// Profipravo.cz / Dokazování 22.01.2025
Rozložení důkazního břemene mezi zaměstnavatele a zaměstnance
Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku obecně platí, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného.
Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vyplývajícího z pracovněprávních vztahů, které se řídí občanským zákoníkem jen podpůrně (nelze-li použít zákoník práce), a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zák. práce), však z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení § 331 zák. práce vyplývá, že ochuzeného zaměstnavatele nezatěžuje jen důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného zaměstnance, ale – jde-li o peněžité plnění – i k prokázání tvrzení o skutečnostech, z nichž dovozuje, že peněžité částky, jejichž vrácení se po zaměstnanci domáhá, byly zaměstnanci vyplaceny neprávem (že šlo o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), a z nichž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Odtud plyne, že je-li takovou tvrzenou skutečností okolnost, že zaměstnanec, kterému byla na základě pracovní smlouvy uzavřené se zaměstnavatelem vyplacena mzda, práci, kterou měl podle této smlouvy vykonat a za kterou by mu měla být mzda poskytnuta, ve skutečnosti nevykonal, zatěžuje důkazní břemeno k jejímu prokázání zaměstnavatele. Pro zaměstnavatele – má-li mít ve sporu úspěch – tak vyvstává povinnost označit důkazy potřebné k prokázání jeho tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, za kterou mu byla neprávem vyplacena mzda, a jeho procesní odpovědnost za to, že toto tvrzení nebude v řízení u soudu prokázáno.
Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, je tzv. negativním tvrzením. Názor, traktovaný ve starší judikatuře, že negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, který vychází z tzv. negativní teorie důkazního břemene, byl postupně v novější judikatuře opuštěn a za překonaný ho považuje i odborná literatura. Recentní judikatura a odborná literatura vychází z toho, že negativní skutečnosti lze v řízení dokazovat a že v soudní praxi k tomu také často dochází, s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje častější použití nepřímých důkazů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1993/2024, ze dne 10. 12. 2024
Dotčené předpisy:
§ 2991 o. z. ve znění do 31. 12. 2017
§ 96 odst. 1 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2017
§ 109 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2017
§ 331 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2017
§ 101 o. s. ř.
§ 120 o. s. ř.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Společnost AP SERVICES a. s. se sídlem v Praze 5 – Motole, Brdlíkova č. 288/1e, IČO 24774065 (dále jen „původní žalobce“) se žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 28. 5. 2018 (změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby mu žalovaná zaplatila 2 358 953 Kč „spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši jdoucím od 3. 5. 2018 do zaplacení“ s odůvodněním, že s žalovanou uzavřel dne 30. 4. 2014 pracovní smlouvu, na jejímž základě měla pro něho vykonávat práci na pozici sales manager, avšak ve sjednaný den, ani nikdy později, se k výkonu práce na pracoviště nedostavila, práci pro něj nikdy nezačala vykonávat a ani mu nesdělila důvody takového jednání. Přesto administrativním nedopatřením žalované ode dne vzniku pracovního poměru vyplácel mzdu ve výši 100 000 Kč měsíčně a hradil za ni „odvody“ na sociální a zdravotní pojištění, a to až do léta 2017, kdy byla chyba odhalena a pracovní poměr s žalovanou byl pro neomluvenou absenci ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 12. 7. 2017. Požadovaná částka představuje výši bezdůvodného obohacení (za měsíce květen 2015 až červen 2017) žalované – mzdu za práci, kterou nevykonala, a zaplacené „odvody“ na sociální a zdravotní pojištění.
2. Žalovaná uvedla, že pro původního žalobce vykonávala práci v souladu s jeho požadavky a zadáním a že vznik a existenci pracovního poměru původní žalobce po celou dobu jeho trvání ani jednou nezpochybnil, když sám pracovní poměr zrušil na základě její údajné absence od 1. 7. 2017.
3. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 19. 2. 2021, č. j. 11 C 138/2018-184, uložil žalované povinnost zaplatit původnímu žalobci 1 854 490 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 3. 5. 2018 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 504 463 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 3. 5. 2018 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit původnímu žalobci na náhradě nákladů řízení 196 868 Kč k rukám advokátky Mgr. L. J. (výrok III). Soud prvního stupně uvedl, že „ve věci rozhodoval meritorně“, a to i přes skutečnost, že původní žalobce vzal se souhlasem žalované svůj návrh na zahájení řízení zpět. Zpětvzetí žaloby posoudil jako neúčinné, neboť nebylo učiněno osobou k tomu oprávněnou, „na což následně reagoval tím, že žalobkyni ustanovil pro řízení opatrovníka ve smyslu § 29 odst. 2 o. s. ř.“ Na základě zjištění učiněných ze shodných tvrzení účastníků o tom, že žalovaná pracovala u původního žalobce na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 30. 4. 2014 v pozici sales manager, že pracovní poměr žalované u původního žalobce byl rozvázán jeho okamžitým zrušením ze dne 12. 7. 2017, které žalovaná odmítla převzít 21. 8. 2017, že její mzda byla stanovena mzdovým výměrem ze dne 30. 4. 2014 ve výši 100 000 Kč měsíčně a že jí byla vyplacena čistá mzda v úhrnné výši 1 854 490 Kč, dospěl k závěru o důvodnosti žaloby, „pokud jde o objem mzdových prostředků vyplacených žalobkyní žalované, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení“, neboť se žalované nepodařilo prokázat, že by pro původního žalobce za celou dobu trvání jejího pracovního poměru vykonala relevantní pracovní činnost v souladu s uzavřenou pracovní smlouvou, a nelze uzavřít, že by žalovaná byla v „dobré víře“ ve smyslu § 331 zákoníku práce. Neztotožnil se s názorem žalované, že byly dány překážky v práci na straně zaměstnavatele, „a to především s ohledem na specifikum pracovní pozice, v níž měla žalovaná působit“, když „je nutno akcentovat především skutečnost, že pracovník v pozici sales manager by měl svoji pracovní činnost vykonávat z vlastní iniciativy, na základě poznatků a zkušeností, v přímé součinnosti se svým zaměstnavatelem“. Naopak zamítl žalobu v rozsahu představujícím platby původního žalobce na zdravotní a sociální pojištění žalované, neboť v tomto rozsahu se žalovaná na úkor původního žalobce bezdůvodně neobohatila a nárok na náhradu škody nebyl původním žalobcem přes poučení soudu prokázán.
4. Usnesením ze dne 6. 8. 2021, č. j. 11 C 138/2018-213 – poté, co žalovaná podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání a co Krajský soud v Plzni vrátil jemu předložený spis soudu prvního stupně „bez věcného vyřízení k vydání doplňujícího rozsudku“ – soud prvního stupně rozhodl, že se řízení „na základě zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, učiněného stranou žalující podáním ze dne 16. 10. 2019, nezastavuje“. Dovodil, že ke zpětvzetí žaloby ze dne 16. 10. 2019 nelze přihlížet, jelikož je nepochybné, že při „realizaci zpětvzetí“ došlo ke zneužití datové schránky žalobkyně, a „nelze uzavřít, že tento úkon byl učiněn osobou k tomu oprávněnou“. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 1. 2022, č. j. 15 Co 115/2021-283, 15 Co 229/2021, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně a jeho usnesení soudu ze dne 6. 8. 2021, č. j. 11 C 138/2018-213, „se mění tak, že se rozsudek zrušuje a řízení se zastavuje“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Cdo 1755/2022-363, bylo k dovolání původního žalobce toto usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Krajský soud v Plzni poté rozsudkem ze dne 2. 8. 2023, č. j. 15 Co 115/2021-428, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a III a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit původnímu žalobci na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 65 048,43 Kč k rukám advokáta Mgr. R. T. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně vedl řízení „z procesního hlediska naprosto správně“, na základě důkazních návrhů stran provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, „zaujal správný náhled i na rozložení důkazního břemene v této věci“, nepochybil při vytváření skutkových závěrů a zjištěný skutkový stav také správně posoudil po právní stránce. Ve vztahu k důkaznímu břemenu ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení uvedl, že „k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot“ tíží důkazní břemeno původního žalobce jako ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (tedy právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat) zatěžuje obohaceného, tedy v konkrétním případě žalovanou. V tomto řízení bylo také – podle názoru odvolacího soudu – na původním žalobci, aby prokázal splnění předpokladů upravených v § 331 zákoníku práce. Odvolací soud shledal, že žalované se nepodařilo v řízení před soudem prvního stupně prokázat, že by plnila svoje pracovní povinnosti a vykonávala práci podle uzavřené pracovní smlouvy, a že neunesla svoje důkazní břemeno a neprokázala důvod, který by ji opravňoval ponechat si plnění poskytnuté jí původním žalobcem. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že pracovní poměr mezi účastníky platně vznikl dnem sjednaným v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce, že zanikl jeho okamžitým zrušením a že „žalovaná nikdy svoji činnost nezačala vykonávat, na pracovišti ji nikdo neznal, nepřevzala pracovní pomůcky, neměla emailovou služební adresu, služební telefon, neúčastnila se pravidelných pracovních porad, nereportovala výsledky své činnosti nadřízenému pracovníkovi“. Uzavřel, že nešlo o překážky v práci na straně zaměstnavatele, neboť i když původní žalobce „svoji ochotu přidělovat práci žalované zřejmě výslovně nedeklaroval“, byla to žalovaná, která „o plnění pracovněprávních povinností neprojevila žádný zájem“, a že nejsou důvody pro aplikaci § 331 zákoníku práce, neboť žalovaná „musela vědět, že jí plat nenáleží“.
6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti všem jeho výrokům) podala žalovaná dovolání. Namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a sice, koho v řízení mezi žalovanou zaměstnankyní a žalobcem jako zaměstnavatelem „o vydání bezdůvodného obohacení ve formě mzdy vyplacené za tvrzeně nevykonanou práci“ tíží břemeno tvrzení a důkazní ohledně prokázání skutečnosti, že na základě platné pracovní smlouvy nebyla žalovanou zaměstnankyní vykonána práce. Odvolací soud dospěl k závěru, že břemena tíží žalovanou, což je podle jejího názoru posouzení nesprávné. V projednávané věci je nutné zohlednit „specifikum pracovněprávních vztahů“. Zákon ukládá povinnost evidovat pracovní dobu zaměstnavateli a je to on, kdo „disponuje různými nástroji, jak monitorovat pracovní činnost zaměstnance“. Žalovaná tak nemá „fakticky žádnou možnost, jak by mohla prokázat výkon pracovní činnosti 40 hod/týdně po dobu několika let a s takovým časovým odstupem“. Napadené rozhodnutí závisí podle názoru dovolatelky i na vyřešení otázky hmotného práva, zda se jedná o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V případě, že zaměstnavatel zaměstnanci nepřiděluje práci, neboť „neví, že jej zaměstnává“, a zaměstnanec je přitom připraven svou práci vykonávat, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele. Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil i od řešení otázky hmotného práva, zda lze v souladu s § 331 zákoníku práce přiznat žalobci vrácení vyplacených mezd v případě, že nebyl prokázán výkon relevantní pracovní činnosti žalované zaměstnankyně, aniž by soudy „nižších instancí“ posuzovaly její dobrou víru k těmto vyplaceným částkám, „a to zejména ohledně skutečnosti, že vyplacené mzdy vnímala minimálně jako náhradu mzdy“ podle § 208 zákoníku práce. Podle dovolatelky odvolací soud dovodil „absenci dobré víry de facto z právního výkladu sporných otázek“ a „ačkoliv ohledně prokazování dobré víry zaměstnance k vyplaceným částkám tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno zaměstnavatele“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 839/2015), bylo „toto břemeno v řízení v rozporu s právem přeneseno na žalovanou“. Napadené rozhodnutí podle dovolatelky závisí i na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze pojem „omyl“ užitý v § 331 zákoníku práce „vykládat natolik extenzivně, že pokrývá i situaci, kdy žalobkyně svoji nevědomost o jednání, jakožto elementární složku omylu, dovozuje z nedostatečné komunikace a nedostatečných kontrolních mechanismů v rámci své vnitřní organizační struktury“, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelka upozorňuje, že aby se o omyl vůbec mohlo jednat, musí být jednání v omylu činěno nevědomě. O existenci pracovního poměru však museli v projednávané věci vědět alespoň zaměstnanci původního žalobce, kteří žalované vypláceli mzdu, a současně A. N., která s ní uzavřela pracovní smlouvu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Usnesením ze dne 15. 