// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 11.06.2025
Zvláštní příslušnost soudu podle článku 8 odst. 3 Brusel I bis
Rozhodným okamžikem pro určení mezinárodní a místní příslušnosti soudu na základě pravidel o zvláštní příslušnosti je okamžik podání žaloby. To, že žaloba (na jejímž základě byla zvláštní příslušnost soudu k projednání vzájemné žaloby určena) je žalobcem vzata zpět poté, kdy bylo řízení u daného soudu zahájeno, nemá za následek zánik (jednou určené) mezinárodní a místní příslušnosti.
Zásada perpetuatio fori se uplatní také v unijním právu, což v projednávané věci ve vztahu k čl. 8 odst. 3 Brusel I bis znamená, že pro určení mezinárodní příslušnosti českých soudů je při podání vzájemné žaloby rozhodující, že byly dány podmínky zakládající mezinárodní a místní příslušnost v době jejího podání. O tom v řízení nebylo sporu.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou k projednání a rozhodnutí o vzájemné žalobě příslušné české soudy, jelikož byly příslušné v řízení o původní žalobě, přičemž zpětvzetí původní žaloby a zastavení řízení (pro nezaplacení soudního poplatku) v tomto rozsahu nemá na – v souladu s článkem 8 odst. 3 Brusel I bis založenou – mezinárodní příslušnost žádný vliv, je zcela v souladu s judikaturou SDEU.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 404/2025, ze dne 27. 5. 2025
Dotčené předpisy:
čl. 8 odst. 3 Nařízení (EU) č. 1214/2012
čl. 6 odst. 3 Nařízení (ES) č. 44/2021
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 17. 10. 2017 se M & A ImmoInvest GmbH (dále jen „původní žalobkyně“) domáhala určení, že neexistuje její povinnost odkoupit v žalobě specifikované dluhopisy (dále jen „původní žaloba“).
2. Podáním ze dne 8. 12. 2017 uplatnila ERB bank, a. s., v likvidaci, identifikační číslo osoby 28428943 (dále jen „původní žalovaná“), vzájemnou žalobou vůči původní žalobkyni nárok na zaplacení 5.000.000 Kč, jakožto pohledávky vzniklé z důvodu neodkoupení dluhopisů původní žalobkyní.
3. Usnesením ze dne 21. 11. 2017, č. j. 24 C 361/2017-49, vyslovil Obvodní soud pro Prahu 5 svoji místní nepříslušnost (výrok I.) s tím, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Městskému soudu v Brně jako místně příslušnému (výrok II.). K odvolání původní žalobkyně Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 16. 2. 2018, č. j. 18 Co 6/2018-177, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 4. 2018, č. j. Ncp 252/2018-185, určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (první výrok), a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (druhý výrok).
5. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2018, č. j. 30 Cm 76/2018-188, bylo určeno, že místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni je Krajský soud v Brně. Vrchní soud v Praze k odvolání původní žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 26. 7. 2018, č. j. 5 Cmo 215/2018-194, potvrdil. Dovolání původní žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2020, č. j. 27 Cdo 2653/2020-252, odmítnuto.
6. Z důvodu úpadku původní žalované a prohlášení konkursu na její majetek bylo řízení přerušeno. Podáním ze dne 21. 5. 2020 navrhla insolvenční správkyně původní žalované JUDr. J. L. (dále též jen „insolvenční správkyně“) pokračování v řízení, čímž se stala účastnicí řízení na straně žalované; přitom odkázala na své podání ze dne 15. 5. 2020, kterým se doplňuje a rozšiřuje vzájemná žaloba.
7. Podáním ze dne 18. 9. 2020 vzala původní žalobkyně původní žalobu zpět a namítla mezinárodní nepříslušnost českých soudů k rozhodnutí o vzájemné žalobě.
8. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 12. 2021, č. j. 5 Cm 268/2020-272, řízení o původní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku zastavil a řízení o vzájemné žalobě vyloučil k samostatnému řízení.
9. Poté Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 10. 2023, č. j. 61 Cm 65/2023-35, zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti (výrok I.), připustil změnu vzájemné žaloby v rozsahu podání insolvenční správkyně (nyní žalobkyně) ze dne 15. 5. 2020 ve spojení s podáním ze dne 21. 5. 2020 (výrok II.) a uložil insolvenční správkyni předložit soudní překlad listin (výrok III.).
10. K odvolání původní žalobkyně (nyní žalované) do výroku I. posledně uvedeného usnesení soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil.
11. Odvolací soud k mezinárodní příslušnosti nejdříve konstatoval, že zásada perpetuatio fori je obecnou zásadou soukromého práva, na jejímž základě zůstává konkrétní soud „v zásadě“ příslušným, i když se v průběhu soudního řízení změní kolizní kritérium, na jehož základě byla příslušnost určena.
