// Profipravo.cz / Dovolání 21.12.2023
ÚS: Přípustnost dovolání a kontradiktornost řízení
Pokud odvolací soud své rozhodnutí opře o právní názor, z něhož nutně implicitně vyplývá odpověď na určitou právní otázku, Nejvyšší soud toto musí vzít v potaz při rozhodování o přípustnosti dovolání. V opačném případě porušuje právo dovolatele na soudní ochranu.
Pokud Nejvyšší soud zašle dovolání k vyjádření dalšímu účastníku řízení a z obsahu jeho vyjádření posléze při rozhodování o přípustnosti dovolání vychází, přičemž nedá možnost dovolateli na vyjádření reagovat, porušuje právo dovolatele na soudní ochranu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1670/23, ze dne 28. 11. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") o nároku stěžovatelky na zaplacení částky 69 340 540 Kč s příslušenstvím tak, že výrokem I uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 28 063 695,74 Kč s příslušenstvím, výrokem II žalobu stěžovatelky v rozsahu částky 41 276 844,27 Kč s příslušenstvím zamítl a výrokem III přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení.
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok II rozsudku městského soudu v rozsahu částky 1 628 549,35 Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka napadla dovoláním rozsudek vrchního soudu v části, ve které jím byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku městského soudu. Nejvyšší soud její dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na stěžovatelkou předestřených otázkách ohledně řešení otázek týkajících se účinků uznání závazku částečným plněním, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při právním posouzení sporného nároku nebyla posuzována otázka účinků uznání závazku, ale byla posuzována otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty.
4. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla v napadeném rozsahu zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka stručně rekapituluje skutkový a procesní stav věci a tvrdí, že odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva na rovné zacházení (čl. 3 odst. 1 Listiny) a práva na vlastnictví (čl. 11 Listiny).
6. Stěžovatelka tvrdí, že dovolání splňovalo zákonem stanovené podmínky přípustnosti, přesto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto s odůvodněním, že na předestřené otázce, týkající se účinků uznání závazku částečným plněním, není rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu založeno. Stěžovatelka trvá na názoru, že nárok na zaplacení částky 1 628 549,35 Kč byl nárokem na zaplacení smluvní pokuty a připomíná, že městský i vrchní soud řešily tuto otázku prostřednictvím posouzení povahy nárokovaného doplatku faktury č. 761352036 ze dne 30. 11. 2013 (dále jen "faktura"). Zatímco stěžovatelka je přesvědčena, že se jednalo o nárok na doplatek ceny díla, v souvislosti s jehož pozdní úhradou jí vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, soudy jej právně posoudily za nárok na náhradu škody, v souvislosti s nímž stěžovatelce právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo.
7. Vrchní soud se mj. zabýval i tím, zda vedlejší účastnice uznala (částečnou úhradou faktury) závazek na zaplacení zbylé části ceny díla, přičemž k této otázce uzavřel, že se neztotožňuje s městským soudem, že by k uznání závazku došlo. Stěžovatelka proto v dovolání předestřela Nejvyššímu soudu jedinou právní otázku, kterou odvolací soud dle jejího názoru posoudil v rozporu s judikaturou a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a to otázku uznání závazku vedlejší účastnice k úhradě ceny díla částečným plněním. Pokud by danou otázku vrchní soud vyřešil v souladu s touto praxí, musel by v souladu s judikaturou a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dospět k závěru, že vedlejší účastnice závazek k doplatku ceny díla uznala, a to nejen co do výše, ale i co do důvodu. V návaznosti na to (uznání důvodu) by nemohl vrchní soud daný závazek k doplatku ceny díla považovat za závazek k náhradě škody, ale za závazek k úhradě doplatku ceny díla, se kterým bylo spojeno právo stěžovatelky na zaplacení smluvní pokuty.
8. Otázka uznání závazku tedy byla podle stěžovatelky odvolacím soudem posuzována a byla vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Její správné řešení přitom bylo způsobilé zvrátit negativní pravomocné rozhodnutí o nároku stěžovatelky na zaplacení smluvní pokuty.
9. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy měly v souladu s relevantními ustanoveními zákona i ustálenou soudní praxí posoudit příslušný závazek vedlejší účastnice jako existující závazek k úhradě doplatku ceny díla, nikoli k náhradě škody. Nesprávné právní posouzení otázky uznání závazku tedy bylo bezprostřední a přímou příčinou stěžovatelčina neúspěchu ve věci nároku na zaplacení smluvní pokuty. Nejvyšší soud však tuto skutečnost ignoroval a dovolání stěžovatelky odmítl na základě nesprávného tvrzení převzatého z vyjádření vedlejší účastnice, podle něhož při právním posouzení tohoto nároku nebyla posuzována otázka účinků uznání závazku, ale otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty.
10. Stěžovatelka se teprve z odůvodnění odmítavého usnesení Nejvyššího soudu dozvěděla, že se vedlejší účastnice k jejímu dovolání vyjádřila a že v daném vyjádření tvrdila, že napadený rozsudek vrchního soudu nespočívá na řešení otázky uznání závazku, ale na posouzení otázky nároku na zaplacení smluvní pokuty. Ačkoli se Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení opřel o tvrzení vedlejší účastnice obsažené ve vyjádření k dovolání, nebylo toto vyjádření stěžovatelce zasláno a stěžovatelka tak neměla možnost se s ním seznámit a na argumenty vedlejší účastnice, které považuje za nepodložené a nesprávné, reagovat. Stěžovatelka s odkazy na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu namítá porušení práva na spravedlivý proces a principu rovnosti zbraní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Přípustnost stížnosti směřující vůči rozsudku vrchního soudu a městského soudu bylo třeba posoudit samostatně (k tomu srov. níže bod 57) v závislosti na výsledku řízení ve věci napadeného usnesení Nejvyššího soudu [srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 647/15 ze dne 27. 11. 2018, bod 37 (N 190/91 SbNU 359)].
IV.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky
13. Ústavní soud si vyžádal soudní spis, vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení a repliku stěžovatelky.
IV. 1.
Vyjádření městského soudu
14. Městský soud rekapituluje průběh řízení, uvádí, že rozsudek založil na závěru, že smlouva o dílo nebyla měřeným kontraktem a přisvědčil tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastnice závazek k úhradě doplatku ceny díla uznala ve smyslu § 407 odst. 3 obchodního zákoníku. V návaznosti na posouzení nároku na zaplacení ceny díla jako nároku na náhradu škody však stěžovatelce nepřiznal nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť konstatoval, že nárok na náhradu škody smlouva o dílo smluvní pokutou nesankcionovala. Stěžovatelka napadá především postup Nejvyššího soudu, k čemuž se městský soud dále nevyjadřuje.
IV. 2.
Vyjádření vrchního soudu
15. Vrchní soud v zaslaném vyjádření uvádí, že ústavní stížnost směřující proti jeho rozhodnutí považuje za nedůvodnou. Z ústavní stížnosti v té části, která se týká rozsudku vrchního soudu, neplyne porušení práva na spravedlivý proces, práva na rovné zacházení či práva na vlastnictví. K výhradám stěžovatelky vůči postupu Nejvyššího soudu se vrchní soud necítí být oprávněn se vyjadřovat.
