// Profipravo.cz / Rozhodnutí 26.10.2023
ÚS: Odkaz na nespecifikovaná rozhodnutí Ústavního soudu
Jestliže obecný soud opírá nosné důvody svého rozhodnutí o judikaturu Ústavního (ale i kteréhokoliv jiného) soudu, nepostačí na ni v odůvodnění odkázat v obecné rovině, tj. bez jakékoliv identifikace konkrétních rozhodnutí. Obecný soud je vždy povinen jím využitou judikaturu plnohodnotně citovat a alespoň ve stručnosti vysvětlit, jakým způsobem dopadá na projednávaný případ.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1455/23, ze dne 13. 9. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka, působící jako exekutorka, se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým byla výrazně snížena její odměna za vedení exekučního řízení. Je přesvědčena, že obecný soud daným postupem porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a spolu s tím také vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, přiloženého soudního rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 49 EXE 465/2015 zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka je soudní exekutorkou, od roku 2022 zastupuje soudního exekutora JUDr. Z., kterému výkon exekutorského úřadu zanikl (dále budou aktivity prováděny původně JUDr. Z. pro přehlednost přiřazeny stěžovatelce). Stěžovatelka byla v roce 2015 na základě vykonatelného exekučního titulu pověřena exekucí souboru movitých věcí obchodní společnosti (dále jen jako "povinná"). Povinná přes výzvu stěžovatelky svůj dluh vůči oprávněné dobrovolně nesplnila a stěžovatelka začala provádět úkony směřující k zajištění majetku povinné. Provedení exekuce bránil návrh povinné na zastavení exekuce. S více než půlročním odstupem a po neúspěchu zmíněného návrhu na zastavení exekuce povinná uzavřela s oprávněnou dohodu o narovnání, podle které povinná část exekuovaných movitých věcí za dohodnutou částku odkoupila, zbytek vydala oprávněné.
4. Dne 14. 1. 2016 vydala stěžovatelka příkaz k úhradě nákladů exekuce, ve kterém stanovila výši nákladů exekuce a uložila je povinné k zaplacení. K námitkám povinné exekuční soud příkaz zrušil a vyslovil názor, že odměna za exekuci vydaných movitých věcí má vycházet z hodnoty věcí v době jejich odebrání (s přihlédnutím ke stáří a opotřebení věcí) a měla by zohledňovat skutečnost, že povinná přistoupila ke splnění povinností ještě před nuceným provedením exekuce. Stěžovatelka podle stanovených pokynů nově rozhodla o nákladech exekuce příkazem ze dne 3. 2. 2023, vypočtenou odměnu (založenou na ceně vydaných věcí) ve výši 193 040 Kč snížila o 35 % na částku 125 480 Kč (všechny částky jsou uváděny bez daně z přidané hodnoty). Toto ponížení reflektovalo skutečnost, že povinná sice plnila pod hrozbou probíhajícího exekučního řízení, ale nebylo třeba přímé exekuce (snížení bylo pojato jako polovina zákonem předvídaného 70 % snížení odměny, uplatnitelného v případě dobrovolného plnění povinné ve 30 denní lhůtě).
5. Proti příkazu podala povinná opětovně námitky. Exekuční soud v následném usnesení příkaz změnil a odměnu exekutora stanovil na částku 48 620 Kč. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka vyčíslila svou odměnu správně a odmítl argumentaci povinné o dobrovolnosti jejího plnění. S ohledem na "rozhodnutí Ústavního soudu" nicméně exekuční soud zohlednil náročnost vymáhání exekuované částky a rozhodl o krácení ve výši 75 %, "když tuto částku považuje za přiměřenou, pokud jde o vynaložené úsilí ze strany exekutora a složitost věci".
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že postup exekučního soudu porušil její shora citovaná základní práva. Odměnu exekutora není možné bez dalšího snížit pouze s obecným odkazem na nespecifikované závěry Ústavního soudu. Lze považovat za svévoli, pokud exekuční soud odmítne námitky povinného a poté přesto sníží odměnu exekutorovi na čtvrtinu požadované částky, tj. dokonce více, než zákon umožňuje v případě dobrovolného plnění povinného ve 30 denní lhůtě, což ve věci nenastalo.
