// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 29.05.2015
ÚS: Povinnost náležitého odůvodnění rozhodnutí
Z rozhodnutí o nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., musí být zřejmé, jak byly hodnoceny konkrétní okolnosti případu, a to bez ohledu na formu přiznaného zadostiučinění (morální satisfakce či finanční kompenzace). Závěr o tom, že morální satisfakce (konstatování porušení práva, event. omluva) představuje ekvivalentní náhradu vzniklé nehmotné újmy, musí být založen na reflexi judikaturních pravidel nejvyšších soudů pro přiznávání této formy přiměřeného zadostiučinění.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 197/15, ze dne 23. 4. 2015
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá toho, aby Ústavní soud zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka požádala o přiměřené zadostiučinění v penězích dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Důvodem její žádosti byly průtahy a neúměrná délka správního řízení vedeného dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), a rovněž nemajetková újma způsobená nezákonnými rozhodnutími vydanými v tomto řízení.
3. Vzhledem k tomu, že Ministerstvo vnitra žádosti stěžovatelky nevyhovělo, resp. pouze konstatovalo porušení práva, za což se stěžovatelce omluvilo, obrátila se se svým nárokem na Obvodní soud pro Prahu 7 s žalobou na splnění povinnosti zadostiučinění ve výši 26 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vznik nároku na přiměřené zadostiučinění za nezákonná rozhodnutí, neboť se jednalo o nepravomocná rozhodnutí, která byla v důsledku uplatnění řádných opravných prostředků zrušena. S poukazem na vysvětlení žalované (Ministerstva vnitra), že k překročení lhůty ve smyslu § 7 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), došlo vlivem velkého množství projednávaných případů a překročením kapacitních možností odvolacího orgánu (Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců), uzavřel, že konstatování porušení práva a poskytnutá omluva je v daném případě plně dostačující. Mimo jiné uvedl, že "žalobkyni se ani nepodařilo prokázat, zda a jaká nemajetková újma jí byla způsobena...".
4. K odvolání stěžovatelky pak Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné s odůvodněním, že "zákon preferuje konstatování porušení práva a teprve za situace, kdy by nebylo dostačující, přistoupí k finanční náhradě. V souzené věci sice došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nicméně nikoliv v takovém rozsahu, aby konstatování porušení práva nebylo odpovídající satisfakcí pro žalobkyni".
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že nemajetková újma spočívala v tom, že řízení o její žádosti o povolení k trvalému pobytu dle § 68 zákona o pobytu cizinců trvalo namísto dvou měsíců dva roky. Ve správním řízení bylo vydáno opakovaně nezákonné rozhodnutí, v jehož důsledku se musela stěžovatelka opakovaně odvolávat, přičemž ve všech fázích řízení docházelo k průtahům v řízení. Dle jejího názoru tak byly dány dva důvody pro přiznání zadostiučinění v penězích ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. - jednak za nezákonné rozhodnutí a dále za nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízeních.
6. Stěžovatelka v souladu s § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. požadovala zadostiučinění v celkové výši 26 000 Kč. Napadené rozsudky obecných soudů, jimiž byl nárok stěžovatelky zamítnut, nejsou dle stěžovatelky řádně odůvodněny, zejména ve smyslu vyrovnání se jakkoliv s argumentací stěžovatelky v žalobě, resp. odvolání. Oba soudy rovněž svá rozhodnutí postavily na závěrech, které jsou v rozporu s ustálenou judikaturou v otázce zadostiučinění. Městský soud v Praze nehodnotil odvolací námitky stěžovatelky a omezil se toliko na citaci zákonných ustanovení, dokonce nesprávných. Jeho závěry jsou navíc v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
7. Stěžovatelka upřesňuje, že v řízení nebylo sporu o tom, že ve správním řízení vedeném dle zákona o pobytu cizinců nebyla dodržena zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí, a k průtahům, tedy nesprávnému úřednímu postupu, došlo. Oba soudy však dospěly k závěru, že dostatečným zadostiučiněním je omluva, neboť zde nejsou dány výjimečné okolnosti (argumentace Obvodního soudu pro Prahu 7), resp. průtahy nebyly tak významné (zdůvodnění Městského soud v Praze). Z gramatického výkladu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. však neplyne, že by nemajetková újma mohla (měla) být nahrazována finančně jen ve výjimečných případech (je-li obzvlášť závažná). Citované ustanovení naopak říká, že k závažnosti nemajetkové újmy se přihlíží při stanovení výše zadostiučinění. Jinými slovy, je-li újma závažnější, je zadostiučinění v penězích vyšší. Názor soudu, že zadostiučinění v penězích se přiznává jen výjimečně, nemá oporu ani v důvodové zprávě k předmětnému ustanovení, ani v judikatuře (např. nález ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 či ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 562/11, obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1209/2009).