IV. 3.
Vyjádření Nejvyššího soudu
16. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala stěžovatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce náležitostí uznání závazku podle § 323 odst. 1 obchodního zákoníku, v otázce posouzení částečného plnění závazku coby uznání jeho zbytku ve smyslu § 407 odst. 3 obchodního zákoníku a v otázce účinků uznání závazku. Stěžovatelka v dovolání polemizovala se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě nedošlo k uznání závazku vedlejší účastnicí a dovozovala, že v důsledku tohoto uznání nastala domněnka o existenci dluhu žalovaného z titulu neuhrazené ceny díla. Odvolací soud měl na základě toho dovodit, že žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu. Nejvyšší soud uvádí, že na řešení této otázky však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud řešil otázku, zda částečnou úhradou konečné faktury uznala vedlejší účastnice nárok stěžovatelky ve smyslu § 407 odst. 3 obchodního zákoníku z hlediska počátku běhu promlčecí doby. Pro rozhodnutí bylo podstatné, že odvolací soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky na úhradu částky 10 574 995,75 Kč je nárokem na náhradu škody podle § 373 a násl. obchodního zákoníku, nikoliv nárokem na doplatek ceny díla, a v důsledku toho nevzniklo stěžovatelce právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 1 628 549,35 Kč. I kdyby došlo k uznání závazku, jeho jedním z důsledků by byl vznik vyvratitelné právní domněnky o existenci dluhu v době uznání. Tato domněnka by však byla závěrem odvolacího soudu o tom, že smluvní pokuta nemohla vzniknout, vyvrácena. Tento závěr však stěžovatelka dovoláním řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. nenapadla.
17. Nejvyšší soud dále uvádí, že vyjádření vedlejší účastnice nebylo nutno zasílat stěžovatelce, neboť případné vyjádření stěžovatelky by na odmítnutí dovolání se shora uvedených důvodů nemohlo ničeho změnit. Nejvyšší soud odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 647/15, podle něhož Ústavní soud v případě doplnění argumentace dovolatele po uplynutí dovolací lhůty nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o novou námitku, či nikoliv. Nejvyšší soud je přesvědčen, že svým rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatelky, a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
IV. 4.
Vyjádření vedlejší účastnice
18. Vedlejší účastnice uvádí, že ústavní stížnost není důvodná a v části, ve které stěžovatelka požaduje zrušení rozsudku vrchního soudu v celém jeho rozsahu, je nepřípustná. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu otázky podústavního práva, které Ústavní soud není příslušný řešit. Stěžovatelka se domáhá, aby Ústavní soud posoudil obecnými soudy již jednou zjištěný a vyhodnocený skutkový stav, popř. aby jej sám právně posoudil, tedy aby přistoupil na právní argumentaci stěžovatelky, se kterou se obecné soudy neztotožnily.
19. Vedlejší účastnice zpochybňuje, že by postupem Nejvyššího soudu mohlo dojít k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, jakým způsobem mělo nezaslání vyjádření vedlejší účastnice ovlivnit řízení před Nejvyšším soudem natolik, že by bylo zasaženo právo na spravedlivý proces. Ústavní soud opakovaně vyjádřil závěr, že samotné nezaslání vyjádření účastníka řízení druhému účastníkovi pro účely případné repliky nepředstavuje bez dalšího zásah do práva na spravedlivý proces, je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem řízení. Je-li zřejmé, že další vyjádření nemůže přispět k objasnění věci, nejedná se o postup, který by dosahoval ústavněprávní roviny. Vedlejší účastnice v této souvislosti odkazuje na některá usnesení Ústavního soudu. Vyjádření obou stran byla činěna před obecnými soudy opakovaně a spočívala na stejných argumentech, přičemž ani nyní stěžovatelka nepředestřela argumenty nové. Nejvyšší soud se dovolacími námitkami stěžovatelky řádně zabýval a podrobně odůvodnil, proč tyto námitky nepovažuje za důvodné.
20. Vedlejší účastnice dále zpochybňuje použití čl. 3 odst. 1 Listiny v posuzované věci, neboť nedošlo k porušení zákazu diskriminace. Stejně tak nedošlo k porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, neboť z vymezení části předmětu řízení, proti jehož posouzení stěžovatelka brojí ústavní stížností, je zřejmé, že stěžovatelka fakticky napadá skutkové hodnocení případu a dílčí právní závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Stěžovatelka nijak nevymezuje, v čem by měl zásah do práva vlastnit majetek spočívat. V další části vyjádření vedlejší účastnice obsáhle rozebírá rozsudek vrchního soudu a vyvrací závěry stěžovatelky. Nejvyšší soud posoudil stěžovatelkou podané dovolání správně jako nepřípustné, pokud stěžovatelka jednak brojila proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a nadto proti těm skutkovým závěrům a na ně navazujícímu právnímu hodnocení, na kterých rozsudek vrchního soudu nespočíval. Vedlejší účastnice proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
