// Profipravo.cz / Dovolání 09.06.2023
ÚS: Posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem
Označí-li Nejvyšší soud v dovolání vzatém jako celek předestřenou právní otázku za námitku tzv. jiné vady řízení, a proto neposoudí, zda tato právní otázka zakládá přípustnost dovolání, dopouští se tím odepření přístupu k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 450/23, ze dne 26. 4. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu sp. zn. 12 C 58/2020, vedeného Okresním soudem v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud"), se podává, že stěžovatelka uzavřela s obchodní společností PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město (dále jen "věřitelka"), dne 8. 9. 2015 smlouvu o úvěru a rovněž rozhodčí smlouvu, v níž bylo ujednáno, že případné spory budou rozhodovány v rozhodčím řízení.
3. Poté, co se stěžovatelka dostala do prodlení se splácením úvěru, podala věřitelka rozhodčí žalobu, o níž rozhodl dne 16. 11. 2016 rozhodce JUDr. M. T. rozhodčím nálezem č. j. 101 Rozh 6304/2016-7 tak, že uložil stěžovatelce povinnost uhradit částku 188 169,08 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 146 885,05 Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 22 783,20 Kč.
4. Věřitelka tento rozhodčí nález následně uplatnila jako exekuční titul a usnesením okresního soudu ze dne 27. 10. 2017 č. j. 160 EX 2748/2017-13 byla nařízena exekuce, jejímž výkonem byla pověřena soudní exekutorka Exekutorského úřadu B. Mgr. M. P.
5. Stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce, o němž okresní soud rozhodl usnesením ze dne 3. 9. 2019 č. j. 34 EXE 2016/2017-103 tak, že exekuci v celém rozsahu zastavil. Důvodem zastavení exekuce byla primárně ekonomická závislost rozhodce na věřitelce. Okresní soud rovněž konstatoval, že podmínky úvěrové smlouvy lze "zcela jistě hodnotit jako rozporné s dobrými mravy" (bod 29 usnesení okresního soudu). Okresní soud též přisvědčil námitce stěžovatelky, že věřitelka před uzavřením úvěrové smlouvy řádně neprověřila úvěruschopnost stěžovatelky, neboť posuzovala výlučně její příjmy, a nikoliv výdaje (bod 30 usnesení okresního soudu).
6. Odvolání věřitelky zamítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 1. 2020 č. j. 18 Co 323/2019 -219. Krajský soud se ztotožnil s důvody, proč byla okresním soudem exekuce zastavena, včetně hodnocení, že úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (bod 28 odůvodnění usnesení krajského soudu) a že věřitelka řádně neprověřila úvěruschopnost stěžovatelky (bod 33 téhož usnesení).
7. V návaznosti na zastavení exekuce podala věřitelka žalobu, jíž se domáhala zaplacení částky 35 126,71 Kč, jakožto dosud nesplacené jistiny, spolu s úrokem ve výši 11,82 % ročně z částky 35 126,71 Kč od 9. 9. 2015 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 35 126,71 Kč od 23. 8. 2016 do zaplacení a smluvními pokutami ve výši 4 563 Kč.
8. Okresní soud návrhu věřitelky vyhověl a vydal elektronický platební rozkaz dne 7. 4. 2020 č. j. EPR 58035/2020-5.
9. Po podání odporu stěžovatelkou a částečném zpětvzetí žaloby věřitelkou rozhodl okresní soud napadeným rozsudkem tak, že řízení co do částky 6 667 Kč s příslušenstvím zastavil a ve zbytku žalobě vyhověl. Okresní soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva mezi stěžovatelkou a věřitelkou je platná. Některá ustanovení smlouvy (zejména úrok ve výši 86,98 % p. a.) jsou sice neplatná, to však nezpůsobuje neplatnost smlouvy jako celku. Bylo tak možno přiznat věřitelce požadovaný úrok 11,82 % p. a., neboť ten odpovídal běžné úrokové sazbě. Okresní soud rovněž dospěl k závěru, že věřitelka řádně prověřila úvěruschopnost stěžovatelky, neboť vedle posouzení stěžovatelčiných příjmů rovněž provedla její lustraci v registru SOLUS a vycházela též z výpisu z účtu stěžovatelky.
10. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto napadeným rozsudkem krajského soudu. Krajský soud doplnil dokazování o listiny předložené věřitelkou a dospěl k závěru, že věřitelka náležitě prověřila úvěruschopnost stěžovatelky. Krajský soud se ztotožnil s hodnocením úvěrové smlouvy jako platné. K usnesením okresního soudu a krajského soudu vydaným v exekučním řízení krajský soud dodal, že exekuce byla zastavena primárně z důvodu netransparentního způsobu určení rozhodce. Samotné zastavení exekuce pak nebylo překážkou, aby věřitelka uplatnila svou pohledávku žalobou v občanském soudním řízení.
11. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. V něm vymezila několik námitek. Předně namítala, že úvěrová smlouva měla být hodnocena jako neplatná s ohledem na kumulaci řady smluvních ustanovení rozporných s dobrými mravy. Stěžovatelka poukázala na to, že obdobné hodnocení provedl Ústavní soud v nálezech ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205) a ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 (N 226/75 SbNU 527), přičemž dodala, že nálezem sp. zn. III. ÚS 4084/12 byla za absolutně neplatnou prohlášena smlouva, která byla méně nevýhodná než ta, již uzavřela ona sama. Další námitky se týkaly nedostatků v odůvodnění rozsudku krajského soudu, který se podle stěžovatelky nevypořádal s tím, že totožná úvěrová smlouva byla při rozhodování o zastavení exekuce hodnocena jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Stěžovatelka rovněž uplatnila námitky proti závěru, že věřitelka řádně zhodnotila její úvěruschopnost.
12. Napadeným usnesením Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl. Ve stěžovatelčině dovolání Nejvyšší soud identifikoval pět námitek. Tři z nich (zda k řádnému posouzení úvěruschopnosti postačuje pouze ověření příjmů, a nikoliv již výdajů, zda je úvěrová smlouva absolutně neplatná, neposoudil-li věřitel úvěruschopnost dlužníka, a zda není-li úvěrová smlouva platná, má dlužník povinnost plnit úrok a smluvní pokutu) podle Nejvyššího soudu nemohly založit přípustnost dovolání, neboť vycházejí z odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn krajským soudem. Krajský soud zjistil, že věřitelka posuzovala při hodnocení úvěruschopnosti rovněž výdaje stěžovatelky, měl za to, že úvěruschopnost byla prověřena řádně a úvěrová smlouva byla platná.
13. Námitku, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění nevysvětluje, proč se odklání od rozhodnutí vydaných v exekučním řízení, vyhodnotil Nejvyšší soud jako námitku jiné vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 občanského soudního řádu - dál jen "o. s. ř."), k níž by měl povinnost přihlédnout pouze v případě, že by bylo dovolání přípustné.
14. Konečně pak Nejvyšší soud v dovolání identifikoval námitku, že krajský soud nepoměřoval výši úrokové sazby (86,98 % p. a.) korektivem dobrých mravů, kterou označil rovněž za námitku jiných vad řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
15. Stěžovatelka napadenému usnesení Nejvyššího soudu vytýká, že odmítl její dovolání, ač velmi podobně formulované otázky v jiných věcech byly Nejvyšším soudem hodnoceny jako právní otázky a vedly k závěru o přípustnosti dovolání. Konkrétně stěžovatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2020 č. j. 20 Cdo 75/2020-206 a ze dne 1. 9. 2021 č. j. 20 Cdo 1812/2021-177.
16. Dále stěžovatelka uvedla, že po vydání napadeného usnesení Nejvyšší soud vydal v jiné věci usnesení ze dne 26. 1. 2023 č. j. 33 Cdo 1784/2022-167, podle něhož, nebyl-li rozhodčí nález zrušen postupem podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), představuje překážku věci rozhodnuté.
17. Napadeným rozsudkům okresního soudu a krajského soudu stěžovatelka vytýká, že dospěly k odlišnému hodnocení platnosti úvěrové smlouvy, než tytéž soudy (pouze rozhodující v jiném obsazení), které platnost téže smlouvy posuzovaly při rozhodování o zastavení exekuce, aniž by řádně odůvodnily tento svůj postup.