7. Dále stěžovatelka informuje, že napadené rozhodnutí bylo exekučním soudem chybně zasláno do datové schránky, kterou má zřízena jako soudní exekutorka Exekutorského úřadu Brno-venkov. Správně mělo být usnesení doručeno do datové schránky, kterou má zřízenu jako soudní exekutorka pro zastupování JUDr. L. Z. Z té přitom bylo exekučnímu soudu doručováno a byla také uvedena v hlavičce všech vypravovaných písemností. Stěžovatelka si sice rozhodnutí přeposlala, domnívá se ovšem, že ji vzhledem ke zmíněné vadě nebylo dosud účinně doručeno.
III. Splnění podmínek řízení
8. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud podotýká, že námitka stěžovatelky týkajícího se chybného doručení napadeného usnesení je důvodná (srov. také níže). Zároveň se ale nejeví spravedlivé a procesně hospodárné odmítnout ústavní stížnost pro předčasnost z důvodu nesprávného doručení rozhodnutí v okamžiku, kdy se stěžovatelka s usnesením prokazatelně seznámila. Analogicky lze na situaci aplikovat ustálený právní názor Ústavního soudu, že soudy by neměly přehnaně formalistickou aplikací procesních pravidel omezovat přístup jednotlivce ke spravedlnosti, což samozřejmě platí tím spíše, pokud je původcem onoho pochybení veřejná moc a není zde protistrana, která by byla tímto postupem poškozena (ve vztahu k doručování srov. např. nález ze dne 30. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 2373/21).
IV. Průběh řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud vyzval účastníka řízení a povinnou (vedlejší účastnici), aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
11. Exekuční soud ve vztahu k výši odměny exekutora odkázal na odůvodnění svého usnesení. Doručení rozhodnutí pak považuje za řádné, o čemž podle něj svědčí skutečnost, že se stěžovatelka s obsahem usnesení seznámila a podává proti němu ústavní stížnost. Situaci pokládá exekuční soud za stejnou, jako když má fyzická osoba datovou schránku pro fyzickou osobu a podnikající fyzickou osobu.
12. Povinná na výzvu k vyjádření nereagovala a lze tak mít za to, že se postavení vedlejší účastníce vzdala (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
13. Protože vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti, Ústavní soud jej nezasílal stěžovatelce k replice. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud bez konání ústního jednání, protože od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
14. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za další instanční přezkum v systému obecné justice. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je přezkoumat výhradně ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18).
15. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, usnesením exekučního soudu a vyžádaným spisem dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavnosti v přezkoumávaném případě došlo, konkrétně bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces (soudní ochranu), zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost je proto důvodná.
16. Ústavní soud se již mnohokrát vyjadřoval k náležitostem podoby odůvodnění soudních rozhodnutí. Jeho judikatura vychází z předpokladu, že požadavek řádného odůvodnění je jedním za základních kritérií řádně vedeného soudního řízení a tvoří nedílnou součást práva na spravedlivý proces (soudní ochranu). Dostatečné odůvodnění rozhodnutí zaručuje mj. transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a zajišťuje vyloučení svévole (libovůle), jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) akceptovatelná. Obecné soudy se proto musí přesvědčivým a logickým způsobem vypořádat nejen s důkazními návrhy účastníků řízení a argumentačními tvrzeními jimi uplatněnými, ale samozřejmě rovněž s platným legislativním rámcem a relevantní judikaturou (za všechny srov. např. nález ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1898/21 a starší judikatura tam citovaná).
17. Přezkoumávaná věc byla v zásadě skutkově i právně velmi jednoduchá, exekuční soud přezkoumával "pouze" výši odměny stěžovatelky. Za této situace jistě nemusí odůvodnění dosahovat mnoha stran, naopak se zde přiléhavě uplatní všeobecně známé rčení, že kvantita a kvalita spolu nutně nemusejí souviset. I v případě jednoduchých rozhodnutí se stručným odůvodněním proto samozřejmě stále platí výše uvedené východisko, že účastníkům řízení musejí být zřejmé důvody, které obecný soud k jeho výroku vedly.
18. Exekuční soud zkrátil odměnu stěžovatelky o extrémních 75 % (absolutně šlo o cca 80 000 Kč bez daně z přidané hodnoty, nejednalo se tedy o částku bagatelního rázu). Jádro odůvodnění výroku sestává z šesti relativně krátkých odstavců. Většinu tohoto prostoru exekuční soud věnoval vyvrácení tvrzení povinné [zaprvé že plnila dobrovolně bez tlaku exekutorky (stěžovatelky), zadruhé poukazovala na chyby v nalézacím řízení] a souhlasu s vyčíslením nákladů stěžovatelkou - obojí logicky směřuje proti zkrácení odměny. Na protilehlou misku příslovečných vah exekuční soud položil následující "závaží": "Na druhé straně s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu exekuční soud zohledňuje otázku náročnosti vymáhání exekuované částky, a proto se rozhodl o krácení (jinak správně exekutorem vypočtené částky) tak, jak je uvedena ve výroku tohoto usnesení, a to o 3/4 když takto sníženou částku považuje soud za přiměřenou, pokud jde o vynaložené úsilí ze strany exekutora a složitost věci. Soud musí rovněž přiznat, že pro takovýto postup má zákonný podklad toliko v obecných pokynech vyplývajících z rozhodnutí Ústavního soudu." (poslední odstavec jádra odůvodnění napadeného usnesení).