8. Stěžovatelka má za to, že oběma napadeným rozsudkům chybí i určení jakéhokoliv kritéria, podle kterého je činěn závěr, že porušení práva stěžovatelky není dostatečně závažné. Soudy nezdůvodnily, proč by omluva měla být dostatečnou satisfakcí za situace, kdy všechny okolnosti důležité pro posouzení průtahů (§ 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) hovoří v neprospěch úřadu. Postavení stěžovatelky bylo přitom průtahy nepochybně ovlivněno. Po pěti letech legálního pobytu v České republice (květen 2011) v souladu s právem očekávala, že jí bude (při splnění podmínek) udělen trvalý pobyt, se kterým teprve je její postavení v České republice stabilizováno. S povolením k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení s rodinou, na rozdíl od pobytu trvalého, nemohla získat zaměstnání (vyžadováno povolení k zaměstnání). Povolení k zaměstnání potřebuje i k podnikatelským aktivitám (v obchodních společnostech a družstvech). Absence trvalého pobytu také zamezila vstupu stěžovatelky do systému veřejného zdravotního pojištění a stěžovatelka tak byla nucena si dále hradit neefektivní komerční pojištění. Stěžovatelka oprávněně očekávala, že se domůže stabilního postavení spojeného s určitým (vyšším) stupněm práv.
9. Stěžovatelka dále uvádí, že Městský soud v Praze zjevně ve svých úvahách nepracoval ani se správnými zákonnými ustanoveními, ani skutečnostmi prokázanými v soudním řízení. V hodnocení průtahů totiž odkazuje na lhůty pro vydání rozhodnutí stanovené správním řádem. V dotčeném správním řízení však předmětná ustanovení správního řádu vůbec užita nebyla, neboť lhůtu pro vydání rozhodnutí upravuje lex specialis - § 169 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Dále soud v otázce hodnocení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím tvrdí, že ve správním řízení nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno a nebyly tak splněny zákonné podmínky pro přiznání újmy. Tento závěr je však v rozporu s tvrzeními stěžovatelky i spisovým materiálem. Nezákonnost rozhodnutí správního orgánu (Odboru azylové a migrační politiky - OAMP) byla jasně vyslovena orgánem odvolacím - Komisí pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Ke zrušení rozhodnutí OAMP přitom muselo dojít dvakrát, neboť ani napodruhé orgán první instance pokyny nadřízeného orgánu nerespektoval.
10. Ze všech výše uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že soudy v jejím případě nedostály své povinnosti poskytnout řádnou a efektivní soudní ochranu při vymáhání jejího zákonného nároku dle zákona č. 82/1998 Sb.
11. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze toliko plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 7 se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ministerstvo vnitra se (jakožto žalovaný v původním řízení) práva vedlejšího účastenství v řízení o ústavní stížnosti vzdalo.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vzhledem k tomu, že proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné podat dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], ústavní stížnost byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
a) Obecná východiska ústavněprávního přezkumu
14. Přezkumem rozhodnutí ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu se Ústavní soud již opakovaně zabýval. Základní ústavněprávní východiska k této problematice byla shrnuta např. v nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Účelem institutu zadostiučinění podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je následná kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu v podobě nemajetkové (nehmotné) újmy vzniklé porušením typicky základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, event. vzniklé jiným nezákonným výkonem veřejné moci. Jedná se tak o nástroj sloužící k ochraně proti neodůvodněnému prodlužování řízení ze strany soudů či jiných orgánů veřejné moci, jenž představuje jednu ze zákonných specifikací základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
15. Posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění je primárně otázkou aplikace práva podústavního, k níž je v první řadě povolán příslušný správní úřad (jednající za stát), u něhož je nutno takový nárok uplatnit, a posléze obecné soudy při rozhodování o případné žalobě proti státu (při nespokojenosti o rozhodnutí o uplatněném nároku příslušným správním úřadem). Při posouzení takového nároku však nelze odhlížet od požadavku na ochranu základních práv účastníků řízení.
