// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 26.02.2010
ÚS: Regulace nájemného v případě užívání pozemku
Analytická právní věta
Rozhodnutí obecných soudů porušují podmínky stanovené v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, za nichž lze omezit vlastnické právo, pokud v posuzované věci není dán žádný veřejný zájem, pro který by bylo možno omezit vlastnické právo stěžovatele. Regulaci výše nájemného za užívání pozemku družstvem pro účely parkování jeho členů nelze považovat za takový veřejný zájem.
PRÁVNÍ VĚTY
Obecné soudy, bez ústavně přípustného důvodu, znevýhodnily stěžovatele jako vlastníka pozemku, jehož část využívá jiný subjekt (žalované družstvo) k poskytování parkovacích stání pro své členy. Využívání části pozemku za účelem parkování je využitím pozemku ve prospěch družstva a jeho členů. Ústavní soud neshledává důvod, který by opravňoval k regulaci nájemného za takové užívání pozemku.
Je-li jakákoliv část vlastnického práva omezována, je třeba z hlediska naplnění ústavně garantované ochrany vlastnického práva zkoumat, zda je toto omezení ještě ústavně konformní, či se již jedná o nepřípustné porušení vlastnického práva. Přitom podmínkou ústavní konformity je, že toto omezení je stanoveno zákonem, sleduje legitimní cíl a zachovává vztah proporcionality.
Napadená rozhodnutí obecných soudů zakládají nerovné postavení mezi vlastníkem nemovitosti, na jejíž ocenění aplikovaly cenový výměr MF ČR a nemovitostí, na jejichž užívání je sjednáváno nájemné dohodou smluvních stran. Rovněž nerespektují podmínky stanovené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, za nichž lze omezit vlastnické právo. V posuzované věci není dán žádný veřejný zájem, pro který by bylo možné omezit vlastnické právo stěžovatele. Regulace nájemného za užívání pozemku družstvem pro účely parkování jeho členů nelze považovat za veřejný zájem.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2229/08, ze dne 29.12.2009
Ústavní soud rozhodl dnešního v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 2007, čj. 19 C 410/2003 - 60, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2008, čj. 53 Co 521/2007 - 82, spojené s návrhem na zrušení výměru Ministerstva financí, takto:
I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 2007, čj. 19 C 410/2003 - 60, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2008, čj. 53 Co 521/2007 - 82, došlo k porušení základního práva stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
II. Shora uvedené rozsudky se proto zrušují.
III. Návrh na zrušení položky 8 odst. 1 písm. c), oddíl A, výměru Ministerstva financí č. 01/2001, ze dne 5. 12. 2000, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami pro obec Praha, se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků, vydaných v řízení o zaplacení částky 74.400,- Kč. U Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") podal žalobu na zaplacení uvedené částky jako ušlého nájemného za užívání části jeho pozemku, pod nímž se nachází halové garáže, užívané žalovaným Správním bytovým družstvem Rozvoj (dále jen "družstvo"). Obvodní soud žalobu stěžovatele uznal důvodnou pouze do částky 4.444,- Kč a ve zbytku ji zamítl. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, tento rozsudek potvrdil. Podle stěžovatele napadenými rozsudky došlo k zásahu do jeho základních práv podle čl. 90 Ústavy ČR, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvedl, že mu obecné soudy neposkytly ústavně garantovanou ochranu vlastnictví, protože určily nepřiměřeně nízkou cenu, za jakou může žalovanému družstvu předmětnou část pozemku přenechat k užívání. Obecným soudům dále vytkl, že při svém rozhodování nevycházely z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu ČR, Ústavního soudu ani Evropského soudu pro lidská práva tím, že nevzaly v potaz otázku přiměřené rovnováhy mezi zájmy žalovaného družstva na straně jedné a zájmy stěžovatele na straně druhé. V důsledku takového postupu došlo, podle názoru stěžovatele, také k porušení práva na spravedlivý proces, zejména zásady rovnosti zbraní.
