// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 02.08.2023
K okamžiku posuzování porušení speciálního inhibitoria
Také pro závěr, že porušení speciálního inhibitoria ve smyslu ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu má za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy, kterou povinný prodal majetek postižený pravomocným exekučním příkazem třetí osobě, je právně významné posouzení stavu exekučního řízení v době takového porušení. Ostatně, stav exekučního řízení je právně významný též pro účely posouzení, zda pravomocný exekuční příkaz v době uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byl majetek exekučním příkazem postižený, nějaké účinky vůbec má. To plyne přímo z dikce § 47 odst. 7 exekučního řádu, z nějž se podává, že provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají (bez dalšího) účinky všech vydaných exekučních příkazů.
Jinak řečeno, uzavřením kupní smlouvy, jejímž předmětem je majetek postižený pravomocným exekučním příkazem, poruší povinný speciální inhibitorium ve smyslu ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu jen tehdy, jestliže v době uzavření kupní smlouvy stále trvají účinky exekučního příkazu; srov. § 47 odst. 7 exekučního řádu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 76/2022, ze dne 25. 4. 2023
Dotčené předpisy: § 47 zák. č. 120/2001 Sb.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 8. července 2020, č. j. 188 ICm 1174/2017-245, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Gerek Support s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (JUDr. L. H., jako insolvenčnímu správci dlužníka RETRUCK, spol. s. r. o.) vyloučení označených nemovitostí (5 pozemků, z nich 3 se stavbou v katastrálním území Malesice) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 53.482 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalobci zaplatit vedlejšímu účastníku řízení na straně žalovaného (HOBR holding s. r. o.) na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 37.400 Kč (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 1725, § 1732 odst. 1, § 1735, § 1741 odst. 1 a § 1743 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Žalobce se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí jejích koupí od společnosti Flipchart s. r. o. (dále jen „společnost F“) na základě kupní smlouvy ze dne 19. srpna 2016, jelikož A. F. (dále jen „A. F.“) nebyla oprávněna za prodávajícího jednat.
4. Kupní smlouva má nadto znaky nicotného právního jednání (k němuž nelze přihlížet), jehož účelem bylo vyvést majetek ze společnosti F, aniž kupující zaplatí kupní cenu.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2022, č. j. 188 ICm 1174/2017, 103 VSPH 697/2020-361 (MSPH 88 INS 9952/2014):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 16.456 Kč (druhý výrok).
[3] Uložil žalobci zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 10.200 Kč (třetí výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, z ustanovení § 44a odst. 1 a § 47 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), a o změně dalších zákonů, z ustanovení § 580 odst. 1 a § 984 odst. 1 o. z., a ustanovení § 120 odst. 2 a § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po doplnění dokazování a po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
7. V projednávané věci žalobce již v žalobě uvedl, že podle zápisu v katastru nemovitostí byla společnost F k 19. srpnu 2016 výlučnou vlastnicí nemovitostí, tedy osobou oprávněnou převést k nim vlastnické právo. V doplnění žaloby z 10. září 2019 poukázal žalobce na princip dobré víry, jež mu svědčila při nabývání nemovitostí, k čemuž navrhl (po 12. říjnu 2019, tedy již po koncentraci řízení) provést důkaz výpisem z katastru nemovitostí a notářským zápisem svědčícím o tom, že A. F. byla v době uzavření kupní smlouvy jednatelkou prodávajícího.
8. Odvolací soud provedl k otázce dobré víry důkaz výpisem z katastru nemovitostí účinným ke dni uzavření kupní smlouvy podle ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř., neboť šlo o důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu co do existence zápisu společnosti F v katastru nemovitostí jako vlastníka nemovitostí bez ohledu na důkazní návrhy sporných stran.
9. Následně odvolací soud nemohl „nepřihlédnout“ k tomu, že podle onoho výpisu se společnost F při uzavírání kupní smlouvy nacházela v exekuci prodejem nemovitostí ve prospěch společnosti ČEZ Prodej, s. r. o. (dále jen „společnost Č“) jako oprávněného.
