázce účinků uznání závazku obligačním dlužníkem ve vztahu k zástavnímu věřiteli, se stěžovatelka dle svých slov již v soudním řízení vyjadřovala. Uvedla přitom, že nikdy netvrdila, že by závazek vedlejšího účastníka vznikl na základě smlouvy o úvěru, jehož splnění se žalobou domáhala, nýbrž se opíral o smlouvu o zřízení zástavního práva, která navíc byla uzavřena až poté, co byl uzavřen poslední dodatek k předmětné smlouvě o úvěru a v návaznosti na něj. Předmětný závazek nebyl v době, kdy byl dědici původního obligačního dlužníka uznán, promlčen. Argumentace vedlejšího účastníka, že uznání promlčeného závazku nemohlo mít účinky ve vztahu k zástavnímu právu zajišťujícímu předmětný závazek, se jeví jako lichá, a v daném případě se tak uplatní ustanovení § 100 odst. 2 věty druhé o. z. Vzhledem k tomu stěžovatelka uzavřela, že na svém návrhu nadále trvá.

IV.
Formální předpoklady projednání návrhu

16. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

18. Ústavní soud si je vědom toho, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je principiálně věcí obecných soudů a že o zásahu do daného procesu lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady), což bývá v této souvislosti zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů. Ústavní soud tak tyto otázky neřeší z hlediska poslání, které přísluší obecným soudům, tj. rozhodování sporů o právo, resp. poskytování ochrany právům; pouze hodnotí, zda výkladem "podústavního" práva obecnými soudy nedošlo k neústavnímu zásahu (porušení) základních práv a svobod.

19. V ústavní stížnosti vyjádřila stěžovatelka nesouhlas s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly relevantní ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku na projednávanou věc, především pak s tím, že dospěly k závěru, že na běh desetileté promlčecí doby, jež je zakotvena v ustanovení § 408 odst. 1 obch. z., nemá vliv tzv. kumulativní novace, jež měla dle jejich názoru být obsažena v dodatcích č. 3 a 4 ke smlouvě o úvěru uzavřené mezi bankou a dlužníkem.

20. V prvé řadě nelze ponechat zcela stranou, že Nejvyšší soud kvalifikoval vztah mezi smlouvou o úvěru ve znění dodatku č. 1 (na straně jedné) a dodatky č. 3 a 4 (na straně druhé) jako tzv. kumulativní novaci podle § 516 o. z. Tento pojem je součástí dogmatiky soukromého práva (a není tak ani zákonem definován, nyní viz § 1902 nového občanského zákoníku), přičemž není vnímán jednotně ani právní teorií (k tomu blíže Handlar, J.: K pojmům privativní a kumulativní novace, Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/2006, s. 116 a násl.), ani právní praxí, a to dokonce samotného Nejvyššího soudu. Jen na okraj lze uvést, že např. v rozsudku ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. 33 Odo 399/2005 se (v souvislosti s prodloužením splatnosti kupní ceny) se uvádí, že se "při kumulativní novaci jedná o změnu za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností, a v jejich nahrazení nově sjednanými, případně [což nutno zdůraznit] ve vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících. Oproti tomu v rozsudku ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. 33 Odo 566/2001 v případě, kdy splatnost závazku byla rovněž dohodou stran změněna, a povinnost dlužníka podle původního ujednání zanikla, Nejvyšší soud vyvodil, že se jedná o tzv. privativní novaci (§ 570 odst. 1 o. z.), obdobně tomu bylo i v rozsudku ze dne 22. 6. 2005 sp. zn. 33 Odo 335/2005. V této souvislosti dlužno dodat, že tento názor byl podroben kritice J. Handlara v publikaci Zánik závazků dohodou v občanském a obchodním právu, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, s. 15 a násl., s. 24 a násl. Ústavní soud zdůrazňuje, že stejně jako v jiných případech nehodlá vstupovat do teoretických sporů na tomto poli, jen poukazuje na důsledky, které tato nejednotnost může mít z hlediska požadavků následně kladených na účastníky soudního řízení, resp. právního styku vůbec. Použití daného termínu ze strany Nejvyššího soudu, aniž by bylo vysvětleno, co je konkrétně jeho obsahem a s jakými právními důsledky se jeho použití váže, může být za těchto okolností poněkud zavádějící, resp. vést k nedostatečné srozumitelnosti soudního rozhodnutí, a to s případně negativním dopadem při poskytování práva na soudní ochranu v rámci výkladu toho, co smluvní strany v projednávané věci úpravou svých závazků sledovaly. Použití právnického pojmu (terminus technicus), jakým je tzv. kumulativní novace (z hlediska hodnocení původní právní skutečnosti, kterou byla úvěrová smlouva a "kumulující se" právní skutečnosti v podobě dodatků či přesněji v podobě dohody o změně práv a povinností), nemůže nahradit výklad vůle smluvních stran vzhledem k okolnostem, za kterých byl učiněn; to platí zejména v případě, není-li o jeho použití jednota ani v teorii, ani v judikatuře,
a je-li vůle stran ke změně závazku zřetelně vyjádřena, přičemž samy strany smlouvy tento pojem nepoužily, natož aby jej definovaly či blíže vymezily.