16. Při rozhodování o nároku na přiměřené zadostiučinění je nutno nejprve ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny ověřit, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Je-li tento předpoklad naplněn, je třeba posoudit, zda v důsledku (příčinná souvislost) takového výkonu veřejné moci vznikla žadateli (žalobci) nemajetková újma. Konečně je nutno uvážit, zda, v jaké formě a v jaké výši bude zadostiučinění poskytnuto.
17. Posouzení existence případně vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností, nicméně jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz zejména rozsudek velkého senátu ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. března 2006, § 93, či rozsudek ve věci Martins Castro a Alves Correia de Castro proti Portugalsku ze dne 10. 6. 2008, č. 33729/06, § 53), Ústavního soudu (nález ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10, N 110/57 SbNU 403, bod 14, či nález ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11, N 165/62 SbNU 449, body 23 až 28) i Nejvyššího soudu (zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010), při posouzení vzniku nemajetkové újmy se uplatní pevná (byť vyvratitelná) domněnka, že nepřiměřená délka řízení takovou újmu působí, aniž by v tomto směru žadatel (žalobce, stěžovatel) musel předkládat jakékoliv důkazy.
18. Jak k domněnce vzniku nemajetkové újmy při nepřiměřené délce řízení uvedl Ústavní soud (nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11, N 45/64 SbNU 551), její existence je dovozována z předpokladu, že "účastník uplatňuje v řízení svá práva v dobré víře ve správnost svých tvrzení, přičemž bezdůvodné oddalování rozhodnutí pro něj znamená přetrvávání nejistoty plynoucí ze samotné možnosti, že o jeho nároku bude rozhodnuto jinak. (...) Ústavní soud považuje uvedenou domněnku vzniku nemajetkové újmy za plně odpovídající smyslu ústavních záruk spravedlivého procesu. Jinými slovy, její aplikace představuje ústavněkonformní výklad § 31a zákona č. 82/1998 Sb., neboť umožňuje účinnou ochranu základního práva účastníků řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, byť ji uvedené ustanovení výslovně nestanoví". V souladu s výše uvedenou judikaturou však nelze vyloučit, že v některých případech délka řízení by mohla způsobit pouze velmi malou újmu nebo dokonce žádnou újmu; v této souvislosti je však namístě připomenout závěr Nejvyššího soudu, který v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva konstatoval ve shora uvedeném stanovisku (bod V), že "(p)opření tvrzení o nemajetkové újmě ve shora uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu".
19. Při posuzování formy přiměřeného zadostiučinění (konstatování porušení práva, event. omluvy, zadostiučinění v penězích dle kritérií uvedených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb.) je nutno respektovat zejména ústavněprávní požadavek na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí. To platí zvláště za situace, kdy se obecné soudy odchýlí od ustálené judikatury nejvyšších soudů, což se s ohledem na jejich pozici v soudní soustavě bezprostředně dotýká právně státního požadavku na zachování právní jistoty účastníků právního styku (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Jakkoliv tedy Ústavní soud není dalším stupněm soustavy obecných soudů, tím méně pak "hlídacím psem" rozhodovací činnosti obecných soudů dle ustálené (sjednocené) judikatury, za situace, kdy dovolání není ex lege přípustné, není v rámci posouzení řádného odůvodnění soudního rozhodnutí možné pominout přítomný prvek libovůle spočívající v neodůvodněném odchýlení se od judikaturně stanovených pravidel při posuzování přiměřeného zadostiučinění, zvláště pak za situace, kdy je na taková pravidla s odkazy na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu upozorňováno účastníkem řízení, což zůstalo v takovém řízení bez náležité odezvy.
