// Profipravo.cz / Dovolání 21.12.2023
ÚS: Nesprávné odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem
Ústavní soud již v minulosti mj. dovodil, že byl-li podaný opravný prostředek odmítnut, popřípadě bylo-li řízení o opravném prostředku zastaveno, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky, má takový postup za následek odepření přístupu k soudu, a tím i porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny viz např. nález ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 475/13)].
K porušení tohoto práva může v některých případech dojít i tehdy, postupuje-li Nejvyšší soud při odmítnutí dovolání formálně správně (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 1967/18, body 14-18, či nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1020/21).
V nyní projednávaném případě Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele s poukazem na § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř., přičemž důvodem takového postupu bylo to, že v rozsudku odvolacího soudu absentuje zamítavý výrok. Stěžovatel jako žalobce ve věci náhrady za nemajetkovou újmu a jako osoba s omezenou svéprávností tedy nese důsledky chybějícího výroku v rozsudku odvolacího soudu, a to v situaci, kdy z obsahu odůvodnění rozsudku krajského soudu je zcela zřejmé, že stěžovateli nebylo vyhověno v podstatné části uplatněného nároku a chybějící výrok je pouze procesním nedostatkem tohoto soudu. Takovou situaci mohl Nejvyšší soud vyřešit například rozsahovým výrokem svého rozhodnutí o dovolání. Nesprávné odmítnutí dovolání v tomto případě znamená, že se Nejvyšší soud podáním věcně nezabýval a tím porušil základní právo stěžovatele na přístup k soudu. Nápravou tohoto porušení pak logicky je vrácení věci Nejvyššímu soudu s tím, aby se jí řádně zabýval.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1224/23, ze dne 15. 11. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Rekapitulace věci a stížnostní námitky
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zejména práva na soudní ochranu podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel podal nejprve dne 6. 5. 2023 ústavní stížnost proti v záhlaví specifikovanému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterou posléze doplnil dne 8. 5. 2023 o usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze.
3. Po skutkové stránce se má věc tak, že Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 15. 1. 2021 č. j. 36 C 33/2018-209 uložil žalovaným (zde vedlejší účastnici řízení a P. G. F.) zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 200 000 Kč s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost druhého (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které stěžovatel požadoval zaplacení ve výroku I rozsudku specifikované částky po žalovaných 1 a 2 "společně a nerozdílně" (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 3 800 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 000 000 Kč od 6. 12. 2012 do zaplacení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky IV - VI). Rozhodl tak o žalobě na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 4 000 000 Kč s úrokem z prodlení za usmrcení stěžovatelových rodičů při dopravní nehodě dne 12. 2. 2012.
4. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 7. 2021 č. j. 25 Co 120/2021-253 k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit mu 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 400 000 Kč od 6. 12. 2012 do zaplacení do dvou měsíců od právní moci rozsudku s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost druhého z nich plnit (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky II - IV).
5. Proti výroku I a na něm závislým výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost spatřoval v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věci náhrad za utrpěnou nemajetkovou újmu. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a přiznal mu částku 2 038 280 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a uložil žalovaným povinnost zaplatit mu náhradu nákladů předchozího řízení před soudy obou stupňů i před soudem dovolacím.
6. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností rozhodl o stěžovatelovu dovolání tak, že je podle § 243c odst. 1 a odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl. V odůvodnění odkázal na některá judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1998 pod poř. č. 28, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154). Uvedl, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno.
7. V posuzované věci Krajský soud v Praze výrokem I rozsudku ze dne 21. 7. 2021 změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit stěžovateli částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení, v tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že stěžovateli tímto výrokem nebyla způsobena žádná újma odstranitelná zrušením nebo změnou dovoláním napadeného rozhodnutí, a tudíž není osobou oprávněnou podat proti tomuto výroku dovolání [§ 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.].
