// Profipravo.cz / Dovolání 16.02.2024
ÚS: Odmítnutí dovolání z důvodu (objektivní) nepřípustnosti
Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání z důvodu (objektivní) nepřípustnosti podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (předmět řízení je tvořený nárokem na peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč), protože má za to, že předmětem dovolání jsou dva či více nároků se samostatným skutkovým základem, u nichž je přípustnost nutno posoudit individuálně, musí v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlit své úvahy, na základě kterých přijal závěr, že každý nárok má (odlišný) samostatný skutkový základ. V opačném případě Nejvyšší soud porušuje právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, jež je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2676/22, ze dne 17. 1. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Shrnutí dosavadního průběhu řízení
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, a sice právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Zároveň stěžovatelka pro případ, že nebude vyhověno jejímu návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí Nevyššího soudu, navrhuje zrušení části výroku I v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to konkrétně výroku I v části věty za středníkem (ve slovech "ve zbylém rozsahu se mění tak, že žaloba se zamítá"). I v tomto případě stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatelka z pozice nájemce uzavřela s pronajímateli Ing. J. Š. a R. Š. (dále jen "pronajímatelé" či "vedlejší účastníci řízení") nájemní smlouvu na čtyři bytové jednotky a dvě parkovací stání s cílem provozovat v těchto prostorách hostel. V souladu s nájemní smlouvou stěžovatelka uhradila vedlejším účastníkům řízení jistotu ve výši 140 000 Kč. Pronajímatelé se naopak zavázali, že bytové jednotky a parkovací stání předají stěžovatelce do užívání nejpozději dne 15. 7. 2016.
4. Tuto povinnost ve stanovené lhůtě ovšem nesplnili, protože probíhající rekonstrukce, jak stěžovatelku informovali, nebyla stále dokončena. K předání prostorů nedošlo ani po opakovaném příslibu, a proto stěžovatelka pronajímatele vyzvala, aby do 30. 9. 2016 splnili svou povinnost a bytové jednotky a parkovací stání jí předali. Protože tato výzva zůstala bez odezvy, podala stěžovatelka z nájmu k 30. 9. 2016 výpověď.
5. Následně stěžovatelka po vedlejších účastnících řízení jednak požadovala vrácení jistoty ve výši 140 000 Kč a již uhrazeného nájemného včetně záloh na služby ve výši 118 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jednak se domáhala náhrady škody ve výši 201 242 Kč, která jí vznikla v důsledku porušení smluvní povinnosti pronajímatelů řádně a včas předat předmět nájmu. Konkrétně stěžovatelka požadovala náhradu nákladů vynaložených na recepci vyrobenou na míru ve výši 58 080 Kč, na zámkový systém Cardcode ve výši 99 662 Kč a náhradu nákladů vynaložených na uskladnění již zakoupeného vybavení hostelu za období od října 2016 do dubna 2019 v celkové výši 43 500 Kč.
6. Obvodní soud pro Prahu 7 výše popsaným návrhům stěžovatelky rozsudkem č. j. 5 C 42/2017-258 ze dne 14. 9. 2020 vyhověl a uložil vedlejším účastníkům řízení povinnost zaplatit celkovou částku 459 542 Kč s příslušenstvím. V rozsahu částky 3 000 Kč, tedy částky představující část náhrady nákladů na uskladnění, soud žalobu zamítl, neboť nárok v tomto rozsahu nebyl předmětem žaloby. Obvodní soud proto přiznal náhradu nákladů na uskladnění pouze v rozsahu 40 500 Kč. K odvolání vedlejších účastníků řízení se věcí zabýval městský soud, který napadeným rozsudkem potvrdil nárok stěžovatelky pouze v rozsahu jistoty a uhrazeného nájemného, tedy ve výši 258 000 Kč. Ve zbylém rozsahu žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud účastníky řízení poučil, že proti rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu.