18. Okresní soud a krajský soud se podle stěžovatelky rovněž dopustily porušení povinnosti chránit slabší smluvní stranu, v důsledku čehož porušily stěžovatelčino právo na rovnost dle čl. 1 věty první Listiny a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Konečně stěžovatelka namítá, že okresní soud a krajský soud nesprávně použily směrnici Rady 93/13/EHS, neboť z jejího výkladu podaného v judikatuře Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že obsahuje-li smlouva uzavřená se spotřebitelem zneužívající klauzule, mají soudy postupovat tak, aby tyto klauzule vůči spotřebiteli nevyvolávaly žádné účinky. Ve věci stěžovatelky však soudy považovaly závazek uhradit smluvní úrok jako takový za platný a za neplatnou považovaly pouze výši úroku, což jim umožnilo přiznat věřitelce jí požadovaný úrok ve výši 11,82 % p. a. namísto úroku 86,98 % p. a. obsaženého ve smlouvě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
21. Stěžovatelčina námitka, že nebyl-li rozhodčí nález zrušen postupem podle § 31 zákona o rozhodčím řízení má stále účinky pravomocného rozhodnutí a vytváří tak překážku věci rozhodnuté, svým obsahem odpovídá důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ze spisu ani z podání stěžovatelky přitom není zřejmé, že by taková žaloba byla podána. Proto je tato námitka v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná, neboť nebyly vyčerpány všechny zákonné opravné prostředky (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To ovšem nepůsobí nepřípustnost ústavní stížnosti jako celku. Opačný závěr by totiž vedl k těžko přijatelným důsledkům, neboť původně přípustná ústavní stížnost by se mohla pouhým doplněním o novou argumentaci v průběhu řízení stát nepřípustnou [obdobně nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19 (N 129/95 SbNU 66), bod 37 odůvodnění].
22. Námitka, že směrnice Rady 93/13/EHS a judikatura Soudního dvora Evropské unie vylučují moderaci zneužívajících klauzulí, nebyla obsažena ve stěžovatelčině odvolání ani v dovolání, přestože v tom stěžovatelce nebránily žádné zvláštní okolnosti.
23. Za těchto okolností by bylo projednání námitky učiněné až v ústavní stížnosti porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou újmu a porušení svých ústavních práv, proti tomuto postupu pak v soudním řízení brojí a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele.
24. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 3330/15 a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] jde v posuzované věci o námitku, která by v případě řádného uplatnění mohla vést k vyhovění návrhu stěžovatelky. Takto však jde o námitku nepřípustnou (tzv. vnitřní subsidiarita), ke které Ústavní soud nepřihlíží. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou.
25. Ve zbývající části byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
IV.
Vyjádření účastníků
26. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
27. Nejvyšší soud se vyjádřil, že napadeným usnesením nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Ve svém usnesení vysvětlil, že po zohlednění celého obsahu dovolání dospěl k závěru, že stěžovatelkou identifikované právní otázky nemohou založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud dále odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, z něhož dovozuje, že i v případě, že dovolání namítá porušení základních práv a svobod, je třeba přípustnost takovéto námitky doplnit odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, což ovšem stěžovatelka neučinila. Nejvyšší soud tak navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, popřípadě zamítnout.
28. Krajský soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Dále konstatoval, že zastává názor, že míra ochrany spotřebitele v soudním řízení není "bezhraniční" a že postavení stěžovatelky jako slabší smluvní strany bylo soudy obou stupňů dostatečně zohledněno.
29. Okresní soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a právní argumentaci v něm obsaženou, na níž setrvává.
30. Ústavní stížnost byla zaslána k vyjádření rovněž věřitelce spolu s poučením, že nevyjádří-li se prostřednictvím zvoleného advokáta ve lhůtě 15 dní, bude se mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdala. Tato lhůta marně uplynula dne 11. 4. 2023. Proto s ní již dále nebylo jako s účastnicí jednáno.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
31. Ústavní soud posoudil na prvém místě námitky týkající se porušení procesních práv stěžovatelky, jak to odpovídá požadavku minimalizace zásahu do rozhodování jiných orgánů veřejné moci včetně obecných soudů [srov. nálezy ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. III. ÚS 148/98 (N 113/9 SbNU 65) a ze dne 23. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 28/98 (N 161/16 SbNU 185)]. Je-li zrušujícím nálezem vytvořen nový procesní prostor pro ochranu hmotných ústavních práv uvnitř soustavy soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí obecného soudu platí subsidiarita hmotněprávního vůči procesněprávnímu přezkumu [srov. nález ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375)]. V daném případě to vyžaduje, aby Ústavní soud nejprve vypořádal námitky proti postupu Nejvyššího soudu, který napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání.