IV. 5.
Replika stěžovatelky
21. Stěžovatelka v replice shrnuje stěžejní okolnosti věci, neboť má za to, že je účastníci řízení i vedlejší účastnice řízení ve svých vyjádřeních, ať již úmyslně či neúmyslně, dezinterpretují a zkreslují. Stěžovatelka opakuje, že dovoláním napadla závěr vrchního soudu, že "nesdílí názor soudu prvního stupně, že by částečnou úhradou faktury žalovaný žalobcův nárok uznal ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák.", a že "oproti žalobcovu mínění nelze za uznání závazku (tj. jednoznačný projev vůle směřující k uznání závazku) považovat ani poslední větu dopisu ze dne 19. 11. 2015, v němž žalovaný uvedl, že po započtení dobropisu může být vyúčtovaná částka uhrazena". Revizi tohoto závěru v dovolacím řízení zákon na rozdíl od skutkových závěrů umožňuje a tato revize byla způsobilá zvrátit rozhodnutí, kterým byl zamítnut její nárok na zaplacení smluvní pokuty. Pokud by byl napadený právní závěr odvolacího soudu revidován tak, že vedlejší účastnice nárok stěžovatelky na zaplacení ceny díla uznala, musela by být současně konstatována existence tohoto uznaného závazku k zaplacení ceny díla, a spolu s tím i právo stěžovatelky na zaplacení smluvní pokuty za jeho pozdní úhradu. Nejvyšší soud však odmítl dovolání stěžovatelky s tím, že otázka uznání závazku pro rozhodnutí o nároku stěžovatelky na smluvní pokutu je údajně irelevantní.
22. Reakce k vyjádření městského, vrchního i Nejvyššího soudu shrnují argumenty, které již byly v průběhu řízení stěžovatelkou obsahově vyjádřeny, Ústavní soud je z důvodu efektivity řízení neopakuje.
23. Stěžovatelka setrvává na tom, že ústavní stížnost je důvodná.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
24. Ústavní soud úvodem připomíná, že v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech se proto omezuje na posouzení, zda rozhodnutím či jiným zásahem orgánů veřejné moci nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
25. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. To platí i pro řízení o dovolání. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Je tudíž třeba při něm respektovat mimo jiné i základní právo účastníků řízení na soudní ochranu [srov. např. nálezy ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633), ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 708/17 (N 58/88 SbNU 817) či ze dne 5. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 3029/17 (N 151/90 SbNU 453)].
26. Jádro argumentace stěžovatelky se soustředí na postup Nejvyššího soudu, přičemž pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti byly stěžejní dvě otázky: 1) zda může obstát důvod odmítnutí dovolání stěžovatelky spočívající pouze v argumentu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na stěžovatelkou předestřených otázkách týkajících se účinků uznání závazku částečným plněním, a 2) zda tím, že stěžovatelka neobdržela vyjádření vedlejší účastnice podané k dovolání stěžovatelky, mohlo dojít k porušení ústavních práv stěžovatelky.
V. 1
Odůvodnění odmítnutí dovolání
27. V otázce, zda bylo možno dovolání odmítnout pouze z důvodu, že rozhodnutí vrchního soudu nespočívá na řešení právní otázky, kterou v dovolání vymezila stěžovatelka (tj. tvrzený nesprávný výklad uznání závazku jeho částečným plněním), Ústavní soud přisvědčil argumentaci stěžovatelky.
28. Ústavní soud připomíná závěry nálezu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391), podle nichž může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [bod 20].
