// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 18.08.2023
ÚS: Moderace odměny soudního exekutora
Exekuční soud sníží odměnu soudního exekutora podle § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a to za podmínek vymezených závaznou judikaturou Ústavního soudu. Vedle případů předpokládaných tímto ustanovením může exekuční soud snížit sazbu odměny soudního exekutora pouze v případech hodných zvláštního zřetele. Své rozhodnutí přitom musí odůvodnit konkrétními výjimečnými okolnostmi projednávané věci. V ostatních případech exekuční soud není oprávněn na základě vlastního uvážení snížit sazbu odměny soudního exekutora. Pokud tak učiní, poruší tím ústavně zaručené právo soudního exekutora na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2029/22, ze dne 26. 6. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí obecného soudu. Stěžovatel tvrdí, že okresní soud svým postupem porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z napadeného usnesení Okresního soudu Plzeň-město, jakož i z vyžádaných spisů, vedených u stěžovatele pod sp. zn. 067 EX 80/20 a u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 75 EXE 188/2020, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Na základě pověření Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 2. 2020, č. j. 75 EXE 188/2020-20, stěžovatel jako soudní exekutor vedl proti vedlejšímu účastníkovi 2) jako povinnému exekuci k vymožení pohledávky vedlejšího účastníka 1) jako oprávněného, a to na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 2. 2003, č. j. 17 Nc 6/2003-22, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 3. 2005, č. j. P 190/2003-103. V exekuci stěžovatel vymáhal pohledávku ve výši 144 000 Kč na dlužném výživném a rovněž povinnost povinného hradit běžné výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně. Vedle toho vymáhal povinnost uhradit oprávněnému náklady a soudnímu exekutorovi (tj. stěžovateli) náklady exekuce.
3. Stěžovatel dne 3. 3. 2020 vydal výzvu ke splnění vymáhané povinnosti podle § 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Dne 4. 3. 2020 vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 067 EX 80/20-22. Stěžovatel doručil tyto dokumenty společně s exekučními příkazy a vyrozuměním o zahájení exekuce povinnému [vedlejšímu účastníkovi 2)] dne 5. 3. 2022 do datové schránky. Povinný uhradil dílčími platbami přímo oprávněnému v období od 19. 3. 2020 do 9. 8. 2021 celkem 220 000 Kč. Dlužné výživné i běžné výživné od 1. 1. 2020 do 31. 7. 2021 tak povinný uhradil. Stěžovatel proto dne 6. 4. 2022 vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 067 EX 80/20-126, kterým rozhodl o zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 3. 2022, č. j. 067 EX 80/20-122 (výrok I.), o nákladech exekuce ve výši 37 510 Kč včetně DPH (výrok II.) a o nákladech oprávněného ve výši 14 120,70 Kč (výrok III.).
4. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal povinný včasné námitky. Stěžovatel námitkám nevyhověl, a proto je předložil k rozhodnutí exekučnímu soudu. Okresní soud Plzeň-město jako soud exekuční nyní napadeným usnesením ze dne 5. 5. 2022, č. j. 75 EXE 188/2020-125, rozhodl tak, že nově vyčíslil odměnu soudního exekutora na částku 10 890 Kč vč. DPH. Exekuční soud stanovil základ pro výpočet odměny exekutora, tj. vymoženou částku shodně jako stěžovatel na částku 220 000 Kč. Exekuční soud potvrdil, že povinný plnil pod tíhou exekuce. Uvedl, že podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "ET") náleží stěžovateli odměna ve výši 15 % z vymožené částky. Uvedl však, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu je třeba sazbu odměny snížit s přihlédnutím k faktické namáhavosti provádění exekuce. Za spravedlivou odměnu považoval exekuční soud odměnu ve výši 5 % z vymožené částky.
II. Argumentace účastníků
5. Stěžovatel má za to, že exekuční soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Stěžovatel předesílá, že si je vědom zdrženlivosti Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení. Má však za to, že napadené rozhodnutí exekučního soudu je svévolné a současně v jednoznačném rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Uvádí, že zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "EŘ") ani exekutorský tarif či jiný právní předpis nepřipouští moderaci odměny exekutora podle uvážení exekučního soudu. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které v případě, kdy povinný plní v exekuci po uplynutí třicetidenní lhůty k dobrovolnému plnění podle § 46 odst. 6 EŘ, nebo jen na vymáhanou částku, nelze jakkoliv snižovat, či dokonce nepřiznat odměnu soudního exekutora. Exekuční soud však toto nerespektoval a snížil odměnu stěžovatele z 15 % na 5 %, navíc bez přezkoumatelného odůvodnění. Stěžovatel připomněl, že odměna soudního exekutora za provedenou exekuci pokrývá nikoli pouze náklady konkrétní exekuce, ale také náklady chodu exekutorského úřadu jako celku. Přirovnal odměnu soudního exekutora (ve smyslu toho, jak se vypočítává) k soudnímu poplatku, který je také určen stanovenou sazbou podle žalovaného plnění.