7. V rozsahu, v němž městský soud její žalobu zamítl, podala stěžovatelka proti rozsudku městského soudu dovolání. Výrokem I rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že ohledně částky 43 500 Kč (zde Nejvyšší soud nesprávně uvádí částku 43 800 Kč, sic dovolání směřuje, k tomu viz spis č. l. 317, na částku 43 500 Kč) se stěžovatelčino dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítá. Ve zbylé části výrokem II napadeného rozsudku Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného stanovení, mezi kterými skutkovými okolnostmi má být zjišťována existence příčinné souvislosti, a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění konstatoval, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Ve svém podání stěžovatelka vymezuje dva návrhy. V prvním z nich, kterým brojí proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, namítá, že dovolací soud účelově a neodůvodněně rozštěpil její nárok na náhradu škody, ačkoliv podle jejího názoru její návrh představuje jediný předmět řízení založený na zbytečně vynaložených nákladech poté, co došlo k porušení smlouvy uzavřené mezi ní a pronajímateli (dále též "první návrh"). Stěžovatelka uvádí, že chápe smysl a účel hranice bagatelních věcí v dovolacím řízení, zároveň ale zastává názor, že v daném případě bylo rozštěpení nároku pro účely uplatnění hranice umělé a nesmyslné. Podle jejího názoru měl dovolací soud dovolání posoudit ve vztahu k celé částce představující jeden nárok na náhradu škody ve výši 201 242 Kč.
9. Navíc tvrdí, že postup Nejvyššího soudu v posuzované věci nejen neodůvodněně zasáhl do jejích práv, ale ani neplní proklamovaný účel, ke kterému má (bagatelní) hranice 50 000 Kč vymezená § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. při posuzování dovolání sloužit. Nejvyšší soud totiž stejně prostor a čas na řešení dané věci vynaložil, kdy ve zbylé části dovolání stěžovatelce vyhověl a rozhodnutí městského soudu mimo spornou část zrušil a vrátil soudu k novému řízení. Stěžovatelka podotýká, že skutkové okolnosti, na nichž se nárok jako celek zakládá, jsou přitom shodné jak pro meritorně přezkoumanou část, tak pro část, kterou dovolací soud odmítl, a rovněž řešená právní otázka se vztahuje na obě části nároku. Postup dovolacího soudu tedy žádné zjednodušení nepřinesl.
10. Stěžovatelka z procesní opatrnosti pro případ, že by snad zdejší soud nevyhověl jejímu návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu na základě výše uvedených skutečností, vymezuje i druhý návrh, kterým napadá rozhodnutí městského soudu ze dne 8. 4. 2021 (dále též "druhý návrh"). Stěžovatelka namítá, že městský soud rozhodl napadeným rozhodnutím v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, ale také se smyslem a účelem příslušných ustanovení občanského zákoníku či základních zásad občanského práva. Konstatuje, že městský soud interpretoval jednoduché právo způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, což je ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 způsobilé založit porušení na základním právu a svobodě. V důsledku toho byla podle stěžovatelky výrokem I v části věty za středníkem rozsudku městského soudu v rozsahu částky 43 500 Kč porušena její ústavně zaručená práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
12. Městský soud k výzvě k vyjádření sdělil, že na závěrech podrobně vyjádřených v odůvodnění svého rozsudku v plném rozsahu trvá, zároveň na toto odůvodnění proto zcela odkazuje. Městský soud navrhl, aby byl vydán nález, jímž bude ústavní stížnost zamítnuta, nebude-li odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že podle jeho názoru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a proto navrhl, aby Ústavní soud návrh odmítl. Shrnul, že dovolací soud ve své judikatuře již od roku 1996 prosazuje, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat odděleně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 376/96 ze dne 15. 6. 1999).
14. Doplnil, že nárokem se samostatným skutkovým základem se rozumí nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Nejvyšší soud rovněž rozvedl úvahy, proč se právě v tomto případě jedná o samostatné skutkové nároky, a konstatoval, že podle jeho názoru je zcela zjevné, že každý z těchto nároků se odvíjí od samostatného (odlišného) skutkového základu, byť je plnění za oba požadováno z titulu náhrady škody.