11. 2023, č. j. 11 C 138/2018-537, opraveným usnesením ze dne 11. 12. 2023, č. j. 11 C 138/2018-543, soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude na místě původního žalobce, který ke dni 29. 9. 2023 zanikl výmazem z obchodního rejstříku z důvodu jeho zrušení na základě projektu fúze ze dne 4. 8. 2023, pokračováno se společností Taraz Real Estate Fund a. s., IČO 01527274, na kterou přešlo jmění původního žalobce. Usnesením ze dne 2. 1. 2024, č. j. 11 C 138/2018-567, soud prvního stupně podle § 107a občanského soudního řádu připustil vstup společnosti Cashdirect Two a. s., IČO19337841, do řízení „na místo dosavadní žalobkyně, neboť žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 9. 2023 postoupila žalovanou pohledávku na výše uvedenou společnost“. Toto usnesení však nenabylo právní moci, neboť nebylo doručeno společnosti Cashdirect Two a. s. (srov. též odst. 7 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2024, č. j. 61 Co 271/2023-575, vydaného v projednávané věci).
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované nahradit původnímu žalobci náklady odvolacího řízení a předchozího dovolacího řízení (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
12. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky rozložení důkazního břemene mezi zaměstnavatele a zaměstnance ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vyplacením mzdy zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je dovolání žalované ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se po žalované domáhá bezdůvodného obohacení, které mělo na straně žalované vzniknout vyplacením mzdy za období od května 2015 do června 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákoník práce“ nebo „zák. práce“) a subsidiárně (§ 4 zák. práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „o. z.“).
15. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).
16. Za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených zákoníkem práce, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis jinak (srov. § 109 odst. 1 zák. práce). Mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v zákoníku práce dále stanoveno jinak (srov. § 109 odst. 2 zák. práce).
17. V pracovněprávních vztazích se může zaměstnanec bezdůvodně obohatit na úkor zaměstnavatele také tím, že mu byla zaměstnavatelem vyplacena mzda, na kterou mu nevzniklo právo. V takovém případě jde o plnění bez právního důvodu, jehož vydání, a tedy vrácení neprávem vyplacených částek, může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty (srov. § 331 zák. práce).
18. Protože mzda – jak vyplývá z ustanovení § 109 odst. 1 a 2 zák. práce – je plněním poskytovaným zaměstnavatelem zaměstnanci za vykonanou práci, je vznik práva (nárok) na mzdu podmíněn skutečným výkonem práce zaměstnance, a nikoliv jen pouhým pracovním poměrem mezi ním a zaměstnavatelem. Okolnost, že zaměstnanec, kterému byla vyplacena mzda, práci, za kterou mu měla mzda příslušet, pro zaměstnavatele ve skutečnosti nevykonal, je proto jednou ze skutečností významných pro rozhodnutí sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vyplacením mzdy zaměstnanci, které jsou jeho účastníci povinni tvrdit k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení [§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], a k jejichž prokázání jsou povinni označit důkazy (§ 120 odst. 1 věta první o. s. ř.). K prokázání toho, že zaměstnanec nevykonal pro zaměstnavatele práci, slouží zejména evidence odpracované doby, kterou je zaměstnavatel povinen vést u jednotlivých zaměstnanců podle ustanovení § 96 odst. 1 písm. a) zák. práce a která je jedním ze základních podkladů pro výpočet mzdy zaměstnance.
19. Vzhledem k tomu, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 2 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Rovněž v těchto případech (v tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86/2002 v časopise Soudní judikatura).