21. Uvedený nedostatek se pak mohl reálně promítnout (i) do posuzování tohoto případu, neboť platnost (obecného) závěru, že kumulativní novace nemá vliv na běh desetileté objektivní promlčecí doby, bude záviset právě na tom, co je míněno pod pojem "kumulativní novace" (z hlediska jejích účinků v podobě dohody a změně závazku), případně na její konkrétní podobě {srov. Weinhold, D.: Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích, 3. vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, s. 65: "[a]čkoliv to obchodní zákoník výslovně nezmiňuje, změna v obsahu závazků (při kumulativní novaci podle § 516 [o. z.]) rovněž nemá vliv na běh promlčecí doby. Výjimkou mohou být případy změny těch skutečností, od nichž se odvíjí v jednotlivých případech počátek běhu promlčecí doby, jako je okamžik splatnosti závazku..."}.

22. V souzené věci byl skutkový stav následující:

a) v úvěrové smlouvě, uzavřené dne 19. 8. 1992, se zavázala banka poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 12 000 000 Kč (bod 1), a dlužník se zavázal vrátit peněžní prostředky ve lhůtě od 20. 9. 1993 do 20. 8. 1996 ve 12 měsíčních splátkách po 923 000 Kč a 1 (poslední) splátce ve výši 924 000 Kč (bod 7),

b) dodatkem č. 1 ze dne 19. 7. 1993 byl bod 1 úvěrové smlouvy změněn mj. tak, že se banka zavazuje poskytnout úvěr ve výši 20 000 000 Kč, a bod 7 tak, že se jej dlužník zavazuje vrátit ve 12 čtvrtletních splátkách po 1 500 000 Kč a 1 splátce ve výši 2 000 000 Kč, a to ve stejné lhůtě (tj. od 20. 9. 1993 do 20. 8. 1996),

c) následně dodatkem č. 3 ze dne 25. 11. 1993 byla úvěrová smlouva změněna v bodě 7 tak, že se dlužník zavazuje vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve stejné lhůtě, a to tak, že 20. 9. 1993 a 20. 2. 1994 zaplatí po 1 500 000 Kč, následně vždy 20. dne každého měsíce počínaje březnem 1994 že zaplatí 10 splátek po 200 000 Kč, v roce 1995 že uhradí 6 splátek po 500 000 Kč a 6 splátek po 600 000 Kč, a v roce 1996 že zaplatí 7 splátek po 1 000 000 Kč a 1 splátku po 1 400 000 Kč.

d) konečně dodatkem č. 4, uzavřeným dne 9. 3. 1994, byl bod 7 úvěrové smlouvy změněn tak, že se dlužník zavazuje vrátit finanční prostředky ve lhůtě od 20. 9. 1993 do 20. 7. 1999, a to tak, že dne 20. 9. 1993 uhradí 1 500 000 Kč, dne 20. 10. 1993, 20. 11. 1994 a 20. 12. 1994 zaplatí po 150 000 Kč, v roce 1995 uhradí 3 splátky po 150 000 Kč a 9 splátek po 200 000 Kč, v roce 1996 zaplatí 12 splátek po 300 000 Kč, v letech 1997 a 1998 uhradí 12 splátek po 400 000 Kč a v roce 1999 uhradí 6 splátek po 400 000 Kč a 1 splátku ve výši 200 000 Kč.

K tomu dlužno dodat, že hlavním předmětem řízení před obecnými soudy (mimo nesplacených úroků z jistiny úvěru a nesplacených úroků z prodlení z jistiny úvěry) byla realizace zástavy k uspokojení pohledávky věřitele (viz sub 2 a 5) v rozsahu splátek splatných od 20. 2. 1996 do 20. 8. 1998 (tj. 18. až 48. splátka), když se zástavní právo, s ohledem na ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí o. z., nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka, neboť se promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí lhůty takto zajištěné pohledávky.