15. V závěru vyjádření Nejvyšší soud doplnil, že rozhodovací praxe senátu 25 Cdo prošla vývojem a v případech obdobných posuzované věci nyní vykládá § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odlišně. V současnosti platí, že dovolací soud zkoumá primárně přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nároku se samostatným skutkovým základem převyšujícím 50 000 Kč, a v případě, že v otázce, jež je významná i pro další uplatněné nároky, dospěje k závěru, že dovolání je důvodné a je proto nutno rozsudek odvolacího soudu zrušit, zruší jej i v nárocích dovoláním napadeným, jež zákonného limitu nedosahují. Naopak v případech, kdy žádný z uplatněných nároků nepřesahuje částku 50 000 Kč nebo kdy je předmětem přípustného dovolání jiná otázka, než otázka zásadní (společná) pro existenci všech uplatněných nároků, a konečně není-li dovolání ohledně nadlimitního nároku podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítne.
16. Vedlejší účastníci řízení ve vyjádření k prvnímu návrhu zdůraznili, že stěžovatelka uplatnila před obecnými soudy dva různé typy nároků na náhradu škody. Podle jejich názoru byly pro oba typy nároků stěžovatelky rozhodné odlišné skutečnosti. Zatímco jeden se odvíjel od existence nájemní smlouvy mezi nimi a stěžovatelkou, druhý nárok se odvíjel od jiné nájemní smlouvy uzavřené mezi jinými smluvními stranami. Jako důvodný neshledávají vedlejší účastníci řízení ani druhý návrh.
17. Vyjádření Nejvyššího soudu, městského soudu a vedlejších účastníků řízení zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovatelce.
18. Stěžovatelka v replice vyjádřila, že nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu. Poukázala na to, že ačkoliv Nejvyšší soud přehodnotil svou rozhodovací praxi ve věci posuzování podmínky pro přípustnost dovolání, tuto změnu ve vyjádření nereflektoval a paradoxně navrhl, aby byla stěžovatelčina stížnost zamítnuta, pokud nebude odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve světle změny představené Nejvyšším soudem v jeho vyjádření by podle jejího názoru ovšem mělo být dovolání posouzeno jako přípustné i co do částky nepřesahující 50 000 Kč. Jak požaduje nově Nejvyšší soud, jeden z nároků na náhradu škody totiž částku 50 000 Kč přesahoval a dovolání se vztahovalo k řešení stejné právní otázky hmotného nebo procesního práva. V rozsahu prvního návrhu proto setrvala na argumentaci předložené v ústavní stížnosti a uvedla, že Nejvyšší soud postupoval v jejím případě formalisticky a jeho postup byl v rozporu se zákazem denegatio iustitiae.
19. K vyjádření městského soudu stěžovatelka sdělila, že jí není jasné, z jakého důvodu tento soud nadále trvá na zjevně chybném rozhodnutí a odůvodnění. Závěrem stěžovatelka shrnula, že v rozsahu prvního návrhu setrvává na tom, aby došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pro případ, že by tak Ústavní soud neučinil, požaduje ve smyslu druhého návrhu, aby došlo ke zrušení rozhodnutí městského soudu, neboť toto rozhodnutí zcela popírá principy spravedlnosti i dobré mravy.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
20. Na úvod Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
21. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je v rozsahu prvního návrhu opodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem bylo v posuzované věci porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, a to při posuzování přípustnosti jejího dovolání, jak je dále vysvětleno.
22. Ústavní soud připomíná, že z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně, jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce (k tomu viz nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004).
23. V posuzované věci je sporný výrok I, kterým Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání vztahující se k částce 43 500 Kč, jež představuje náklady na uskladnění zakoupeného vybavení hostelu. Přitom výrok dovolacího soudu, kterým Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání se odmítá, může mít v rámci řízení o ústavní stížnosti různé konsekvence v závislosti na tom, proč k odmítnutí dovolání došlo. Ve všech případech zároveň platí, že je porušením práva na přístup k soudu, došlo-li k odmítnutí z některého ze zákonných důvodů, ač tento důvod nebyl dán. V takové situaci je totiž rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž se odmítá dovolání, vydáno v rozporu s tím, jak řízení probíhalo a co v něm vyšlo najevo. To platí i v situaci, kdy Nejvyšší soud dovolání či jeho část podřadí pod některou z výluk v § 238 o. s. ř., ač k tomu nebyl důvod (viz nález sp. zn. IV. ÚS 92/23 ze dne 28. 2. 2023).