29. Jak městský soud, tak vrchní soud se otázkou, zda mohlo částečné plnění faktury představovat uznání dluhu, zabývaly. Ústavní soud předesílá, že není povolán k výkladu podústavního práva a nemůže nahrazovat roli další soudní instance, a proto se nemůže zabývat samotnou otázkou, zda k uznání dluhu došlo, případně zda je důvodný nárok stěžovatelky na zaplacení s tím související smluvní pokuty. Tyto závěry přísluší obecným soudům.
30. Ústavní soud však může z pohledu garance práva na soudní ochranu posoudit, zda určitá právní otázka (pro rozhodnutí relevantní) byla nalézacím či odvolacím soudem posouzena, řádně a srozumitelně odůvodněna, a zda dovolací soud nepochybil, pokud odmítnul dovolání pouze na základě argumentu, že na dané právní otázce napadené rozhodnutí nespočívá.
31. Ze soudního spisu, jakož i shora rekapitulovaných procesních vyjádření účastníků i vedlejší účastnice řízení vyplývá, že stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela smlouvu o dílo (soubor dohod na zhotovení díla - silnice), které bylo postupně fakturováno. Dne 30. 11. 2013 stěžovatelka vystavila závěrečnou fakturu, kterou vedlejší účastnici fakturovala mimo jiné náklady na práce a výkony, které vznikly v souvislosti se změnou délky provedení díla zapříčiněnou vedlejší účastnicí. Vedlejší účastnice uhradila nejdříve pouze část fakturované částky, na předžalobní upomínku stěžovatelky reagovala zpochybněním jedné položky faktury. Po dobropisování této položky vedlejší účastnice uhradila další dvě platby, po nichž zůstal ze závěrečné faktury neuhrazený nedoplatek ve výši 10 574 995,75 Kč. Tohoto nedoplatku se týká nyní projednávaná věc. Stěžovatelka po celou dobu řízení tvrdí, že se jednalo o fakturaci nákladů na skutečně provedené práce na stavbě, které si smluvní strany vzájemně potvrdily. Vedlejší účastnice částečným plněním dotyčné faktury a nezpochybněním fakturovaných položek (s výše uvedenou výjimkou jedné položky) v době původní splatnosti uznala celý závazek a nijak nezpochybňovala, že se jednalo o závazek ze smlouvy o dílo. Až následně v průběhu prodlení s platbou vedlejší účastnice začala povahu částky 10 574 995,75 Kč zpochybňovat. Na základě těchto tvrzení (které Ústavní soud nepotvrzuje ani nevyvrací, pouze je rekapituluje z důvodu srozumitelnosti) stěžovatelka před soudy všech stupňů dovozuje, že ze strany vedlejší účastnice došlo k uznání závazku jakožto závazku ze smlouvy o dílo, s čímž souvisí vznik nároku na smluvní pokutu.
32. Městský soud v napadeném rozhodnutí mj. uvádí, že "do podání žaloby žalovaný částečně plnil konečnou fakturu, takže toto plnění splňuje uznání zbytku dluhu (závazku) dle § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb." (odst. 6 napadeného rozhodnutí městského soudu). Nárok na zaplacení ceny díla však posuzoval jako nárok na náhradu škody, což stěžovatelka napadla v odvolání. Vrchní soud pak mj. uvedl, že "nesdílí názor soudu prvního stupně, že by částečnou úhradou faktury žalovaný žalobcův nárok uznal ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák.", a dále uvedl, že "oproti žalobcovu mínění nelze za uznání závazku (tj. jednoznačný projev vůle směřující k uznání závazku) považovat ani poslední větu dopisu ze dne 19. 11. 2015, v němž žalovaný uvedl, že po započtení dobropisu může být vyúčtovaná částka uhrazena" (bod 33 rozsudku vrchního soudu).