Stěžovatel upozornil na skutečnost, že obvyklá cena za užívání pozemku v dané oblasti Prahy dosahovala v rozhodném období až 580 Kč za 1 m2 ročně, přičemž Městská část Praha 4 za nájem pozemku sousedícího s jeho pozemkem požadovala částku 3.850,- Kč za 1 m2 ročně. Z uvedených důvodů se stěžovatel cítí zkrácen na svých základních právech na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 410/2003, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je vlastníkem pozemku, pod jehož částí, ve výměře 75 m2, má žalované družstvo umístěny podzemní halové garáže. Užívání této podzemní halové garáže o 24 parkovacích stáních bylo povoleno rozhodnutím odboru výstavby ONV Praha 4, ze dne 11. 1. 1978. Ve stavebním povolení a kolaudačním rozhodnutí došlo k chybě v označení pozemků, protože bylo opomenuto, že garáže zasahují i pod pozemek stěžovatele. Členové družstva platili žalovanému v letech 2001 - 2003 částku 151,- Kč za užívání parkovacího státní, z toho 20,- Kč činil příspěvek na správu garáží. Stěžovatel podal u zmíněného soudu žalobu na zaplacení ušlého nájemného za dobu od 1. 9. 2002 do 31. 8. 2003 s tím, že hodnotu ročního užívání ocenil částkou 37.200,- Kč, takže požadoval zaplacení 74.400,- Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2007, čj. 19 C 410/2003 - 60, v převážné části žalobu stěžovatele zamítl, zčásti kvůli částečnému promlčení žalovaného nároku, zčásti z důvodu jeho kvantitativního nadhodnocení. Vyšel ze skutečnosti, že mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní smlouva. Proto žalovaná částka nemůže představovat dlužné nájemné, ale stěžovateli náleží plnění z titulu bezdůvodného obohacení, protože žalovanému družstvu, užíváním části pozemku stěžovatele, vznikl majetkový prospěch. Výši tohoto bezdůvodného obohacení obvodní soud určil jako peněžitou částku odpovídající částce obvykle vynakládané v daném místě a čase za užívání obdobného pozemku, tedy ekvivalentní nájemnému, které by žalovaný byl povinen platit stěžovateli podle nájemní smlouvy. Na základě skutečnosti, že nájemné bylo regulovanou cenou, nemůže podle názoru obvodního soudu výše nájemného přesáhnout částku omezenou cenovým výměrem Ministerstva financí ČR. Žalované družstvo neužívá pozemek stěžovatele k podnikání, nýbrž pro potřeby svých členů. Maximální roční nájemné u pozemků nesloužících k podnikání je, v daném případě, na základě cenového výměru Ministerstva financí ČR 30,- Kč za 1 m2. Při rozsahu užívání 75 m2 plochy tak ušlé nájemné činilo 2.250,- ročně. Stěžovatel požadoval vydání bezdůvodného obohacení za dobu dvou let, žalované družstvo vzneslo námitku promlčení ohledně plnění za dobu od 1. 9. 2001 do 9. 9. 2001. Obvodní soud proto vyhověl žalobě do výše 2.194,- Kč za dobu od 10. 9. 2001 do 31. 8. 2002 a v částce 2.250,- Kč za dobu od 1. 9. 2002 do 31. 8. 2003. Uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli celkem 4.444,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil.
V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Městský soud v Praze pouze konstatoval, že ve věci rozhodl za plného respektování procesních práv účastníků, náležitým způsobem se vypořádal s věcnými námitkami stěžovatele a meritorní rozhodnutí vychází z pozitivní právní úpravy platné v době jeho rozhodování.
Obdobně obecně se vyjádřil i obvodní soud, který odkázal na odůvodnění obou rozsudků.
Pro přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná v části směřující proti rozhodnutím obecných soudů.
Ústavní soud je na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR povolán k tomu, aby rozhodoval o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle čl. 11 odst. 1 věty první a druhé Listiny platí, že: "Každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu." Obsahem vlastnického práva je nejen ústavní zabezpečení toho, že každý může být vlastníkem, ale také zaručení principu rovnosti vlastnického práva. Ten spočívá v tom, že nikdo nemůže být diskriminován ve vztahu k jiným vlastníkům ani ostatním subjektům (podrobněji k ochraně vlastnického práva viz např. komentář k Listině základních práv a svobod, V. Pavlíček, J. Hřebejk, V. Knapp, J. Kostečka, Z. Sovák Ústava a ústavní řád ČR, 2. díl, Linde Praha a. s., 1999, čl. 11.). Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny je speciálním ustanovením k obecnému principu rovnosti zakotvenému v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
Listina přesně vymezuje podmínky, za nichž je možno omezit vlastnické právo. V čl. 11 odst. 4 stanoví, že: "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu." Omezit vlastníka v jeho vlastnickém právu na jiném základě je nepřípustné.
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s oběma citovanými ustanoveními Listiny z následujících důvodů.
Obecné soudy v posuzovaném případě, bez ústavně přípustného důvodu, znevýhodnily stěžovatele jako vlastníka pozemku, jehož část využívá jiný subjekt (žalované družstvo) k poskytování parkovacích stání pro své členy. Ústavní soud nesouhlasí s argumentací obecných soudů, že družstvo neužívá pozemek stěžovatele k podnikání, a tudíž je třeba na nájemné z užívané části pozemku aplikovat předpisy o regulaci nájemného. Využívání části pozemku za účelem parkování je využitím pozemku ve prospěch družstva a jeho členů. Ústavní soud neshledává důvod, který by opravňoval regulaci nájemného za takové užívání pozemku. Družstvu vzniká majetkový prospěch tím, že za užívání parkovacích míst platí minimální nájemné, které nadto byl stěžovatel jako vlastník pozemku nucen vymáhat soudně. Za daného stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy nesprávně a v rozporu s ústavními principy ochrany vlastnického práva aplikovaly příslušné cenové předpisy.