8. Závěrem Nejvyšší soud dodal, že je zjevné, že stěžovatel nesouhlasí s tím, že jeho žaloba o náhradu nemajetkové újmy byla zčásti zamítnuta. Nicméně v dovoláním napadeném rozsudku není zamítavý výrok (popřípadě výrok potvrzující částečné zamítnutí žaloby) obsažen, odvolací soud nevydal v časovém rámci vymezeném v § 166 odst. 1 o. s. ř. doplňující rozsudek a za této situace nezbývá než uzavřít, že v rozsahu přesahujícím rámec vyhovujících výroků rozsudků soudu prvního a druhého stupně byla žaloba zamítnuta pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně, který dovoláním napadnout nelze (§ 236 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jinými slovy není zde žádný výrok rozsudku odvolacího soudu, který by bylo možné v dovolacím řízení přezkoumávat.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti s důvody odmítnutí dovolání nesouhlasí, když je považuje za vnitřně rozporné a neodůvodňující odmítnutí projednatelného dovolání. Ve výkladu procesních předpisů jde podle jeho názoru ze strany Nejvyššího soudu o tzv. přepjatý formalismus a věcným neprojednáním dovolání tak došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z obsahu dovolání bylo zcela zřejmé, čeho se stěžovatel domáhal a co navrhoval, též jak a proč napadal rozhodnutí odvolacího soudu a v čem spatřoval odklon od nově ustálené judikatorní praxe v obdobných věcech.
10. Stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu dále vytýká, že přiznání nižší částky, než je žalobní požadavek, je považováno za plně vyhovující výrok jen v důsledku soudní praxe, na niž se Nejvyšší soud v usnesení odvolává. Tato praxe však nemá oporu v zákoně. Z obsahu dovolání bylo přitom zcela zřejmé, proti čemu stěžovatel brojí a čeho konkrétně se domáhá. To ostatně připouští i dovolací soud. Přístupu dovolacího soudu lze též vytknout to, že žádost dle § 166 odst. 1 o. s. ř. není řádný ani mimořádný opravný prostředek, ale jde o nástroj, kterým účastník může upozornit na chybu, když původcem chyby a nyní protiprávního stavu je odvolací soud. Dovolání tak bylo podle mínění stěžovatele podáno řádně, bylo podáno odůvodněně pro důvod podle §241a o. s. ř. a bylo přípustné podle § 237 o. s. ř
11. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti ze dne 6. 5. 2023 a směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021 č. j. 25 Co 120/2021-253 Ústavní soud nepovažuje za nezbytné zde rekapitulovat, a to vzhledem obsahu k výroku tohoto nálezu.
II.
Procesní předpoklady řízení
12. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je z části přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud podle § 44 věty první zákona o Ústavním soudu rozhodl bez jeho konání.
III.
Vyjádření účastníků
14. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení i vedlejším účastníkům řízení.
15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením. Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 27). Dodržení procesních předpokladů meritorního projednání dovolání tedy nemůže být považováno za přepjatý formalismus. Argumentem porušení práva na spravedlivý proces nemůže být rozšířena možnost dovolacího soudu zabývat se dovoláním pouze v mezích zákonem stanovené přípustnosti (tedy např. skutkovými námitkami nebo námitkami procesních vad), neboť tím by se právní úprava přípustnosti dovolání stala zcela zbytečnou, Nejvyšší soud by se stal běžnou třetí instancí, byla by popřena a fakticky znemožněna jeho hlavní funkce sjednocování judikatury nižších soudů jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci (obecných) soudů (čl. 92 Ústavy), byla by porušena ústavní povinnost Nejvyššího soudu poskytovat ochranu právům (pouze) zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 Ústavy) a ústavní vázanost jeho soudců zákonem (čl. 95 Ústavy). Stanoveným postupem při úsilí o právo (čl. 36 odst. 1 Listiny) je třeba rozumět zákonem předepsaný procesní postup, v občanském soudním řízení tedy především postup podle ustanovení občanského soudního řádu (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. 1. ÚS 3481/10).