33. Ze shora uvedené rekapitulace je zřejmé, že vrchní soud se otázkou, zda částečné plnění na fakturu mohlo vést k uznání závazku ze smlouvy, zabýval. Stěžovatelka v dovolání tento závěr napadla s tím, že vrchní soud posoudil nesprávně a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu otázku uznání dluhu (což zmiňuje Nejvyšší soud ve shrnutí obsahu stěžovatelčina dovolání na straně 3 napadeného usnesení). Pokud by odvolací soud tuto otázku posoudil správně, musel by podle stěžovatelky v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dospět (nejen) k závěru, že k uznání nároku došlo, ale - a to je zásadní - musel by pak dospět i k závěru, že nárok, který pokuta zajišťuje, je nárokem ze smlouvy, nikoliv nárokem na náhradu škody. Jinak také řečeno stěžovatelka zpochybňuje nejen závěr o tom, že nejde o uznání, ale i závěr, že na tom, zda k uznání došlo či nikoli nezáleží, neboť zastává názor (a tvrdí, že ten plyne z judikatury Nejvyššího soudu), že uznání dluhu co do důvodu jí zajistí posouzení nároku, který podle ní smluvní pokuta zajišťuje, jako nároku ze smlouvy. Pokud by tato námitka byla opodstatněná, stěžovatelka by mohla v dovolacím řízení uspět. Stěžovatelka v průběhu celého řízení argumentovala, že vyřešení otázky uznání závazku je předpokladem pro posouzení dalších otázek, zásadních pro závěr o jejím nároku z titulu doplatku ceny díla ze smlouvy a následně na zaplacení smluvní pokuty. Pokud tedy Nejvyšší soud uvedl, že při právním posouzení nároku nebyla posuzována otázka účinků uznání závazku, ale byla posuzována otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty, pak otázku položenou stěžovatelkou interpretoval nesprávně.
34. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že vrchní soud musel, ať již výslovně či implicitně, argumentaci stěžovatelky, že částečným plněním byl uznán celý závazek, odmítnout. Samotná stručnost či rozsáhlost argumentace vrchního soudu, resp. vypořádání této argumentace jen v určitém dílčím kontextu (např. jen v kontextu promlčení), nemá na posouzení přístupu k dovolacímu soudu vliv. Přípustnost dovolání není bez dalšího vyloučena, jestliže stěžovatelka vymezila předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. prostřednictvím otázky hmotného nebo procesního práva, na které závisí (v případě jejího zohlednění by podle stěžovatelky mělo záviset) rozhodnutí odvolacího soudu a která byla uplatněna v odvolání, odvolací soud se s ní však nevypořádal nebo ji vypořádal jen fakticky (mlčky) tak, že zaujal právní názor, z něhož lze odpověď na uvedenou právní otázku nepřímo dovodit. Nejvyšší soud musí v takovéto situaci posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu není v příslušné části nepřezkoumatelné, což by zakládalo důvod vyhovění dovolání pro nemožnost posoudit jeho přípustnost z hledisek § 237 o. s. ř. Nepůjde-li o tento případ, a tudíž odvolací soud se s předmětnou otázkou fakticky vypořádal, pak skutečnost, že v odůvodnění rozhodnutí není tato otázka výslovně zmíněna, nemůže bránit jejímu zodpovězení při rozhodování o přípustnosti dovolání (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1625/21).
35. Podobně v nálezu ze dne 23. 3. 2021, sp zn. IV. ÚS 2957/20 (N 60/105 SbNU 169), Ústavní soud uvedl, že i když se odvolací soud ve svém rozhodnutí k relevantní právní otázce (tj. na které závisí výsledek soudního řízení) explicitně nevyjádří (přestože bylo její nesprávné posouzení v odvolání namítáno), ani pak není vyloučeno podat eventuálně úspěšné dovolání. V takovém případě lze totiž vycházet z předpokladu, že odvolací soud příslušnou otázku zodpověděl ve vztahu k dotčenému účastníkovi řízení negativně. Nejvyšší soud ji v takovém případě může posoudit sám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 481/19), případně, chybí-li skutkový podklad nezbytný pro aplikaci příslušné právní normy, rozhodnutí odvolacího soudu zruší, neboť půjde o neúplné, a tudíž nesprávné posouzení dané právní otázky, a potažmo o naplnění dovolacího důvodu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 25 Cdo 2353/2014).