6. Okresní soud Plzeň-město ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že neprovedl "druhotné" snížení odměny, jak uvádí stěžovatel, ale pouze jediné snížení. Odměnu vypočtenou jako 5 % z vymožené částky považuje exekuční soud za přiměřenou z toho důvodu, že povinný zasílal platby přímo oprávněnému a úkony stěžovatele spočívaly v lustraci majetku a drobných administrativních úkonech (vedle vydání exekučního příkazu na srážky ze mzdy).
7. Vedlejší účastníci se k zaslané ústavní stížnosti nevyjádřili.
8. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření Okresního soudu Plzeň-město k replice. Stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s tvrzením exekučního soudu, že provádění exekuce tzv. administrativními úkony a úkony spočívající ve vedení spisu by bylo snadnější než v exekucích, kde povinný "nemá postižitelný majetek", ale soudnímu exekutorovi se přesto podaří vymožené plnění získat. Stěžovatel připomněl, že exekuce je primárně prováděna úkony tzv. "od stolu", na základě součinnosti. Podle stěžovatele se navíc nejednalo o nenáročnou exekuci, jak naznačuje exekuční soud. Exekuční soud v rámci své moderace výše odměny stěžovatele absolutně nezohlednil průběh exekuce. Stěžovatel vymáhal dlužné a běžné výživné, exekuce probíhala více než 2 roky, povinný svůj majetek skrýval a podával různá procesní podání (např. návrh na zastavení exekuce, námitky), která průběh exekuce ztěžovala.
9. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal od Okresního soudu Plzeň-město soudní spis sp. zn. 75 EXE 188/2020, jehož součástí byl i spis soudního exekutora sp. zn. 067 EX 80/20. Z obou spisů Ústavní soud ověřil skutečnosti o průběhu exekuce tvrzené stěžovatelem v jeho návrhu, které vyplývají i z napadeného usnesení a zřejmě nejsou mezi účastníky sporné. Nad rámec již uvedeného z obou spisů vyplývá, že stěžovatel vydal ve věci dva exekuční příkazy, a to exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy, č. j. 067 EX 80/20-16, a exekuční příkaz k provedení exekuce pozastavením řidičského oprávnění, č. j. 067 EX 80/20-17, oba ze dne ze dne 17. 2. 2020. Vedlejší účastník 2) navrhl dne 8. 3. 2020 částečné zastavení exekuce z důvodu promlčení. Tento návrh exekuční soud svým usnesením ze dne 20. 12. 2020, č. j. 75 EXE 188/2020-71, zamítl. Stěžovatel dále vydal ve věci usnesení ze dne 27. 5. 2021, č. j. 067 EX 80/20-86, kterým částečně zastavil exekuci v rozsahu pozastavení řidičského oprávnění, neboť oprávněný s tímto postupem souhlasil. Následně stěžovatel usnesením ze dne 16. 8. 2021, č. j. 067 EX 80/20-101, částečně zastavil exekuci pro běžné výživné od 1. 8. 2021 do budoucna, a to na návrh oprávněného. Ostatní relevantní skutečnosti jsou již shrnuty v první části tohoto nálezu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Okresního soudu Plzeň-město a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
III. Vlastní posouzení
A. Právní východiska
13. Ústavní soud se problematikou náhrady nákladů exekučního řízení ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval, včetně otázky stanovení výše odměny soudního exekutora, a to v závislosti na různých okolnostech provázejících exekuci v jednotlivých případech. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout principy, na kterých jeho judikatura týkající se stanovení výše odměny soudního exekutora stojí.
Judikaturou vymezené modelové příklady
14. V nálezu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 2353/21, Ústavní soud přehledně shrnul vývoj právní úpravy odměny soudního exekutora, jakož i relevantní judikatury. V nyní projednávané věci proto postačí na toto shrnutí odkázat (srov. zejména body 16-24 nálezu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 2353/21). V tomto rozhodnutí také Ústavní soud jednoznačně vymezil tři modelové příklady, které zohledňují míru dobrovolnosti plnění povinného při stanovení výše odměny soudního exekutora.