16. Jestliže v rozhodnutí odvolacího soudu chyběl zamítavý výrok (respektive výrok potvrzující částečné zamítnutí žaloby soudem prvního stupně), neměl dovolací soud možnost zrušení či změny takového neexistujícího výroku. Požadavek stěžovatele, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu, je protismyslný, neboť tím by (v neprospěch stěžovatele) zrušil výrok, jímž bylo žalobě zčásti vyhověno. Stejně tak je nedůvodný požadavek, aby dovolací soud vrátil věc odvolacímu soudu k vydání doplňujícího rozsudku, neboť, jak již bylo uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení, takový postup vylučuje úprava obsažená v § 166 odst. 1 o. s. ř. Konečně ani úvaha, že měl dovolací soud vyzvat stěžovatele k odstranění vad dovolání, není na místě, neboť dovolání nebylo odmítnuto proto, že by trpělo vadami. Namítá-li stěžovatel, že mu byla odepřena možnost nápravy věcně nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu, pak nezbývá než konstatovat, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nemůže sloužit k nápravě jakýchkoli nesprávností ve všech rozhodnutích nižších soudů, nýbrž jen těch nesprávností, jejichž nápravu procesní úprava dovolání umožňuje. Sjednocovací role Nejvyššího soudu, jíž se stěžovatel dovolává, se pak může pochopitelně uplatnit pouze tehdy, pokud jsou splněny procesní předpoklady meritorního projednání dovolání.
17. Vedlejší účastnice řízení - Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group - uvedla, že z obsahu dovolání, které stěžovatel podával proti rozsudku Krajského soudu v Praze, je evidentní, že bylo podáno pouze do vyhovujícího výroku (a výroků akcesorických). Výrok, který by potvrzoval zamítavé rozhodnutí nalézacího soudu, totiž v rozsudku chybí. Procesní předpisy pamatují i na takovou situaci a v ustanovení § 166 o. s. ř. je upraven procesní prostředek, na jehož základě se může účastník řízení domáhat nápravy. Stejně jako ostatní procesní instituty, tak i návrh podle § 166 o. s. ř., lze podat v zákonem presumované lhůtě. Stěžovatel, v pozici žalobce, však takový návrh v zákonem předpokládané lhůtě nepodal. Rozsudek Krajského soudu v Praze nebyl doplněn, tudíž v něm chyběl výrok, kterým by bylo potvrzeno zamítnutí žalobou uplatněných nároků. Rozsudek tedy neobsahuje výrok, kterým byla způsobena újma odstranitelná jeho zrušením nebo změnou. Nejvyššímu soudu nezbylo než s poukazem na § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř., dovolání odmítnout. Vedlejší účastnice má za to, že není možné prostřednictvím ústavní stížnosti nahrazovat promeškání procesních lhůt pro podání jednoduchých procesních úkonů. Lze konstatovat, že pro stěžovatele nastala patová situace. Částečně si ji ovšem sám přivodil, resp. nevyužil standardních procesních nástrojů, aby se do takové situace nedostal. Za takových okolností nelze hovořit o porušení práva na spravedlivý proces.
18. Další účastník ani druhý vedlejší účastník se k věci nevyjádřili. Druhému vedlejšímu účastníku byla výzva k vyjádření k ústavní stížnosti i s příslušným poučením zaslána celkem dvakrát, a to na adresu trvalého pobytu, jež vyplývala ze soudního spisu a byla ověřena v evidenci obyvatel. Vedlejší účastník si ji nevyzvedl v úložní lhůtě, a proto má Ústavní soud za to, že nastala fikce doručení dle příslušných ustanovení o. s. ř. a že se vedlejší účastník svého postavení vzdal (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice.
19. Stěžovatel v replice uvedl, že vyjádření pouze dokreslují procesní situaci, do níž se vadným postupem obecných soudů dostal. Soudy prvního a druhého stupně mu nejprve nedostatečně stanovily náhradu nemajetkové újmy, vzniklou mu smrtí obou jeho rodičů, když právě na nich byla kvalita jeho života zásadně závislá. Nepřiznaly mu také náhradu nákladů řízení. Obě tyto vady vyniknou jen pouhým srovnáním napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího s pravomocným a vykonatelným rozsudkem ve věci jeho sestry a jejích dcer ve zcela stejné věci. A to i přesto, že i ty pocházejí od stejných soudů jako ve věci stěžovatele, neboť původně šlo o jedno řízení sp. zn. 3 C 50/2015 u Okresního soudu Praha-východ, když věc stěžovatele byla posléze oddělena k samostatnému projednání pod sp. zn. 36 C 33/2018. Dále pak procesní chybou soudu druhého stupně, pro kterou nelze podle názoru Nejvyššího soudu projednat jinak včas podané a přípustné dovolání, když zde lze jen opakovat, že vadu rozsudku odvolacího soudu lze stěží přičítat k tíži stěžovatele - fakticky se tak ale dosavadním postupem soudů děje.