36. Ústavní soud respektuje kompetenci Nejvyššího soudu sjednocovat výklad podústavního práva v podobě rozhodování o přípustnosti dovolání. Zároveň je však Nejvyšší soud povinen při tomto postupu zohledňovat ústavně zaručená práva účastníků řízení. Optikou shora uvedených kritérií přezkumu (sp. zn. II. ÚS 2312/15) došlo v nyní posuzované situaci k tomu, že Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelkou řádně předestřenou právní otázkou.
37. Postupem Nejvyššího soudu tak bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu tím, že Nejvyšší soud nereagoval na argumentaci stěžovatelky tvrdící odchýlení se od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce uznání závazku jeho částečným plněním. Ústavní soud nijak nepředjímá, jakým způsobem má Nejvyšší soud rozhodnout o přípustnosti dovolání, nelze však jako důvod odmítnutí akceptovat argument obsažený v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, že otázka uznání závazku částečným plněním nebyla v rozhodnutí vrchního soudu posuzována. Takový závěr je v rozporu s obsahem napadených rozhodnutí a nemůže jako jediný argument pro odmítnutí dovolání obstát.
V. 2
Právo stěžovatelky seznámit se s vyjádřením vedlejší účastnice v řízení o dovolání
38. K otázce kontradiktornosti řízení připomíná Ústavní soud závěry nedávného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Janáček proti České republice ze dne 2. 2. 2023, č. 9634/17, podle něhož "právo na kontradiktornost řízení v sobě zahrnuje právo účastníků seznámit se se všemi důkazy nebo vyjádřeními předloženými s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu a možnost zaujmout k nim stanovisko. Strany jakéhokoli sporu mají legitimní právo očekávat, že budou dotázány, zda si přejí vyjádřit se k určité listině. V sázce je zejména důvěra stěžovatelů ve funkční soudnictví, založená mimo jiné na předpokladu, že jim bude umožněno vyjádřit se ke každé písemnosti založené ve spisu. [...] Účastníci řízení mají dále legitimní zájem obdržet kopie písemných vyjádření obsahujících odůvodněné názory na meritum věci, přičemž pouze jim přísluší posoudit, zda je zapotřebí, aby se k určitému dokumentu vyjádřili. Soud není povinen zjišťovat, zda nepostoupení určitého dokumentu způsobilo stěžovatelům újmu, neboť k porušení může dojít, i když újma nevznikla" (bod 46).
39. Evropský soud pro lidská práva dále připouští, že právo na kontradiktornost řízení není absolutní a jeho rozsah se může lišit s ohledem na konkrétní okolnosti řízení. V některých případech uvedený soud dovodil, že neposkytnutí určité písemnosti v rámci řízení a nemožnost stěžovatele se k ní vyjádřit nebyly v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, neboť měl za to, že taková možnost by neměla vliv na výsledek sporu, nebo že zvolené právní řešení nedávalo žádný prostor pro další diskusi (bod 48).
40. Z praxe Evropského soudu pro lidská práva dále plyne, že pouze dotčený účastník řízení je oprávněn posoudit, zda je k určitému dokumentu zapotřebí jeho vyjádření, či nikoli. Pro neposkytnutí vyjádření přijatých a založených do spisu musí existovat skutečně pádné důvody. V takovém případě musí být jejich neposkytnutí náležitě odůvodněno, přičemž vyjádření nemohou obsahovat žádné argumenty nad rámec argumentů již dříve vznesených a z rozhodnutí musí vyplývat, že soud nehodlá vyjádření využít (srov. podrobně body 51 - 53 citovaného rozhodnutí).
