// Profipravo.cz / Monitoring 27.02.2017

Blokování nelegálního hazardu na internetu

Blokování nelegálního hazardu na internetu není protiústavní

vytisknout článek




Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) zamítlo návrh skupiny 21 senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení § 82, § 84 a § 123 odst. 5 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, neboť tato ustanovení nejsou v rozporu s ústavním pořádkem.

Ustanovení § 82 a § 84 upravují „blokaci“ nepovolených internetových her. Poskytovatelé připojení k internetu na území České republiky jsou podle nich povinni zamezit přístup k internetovým stránkám uvedeným na seznamu nepovolených internetových her (tzv. blacklistu), který vede, o zápisu z moci úřední rozhoduje, a stejně tak i výmaz z něj provádí Ministerstvo financí. Na seznam se zapisují internetové stránky, na kterých jsou provozovány hazardní hry, k nimž nebylo uděleno povolení, nebo nebyly řádně ohlášeny. Ve správním řízení o zápisu na seznam se účastníkovi (provozovateli hazardní domény, popř. držiteli dané domény) doručují písemnosti veřejnou vyhláškou, a pokud je známého pobytu nebo sídla, současně i na vědomí na jeho adresu. Poskytovatelé připojení jsou povinni zablokovat přístup do 15 dnů od zveřejnění v seznamu, který je dostupný na internetových stránkách ministerstva. Ustanovení § 123 odst. 5 vymezuje správní delikt spočívající v tom, že poskytovatel připojení neučiní v zákonné lhůtě opatření potřebná k zamezení v přístupu ke stránkám na seznamu a lze za něj uložit pokutu až do výše 1000 000 Kč. Navrhovatel vnímal institut blokace jako ústavně nepřípustnou cenzuru prováděnou svévolně orgánem výkonné moc a spatřoval v napadené právní úpravě nepřípustný zásah do svobody projevu, práva na informace a také do práva podnikat.

Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Na rozdíl od kamenných provozoven je provozování hazardních her na internetu obecně podstatně hůře kontrolovatelné i nebezpečnější, a to již tím, že se k nim lze při absenci účinné regulace připojit v podstatě odkudkoli, mohou se jich účastnit snadno i děti nebo patologičtí hráči, hry probíhají rychleji a jde v nich o vyšší částky. Nelegální hazardní hry na internetu často unikají jakémukoliv zdanění, a to jak v cílové zemi, kde jsou nabízeny, tak i v zemi, odkud jsou provozovány. Tím, že nepodléhají regulaci ani zdanění, nabízejí výhodnější kurzy, pro hráče jsou atraktivní a navíc je neomezují co do věku, limitu sázek apod., právě tomu mají zabránit napadená ustanovení. Státy proto volí patrně jediné účinné (byť nikoliv dokonalé) řešení v podobě zablokování přístupu k internetovým stránkám, na nichž jsou nelegální hazardní hry nabízeny, tento postup je poměrně běžný i v ostatních zemích Evropské unie. Hazardní hry bývají provozovány ze vzdáleného zahraničí, odpovědné osoby jsou fakticky nedostižné a nepostižitelné a jednotlivé státy proto často postupují tak, že povinnost blokace ukládají poskytovatelům připojení k internetu, jejichž úkolem je efektivně, avšak pouze s vynaložením takového úsilí a nákladů, které od nich lze rozumně požadovat, zablokovat svým zákazníkům přístup k nelegálnímu hazardu.

Blokaci ilegálních hazardních her nabízených na internetu nelze přirovnávat k limitům omezení svobody projevu a práva na informace podle čl. 17 odst. 4, práva podnikat ve smyslu čl. 26 odst. 2 a ochrany vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny. Provozovatelům nelegálních hazardních her pojmově ani nemůže svědčit ochrana uvedenými ústavně chráněnými hodnotami, neboť jde o nezákonnou činnost, která ohrožuje řadu důležitých zájmů společnosti, navíc je často provázána se závažnými kriminálními aktivitami. Blokaci nelze přirovnávat k cenzuře internetu jako (systematické) kontrole či omezování sdělování informací – jde o technické opatření, jehož účelem je zamezit ilegálním aktivitám a které musí být používáno tak, aby nedocházelo k zásahu do legálního obsahu internetu. Ústavní soud neshledává rozpor s ústavním pořádkem ani v tom, že pravomoc k rozhodování o zařazení konkrétní internetové stránky na „blacklist“ zákon svěřuje správním orgánům; děje se tak ve správním řízení a výsledné rozhodnutí tak podléhá standardnímu soudnímu přezkumu, který je dostatečnou pojistkou zákonnosti postupu správních orgánů.

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce ohledně neurčitosti právní úpravy. Co se týče pojmu „poskytovatele připojení k internetu“, lze v tomto směru odkázat na vyjádření vlády ohledně rozsahu odpovědnosti za správní delikt, podle kterého se odpovědnost za správní delikt při zamezení přístupu k závadným internetovým stránkám vztahuje pouze na podnikatele, kteří službu připojení k internetu poskytují jako předmět podnikatelské činnosti, a pokud je určitá osoba příjemcem služby připojení k internetu a k pochybení došlo na straně jejího dodavatele, je již tím zproštěna odpovědnosti za delikt, byť připojení v rámci své podnikatelské činnosti následně poskytovala dalším uživatelům.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/16 je dostupný zde (313 KB, PDF).

(zdroj zprávy naleznete zde)

Autor: tisk. zpráva ÚS

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články