Jak Ústavní soud v minulosti uvedl (nález sp. zn. IV. ÚS 113/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 172), mezi typické součásti vlastnického práva, jež v celém svém komplexu požívají ústavněprávní ochrany podle čl. 11 Listiny, náleží oprávnění vlastníka s věcí právně disponovat (ius disponendi), věc užívat (ius utendi) a požívat její plody (ius fruendi). Je-li jakákoliv část vlastnického práva omezována, je třeba z hlediska naplnění ústavně garantované ochrany vlastnického práva zkoumat, zda je toto omezení ještě ústavně konformní, či se již jedná o nepřípustné porušení vlastnického práva. Přitom podmínkou ústavní konformity je, že toto omezení je stanoveno zákonem, sleduje legitimní cíl a zachovává vztah proporcionality.
Podle čl. 4 odst. 4 Listiny lze ustanovení o mezích základních práv používat jen za podmínky šetření jejich podstaty a smyslu a bez toho, že by byla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Ústavní soud již dříve zdůraznil, že ochrana vlastnických práv nevylučuje regulaci nájemného jako ústavní formu realizace politiky státu v případě, že se pohybuje v rámci vymezeném ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Zasahování státu musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. To znamená, že musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Vlastnictví již z Listiny (čl. 11 odst. 3) není chápáno jako neomezitelné právo, omezeno však podle Listiny (čl. 11 odst. 4) může být pouze zákonem a za podmínek stanovených Listinou (čl. 4 odst. 2) a pouze v rozsahu, v jakém se nedotýká podstaty vlastnictví (které se nemůže stát pouhou slupkou zbavenou obsahu), přičemž i při tomto omezení platí zákaz diskriminace (čl. 4 odst. 3 Listiny). Pravidlem v této oblasti je proto stanovení nájemného dohodou (čl. 2 odst. 3 Listiny) jako volného (nikoli libovolného) nájemného, jeho regulace je pak výjimkou, která by měla být časově omezena na nutnou dobu (nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 8/02).
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu i s těmito principy, neboť zakládají nerovné postavení mezi vlastníkem nemovitosti, na jejíž ocenění aplikovaly cenový výměr MF ČR, a nemovitostí, na jejichž užívání je sjednáváno nájemné dohodou smluvních stran, a to bez dodržení principů stanovených v Listině. Rozhodnutí obecných soudů dále nerespektují podmínky stanovené čl. 11 odst. 4 Listiny, za nichž lze omezit vlastnické právo. V posuzované věci není dán žádný veřejný zájem, pro který by bylo možno omezit vlastnické právo stěžovatele. Regulace výše nájemného za užívání pozemku družstvem pro účely parkování jeho členů nelze považovat za veřejný zájem.
Napadená rozhodnutí jsou v rozporu i se zásadami vyjádřenými v rozhodování Evropského soudu pro lidská práva, který vychází z principu sledování legitimního cíle v obecném zájmu při zásahu do práv stěžovatelů tak, jak to vyžaduje čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (např. rozsudek ze dne 19. 6. 2006, ve věci Hutten-Czapská v. Polsko, Sborník 2006-VIII.).
Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě obecné soudy nerespektovaly ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, když svými rozhodnutími porušily ústavně zaručenou rovnost vlastnického práva a zároveň ho nepřípustně omezily v rozporu s podmínkami stanovenými v Listině.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti, podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona, zrušil. Rozhodl tak bez ústního jednání, protože všichni účastníci řízení projevili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení položky 8 odst. 1 písm. c), oddíl A, výměru Ministerstva financí č. 01/2001, ze dne 5. 12. 2000, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami pro obec Praha, Ústavní soud dospěl k závěru, že nejsou dány důvody k jejímu zrušení. Z napadených rozsudků vyplývá, že obecné soudy při stanovení výše nájemného z pozemků vycházely z výměrů Ministerstva financí ČR č. 01/2001, č. 01/2002 a č. 01/2003. Ve výměrech je nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce zahrnuto do kategorie ostatních pozemků a zrušení tohoto ustanovení by znamenalo zrušení úpravy i pro další kategorie pozemků (např. hřbitovní místa). Ústavní soud je toho názoru, že napadené ustanovení není samo o sobě v rozporu s normami ústavního pořádku (stanoví obecně nájemné za plochy užívané v ostatních případech než v předchozích bodech vyjmenované plochy). K porušení základních práv stěžovatele došlo v důsledku vadné aplikace napadeného předpisu na jeho případ.
Ústavní soud tak návrh stěžovatele na zrušení položky 8 odst. 1 písm. c), oddíl A, výměru Ministerstva financí č. 01/2001, ze dne 5. 12. 2000, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami pro obec Praha, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Autor: -mha-