23. Z výše uvedeného plyne, že Nejvyšší soud za tzv. kumulativní novaci považoval situaci, kdy byl závazek dlužníka uhradit splátku úvěru dohodou účastníků změněn, a to jak co do výše splátek, tak (především) co do termínu jejich splatnosti. Z ničeho přitom nelze dovodit, že by obecné soudy na základě výkladu úvěrové smlouvy ve znění dodatku č. 1 ve spojení s dodatky č. 3 a č. 4 dospěly k závěru, že by smluvní strany měly v úmyslu vedle předmětného závazku vytvořit závazek nový, takže lze vycházet z toho, že účastníci původní ujednání o výši a termínu splatnosti jednotlivých splátek pouze změnili, tj. zrušili a současně tento závazek (ve smyslu obligační povinnosti) nahradili závazkem jiným (novým). "Kumulativní novaci" zde Nejvyšší soud pojal jako "pouhou" změnu obsahu práv a povinností ve smyslu § 516 odst. 1 o. z. (sub 20). K tomu možno poznamenat, že výše zmíněný autor (viz sub 20) použití tohoto pojmu pro danou situaci považuje za nevhodný a pléduje pro použití pojmu "dohoda o změně závazku" (srov. jeho Zánik závazků dohodou v občanském a obchodním právu, s. 34 a násl., s. 47).

24. Odvolací soud, a následně i soud dovolací, vyšly z toho, že splatnost té části pohledávky z úvěru, jejíhož uspokojení se stěžovatelka z realizace zástavy domáhala, tj. 18. až 48. splátky podle úvěrové smlouvy ve znění dodatku č. 3 a 4, připadla podle úvěrové smlouvy ve znění dodatku č. 1 na období od 20. 6. 1994 do 20. 1. 1996, načež dospěly k závěru, že s ohledem na ustanovení § 408 odst. 1 obch. z. se v důsledku uplynutí desetileté promlčecí doby předmětné pohledávky promlčely postupně v období od 20. 6. 2004 do 20. 1. 2006, přičemž soudní řízení bylo zahájeno až dne 20. 2. 2006. Jinak řečeno, uvedené soudy z hlediska počátku běhu absolutní promlčecí doby měly za rozhodné původní ujednání smluvních stran, jak bylo obsaženo v úvěrové smlouvě ve znění jejího dodatku č. 1, a nikoliv z "nového" ujednání, obsaženého v úvěrové smlouvě ve znění dodatků č. 3 a 4 (podle nichž 18. splátka připadla na den 20. 2. 1996 a 48. splátka na den 20. 8. 1998). Následná smluvní ujednání stran tak v tomto ohledu neměla mít - podle jejich názoru - význam.

25. Z toho plyne, že podle Nejvyššího soudu změna původního (platebního) závazku, spočívající v jeho zrušení a nahrazení závazkem (ve smyslu obligační povinnosti) jiným, nemá žádný vliv na počátek běhu promlčecí doby ve smyslu § 408 obch. z., která tak počíná běžet podle splatnosti původního závazku. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu dále plyne, že stěžovatelka v dovolání poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2006 sp. zn. 33 Odo 399/2005, což však dovolací soud odmítl jako nepřípadné s tím, že se v tomto rozhodnutí "vztahem kumulativní novace a počátku běhu objektivní promlčecí doby nezabýval". Z tohoto vyjádření možno vyvodit, že odlišnost měla spočívat v právní povaze promlčecí doby, tedy že v souzené věci šlo o "objektivní" promlčecí dobu.

26. V tomto rozsudku Nejvyšší soud posuzoval otázku počátku běhu obecné promlčecí doby ve smyslu § 101 o. z., přičemž dospěl k závěru, že je-li splatnost závazku dohodou stran změněna (a povinnost dlužníka plnit podle původního ujednání zanikla), je skutečnost, že promlčecí doba ve vztahu k původní době splatnosti již počala běžet, bez významu a promlčení musí být posuzováno podle nové doby splatnosti závazku. V citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu se měla řešit (na první pohled) jiná právní otázka, a to otázka vztahu "kumulativní novace" (přesněji dohody o změně závazku ve smyslu § 516 odst. 1 o. z.) a počátku běhu "jiné" promlčecí doby, konkrétně pak obecné promlčecí doby zakotvené v ustanovení § 101 o. z. Otázkou, kterou však Nejvyšší soud z hlediska dodržení kautel práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny pominul, je, zda jde o rozdíl právně relevantní, přičemž z odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu není zřejmé, že by se touto otázkou zabýval, ač stěžovatelka předmětným judikátem argumentovala, a na jejím řešení je jeho rozhodnutí postaveno; ve své podstatě jde o to, zda, resp. z jakého důvodu by se pro stanovení počátku běhu předmětné promlčecí lhůty mělo uplatnit jiné pravidlo než u promlčecích lhůt jiných, což Nejvyšším soudem vysvětleno nebylo, a to za situace, kdy se nabízejí pádné důvody, proč by tomu naopak tak být, jak bude předestřeno níže, nemělo.