24. V situacích, na které dopadá některá z výluk podle § 238 o. s. ř., je dovolání objektivně nepřípustné. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti to znamená, že stěžovatel má ústavní stížností napadnout již rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by podával dovolání. Podá-li dovolání, má to zpravidla za následek uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti, neboť její počátek se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (z mnoha příkladů srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1922/23 ze dne 6. 9. 2023).
25. Zároveň je nezbytné připomenout, že jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces je povinnost soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. V posuzovaném případě jde o částečné odmítnutí stěžovatelčina dovolání pro nepřípustnost. Jakkoliv představuje v těchto případech ustanovení § 243f odst. 3 věty prvé o. s. ř. výjimku z § 157 odst. 2 o. s. ř. a § 169 odst. 4 o. s. ř. a předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti popisovat průběh dosavadního řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, i tak by mělo být z tohoto stručného odůvodnění patrno, na základě jakých skutečností a argumentů dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům. Aplikováno na posuzovaný případ, měl by uvést, proč dospěl k závěru, že se nebude zabývat dovoláním meritorně (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015, nebo nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). Pokud výše uvedeným ústavním požadavkům Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení odůvodní nesrozumitelným nebo nedostatečným způsobem, resp. nijak nereaguje na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, je jeho rozhodnutí ve své podstatě nepřezkoumatelné a zasahuje do základního práva dovolatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
26. Nejvyšší soud posoudil stěžovatelčino dovolání a dospěl k závěru, že předmětem dovolacího řízení je peněžité plnění skládající se ze dvou samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Rozhodnutí o každém z těchto nároků má mít samostatný výrok, a proto i přípustnost dovolání je třeba zkoumat u každého z nich samostatně. Nejvyšší soud tak posoudil přípustnost dovolání zvlášť ve vztahu k částce 43 500 Kč představující náklady na uskladnění zakoupeného vybavení hostelu a ve vztahu k částce 157 742 Kč představující náklady na zakoupení věcí, které chtěla stěžovatelka využít k provozu svého podnikání, ale pro jednání vedlejších účastníků řízení se staly nepoužitelnými. Ve vztahu k nižší částce Nejvyšší soud dovolání odmítl, aniž by se zabýval otázkou, zda je přípustné z hlediska § 237 o. s. ř., neboť konstatoval, že jsou naplněny podmínky pro uplatnění výluky podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle níž je stěžovatelčino dovolání objektivně nepřípustné.
27. Přestože Ústavní soud ve své rozhodovací praxi tento výklad Nejvyššího soudu vztahující se k § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který umožňuje tzv. štěpení předmětu řízení na dva či více nároků se samostatným skutkovým základem, aproboval (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2724/16 ze dne 27. 3. 2017, či nález sp. zn. 2891/20 ze dne 24. 11. 2020), nelze v těchto případech rezignovat na výše uvedené garance práva na spravedlivý proces. Jak již Ústavní soud naznačil v bodě 25 tohoto nálezu, jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a zároveň vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly.
28. To ovšem Nejvyšší soud v posuzované věci neučinil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých úvah Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se v posuzované věci jedná o peněžité plnění, jež je způsobilé rozštěpení na dva (odlišné) nároky se samostatným skutkovým základem. Ústavní soud rovněž připomíná, že tyto nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze nahradit v rámci vyjádření podávaného v řízení o ústavní stížnosti.
29. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud pouze stručně rozvedl svou ustálenou rozhodovací praxi, jež štěpení nároků umožňuje. Dále již ovšem jen konstatoval, že náklady na uskladnění zakoupeného vybavení hostelu představují nárok se skutkovým základem, který je podle názoru Nejvyššího soudu odlišný od skutkového základu, od kterého se odvíjí náhrada nákladů na pořízení recepce a zámkového systému do hostelu. Nijak neodůvodnil, jakými úvahami se při konstatování svého závěru, že oba nároky mají odlišný (samostatný) skutkový základ, řídil. Blíže se již problematice nevěnoval a v části týkající se zmiňované náhrady nákladů na pořízení recepce a zámkového systému přistoupil k meritornímu přezkumu. V této části Nejvyšší soud shledal pochybení městského soudu, jeho rozhodnutí proto zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
30. Ústavní soud toto odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu shledává nesrozumitelné a zejména nedostatečné. Tímto Nejvyšší soud porušil stěžovatelčino základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěr o nutnosti náležitého odůvodnění je navíc v tomto případě namístě tím spíše, že praxe v jednotlivých tříčlenných senátech Nejvyššího soudu, jak by měly při posuzování přípustnosti dovolání v těchto případech postupovat, není jednotná (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 1178/2023-315 ze dne 8. 11. 2023). Nejednotnost svého postupu vyjádřil i samotný senát 25 Cdo, jakožto rozhodovací těleso v posuzované věci, když ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že od vydání napadeného rozhodnutí došlo v problematice štěpení nároků k vývoji (viz bod 15 tohoto nálezu).
31. Ústavní soud doplňuje, že náležité odůvodnění je nezbytné i z pohledu právní jistoty. Je nesporné, že je to právě Nejvyšší soud ze své pozice sjednocovatele rozhodovací praxe obecných soudů, který by měl náležitým způsobem vysvětlit své úvahy k problematice štěpení nároků pro účely posouzení přípustnosti dovolání. Rozkolísaná praxe a nejasnost v problematice vede k nejistotě nejen ve vztahu k účastníkům řízení, ale podle názoru Ústavního soudu i k nejistotě u obecných soudů. Jak v nyní posuzované věci, tak ve věci, jež byla předmětem nálezu sp. zn. III. ÚS 647/23 ze dne 31. 10. 2023 (viz k tomu body 22 a 23 posledně citovaného nálezu) totiž odvolací soudy v totožné problematice účastníky řízení o možnosti podat dovolání nepoučily správně.
32. Ústavní soud konečně připomíná, že v případech bagatelních věcí je důvodnost ústavní stížnosti zásadně vyloučena (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002). V minulosti opakovaně zdůraznil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou (s výjimkou zcela extrémních excesů) schopny představovat porušení základních práv a svobod. Podle Ústavního soudu jsou tedy ústavní stížnosti v bagatelních věcech zásadně zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ve světle tohoto závěru je proto nezbytné, aby ke štěpení peněžitého plnění na samostatné nároky s odlišným (samostatným) skutkový základem přistupovat spíše restriktivně. Opačný postup totiž může znamenat odepření práva na přístup k soudu zaručené shodně čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI.
Závěr
33. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému shledal ústavní stížnost v jejím prvním návrhu, směřujícím proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu důvodnou a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí v části označené ve výroku tohoto nálezu zrušil, neboť tento výrok porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
34. Z důvodů procesní ekonomie, jakožto i s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož zrušením se otevírá prostor k novému projednání stížnostních námitek stěžovatelky dovolacím soudem. V dalším řízení tak stěžovatelka bude moci uplatnit i ostatní své námitky, jejichž posouzení Ústavním soudem by bylo v tuto chvíli procesně předčasné. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud naopak představuje v daném ohledu ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž má nastoupit tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu. Ve zbytku, tj. ve vztahu k rozhodnutí městského soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
35. V dalším řízení bude úkolem Nejvyššího soudu posoudit, zda stěžovatelčino dovolání vztahující se k částce 43 500 Kč představující náhradu škody vzniklou stěžovatelce uskladněním zakoupeného vybavení hostelu, tedy ve vztahu k výroku I v části věty za středníkem rozsudku městského soudu, není nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to i ve světle výše citovaného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia č. j. 31 Cdo 1178/2023-315. Nejvyšší soud je povinen zohlednit nový právní názor buď tím, že jej použije ve svém rozhodnutí, nebo že vysvětlí, z jakého důvodu jej použít nelze. Veškeré své úvahy musí Nejvyšší soud náležitým způsobem odůvodnit, a to zejména v případě, že setrvá na závěru, že jsou ve skutkových základech dány takové odlišnosti, pro něž je možné setrvávat o odlišných skutkových základech.
Autor: US