20. Pokud jde o samotné posouzení, zda v konkrétním případě má být přiznáno zadostiučinění v penězích, či zda postačí konstatování porušení práva, z hlediska přezkumu prováděného Ústavním soudem je relevantní, zda přiznané
zadostiučinění - jak z hlediska jeho formy, tak z hlediska jeho výše v případě finanční kompenzace - je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit svou kompenzační funkci z hlediska právní pozice stěžovatele, jeho osobních a majetkových poměrů, pověsti atd. na straně dotčené osoby, tak preventivní funkci v podobě provádění potřebných opatření na straně veřejné moci. Jinými slovy, z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná forma satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10, N 247/59 SbNU 515). Taková diskrepance by mohla založit rozpor s ústavně zaručeným základním právem účastníka ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
b) Posouzení případu stěžovatelky
21. V případě stěžovatelky dospěly obecné soudy k závěru, že v řízení o její žádosti o povolení k trvalému pobytu nebylo rozhodováno v zákonem stanovených lhůtách, a tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že odpovídající satisfakcí za tento nesprávný úřední postup je konstatování porušení práva, když se domáhala finanční kompenzace. V souladu se shora uvedenými kritérii ústavněprávního přezkumu rozhodnutí o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu se Ústavní soud proto nejprve zaměřil na to, zda napadená rozhodnutí netrpí ve vztahu k závěru o přiznané formě přiměřeného zadostiučinění vadou nepřezkoumatelnosti.
22. Právo na odůvodnění rozhodnutí (a jemu odpovídající povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit), jakožto součást práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, vyplývá z kautel právního státu. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé; není-li tomu tak, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž se právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování ocitají mimo rámec čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy. Požadavky na odůvodnění rozhodnutí Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti formuloval (viz např. nálezy ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96, N 24/7 SbNU 153, ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03, 153/2004 Sb., N 15/32 SbNU 131, či ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03, N 102/34 SbNU 79).
23. Ústavní soud se pečlivě seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že zejména nalézací soud při posouzení odpovídající formy přiměřeného zadostiučinění přes námitku stěžovatelky zcela odhlédl od shora uvedené judikatury nejvyšších soudů, podle níž se presumuje domněnka vzniku nemajetkové újmy v případě, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícím v nevydání rozhodnutí v zákonných lhůtách, resp. v nepřiměřené lhůtě. Odvolací soud sice existenci této domněnky zmínil, avšak nevyvodil z ní potřebné závěry, když - stejně jako soud nalézací - pominul ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která vychází ze zásady, že k nepřiznání finančního zadostiučinění by mělo být přistupováno jen za zcela výjimečných okolností (viz zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011sp. zn. Cpjn 206/2010). Tento přístup respektuje rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, který v případě nepřiměřené délky řízení jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích (viz též důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým byl do zákona č. 82/1998 Sb. vložen § 31a). Příklady těchto výjimek, jež vychází z jednotlivých případů řešených Evropským soudem pro lidská práva, jsou v uvedeném stanovisku dány jako vodítko pro soudy při rozhodování o formě satisfakce; např. případy, kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, či pokud význam předmětu řízení pro poškozeného byl pouze nepatrný a nemohl tak vůbec negativně zasáhnout do jeho osobní sféry (viz rozsudek ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, rozsudek ve věci Cherakrak proti Francii ze dne 2. 8. 2000, či rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, viz též k tomu Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 284).
24. Odůvodnění napadených rozhodnutí však výše uvedená judikaturní pravidla formulovaná nejvyšší soudní instancí do svých závěrů nepromítla. Obvodní soud pro Prahu 7, ve vztahu k tvrzené újmě za nesprávný úřední postup v rozporu se shora uvedenou judikaturou Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího soudu, po žalobkyni požadoval prokázání vzniku nemajetkové újmy za situace, kdy o existenci nesprávného úředního postupu, spočívajícím v existenci takové nepřiměřené délky řízení, přitom nebylo pochyb. Bylo tedy zejména na žalovaném škůdci, aby uvedl skutečnosti vylučující vznik takové újmy, jejíž existence je dána již jen samotným tvrzením poškozeného v souvislosti se zjištěním, že řízení bylo vedeno nepřiměřeně dlouho. Takové skutečnosti však žalovaný neuváděl, resp. za tuto skutečnost jistě nelze považovat kapacitní přetíženost správního úřadu, jíž žalovaný překročení zákonem stanovených lhůt pro vydání rozhodnutí omlouval.