27. Byť to není zcela zásadní, nelze přejít, že Nejvyšší soud hovoří o předmětné desetileté lhůtě jako o lhůtě "objektivní" (ve smyslu běžně zaužívané terminologie rozlišující objektivní a tzv. subjektivní lhůty), přičemž ustanovení § 101 o. z. rovněž konstruuje danou lhůtu jako objektivní. Z tohoto důvodu se k jejich odlišení jako vhodnější jeví použití termínu "absolutní", ač může být otázkou, zda i tak nejde o určitou nepřesnost, neboť jak upozorňuje D. Weinhold ve shora uvedené publikaci, s. 108 (sub 21), podle převažujícího názoru nejde o zvláštní promlčecí dobu, ale jen o její obecné omezení (nicméně toto označení není zase zcela přiléhavé u přetržení promlčení ve smyslu § 407 obch. z., neboť zde pak současně běží dvě promlčecí doby, jejichž počátek se liší). Ustanovení § 101 o. z. pak upravilo jak délku (obecné) promlčecí doby, tak otázku počátku jejího běhu ("běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé"), na rozdíl od toho § 408 obch. z. stanovil jen její (maximální) délku, nikoliv tedy (samostatně) počátek jejího běhu, neboť odpověď na otázku, kdy tato doba "počala poprvé běžet", bylo třeba hledat v jiných ustanoveních, jako je právě např. § 392 obch. z., jak ostatně uvedl sám Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti. Užití slova "poprvé" poté nepochybně značí, že uvedené ustanovení počítá i s tzv. přerušením promlčecí doby (§ 407 obch. z.), neboť zde jedna promlčecí doba končí a začne běžet promlčecí doba nová. Klíčovou otázkou, vyvolanou právě použitím termínu "poprvé" v souzené věci, je, zda totéž platí i v případě, kdy se po splatnosti dluhu účastníci dohodnou na změně (odložení, popř. i zkrácení) lhůty splatnosti, neboť i zde začne běžet "nová" promlčecí lhůta, eventuálně kdy (dokonce) k takové změně dojde ještě před jeho splatností, a tedy ani žádná promlčecí lhůta ještě ani běžet nezačne (jako tomu bylo v souzené věci).

28. V souvislosti s tím je třeba předně vzít v úvahu, že není-li splněna povinnost včas, dochází k prodlení dlužníka, na straně věřitele zase ke vzniku nároku, jehož pojmovým znakem je možnost uplatnit příslušnou pohledávku u soudu (actio nata). V případě, že byla u peněžní pohledávky dohodou stran změněna její splatnost, samotný Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. 33 Odo 566/2001 uvedl, že "závazek zaplatit kupní cenu v původním termínu nemůže [...] vedle závazku zaplatit v termínu později sjednaném, který původní termín nahradil, obstát; platí proto pouze posledně sjednaný termín splatnosti. Je-li kupující povinen zaplatit v takto sjednaném termínu, nemůže být před takto stanovenou splatností v prodlení (neboli prodlení nemohlo nastat před splatností kupní ceny).".

29. Obecně lze dále konstatovat, že s prodlením, resp. se vznikem nároku, je spojen i počátek běhu promlčecí lhůty. Podle § 391 obch. z. platilo, že u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí lhůta ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného, a podle ustanovení § 392 odst. 1 věty první obch. z. běžela u práva na plnění závazku promlčecí lhůta ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Z hlediska souzené věci z toho plyne, že byl-li původní závazek zaplatit splátku úvěru v určité výši a především k určitému datu dohodou stran změněn (posunut k pozdějšímu datu), věřitel mohl požadovat splnění své pohledávky pouze za podmínek stanovených v novém ujednání. Chápe-li pak Ústavní soud správně závěry Nejvyššího soudu, ustanovení § 408 obch. z. mělo zakotvit zvláštní promlčecí lhůtu, jejíž počátek bylo třeba vázat na okamžik původní splatnosti pohledávky, čímž ve skutečnosti měla být stanovena zvláštní forma konce jejího běhu; v takovém případě by ovšem mohla nastat situace, že by peněžní pohledávka byla podle tohoto ustanovení promlčena ještě dříve, než by se kdy vůbec stala splatnou (dospělou), resp. aniž by zde vůbec začala běžet např. obecná promlčecí doba podle § 397 obch. z., neboť ta podle již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 399/2005 začíná běžet v závislosti na době sjednané splatnosti.

