// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 22.12.2014
ÚS: Náhrada za užívání veřejného prostranství
1. Dle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytnuta, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003, 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3735/11 nebo I. ÚS 1607/11).
2. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07). Námitka uplatněná vlastníkem pozemku před obecnými soudy, že pozemek je veřejným prostranstvím a z toho titulu mu přísluší náhrada za jeho veřejné užívání, je námitkou zásadní a je nezbytné, aby se s ní obecné soudy přesvědčivě vypořádaly.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3624/13, ze dne 19. 11. 2014
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 9. 2013, č. j. 15 Co 426/2012-172 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým bylo o odvolání Statutárního města Brna (dále též "žalovaný") proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2012, č. j. 21 C 125/2008-149 rozhodnuto tak, že (I.) rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 47.853 Kč s příslušenstvím, se zamítá, (II.) žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2.390 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a (III.) žalobce je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně na nákladech řízení částku 12.618 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
2. V předmětném řízení se stěžovatel domáhal po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že stěžovatel je vlastníkem pozemku parc. č. X1, ostatní plocha, o výměře 725 m2 v kat. úz. Slatina, a že žalovaný jej užívá bez právního důvodu a neplatí za to žádnou náhradu, čímž se na úkor stěžovatele bezdůvodně obohacuje. Dle stěžovatele je totiž daný pozemek užíván jako součást místní komunikace nacházející se na vedlejším pozemku parc. č. X2 v kat. úz. Slatina, která je ve vlastnictví žalovaného, a jedná se o takzvané veřejné prostranství, za jehož veřejné užívání je obec povinna platit finanční náhradu. Výši bezdůvodného obohacení stěžovatel vyčíslil s odkazem na výměry Ministerstva financí č. 01/2006 (MF), 01/2007 (MF) a 01/2008 (MF), kterými se vydává seznam zboží s regulovanými cenami.
3. Soud prvého stupně stěžovatelově žalobě vyhověl, avšak krajský soud na rozdíl od něj dospěl k závěru, že asfaltová plocha na sporném pozemku, který je ve vlastnictví stěžovatele, není podle zákona č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích (dále jen "zákon o pozemních komunikacích") součástí přilehlé místní komunikace, jak stěžovatel tvrdil, ale že je ve smyslu uvedeného zákona komunikací účelovou, přičemž vlastnictví žalovaného k této účelové komunikaci nebylo v řízení prokázáno. S tím však stěžovatel nesouhlasí, kdy poukazuje na to, že soud vyšel v podstatě pouze ze sdělení ÚMČ Brno-Slatina jako silničního správního úřadu, kterému se k dané komunikaci ani nepodařilo dohledat žádné informace. Nadto místní komunikace na pozemku parc. č. X3, u které již bylo v jiném řízení dovozeno, že žalovaný je vlastníkem (Městský soud v Brně sp. zn. 42 C 150/2005), a sousedící zpevněná asfaltová plocha na pozemku parc. č. X1, byly zřejmě vybudovány současně, stejnou technologií a tedy i stejným zhotovitelem i investorem. Z fotodokumentace je zřejmé i užití předmětné parcely Dopravním podnikem města Brna a.s. k parkování autobusu. Stěžovateli není zřejmé, proč ji soud nehodnotí jako veřejné prostranství, na které by dopadaly judikáty Nejvyššího a Ústavního soudu (například sp. zn. 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010, 32 Odo 872/2003, nález sp. zn. III. ÚS 3735/11). Jedná se o veřejně přístupnou plochu, kterou může každý využívat.
4. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
5. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
6. Krajský soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
7. Statutární město Brno je přesvědčeno, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, kdy poukázalo na to, že stěžovatelem tvrzená shoda v použité technologii a času vybudování s místní místní komunikací nacházející se v sousedství předmětné účelové komunikace nebyla v řízení prokázána, ani nebylo prokázáno, že Statutární město Brno je vlastníkem účelové komunikace.
8. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
9. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Brně předmětný spis sp. zn. 21 C 125/2008 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Ústavní soud se proto nepovažuje za potřebné jakkoliv blíže vyjadřovat k závěru krajského soudu, že asfaltová plocha na sporném pozemku, který je ve vlastnictví stěžovatele, není součástí místní komunikace, ale je komunikací účelovou (ve smyslu kategorií dle zákona o pozemních komunikacích), a že vlastnictví žalovaného k této komunikaci nebylo v řízení prokázáno, kdy v tomto směru je ústavní stížností napadené rozhodnutí řádně odůvodněno a Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení důkazů a právní posouzení věci provedené obecným soudem hodnocením vlastním. Ústavní soud se však musí pozastavit nad stěžovatelovým argumentem (řádně uplatněným již v řízení před obecnými soudy), že by daná plocha měla být bez ohledu na to považována za veřejné prostranství, na základě čehož by mu mněla být přiznána žalovaná částka, když je veřejně přístupná a může ji využívat každý.
11. Dle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003, 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3735/11 či I. ÚS 1607/11). Veřejným prostranstvím se přitom v právní teorii rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání, totiž užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů; respektive dle zákonné definice v § 34 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.
12. Ústavní soud připomíná, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti (shodně např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07). Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že stěžovatelova námitka, že v nyní projednávané věci se jedná o veřejné prostranství a z tohoto titulu mu přísluší náhrada za jeho veřejné užívání, byla námitkou zásadní a bylo nezbytné, aby se s ní obecné soudy přesvědčivě vypořádaly. To se však nestalo.
13. Krajský soud nevyhověl stěžovatelově žalobě s tím, že předmětnou plochu na stěžovatelově pozemku je ve smyslu zákona o pozemních komunikacích nutno kvalifikovat jako účelovou komunikaci a že se v řízení neprokázalo, že jejím vlastníkem je žalovaný. Tím však krajský soud nijak nezodpověděl otázku, zda daná plocha má či nemá charakter veřejného prostranství. Jak již totiž bylo řečeno, přímo z definice v zákoně o obcích plyne, že proto, aby byl nějaký prostor kvalifikován jako veřejné prostranství, je otázka, kdo je jeho vlastníkem, nerozhodná. Stejně tak závěr, že danou plochu je třeba hodnotit jako účelovou komunikaci podle zákona o pozemních komunikacích, je v těchto souvislostech poněkud nicneříkající, zejména když sám zákon o pozemních komunikacích připouští účelové komunikace veřejně přístupné i veřejně nepřístupné (viz jeho § 7).
14. Bude nezbytné, aby obecný soud otázku, zda se ve věci jedná o veřejné prostranství či nikoliv, případně zda tomu tak není alespoň v určité části (například té související s přítomnou zastávkou městské hromadné dopravy) a jaké z toho plynou následky, posoudil. Při svém posuzování by se přitom neměl zaměřit na to, jak předmětnou plochu kvalifikovat podle zákona o pozemních komunikacích a kdo je jejím vlastníkem, nýbrž měl by především uvážit, zda je stěžovatel omezován na svém vlastnickém právu tím, že daná plocha je (případně v jaké části) předmětem (jakéhokoliv) veřejného užívání.
15. Dokud tak obecný soud neučiní, je jím vyslovený závěr přinejmenším předčasný, a Ústavnímu soudu nezbývá, než aby jeho rozhodnutí jako neúplné a tedy nepřezkoumatelné zrušil.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek § 44 citovaného zákona ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), vyhověl.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US