15. Prvním z nich je případ, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, dříve, než se o exekuci dozvěděl, a sice nejpozději tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. vyrozumění o jejím zahájení. Zde Ústavní soud vyslovil názor, že nemohl-li soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [srov. kupř. bod 15 nálezu sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175), na něj navazující nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125) či nález sp. zn. I. ÚS 3302/19 ze dne 10. 3. 2020].
16. Ve druhém případě se jedná o situaci, kdy povinný sice plnil až po nařízení exekuce, o níž se dozvěděl, avšak ještě před jejím "nuceným provedením". Ústavní soud zde vychází z toho, že poskytnutí vymáhaného plnění (jakož i uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného) povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti dle § 46 odst. 6 EŘ je třeba promítnout do výpočtu odměny soudního exekutora sníženou sazbou, jak předvídá § 11 odst. 1 ET. Pro posuzování tohoto typu případů Ústavní soud odkazuje na již zmiňovaný nález ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 2353/21.
17. Konečně třetí případ spočívá v tom, že povinný plní později (po uplynutí poskytnuté třicetidenní lhůty) nebo jen na vymáhanou částku (a nikoli už na snížené náklady exekuce, resp. náklady oprávněného). Zde se žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení neuplatní (srov. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 2959/11, IV. ÚS 3378/11, III. ÚS 2289/13, I. ÚS 3221/16, I. ÚS 3358/16 či sp. zn. I. ÚS 3052/20).
Možnost snížení odměny v mimořádných případech
18. Ústavní soud rovněž ponechal prostor pro zcela výjimečné případy, kdy je z ústavního hlediska přípustné snížit odměnu soudního exekutora ještě nad rámec výše popsaných případů. Ústavní soud má totiž za to, že nelze přijmout absolutní nedotknutelnost výše odměny soudního exekutora bez možnosti jakékoli korekce. Z vlastní rozhodovací činnosti jsou Ústavnímu soudu známy případy, kdy by i 50% snížení odměny exekutora (zohlednění dobrovolnosti plnění) bylo vůči povinnému zásadně nespravedlivé ve světle konkrétních okolností případu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3507/13 ze dne 10. 4. 2014, N 54/73 SbNU 79). Případný korektiv by se zde ovšem měl prosadit jen ve zcela výjimečných případech, hodných zvláštního zřetele. Výjimečnost těchto případů lze přirovnat k situacím, kdy je civilní soud oprávněn moderovat náklady řízení podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Vesměs půjde toliko o případy, kdy odměna soudního exekutora, byť i ve snížené sazbě dle § 11 odst. 1 ET, nadále představuje pro povinného nepřiměřený postih, popřípadě kdy se soudní exekutor dopustí významnějšího pochybení při provádění exekuce. Exekuční soud je v takovém případě k námitkám povinného povinen ozřejmit, které konkrétní výjimečné okolnosti zavdávají důvod k mimořádnému (sekundárnímu) snížení odměny soudního exekutora a jaká je jejich intenzita (dopad) na situaci povinného.
Aplikace právních východisek na projednávaný případ
19. Nyní projednávaná věc jednoznačně spadá pod třetí, judikaturou vymezený modelový příklad, jelikož vedlejší účastník 2) (tj. povinný) plnil pod tíhou exekuce, až po uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění podle § 46 odst. 6 EŘ.
20. V nyní souzené věci není mezi stěžovatelem, vedlejšími účastníky ani exekučním soudem sporu o tom, že vedlejší účastník 2) splnil vymáhanou povinnost až po uplynutí lhůty k dobrovolnému plnění podle § 46 odst. 6 EŘ. Ostatně tyto skutečnosti jsou zřejmé i z exekučního spisu a potvrzuje je i exekuční soud v napadeném usnesení. Z právě vyloženého tedy bez pochybností vyplývá, že se z hlediska míry dobrovolnosti plnění vedlejšího účastníka jednalo o třetí modelový příklad. Vedlejší účastník 2) splnil vymáhanou povinnost až platbou dne 9. 8. 2021. Stěžovatel proto přistoupil k vydání shora označeného příkazu k úhradě nákladů exekuce, v němž v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 ET vypočítal svoji odměnu jako 15 % z vymožené částky, tj. 15 % z 220 000 Kč. Exekuční soud ovšem k námitkám vedlejšího účastníka dospěl k závěru, že přiměřená je nižší odměna, než jakou předpokládá ET, a to v sazbě 5 % z vymožené částky. Úvahy, které exekuční soud k tomuto závěru vedly, ovšem nejsou ústavně konformní.