30. To vybízí k úvaze, že Nejvyšší soud situaci, kdy příslušný závazek byl dohodou smluvních stran změněn (a ve své původní podobě tedy zanikl), zcela mechanicky nepostavil právě na roveň situaci, kdy nastává stavení a zejména přerušení promlčecí doby (§ 402 a násl. obch. z.), na kterou předmětné ustanovení § 408 obch. z. právě míří. Nelze však přehlédnout podstatné rozdíly mezi nimi. V případě změny závazku, vyjde-li Ústavní soud z názoru Nejvyššího soudu, (prvotní) počátek běhu tzv. absolutní promlčecí lhůty podle § 408 obch. z., a např. obecné čtyřleté promlčecí lhůty ve smyslu § 397 obch. z., nespadá v jeden okamžik, a to i přesto, že neexistuje odlišná (speciální) právní úprava pro začátek běhu absolutní promlčecí lhůty (viz sub 26), navíc promlčením by mohla být postižena nedospělá pohledávka; v této souvislosti si lze položit také otázku, zda není pojmově vyloučeno, aby promlčení mohlo nastat u změněné, a tudíž již ve své původní podobě neexistující obligační povinnosti (to má význam zejména pro ty případy, kdy by se změna obsahu závazkového právního vztahu dohodou smluvních stran dotkla již dospělého závazku, neboť zde již jednou, resp. promlčecí doba začala běžet). Oproti tomu ve druhém případě se přerušení (i stavení) promlčecí doby naopak vždy týká již dospělé pohledávky, přičemž promlčecí doby (obecná či speciální na straně jedné a absolutní na straně druhé) začínají - alespoň na počátku (tedy "poprvé") - běžet současně.

31. Nejde jen o otázky právně teoretické, stojící zcela mimo ústavní rovinu. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu totiž není zcela zřejmé, zda tento soud vzal v úvahu důsledky, jež jsou s jeho právním názorem spojeny, tedy že smluvní strany, jak ostatně stěžovatelka argumentovala, fakticky nemohou splatnost závazku prodloužit o více jak 10 let, resp. zda nedochází ke kolizi s potřebami praxe, zvláště pak právě ve finanční oblasti či třeba ve stavebnictví, a tedy zda se daná interpretace nedostává do rozporu s ústavními zásadami autonomie vůle a smluvní volnosti, které vyplývají z čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny. Jistě lze proti tomu argumentovat principem právní jistoty, jak učinil Nejvyšší soud ve svém vyjádření {obdobně viz komentář k ustanovení § 408 obch. z. v systému ASPI (Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z.: Obchodní zákoník, komentář, Wolters Kluwer, a. s., Praha, 2009), dle kterého "[o]bchodním závazkovým vztahům a obchodování vůbec sluší, aby práva a povinnosti zúčastněných subjektů byly vyjasněny co nejdříve, aby obchodní praxe nebyla nad míru nezbytně nutnou zatěžována plejádou starých práv"}, na straně druhé možno připomenout, že komentovaná úprava míří na případy, kdy se pohledávka stala dospělou, avšak věřitel z nějakého důvodu otálí s uplatněním svého nároku u soudu, zatímco ve věcech změny závazku dohodou smluvních stran příslušný nárok ještě vůbec nevznikl, případně již zanikl.

32. Argumentace vedlejšího účastníka se pak z velké části netýká důvodů, pro které Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, nicméně tuto argumentaci vedlejší účastník může eventuálně uplatnit v pokračujícím soudním řízení. Odvolává-li se vedlejší účastník (totéž činí Nejvyšší soud) na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 389/10, třeba připomenout, že toto usnesení nelze chápat jako potvrzení správnosti právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5536/2007; Ústavní soud v něm jen konstatoval chybějící ústavněprávní dimenzi konkrétní ústavní stížnosti, a to s tím výsledkem, že námitky v ní obsažené nepřesáhly úroveň nesouhlasu s právním názorem obecného soudu na výklad tzv. podústavního práva, takže věc nebyla řešena meritorně.