19. Ústavní soud samozřejmě pozitivně vnímá snahu obecných soudů zohledňovat jeho judikaturu. Není nicméně akceptovatelné, aby byla používána bez citací konkrétních rozhodnutí a náležité aplikace v nich obsažených právních názorů na projednávaný případ. V opačném případě totiž odkazování na nespecifikovanou rozhodovací činnost Ústavního soudu připomíná spíše používání jakéhosi všeobecného žolíka, kterým by bylo možné podpořit v podstatě cokoliv. Takový přístup s sebou ve výsledku nese nebezpečí výše poukazované libovůle ze strany rozhodujícího soudu. Účastníci řízení (případně nadřízených soudů) jednoduše nemohou být stavěni do role detektivů, pátrajících po příslušné judikatuře a dohadujících se, zda opravdu nalezli ta soudem "utajená" rozhodnutí (pokud existují!) a zda jsou pro projednávaný případ relevantní. Soudní rozhodování v právním státě nesmí připomínat praktiky z kafkovských příběhů.
20. Absurdita rozhodnutí exekučního soudu je ještě zdůrazněna jeho poznámkou, že pro zvolený postup nemá žádný "zákonný podklad" než ona (neodhalená) rozhodnutí Ústavního soudu (nabízí se mimochodem otázka, nakolik lze judikaturu zdejšího soudu považovat za zákon...), z čehož zdá se plyne, že se samosoudce se zvoleným řešením neztotožňoval. Proč ale poté považuje exekuční soud za přiměřené snížení odměny stěžovatelky zrovna o 75 % a jak se tento podíl váže k oné (byť neoznačené) rozhodovací praxi, z odůvodnění napadeného usnesení není zřejmé.
21. Z podaného je patrné, že přestože se exekuční soud odvolával na judikaturu Ústavního soudu, není v možnostech zdejšího soudu přezkoumat ústavnost závěrů napadeného usnesení (ve smyslu správnosti jejich obsahu) bez označení konkrétních rozhodnutí, na kterých mají být tyto závěry (a ještě výhradně!) založené. Proto si jen nad rámec uvedeného a v zájmu rozvoje konstruktivního soudního dialogu s obecnými soudy dovolí Ústavní soud poukázat na nedávný nález ze dne 23. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 2029/22, který shrnuje dosavadní judikaturu týkající se snižování odměn soudních exekutorů v mimořádných případech a na jejím základě dovozuje, že (ve stručnosti) exekuční soudy mají toliko omezenou možnost krátit sazby odměn exekutorů na základě vlastního uvážení.
22. Druhou poznámku mimo ratio decidendi nálezu si Ústavní soud neodpustí ke způsobu doručení napadeného usnesení exekučním soudem. Není pochyb o tom, že zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, zřetelně odlišuje jednotlivé subjekty datových schránek, a to i když se fakticky jedná o stejnou osobu. Ustálená rozhodovací praxe všech vrcholných českých soudů (shrnutá např. v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2373/21) trvá na tom, že tato distinkce není formalistická a (nejen) orgány veřejné moci jsou povinny podle účelu zprávy zvolit správného adresáta. Ústavní soud samozřejmě rozumí, že nikdo není neomylný a v záplavě vypravovaných sdělení a rozhodnutí může výjimečně obecný soud zvolit neodpovídající datovou schránku (se s tím spojenými důsledky). Značně méně pochopitelný se však jeví přezkoumávaný případ, ve kterém obecný soud trvá na neexistenci omylu i poté, co je na něj upozorněn, a dokonce jej ve vyjádření vysvětluje "analogickým příkladem" (sic!), výslovně popírajícím již mnoho let platný právní rámec a praxi. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že podobně přehlíživá vyjádření soudců ke svým pochybením, byť by se i týkaly zdánlivě nedůležitých případů, křehké důvěryhodnosti justice eufemisticky řečeno neprospívají.
VI. Závěr
23. Ústavní soud na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona].
Autor: US