V. a)
Obecná východiska přezkumu rozhodnutí, jímž se odmítá dovolání
32. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; z pohledu ústavněprávního by obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, jestliže by plnění úkolů vrcholného soudního orgánu (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy) bylo zajištěno cestou jiných procesních prostředků. Současně však zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. z mnoha např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) a ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)].
33. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připustil (např. usnesení ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 506/17), že právní úprava klade na účastníky řízení relativně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (k tomu blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Stejný názor ohledně nároků na dovolání a úkoly právního zastoupení zastává i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, č. 32610/07). Účastníci dovolacího řízení (potažmo jejich advokáti) mají ostatně k dispozici obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, která se obsahovými náležitostmi dovolání a konkrétně problematikou vymezení jeho přípustnosti podrobně zabývá. Nedostojí-li přesto dovolatelé svým povinnostem, je podle uvedené judikatury odmítnutí dovolání jako vadného souladné s ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti i ve vztahu k jiným procesním povinnostem konstatoval, že "[p]akliže má občanské soudní řízení sloužit k [nalézání hmotného práva a spravedlivému řešení sporů mezi účastníky], musí být civilní soudnictví funkční jako celek, což v prvé řadě předpokládá, že zákonodárce stanoví procesní pravidla, kterými se musí soudy i účastníci řízení řídit. Pokud tak účastníci v konkrétním případě nečiní, logickým a ústavně konformním důsledkem může být neúspěch ve sporu, a to bez ohledu na hmotné právo" [nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 1944/15 (N 176/78 SbNU 617)].
34. Ústavní soud také ve svých rozhodnutích konstatoval, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Není proto nezbytně nutné, aby dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se zabývá předpokladem přípustnosti dovolání. Tento údaj může být v dovolání formulován v jakékoliv jeho části a může mít jakoukoliv formu, bude-li z ní jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel naplnění podmínek dovolání spatřuje. Jinými slovy, při posuzování obsahových náležitostí nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně [nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 (N 70/85 SbNU 247), bod 19 odůvodnění].
35. Přestože formulace § 237 o. s. ř. umožňuje konstruovat důvod přípustnosti dovolání výlučně za použití judikatury Nejvyššího soudu, nelze přehlížet, že na situaci rovněž může dopadat judikatura Ústavního soudu za podmínky, že na ni dovolatel řádně poukáže (což se stalo). Požadovala-li stěžovatelka, aby dovolací soud - s ohledem na judikaturu Ústavního soudu - příslušnou právní otázku posoudil jinak, než jak předtím činil a jak by to odpovídalo judikatuře Ústavního soudu, kterou Ústavní soud nota bene setrvale nadále potvrzoval, nemohlo jít ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy o Nejvyšším soudem vyřešenou otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Podle Ústavního soudu je proto nepřípustné, aby obecné soudy při rozhodování o takových otázkách přehlížely existenci jiného právního názoru Ústavního soudu, neboť to s ohledem na postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy znamená současně nerespektování jak jejich povinnosti poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy, tak vázanosti vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy [viz bod 17 nálezu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)]. Byl by pak nadmíru formální postup, pokud by Nejvyšší soud i v takové situaci vyžadoval odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, která např. na předmětné rozhodnutí Ústavního soudu navázala, jelikož podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 43 odůvodnění].
36. Dovolání je určeno pouze pro řešení právních otázek. Za vodítko pro posouzení, zda je určitá otázka otázkou právní anebo skutkovou přitom Ústavní soud považuje možnost zobecnění v případě otázek právních na rozdíl od otázek skutkových, jež jsou jedinečné pro každý jednotlivý případ [nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 1441/17 (N 234/87 SbNU 801), bod 24 odůvodnění].