33. Jak již bylo zdůrazněno, základním předpokladem přezkumu ústavní konformity příslušného právního názoru obecného soudu, vysloveného v rovině interpretace a aplikace tzv. podústavního práva ze strany Ústavního soudu, a současně podmínkou řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je existence řádného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí, a to nejen z hlediska závěrů skutkových, ale i právních; to znamená, že soudní rozhodnutí musí být srozumitelně, v souladu s pravidly logického myšlení zdůvodněno, přičemž v případě, kdy obecný soud nepřijme právní argumentaci účastníka řízení, je jeho povinností se s ní adekvátním způsobem vypořádat, tj. tak, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomuto postupu (závěru) vedly [viz např. nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151) a ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 (N 160/38 SbNU 277)]. V případě, že svou právní argumentaci opřel účastník řízení o konkrétní soudní judikát, je povinností obecného soudu vysvětlil, proč právní závěry v něm obsažené na danou věc nedopadají (distinguishing), nebo z jakého důvodu dosavadní právní názor již nelze dále zastávat (overruling) [srov. odlišné stanovisko soudce Pavla Holländera ke stanovisku pléna ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 (ST 33/63 SbNU 567; 368/2011 Sb.)]; v takovém případě bývá u nejvyšších soudních instancí předpokládán zvláštní procesní postup, jak tomu je i u Nejvyššího soudu (viz § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), jehož nedodržení může představovat uplatnění státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. vadu v podobě nesprávně obsazeného soudu, což v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce [viz nález ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 (N 201/54 SbNU 497)].

34. Ústavní soud tak uzavírá, že si je vědom toho, že jeho úkolem není řešit otázky soukromého práva, jakými jsou rozdíly v pojmech privativní či kumulativní novace nebo změna či zánik závazku dohodou. Pro výsledek tohoto řízení je podstatné, zda se stěžovateli dostalo ochrany jím tvrzených práv v řádném soudním řízení, ze kterého vzešlo nerozporné rozhodnutí, ze kterého jasně vyplývá, proč ve věci stěžovatele bylo rozhodnuto právě tak, a nikoli jako v obdobném jiném případě. Stejně tak je pro Ústavní soud z hlediska jeho funkce určující, zda rozhodující orgán veřejné moci dal přednost jasně, určitě a srozumitelně vyjádřené vůli účastníků právního vztahu vyjádřené v dodatcích k úvěrové smlouvě, kterými vyjádřili vůli změnit obsah závazkového vztahu vzniklého na jejím základě v opoře o čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, nebo naopak právně teoretické konstrukci výkladu "podústavního" práva, jejíž obsah není ani v právní teorii, ani v judikatuře všeobecně sdílen (a navíc jej ani v rozhodnutí sám nedefinuje, ačkoli na tom závisí správnost jím vysloveného právního názoru) a jejíž důsledky se nepokusil napravit ústavně konformním výkladem § 408 obch. z. S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je postiženo - s principy řádného procesu neslučitelným - prvkem libovůle, neboť tento soud řádně a dostatečně neodůvodnil své právní závěry, když se nedostatečně vypořádal s právními otázkami, jež vystávají v souvislosti s (nikoliv zjevně nepřiléhavou) právní argumentací stěžovatelky a potažmo s jeho vlastními judikaturními závěry, jejichž neznalost navíc je vytýkána stěžovatelce za situace, kdy ke změně podmínek splácení úvěru dohodou stran došlo dávno předtím, než tyto závěry (navíc potenciálně rozporné) Nejvyšší soud formuloval. Z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tak Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti (zčásti) vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
35. Jde-li o napadené rozhodnutí městského soudu, Ústavní soud ochranu ústavnosti zásadně spojuje s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, a proto nálezem ruší toliko rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je-li tím vytvořen dostatečný procesní prostor pro ochranu práva uvnitř soustavy obecných soudů a není-li takový postup zjevně v rozporu s principem ekonomie řízení. Tak tomu bylo i v nyní souzené věci, neboť důvodem zásahu Ústavního soudu nebyla ústavní nekonformita právního názoru odvolacího a následně Nejvyššího soudu, ale "nepřezkoumatelnost" právních závěrů dovolacího soudu v souvislosti s námitkami uplatněnými v mimořádném opravném prostředku, a to z důvodu absence adekvátní právní argumentace, ke které je i dovolací soud z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny povinován.

36. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články