25. Ve vztahu k nepřiznání finanční kompenzace Obvodní soud pro Prahu 7 pouze bez dalšího konstatoval, že poskytnutá forma satisfakce (tj. nepeněžní) je plně dostačující. Městský soud v Praze pak s poukazem na celkovou délku správního řízení uvedl, že se sice jednalo o nesprávný úřední postup, "avšak nikoliv v takovém rozsahu, aby konstatování porušení práva nebylo odpovídající satisfakcí pro žalobkyni". Z odůvodnění napadených rozhodnutí však nijak nevyplývá (právě naopak), že by soudy samotný průběh správního řízení podrobily bližšímu zkoumání, přestože se jedná o zásadní aspekt při hodnocení konkrétních okolností případu. Nutno dodat, že k přesvědčivosti odůvodnění nikterak nepřispěl odkaz na lhůty pro vydání rozhodnutí ve správním řádu, jenž se v řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu použije toliko subsidiárně, nikoli na lhůty stanovené pro tento typ řízení zvláštní právní úpravou (viz ustanovení o odchylkách od správního řádu v § 169 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005 č. j. 2 Ans 6/2004-113, dostupný na www.nssoud.cz).
26. Z rozhodnutí o nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přitom musí být zřejmé, jak byly konkrétní okolnosti případu hodnoceny, neboť jen tak je možné při zvažování jiné než finanční kompenzace, tedy morální satisfakce, odůvodnit závěr o tom, že odpovídá vzniklé újmě. Přitom je vhodné obdobně vyjít z kritérií využívaných pro případ stanovení výše finanční satisfakce, jak vyplývají z již výše uvedené judikatury nejvyšších soudů, ale též z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (zejména složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, význam předmětu řízení pro poškozeného). Pokud by totiž posouzení těchto kritérií mělo být vyžadováno jen za situace, kdy je rozhodnuto o poskytnutí finanční kompenzace (tj. ve vztahu k její výši), byla by ad absurdum při rozhodnutí (toliko) o morální satisfakci aprobována libovůle rozhodujícího orgánu spočívající v tom, že by konkrétní okolnosti případu nemusely být vůbec brány v úvahu. Právě k takové libovůli došlo v případě stěžovatelky, neboť na posouzení a zhodnocení skutkových okolností případu zde obecné soudy fakticky rezignovaly, což se týká také konkrétních argumentů předestřených soudní moci stěžovatelkou (blíže sub II).
27. Ústavní soud vedle toho považuje za vhodné stručně se vyjádřit k požadavku stěžovatelky na přiměřené zadostiučinění za nezákonná rozhodnutí. Výklad odvolacího soudu, podle nějž je předpokladem pro přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. za nemateriální újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím skutečnost, že se jedná o nezákonné rozhodnutí dle § 8 zákona č. 82/1998 Sb., tj. pravomocné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno k tomu příslušným orgánem, lze považovat za ústavně konformní. V případě nepravomocných rozhodnutí se totiž předpokládá, že účastník řízení má možnost zvrátit jejich nepříznivé důsledky uplatněním procesních prostředků obrany. Ostatně v daném případě tak stěžovatelka úspěšně učinila. Na druhou stranu však nelze vyloučit, že opakované vydání nezákonného rozhodnutí ve správním řízení bude při posuzování (formy, resp. výše) přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup hodnoceno jako aspekt svědčící ve prospěch stěžovatelky, a to v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení.
V.
Shrnutí a závěr
28. Ústavní soud proto shledal, že došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces z důvodu nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Závěr obecných soudů, že konstatování porušení práva je v projednávané věci pro stěžovatelku odpovídající satisfakcí, nemá oporu v hodnocení konkrétních skutkových okolností případu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zároveň zjevné, že obecné soudy zcela odhlédly od pravidel stanovených v judikatuře Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu pro posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem.
29. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší, aby se sám zabýval hodnocením konkrétních skutkových okolností případu a mohl tak posoudit, zda konstatování porušení práva (spojené s omluvou) je v případě stěžovatelky způsobilé splnit svou kompenzační funkci; to bude předmětem dalšího řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7, v němž bude odpovídajícím způsobem přihlédnuto též k judikaturním pravidlům pro posuzování daného předmětu řízení. Teprve poté bude možno posoudit, zda stěžovatelka může uplatňovat nároky plynoucí pro ni z čl. 36 odst. 3 Listiny, když dosavadní zpochybněný výsledek řízení před obecnými soudy pro to neskýtá dostatečný podklad.
30. Lze tak věc uzavřít konstatováním, že Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou pro porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnosti proto vyhověl a podle § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US