20. Stěžovatel je názoru, že pokud dovolací soud konstatoval fikci potvrzujícího výroku, z níž vycházel i stěžovatel při svém dovolání, měl věcně projednat i dovolací kvalifikovanou oponenturu vůči takto nastolenému výsledku řízení a vady rozsudku, a to materiální i procesní, zhojit, případně věc vrátit před odvolací soud pro procesní vady rozsudku. Stěžovatel nicméně podal dovolání nikoli proti zamítavé části odvolacího rozsudku, ale ve věci nedostatečné náhrady způsobené újmy oproti ustálené judikatuře právě Nejvyššího soudu. Dovolání řádně odůvodnil, když vycházel ze splněného předpokladu, že ve zbytku odvoláním požadovaného nároku mu odvolací soud nevyhověl, což je zjevné ostatně i z odůvodnění odvolacího rozsudku. Stěžovatel - jako osoba s omezenou svéprávností - tak byl (a nadále je) po dlouhém řízení ve skutečně složité procesní situaci, když tato situace vznikla nikoli zapříčiněním stěžovatele, ale v důsledku nesprávného postupu obecných soudů.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
21. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
22. V dané věci Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu shledal, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu důvodná.
ad IV/1 Obecná východiska ve vztahu k právu na soudní ochranu
23. K otázce práva na soudní ochranu, které je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny a jehož porušení stěžovatel v nynější věci zejména namítá, se Ústavní soud v minulosti již opakovaně vyjádřil. Přitom konstatoval, že toto právo v sobě zahrnuje postulát spravedlivosti soudního řízení, k jejímž výchozím komponentům náleží právo na přístup k soudu. Přístup k soudu přitom implikuje nejen respekt soudu ke statusu účastníka řízení, ale také existenci rozhodnutí, v němž bude o právech a povinnostech účastníka náležitě rozhodnuto. Opak znamená odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), představující svou intenzitou ústavní vadu nepřijatelnou v jakémkoli druhu řízení (shodně viz nález ze dne 3. 12. 2021 sp. zn. II. ÚS 3237/20, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny spočívá i v tom, že je jednotlivci fakticky znemožněno domoci se svého práva. Požadavky kladené na uplatnění práva před soudem musejí mít oporu v zákoně, stejně jako s ním nesmí být v rozporu jejich výklad (srov. nález ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3363/21).
24. Ústavní soud rovněž dlouhodobě setrvává na stanovisku, že funkcí soudů v materiálním právním státě je podle čl. 4 ve spojení s čl. 90 Ústavy poskytovat ochranu právům jednotlivce. Ta přitom působí buď přímo, nebo nepřímo prostřednictvím právních předpisů, kdy základní práva představují korektiv jejich obsahu, aplikace i interpretace. Soudy tak ochranu základním právům poskytují nejen přímo, ale také cestou interpretace a aplikace podústavních norem způsobem zohledňujícím účel ústavně garantovaných základních práv. Úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu je vždy v dané procesní situaci najít řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu [srov. nález ze dne 2. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 2048/09 (N 232/55 SbNU 181), nález ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05 (N 82/41 SbNU 79), nález ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707) nebo nález ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04 (N 94/34 SbNU 19)].
25. Stojí-li tedy soud před otázkou, jak vyložit určité zákonné ustanovení, musí z nabízených možností zvolit tu, která v co největší možné míře realizuje ústavně zaručená práva účastníků, a naopak ve svých důsledcích neznamená odepření spravedlnosti. Ústavně konformní nemůže být taková intepretace, která nezohledňuje účel aplikovaného ustanovení, bez předložení ústavně akceptovatelných důvodů nerespektuje ustálenou rozhodovací praxi a vytváří nové překážky v nalézání spravedlivého řešení věci. Přijal-li by Ústavní soud takový výklad, nedostál by své povinnosti poskytovat ochranu právům podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy a porušil by tím práva dotčených účastníků podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1835/08 (N 215/55 SbNU 27), nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303), nález ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. I. ÚS 89/02 (N 60/26 SbNU 135) nebo nález ze dne 25. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1778/21].