41. Nejvyšší soud v napadeném usnesení rekapituluje vyjádření vedlejší účastnice podané k dovolání stěžovatelky (poslední odstavec strany 3, první odstavec strany 4 napadeného usnesení) a z této rekapitulace je zřejmé, že argumenty vedlejší účastnice nejsou pouhou reprodukcí již dříve vyjádřených postojů k meritu věci, resp. k právnímu nároku stěžovatelky, nýbrž se týkají též nové otázky, a to přípustnosti dovolání. Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání mj. uvedla, že stěžovatelka staví své dovolání na otázkách týkajících se údajného nesprávného právního posouzení uznání závazku částečným plněním, které měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ale rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části napadené dovoláním nespočívá na posouzení otázky uznání dluhu s účinky pro posouzení smluvní pokuty, nýbrž výhradně na posouzení nároku z titulu smluvní pokuty. Námitky stěžovatelky vedlejší účastnice označila za irelevantní, neboť na řešení jí vznesené otázky potvrzující výrok odvolacího soudu, týkající se posouzení uplatněného nároku na smluvní pokutu, nespočívá.
42. V řízení o dovolání Nejvyšší soud posuzoval novou právní otázku rozhodnou pro možnost přístupu stěžovatelky k Nejvyššímu soudu, a to, zda vrchní soud jako soud odvolací řešil mj. i otázku uznání závazku částečným plněním a zda jeho rozhodnutí na vyřešení této otázky také spočívá. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky na základě stejné argumentace, kterou ve vyjádření k Nejvyššímu soudu vznesla vedlejší účastnice. Zároveň však stěžovatelce nedal možnost na argumenty vedlejší účastnice reagovat, což je do jisté míry nahrazeno až v řízení o ústavní stížnosti.
43. Jak vyplývá z výše citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva (body 38 - 40 tohoto rozhodnutí), každý účastník řízení zásadně má mít možnost reagovat na vyjádření, která ostatní účastníci zaslali soudu s cílem ovlivnit rozhodnutí a která skutečně obsahují relevantní argumentaci. Soud může dospět k závěru, že je namístě z tohoto pravidla učinit výjimku, tu však musí odůvodnit. V posuzované věci tak Nejvyšší soud neučinil, neboť ve svém odůvodnění se nijak nezabýval tím, že o nové argumenty nejde, případně, že nemohly mít na posouzení věci vliv. Z obsahu jeho rozhodnutí je naopak zřejmé, že šlo o vyjádření obsahující nové argumenty (otázka přípustnosti dovolání v reakci na právní závěry vrchního soudu), kterými se z povahy věci nemohly zabývat soudy nižších stupňů, a Nejvyšší soud předestřenou argumentaci vedlejší účastnice považoval při posouzení věci za relevantní. Podmínky pro možnost nezasílat vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce v projednávané věci tedy splněny nebyly.
44. Za této situace bylo povinností Nejvyššího soudu vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce zaslat a bylo věcí stěžovatelky, aby sama posoudila, zda se k argumentům vedlejší účastnice vyjádří. Nález sp. zn. III. ÚS 647/15, na který ve svém vyjádření odkazuje Nejvyšší soud, na posuzovanou situaci nedopadá, neboť se týkal problematiky doplňování dovolacích argumentů po lhůtě, a otázky, které z argumentů je možno považovat za nové. Tato otázka však v nyní posuzované věci nevyvstala.
45. Ústavní soud proto v této části uzavírá, že nezasláním vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelce porušil Nejvyšší soud ve světle zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva právo na soudní ochranu stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nedodržel zásadu kontradiktornosti řízení.
46. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že neshledal porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť postup soudu nebyl založen na jakémkoli podezřelém kritériu rozlišování, které by zpochybňovalo dodržení zákazu diskriminace při zaručení základních práv a svobod.
47. Ústavní soud uzavírá a shrnuje, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu důvodnou, proto jí podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
48. Vzhledem k tomu, že k protiústavním vadám došlo v řízení před Nejvyšším soudem, otevírá se zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu prostor k novému projednání dovolání stěžovatelky. Stěžovatelka má tedy k dispozici zákonný procesní prostředek k ochraně svých práv a v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti je ústavní stížnost ve zbytku nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto ve zbývající části ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť Nejvyšší soud se bude podaným dovoláním opětovně zabývat.
49. Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US