20. Zamítnout žalobu nebo jinak rozhodnout v neprospěch účastníka proto, že neunesl za řízení břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, lze až poté, co účastníku bylo podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytnuto řádné poučení o jeho povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a povinnosti tyto skutečnosti prokázat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný pod č. 59/2003 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4625/2018).
21. Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku obecně platí, že – jak uvádí odvolací soud – důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5215/2017).
22. Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vyplývajícího z pracovněprávních vztahů, které se řídí občanským zákoníkem jen podpůrně (nelze-li použít zákoník práce), a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zák. práce), však z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení § 331 zák. práce vyplývá, že ochuzeného zaměstnavatele nezatěžuje jen důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného zaměstnance, ale – jde-li o peněžité plnění – i k prokázání tvrzení o skutečnostech, z nichž dovozuje, že peněžité částky, jejichž vrácení se po zaměstnanci domáhá, byly zaměstnanci vyplaceny neprávem (že šlo o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), a z nichž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný pod č. 7/1998 v časopise Právní rozhledy, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3353/2019). Odtud plyne, že je-li takovou tvrzenou skutečností okolnost, že zaměstnanec, kterému byla na základě pracovní smlouvy uzavřené se zaměstnavatelem vyplacena mzda, práci, kterou měl podle této smlouvy vykonat a za kterou by mu měla být mzda poskytnuta, ve skutečnosti nevykonal, zatěžuje důkazní břemeno k jejímu prokázání zaměstnavatele. Pro zaměstnavatele – má-li mít ve sporu úspěch – tak vyvstává povinnost označit důkazy potřebné k prokázání jeho tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, za kterou mu byla neprávem vyplacena mzda, a jeho procesní odpovědnost za to, že toto tvrzení nebude v řízení u soudu prokázáno.
23. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, je tzv. negativním tvrzením. Názor, traktovaný ve starší judikatuře, že negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, který vychází z tzv. negativní teorie důkazního břemene, byl postupně v novější judikatuře opuštěn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sen. zn. 29 ICdo 149/2017, který byl uveřejněn pod č. 50/2020 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017) a za překonaný ho považuje i odborná literatura (srov. zejména MACUR, J. Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu. Brno: Masarykova univerzita, 1996, s. 34, LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 232–233, SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H Beck, 2021, s. 615). Recentní judikatura a odborná literatura vychází z toho, že negativní skutečnosti lze v řízení dokazovat a že v soudní praxi k tomu také často dochází, s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje častější použití nepřímých důkazů.
24. V projednávané věci žalobce dovozuje své právo na vrácení mzdy vyplacené žalované za období měsíců května 2015 až června 2017, kdy mezi původním žalobcem a žalovanou trval pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 30. 4. 2014, z jím tvrzené skutečnosti, že žalovaná práci sales managera, sjednanou v této pracovní smlouvě, v uvedeném období nevykonávala. K tomuto svému tvrzení proto byl povinen – jak vyplývá z výše uvedeného – označit důkazy a měl procesní odpovědnost za to, že toto tvrzení nebude v řízení před soudy prokázáno (důkazní břemeno). Právní názor odvolacího soudu, že důkazní břemeno naopak zatěžovalo žalovanou k jejímu tvrzení (na němž zakládala svou obranu), že práci pro původního žalobce v uvedeném období vykonávala, a že toto důkazní břemeno neunesla, na němž je založen jeho rozsudek, proto není správný a jeho závěr o povinnosti žalované vrátit žalobci vyplacenou mzdu z důvodu bezdůvodného obohacení nemůže (zatím) obstát. Předčasné jsou za této situace i závěry odvolacího soudu, že nešlo o překážky v práci na straně zaměstnavatele a že nejsou důvody pro aplikaci § 331 zák. práce.
25. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání ve věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí (s výjimkou výroku, kterým byla žaloba zamítnuta co do 504 463 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 3. 5. 2018 do zaplacení, jenž nebyl napaden odvoláním a který proto nabyl samostatně právní moci) a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karlových Varech) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
26. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-