26. Konkrétně to znamená, že jsou-li v daném případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl (srov. např. nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 4012/19, bod 18). Ústavní soud na základě toho mj. dovodil, že byl-li podaný opravný prostředek odmítnut, popřípadě bylo-li řízení o opravném prostředku zastaveno, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky, má takový postup za následek odepření přístupu k soudu, a tím i porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny viz např. nález ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 475/13)]. Jsou-li totiž opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce (srov. již nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03).
27. Ústavní soud dále zdůrazňuje (např. nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04), že účelem formalit a podmínek řízení, které musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty. Uplatněná omezení a jejich výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. I když tedy právo podat návrh podléhá zákonným podmínkám, obecné soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné "pružnosti", která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem.
28. Předestřená východiska přirozeně platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. To na jednu stranu představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany (tj. nemuselo by být zákonem vůbec připuštěno). Na stranu druhou, pokud se již zákonodárce rozhodl institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjmout z rámce ústavněprávních principů a zaručených práv a svobod jednotlivce, opětovně samozřejmě zejména optikou práva na soudní ochranu. K porušení tohoto práva může v některých případech dojít dokonce i tehdy, postupuje-li Nejvyšší soud při odmítnutí dovolání formálně správně (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 1967/18, body 14-18, či nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1020/21).
ad IV/2 Aplikace obecných východisek na projednávaný případ
29. V nyní projednávaném případě Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele s poukazem na § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. Důvodem takového postupu bylo to, že "Krajský soud v Praze výrokem I rozsudku ze dne 21. 7. 2021 změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci 200 000 Kč s úrokem z prodlení, v tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl. Dovolateli proto tímto výrokem nebyla způsobena žádná újma odstranitelná zrušením nebo změnou dovoláním napadeného rozhodnutí, a dovolatel tudíž není osobou oprávněnou podat proti tomuto výroku dovolání. Nejvyšší soud pak v odůvodnění odmítavého usnesení dodal, že "je zjevné, že dovolatel nesouhlasí s tím, že jeho žaloba o náhradu nemajetkové újmy byla zčásti zamítnuta. Nicméně v dovoláním napadeném rozsudku není zamítavý výrok (popřípadě výrok potvrzující částečné zamítnutí žaloby) obsažen, odvolací soud nevydal v časovém rámci vymezeném v § 166 odst. 1 o. s. ř. doplňující rozsudek a za této situace nezbývá než uzavřít, že v rozsahu přesahujícím rámec vyhovujících výroků rozsudků soudu prvního a druhého stupně byla žaloba zamítnuta pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně, který dovoláním napadnout nelze (§ 236 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jinými slovy není zde žádný výrok rozsudku odvolacího soudu, jejž by bylo možno v dovolacím řízení přezkoumávat."
30. S tvrzením Nejvyššího soudu, že v rozsudku soudu odvolacího chybí zamítavý výrok, resp. výrok potvrzující zamítavý výrok soudu prvního stupně, lze souhlasit. Odvolací soud vyhověl odvolání stěžovatele a rozhodl tak, že "rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit mu 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 400 000 Kč od 6. 12. 2012 do zaplacení do dvou měsíců od právní moci rozsudku s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká povinnost druhého z nich plnit (výrok I)".