10. Jelikož v odvolacím řízení bylo zjištěno, že v době uzavření kupní smlouvy zakazoval společnosti F nakládání s nemovitostmi exekuční příkaz z 15. března 2016, nemohla je platně převést na žalobce vzhledem k ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu a takové jednání (převod) je absolutně neplatné.
11. Žalobce se proto (jakož i proto, že tu nebyl rozpor „mezi skutečností ohledně zápisu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch společnosti F“) nemohl dovolávat ochrany podle ustanovení § 984 o. z. (nebyly naplněny podmínky pro jeho aplikaci). Pro absolutní neplatnost kupní smlouvy tak žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k nemovitostem; proto mu nesvědčí hmotněprávní legitimace k podání žaloby.
12. Závěry insolvenčního soudu již odvolací soud nepřezkoumával (pro závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy by takový přezkum neměl význam). Přes jiné právní závěry odvolacího soudu však napadené rozhodnutí věcně obstojí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že bez návrhu stran (aniž byly splněny podmínky dle ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř.) provedl důkaz výpisem z katastru nemovitostí a (jen) na jeho základě (bez znalosti celého katastrálního spisu) dovodil absolutní neplatnost kupní smlouvy, kterou do té doby strany nenamítaly.
15. Míní rovněž, že soud by tedy měl provést důkaz z vlastní iniciativy pouze tehdy, kdyby účastník nesoucí důkazní břemeno nereagoval na poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., nebo kdyby po tomto poučení navrhl důkaz nezpůsobilý prokázat rozhodnou skutečnost (což se nestalo). Soud přitom může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do okamžiku koncentrace řízení; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 28/2009 Sb. rozh. obč., který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
16. Absolutní neplatnost kupní smlouvy pak odvolací soud dovodil za situace, kdy společnost F již exekučně vymáhanou částku uhradila (a soudní exekutor vydal oznámení o skončení exekuce); pouze nebyly vymazány zápisy v katastru nemovitostí (přičemž zápis v katastru nemovitostí má v tomto případě pouze deklaratorní povahu). To odporuje judikatuře Nejvyššího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, „č. j. 29 Cdo 47/2013“ [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 47/2013, uveřejněný pod číslem 87/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 87/2016“)].
17. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. Míní, že ve vztahu k aplikaci ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. dovolání nevymezuje ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž se napadené rozhodnutí mělo odchýlit, dovolateli vytýká, že nerespektuje pravidlo dovolacího řízení dané ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř., a na podporu svých tvrzení o platnosti kupní smlouvy předkládá nové skutečnosti a důkazy vycházející z exekučního řízení.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém jeho rozsahu“. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku o nákladech řízení, a proti druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
19. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o věci samé, je Nejvyšší soud shledává přípustným dle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro daný případ potud neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšel odvolací soud):
23. Společnost F (jako prodávající) uzavřela dne 19. srpna 2016 s žalobcem (jako kupujícím) kupní smlouvu o převodu nemovitostí do vlastnictví žalobce za dohodnutou kupní cenu ve výši 8,5 miliónu Kč.
24. Podle výpisu z katastru nemovitostí byl k 10. září 2019 evidován jako vlastník nemovitostí na základě kupní smlouvy z 19. srpna 2016 žalobce, s tím, že právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobce na základě kupní smlouvy do katastru nemovitostí nastaly k 19. srpnu 2016.
25. Usnesením ze dne 26. října 2016, č. j. MSPH 88 INS 9952/2014-A-97, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud v insolvenčním řízení zahájeném věřitelským insolvenčním návrhem podaným 9. dubna 2014 (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalovaného.
26. Žalovaný sepsal nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka dne 24. ledna 2017 jako majetek dlužníka (jenž odstoupil od kupní smlouvy z 20. dubna 2012, kterou nemovitosti prodal společnosti F).