V. b)
Uplatnění obecných východisek na konkrétní věc
37. Stěžovatelka a věřitelka shodně popisují klíčové skutkové okolnosti, liší se však v jejich právním hodnocení. Stěžovatelka nepopírá, že podepsala úvěrovou smlouvu s věřitelkou, obdržela od ní peníze a dosud splatila méně, než činila celková částka, kterou od věřitelky obdržela. Těžištěm sporu, který byl předmětem řízení před obecnými soudy, je otázka, zda mezi stěžovatelkou a věřitelkou existuje právní vztah založený smlouvou, nebo bezdůvodným obohacením. Stěžovatelka situaci vykládá tak, že smlouva, kterou podepsala, byla absolutně neplatná, proto má vůči věřitelce závazek z bezdůvodného obohacení. Je tudíž připravena vrátit zbývající jistinu a zákonný úrok z prodlení. Naproti tomu věřitelka vychází z toho, že smlouva je platná, a proto jí vedle zbývající jistiny a zákonného úroku z prodlení náleží ještě smluvní úrok a smluvní pokuta.
38. Z odůvodnění otázek A a B v bodech 43 až 50 dovolání i z bodu 11 v úvodní části dovolání je zřejmé, že stěžovatelka požadovala po Nejvyšším soudu odpověď na otázku, zda synergický efekt více smluvních ustanovení může vést k závěru, že smlouva jako celek je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Obdobné hodnocení provedl Ústavní soud v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 a III. ÚS 4084/12, na které stěžovatelka výslovně odkázala, přičemž dodala, že nálezem sp. zn. III. ÚS 4084/12 byla za absolutně neplatnou prohlášena smlouva, která byla méně nevýhodná než ta, již uzavřela ona sama.
39. Z výše uvedeného shrnutí je zřejmé, že rozhodnutí krajského soudu záviselo na řešení této právní otázky. Byla-li smlouva absolutně neplatná, nebylo by možno potvrdit rozhodnutí okresního soudu. Zároveň je zřejmé, že jde o právní otázku, která může založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a nikoliv o pouhou jinou vadu řízení podle § 242 odst. 3 o. s. ř., jak uvádí napadené usnesení Nejvyššího soudu. U této otázky totiž existuje možnost zobecnění, jež je podle judikatury Ústavního soudu typická právě pro právní otázky.
40. Přestože tuto otázku lze rekonstruovat až prostřednictvím čtení dovolání jako celku, není to na překážku tomu, aby taková otázka založila přípustnost dovolání, jak vyplývá ze shora rekapitulované judikatury Ústavního soudu. Ostatně sám Nejvyšší soud se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti přihlásil k tomu, že při posuzování přípustnosti dovolání je třeba vycházet z textu dovolání jako celku. I kdyby Nejvyšší soud vycházel pouze z bodů 37 až 42 dovolání, které jsou výslovně označeny jako otázka A až F, a z bodů 43 až 50 dovolání nadepsaných "K otázkám A a B", dospěl by k závěru, že stěžovatelka předložila právní otázku, jako to ostatně učinil senát 20 Cdo Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 20 Cdo 75/2020 a 20 Cdo 1812/2021, na něž poukázala stěžovatelka v ústavní stížnosti.
41. Bylo proto povinností Nejvyššího soudu posoudit, zda je dovolání přípustné pro řešení této právní otázky. Neprovedl-li Nejvyšší soud toto posouzení a uzavřel, že jde o pouhou námitku jiné vady řízení, odepřel stěžovatelce přístup k soudu jako jednu ze složek práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI.
Závěr
42. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání, aniž by napřed zjistil, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení jedné z otázek předestřené v dovolání, porušil tím stěžovatelčino právo na přístup k soudu chráněné v čl. 36 odst. 1 Listiny.
43. Ústavní soud proto ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
44. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť v návaznosti na zrušení usnesení Nejvyššího soudu a s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů mu již dále nepřísluší přezkoumávat napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu. Tento přezkum bude nyní v kompetenci Nejvyššího soudu, který bude muset - vázán nálezem Ústavního soudu - o dovolání znovu rozhodnout. Ústavní stížnost proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu je tak v tomto případě procesním prostředkem předčasným.
45. Takto Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US