31. V odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že se neztotožnil s výší přiznaného zvýšení odškodnění soudem prvního stupně, byť souhlasí s tím, že rodiče stěžovatele byli již v důchodovém věku a ten je dospělou osobou. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně nezohlednil skutečnost, že stěžovatel, který byl na rodičích podstatně závislý, přišel o oba najednou. Smrt rodičů je obecně zásahem, v jehož důsledku dochází k porušení práva na soukromí a rodinný život. Pokud by stěžovatel postupně přišel o jednoho a druhého z rodičů v důsledku přirozeného úmrtí, nedošlo by u něho k tak velikému psychickému strádání a pocitu nejen existenčního ohrožení jako v případě náhlé ztráty obou z nich. K dostatečné satisfakci proto nedošlo. Skutečnost, že je stěžovatel již vyššího věku, není rozhodná, zejména s přihlédnutím k jeho závislosti na zemřelých rodičích. Odvolací soud dospěl s odkazem na shora uvedené k závěru, že je na místě přiznat stěžovateli za ztrátu každého z rodičů další částku 100 000 Kč za každého z nich. Celkem tak stěžovateli žalobce vznikl nárok na odškodnění za smrt každého z rodičů ve výši 440 000 Kč, což je podle odvolacího soudu částka odpovídající jeho psychickému strádání v souvislosti s jejich úmrtím. Soud prvního stupně se správně, podrobně a dostatečně vypořádal i s odkazem stěžovatele na zahraniční právní úpravu i s odkazy účastníků na judikaturu soudů vyššího stupně a odvolací soud na jeho odůvodnění zejména pod body 32. až 35. plně odkazuje. Soud prvního stupně správně uzavřel, že nárok na výživu stěžovatele je jiný nárok, který byl ostatně samostatně uplatněn u jiného soudu.
32. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je rovněž zřejmé, že soud prvního stupně žalobě, pokud se jí stěžovatel domáhal zaplacení 3 800 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 000 000 Kč od 6. 12. 2012 do zaplacení (výrok III.), nevyhověl a v této části ji zamítl.
33. Ústavní soud tedy musí konstatovat, že ačkoli v rozsudku odvolacího soudu chybí zamítavý výrok, resp. výrok potvrzující zamítavý výrok soudu prvního stupně, nelze tento nedostatek posuzovat tak, že odvolací soud nerozhodl o části nároku. Z kontextu obsahu rozsudku je naopak zcela zřejmé, že stěžovatelovu odvolání vyhověl pouze částečně a zbytek jeho nároku zamítl (i když se to chybně neprojevilo ve výroku rozhodnutí).
34. Nejvyšší soud, jak je patrno z odůvodnění jeho usnesení, si byl vědom toho, že procesní chyba je na straně odvolacího soudu. Stěžovateli však kladl za vinu, že nepostupoval podle § 166 odst. 1 o. s. ř., podle kterého "Nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu".
35. Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti ze dne 31. 7. 2023 Ústavnímu soudu sdělil, že po obdržení napadeného usnesení Nejvyššího soudu se dne již 14. 4. 2023 obrátil na Krajský soud v Praze s návrhem na další procesní postup v uvedené věci; ani po třech a půl měsících od jeho žádosti však tento soud o jeho žádosti nijak nerozhodl. K tomu ústavní soud považuje za vhodné uvést, že pro postup podle § 166 odst. 1 o. s. ř. platí přísné lhůty, které je nutno dodržet. Byl-li tedy stěžovatelem podán návrh na doplnění rozsudku krajského soudu dne 14. 4. 2023, je třeba si uvědomit, že lhůta pro takový úkon již uplynula.
36. Lze si však představit i jiný postup, a to postup aprobovaný v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. 20 Cdo 44/99. V něm Nejvyšší soud upozornil, že podle § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon soud posuzuje podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen; to se týká i procesního úkonu, jímž je odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obecně platí, že není pojmově možné uvažovat o odvolání proti výroku (jeho části), který nebyl vydán (srov. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, § 166). Byť je jako odvolání označené, je zpravidla na místě podání účastníka, které obsahuje námitky proti chybějícímu rozhodnutí, posoudit jako návrh na vydání opravného usnesení (§ 164 o. s. ř.) nebo doplňujícího rozsudku (§ 166 o. s. ř.).
37. V citované věci žalobce svým "odvoláním" nenapadl (vydané) výroky, kterými mu byla přiznána částka 13 291,30 Kč a smluvní pokuta a zamítnuta vzájemná žaloba žalovaného, ale brojí proti tomu, že mu nebyla přiznána částka vyšší (a neuvedena lhůta k plnění). O tom však soud prvního stupně - především částečným zamítnutím žaloby - nerozhodl, byť tak vzhledem k povinnosti rozhodnout o celé projednávané věci, stanovené v § 152 odst. 2 větě první o. s. ř. (a ostatně i důsledně vlastnímu odůvodnění rozsudku), učinit měl. Není proto k dispozici jiný postup než ten, jenž bude vycházet z potřeby zjednat nápravu nejprve v tomto směru, v mezích tomu korespondujících procesních institutů (§ 164 a § 166 o. s. ř.), a teprve poté se může otevřít prostor pro odvolání; dokud není zřejmé, jak soud o určité otázce rozhodl, nelze mu logicky ani odvoláním oponovat.