27. Podle výpisu z katastru nemovitostí byla k 19. srpnu 2016 evidována jako vlastník nemovitostí společnost F, přičemž v katastru nemovitostí byla 7. dubna 2016 zapsána poznámka, že podle vyrozumění soudního exekutora Exekutorského úřadu Jeseník [Mgr. Alana Havlicy (dále jen „A. H.“)] z 10. března 2016, č. j. 197-EX 1748/2016-7, byla zahájena exekuce na majetek společnosti F (coby povinné) a že soudní exekutor vydal 15. března 2016, pod č. j. 197 EX-1748/2016-12, exekuční příkaz k prodeji předmětných nemovitostí (dále též jen „exekuční příkaz“).
28. Exekučním příkazem ze dne 15. března 2016, č. j. 197 EX 1748/2016-12, nařídil A. H. [v exekuční věci oprávněného (společnosti Č) proti povinnému (společnosti F)] provedení exekuce prodejem nemovitostí a společnosti F (povinnému) zakázal, aby po doručení exekučního příkazu nemovitosti (se všemi součástmi a příslušenstvím) převedla na někoho jiného nebo je zatížila. Exekuční příkaz byl doručen společnosti F 26. března 2016.
29. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a exekučního řádu:
§ 225 (insolvenčního zákona)
(1) Osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.
(2) Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.
(3) Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.
(…)
§ 47 (exekučního řádu)
(1) Exekutor poté, co byla exekuce zapsána do rejstříku zahájených exekucí, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše dluhů povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění dluhů povinného dosaženo.
(2) Exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Podle exekučního příkazu nelze exekuci provést před
a/ uplynutím lhůty podle § 46 odst. 6,
b/ právní mocí rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, pokud byl podán ve lhůtě podle písmene a/,
c/ zápisem doložky provedení exekuce do rejstříku zahájených exekucí podle § 35b odst. 1 písm. h/,
d/ právní mocí exekučního příkazu.
(3) Pro účely odstavce 2 písm. d/ není provedením exekuce úkon učiněný k zajištění majetku povinného pro účely jeho postižení takovou exekucí.
(…)
(5) Proti exekučnímu příkazu není přípustný opravný prostředek.
(6) Majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné.
(7) Provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů.
30. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení § 225 insolvenčního zákona již v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (26. října 2016) a později nedoznalo změn. Budiž dodáno, že s přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka i v době od 1. června 2019 nadále uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019. Ustanovení § 47 exekučního řádu ve výše citované podobě (pro věc opět rozhodné) platilo jak v době vydání exekučního příkazu (15. března 2016), tak v době uzavření kupní smlouvy (19. srpna 2016).
31. V R 87/2016 Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 47 exekučního řádu upravuje institut tzv. speciálního inhibitoria, které spočívá v zákazu povinnému nakládat po dobu trvání exekuce s jednotlivými konkrétně určenými věcmi a právy postiženými exekučními příkazy. Tamtéž dodal, že porušení speciálního inhibitoria je svázáno s absolutní neplatností právního jednání, kterým bylo speciální inhibitorium porušeno, načež pro poměry oné věci vysvětlil, že jeho úkolem je pouze zodpovědět, zda sankce absolutní neplatnosti kupní smlouvy se v důsledku porušení zákazu stanoveného speciálním inhibitoriem povinnému ve vztahu k jeho nemovitostem, označeným v exekučním příkazu, neprosadí se zřetelem ke stavu exekučního řízení. Budiž dodáno, že ustanovení § 47 odst. 4 exekučního řádu ve znění účinném do 31. srpna 2008, jež bylo předmětem výkladu v R 87/2016, obsahově odpovídá ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu ve znění rozhodném pro tuto věc. V R 87/2016 vymezil Nejvyšší soud jako skutečnosti, jež mohou vést k závěru, že kupní smlouva, kterou povinný převedl nemovitosti postižené pravomocným exekučním příkazem na třetí osobu (a porušil tak speciální inhibitorium ve smyslu § 47 exekučního řádu) není absolutně neplatná, to, že soudní exekutor ani oprávněný nebyli v žádném ohledu účastníky kupní smlouvy nebo osobami, jež by převod odsouhlasily, a oprávněným vymáhaná pohledávka (již) byla uspokojena. V témže duchu vyložil Nejvyšší soud závěry obsažené v R 87/2016 např. též v rozsudku ze dne 4. prosince 2019, sp. zn. 20 Cdo 1503/2019, nebo v rozsudku ze dne 1. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 1682/2020. V obou posledně označených rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že jelikož povinný použil kupní cenu z kupní smlouvy, jejímž uzavřením porušil speciální inhibitorium, k úhradě vymáhané pohledávky včetně nákladů exekučního řízení a exekuce proto skončila vymožením, kupní smlouvu nelze považovat za neplatnou.