21. Exekuční soud odůvodnil snížení odměny stěžovatele tím, že mu "judikatura Ústavního soudu ukládá přiměřené snížení sazby odměny, s přihlédnutím k faktické namáhavosti provádění exekuce z hlediska exekutora". Za spravedlivou odměnu v dané věci považoval odměnu vypočtenou sazbou 5 %. Blíže však nespecifikoval, z jaké konkrétní judikatury vychází, ani čím je dána mimořádnost projednávané věci. Až ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v případě fyzických osob je přiměřené, pokud za každých 100 Kč vymoženého plnění uhradí povinný ještě 5 Kč jako odměnu soudnímu exekutorovi (tedy 5 %).
22. Z výše vymezených judikatorních principů je zřejmé, že prostor pro moderaci odměny soudního exekutora ze strany exekučního soudu je velmi úzký. Exekuční soud není oprávněn snižovat sazbu odměny soudního exekutora mimo podmínky uvedené ustanovení § 11 odst. 1 ET. Moderovat sazbu odměny soudního exekutora mimo toto ustanovení by exekuční soud mohl pouze v případech hodných zvláštního zřetele.
23. V nyní projednávané věci však Ústavní soud neshledal výjimečné okolnosti vymezené v bodě 18 tohoto nálezu, které by odůvodnily snížení odměny soudního exekutora nad rámec exekutorským tarifem předpokládaného snížení. Ostatně ani exekuční soud v napadeném usnesení žádné takové okolnosti neuvádí. Z odůvodnění napadeného usnesení nevyplývá, že by měl exekuční soud vůči odvedené práci stěžovatele jakékoliv výhrady či připomínky, nebo že by na nařízenou exekuci pohlížel jako na nedůvodnou či jinak vadnou. Byť byl exekuční soud ve svých úvahách zřejmě veden dobrým úmyslem, zatížil své rozhodnutí libovůlí, čímž porušil ústavně zaručená práva stěžovatele.
24. Pokud by Ústavní soud připustil určitou širší diskreci ve stanovování výše odměny soudního exekutora ze strany exekučního soudu, vedla by taková praxe k narušování principu právní jistoty. Dopředu by nebyla známa žádná jasná kritéria, dle nichž by bylo možné odměnu snižovat nad rámec toho, s čím exekutorský tarif počítá v § 11 odst. 1. Nyní projednávaný případ takové riziko dobře ilustruje. Exekuční soud se sice (až ve svém vyjádření, nikoliv v napadeném usnesení) pokouší o určité odůvodnění svého postupu, nelze se však vyhnout tomu, aby jiný rozhodující soudce zvolil odlišný postup. Ve výsledku pak snadno může dojít k nerovnému zacházení se všemi zúčastněnými v závislosti na praxi zavedené na jednotlivých exekučních soudech. V minulosti možnost moderace odměny soudního exekutora založila judikatura Ústavního soudu ve spojitosti s neslučitelností někdejší právní úpravy v exekučním řádu a exekutorském tarifu, která nedovolovala účinně zohlednit podíl povinného na dobrovolném splnění vymáhané povinnosti před nuceným výkonem exekuce. Jednalo se tedy o dočasné oprávnění exekučních soudů do doby, než příslušný normotvůrce přijme takovou právní úpravu, jež nedostatky té předchozí vhodným způsobem napraví. Taková změna právní úpravy ovšem nastala, takže důvod pro používání daného "moderačního práva" exekučních soudů v zásadě odpadl (až na již zmiňované případy hodné zvláštního zřetele).
25. Ústavní soud proto shrnuje, že sazbu odměny soudního exekutora exekuční soud sníží podle § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a to za podmínek vymezených závaznou judikaturou Ústavního soudu. Vedle případů předpokládaných tímto ustanovením může exekuční soud snížit sazbu odměny soudního exekutora pouze v případech hodných zvláštního zřetele. Své rozhodnutí přitom musí odůvodnit konkrétními výjimečnými okolnostmi projednávané věci. V ostatních případech exekuční soud není oprávněn na základě vlastního uvážení snížit sazbu odměny soudního exekutora. Pokud tak učiní, poruší tím ústavně zaručené právo soudního exekutora na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. Závěr
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou a proto jí podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zcela vyhověl a rozhodnutí okresního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Nyní bude úkolem okresního soudu, aby znovu rozhodoval o námitkách vedlejšího účastníka 2), a to v souladu se závěry tohoto nálezu, jimiž je vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
Autor: US