38. Vztaženo na nyní projednávaný případ tak lze připustit, že obsah dovolání stěžovatele by bylo možno považovat za návrh podle § 166 odst. 1 o. s. ř.; to však za podstatné podmínky, kterou je dodržení patnáctidenní lhůty od doručení rozsudku krajského soudu stěžovateli. Ve shora citované věci sp. zn. 20 Cdo 44/99 byla zákonná lhůta logicky dodržena, neboť jak lhůta pro podání odvolání, tak lhůta pro podání návrhu podle § 166 odst. 1 jsou totožné.
39. Jinak je tomu u dovolání. Jak ověřil Ústavní soud z připojeného soudního spisu, stěžovateli byl předmětný rozsudek krajského soudu doručen dne 19. 10. 2021. Dovolání stěžovatel podal prostřednictvím svého zástupce dne 15. 12. 2021, tedy sice v zákonem stanovené lhůtě pro jeho podání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), avšak po uplynutí lhůty 15 dnů od doručení rozsudku krajského soudu. Z tohoto důvodu nelze vytýkat Nejvyššímu soudu, že dovolání, resp. jeho část, nepokládal za návrh podle § 166 odst. 1 o. s. ř. O možné aplikaci institutu prominutí lhůty podle § 58 o. s. ř. v dané věci nebylo možno uvažovat, neboť zmeškání lhůty lze prominout jen na návrh; zjevně opožděné podání, které neobsahuje návrh na prominutí zmeškání lhůty, nevyvolává povinnost soudu vyzvat účastníka k podání takového návrhu (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999 sp. zn. 26 Cdo 1910/99). Navíc důvody pro prominutí promeškání lhůty je třeba posuzovat velmi přísně - musí se jednat o omluvitelné důvody.
40. I když tedy postup podle § 166 odst. 1 o. s. ř. je dle shora uvedeného konstatování vyloučen, nelze to klást stěžovateli k tíži. Po posouzení kontextu celé věci, postupu stěžovatele a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovateli se ne jeho vlastní vinou nedostalo spravedlivého procesu, jak mu zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel jako žalobce ve věci náhrady za nemajetkovou újmu a jako osoba s omezenou svéprávností nese důsledky chybějícího výroku v rozsudku odvolacího soudu, a to v situaci, kdy z obsahu odůvodnění rozsudku krajského soudu je zcela zřejmé, že stěžovateli nebylo vyhověno v podstatné části uplatněného nároku a chybějící výrok je pouze procesním nedostatkem tohoto soudu. Takovou situaci mohl Nejvyšší soud vyřešit například rozsahovým výrokem svého rozhodnutí o dovolání. Analogicky lze vycházet z praxe částečného odmítání dovolání, je-li dovolání zčásti nepřípustné a zčásti přípustné. Za všechna taková rozhodnutí příkladmo rozsudky ze dne 28. 1. 2003 sp. zn. 25 Cdo 282/2001, ze dne 14. 12. 2018 sp. zn. 30 Cdo 6069/2016 či ze dne 28. 1. 2021 sp. zn. 25 Cdo 8/2020.
41. Nesprávné odmítnutí dovolání v tomto případě znamená, že se Nejvyšší soud podáním věcně nezabýval a tím porušil základní právo stěžovatele na přístup k soudu. Nápravou tohoto porušení pak logicky je vrácení věci Nejvyššímu soudu s tím, aby se jí řádně zabýval.
V.
Závěr
42. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud tím, že neprojednal dovolání stěžovatele z hlediska jeho přípustnosti, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
43. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. V části, v níž stěžovatel navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2021 č. j. 25 Co 120/2021-253 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, neboť ji shledal jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 cit. zákona], protože Nejvyšší soud se bude podaným dovolání opětovně zabývat.
Autor: US