32. Jinak (obecněji) řečeno, také pro závěr, že porušení speciálního inhibitoria ve smyslu ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu má za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy, kterou povinný prodal majetek postižený pravomocným exekučním příkazem třetí osobě, je právně významné posouzení stavu exekučního řízení v době takového porušení. Ostatně, stav exekučního řízení je právně významný též pro účely posouzení, zda pravomocný exekuční příkaz v době uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byl majetek exekučním příkazem postižený, nějaké účinky vůbec má. To plyne přímo z dikce § 47 odst. 7 exekučního řádu, z nějž se podává, že provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají (bez dalšího) účinky všech vydaných exekučních příkazů.
33. Ještě jinak řečeno, uzavřením kupní smlouvy, jejímž předmětem je majetek postižený pravomocným exekučním příkazem, poruší povinný speciální inhibitorium ve smyslu ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu jen tehdy, jestliže v době uzavření kupní smlouvy stále trvají účinky exekučního příkazu; srov. § 47 odst. 7 exekučního řádu.
34. Promítnuto do poměrů této věci, odvolací soud přijal závěr, že kupní smlouva z 19. srpna 2016 je absolutně neplatná pro porušení speciálního inhibitoria ve smyslu ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu jen na základě zjištění, že nemovitosti byly postiženy (v exekuční věci povinné společnosti F) pravomocným exekučním příkazem ze dne 15. března 2016, ačkoli pro závěr, zda účinky exekučního příkazu trvaly ke dni uzavření kupní smlouvy, potažmo pro závěr, zda zde ve smyslu R 87/2016 nebyly skutečnosti vylučující absolutní neplatnost kupní smlouvy, bylo nezbytné zhodnocení stavu exekučního řízení v době uzavření kupní smlouvy. Právní posouzení věci odvolacím soudem tak bylo neúplné (na základě skutkového stavu věci, z nějž odvolací soud vyšel, nebylo možné bez dalšího uzavřít, že kupní smlouva je neplatná pro porušení speciálního inhibitoria) a tudíž i nesprávné.
35. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž neobstojí bez zřetele k tomu, zda jsou dány též dovolatelem namítané vady řízení.
36. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
37. V rámci nového projednání a rozhodnutí věci se odvolací soud výslovně vypořádá též s námitkami dovolatele k porušení zásad neúplné apelace v odvolacím řízení. V zájmu předejití možných sporů na dané téma Nejvyšší soud k této otázce dodává, že provedení důkazu spisem katastrálního úřadu navrhoval (již) v žalobě sám dovolatel, takže provedení důkazu stavem zápisu v katastru nemovitostí k 19. srpnu 2016 (až) v odvolacím řízení nevybočuje z principu neúplné apelace (srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, uveřejněný pod číslem 58/2003 Sb. rozh. obč.). Úkolem odvolacího soudu však bude vyjádřit se [při zohlednění závěrů obsažených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněnému pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč., a (k výkladu § 212a odst. 3 o. s. ř.) v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněném pod číslem 58/2021 Sb. rozh. obč.] k tomu, proč (podle něj) není (nebylo) porušením principů neúplné apelace provedení důkazu exekučním příkazem a dokladem o doručení exekučního příkazu.
Autor: -mha-