12. V návaznosti na to odvolací soud dovodil, že v posuzované věci byla ke dni podání vzájemné žaloby i jejího rozšíření dána mezinárodní příslušnost českých soudů podle čl. 8 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I bis“), neboť u českých soudů bylo vedeno řízení o žalobě vycházející ze stejných skutečností (smluv) jako vzájemná žaloba. Odvolací soud uzavřel, že tato mezinárodní příslušnost trvá i poté, co bylo řízení o původní žalobě zastaveno (viz odst. 19 až 21 napadeného usnesení).
II. Dovolání
13. Proti usnesení odvolacího soudu podala nynější žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, a to zda „lze čl. 8 odst. 3 Brusel I bis vykládat tak, že mezinárodní příslušnost soudu pro projednání vzájemné žaloby podle uvedeného ustanovení je zachována i v případě, že řízení o původní žalobě bylo zastaveno pro nesplnění podmínek řízení (nezaplacení soudního poplatku), a nadto byla původní žaloba žalobkyní vzata zpět“, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena.
14. Dovolatelka nesouhlasí s výkladem čl. 8 odst. 3 Brusel I bis, jak jej učinil odvolací soud, jelikož „primárním účelem čl. 8 odst. 3 Brusel I bis je umožnit společné projednání věcně souvisejících nároků vznesených jednotlivými protistranami a zabránění vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí“, přičemž „důvod mezinárodní příslušnosti českých soudů projednat vzájemný návrh po zastavení řízení o původní žalobě odpadl“. Opačný výklad je podle názoru dovolatelky v rozporu se základním principem Brusel I bis, podle kterého je obecně příslušným soud v místě bydliště (resp. sídla) žalovaného.
15. K tomu dovolatelka namítá, že čl. 8 odst. 3 Brusel I bis dosud nebyl předmětem výkladu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), pročež navrhuje předložení předběžné otázky SDEU.
16. Dospěje-li dovolací soud k závěru, že není povinný podat předběžnou otázku SDEU, dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a řízení zastavil.
III. Přípustnost dovolání
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
18. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou formulované otázky výkladu čl. 8 odst. 3 Brusel I bis, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena.
IV. Důvodnost dovolání
19. Podle čl. 4 odst. 1 Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.
20. Podle čl. 5 odst. 1 Brusel I bis osoby, které mají bydliště v některém členském státě, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.
21. Podle čl. 8 odst. 3 Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být též žalována, jedná-li se o vzájemnou žalobu, která se týká stejné smlouvy či stejné skutečnosti jako původní žaloba, u soudu, u něhož byla podána původní žaloba.
22. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a SDEU se k pravidlům zakládajícím zvláštní příslušnost podává, že:
1) Článek 6 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Brusel I.“), se použije, když žaloby podané proti různým žalovaným mají souvislost při svém podání, to znamená, je-li účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo možnosti dojít v oddělených řízeních k protichůdným soudním rozhodnutím, aniž by bylo krom toho nezbytné zvlášť zjistit, že žaloby nebyly podány s jediným cílem odejmout některého z žalovaných soudům členského státu, kde má bydliště nebo sídlo (rozsudek SDEU ze dne 11. 10. 2007, ve věci C-98/06, Freeport plc proti Olle Arnoldsson).
2) Článek 6 odst. 1 Brusel I. musí být vykládán v tom smyslu, že pravidlo koncentrace příslušnosti v případě více žalovaných, které je stanoveno v tomto ustanovení, lze uplatnit na žaloby směřující k určení, že podniky, které se na jediném a trvajícím porušení zákazu kartelových dohod stanoveném v unijním právu, jež bylo konstatováno rozhodnutím Evropské komise, podílely ze zeměpisného a časového hlediska odlišným způsobem, jsou povinny společně a nerozdílně nahradit škodu a v této souvislosti předložit informace, a to i v případě, že žalobce vzal žalobu zpět vůči jedinému z žalovaných, který má bydliště nebo sídlo v členském státě, kde má sídlo soud, u něhož bylo zahájeno řízení, ledaže by byla prokázána existence tajné dohody mezi žalobcem a uvedeným spolužalovaným uzavřené s cílem uměle vytvořit nebo zachovat podmínky pro použití uvedeného ustanovení v době podání této žaloby (rozsudek SDEU ze dne 21. 5. 2015, ve věci C-352/13, Cartel Damage Claims Hydrogen Peroxide SA (CDC) proti Evonik Degussa GmbH a dalším).
3) Nařízení Brusel I bis nahradilo dříve účinné nařízení Brusel I. Zejména tam, kde nedošlo k obsahové změně jednotlivých článků, je i při aplikaci nařízení Brusel I bis nadále použitelná judikatura Nejvyššího soudu a SDEU vážící se k nařízení Brusel I. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1926/2020, uveřejněné pod číslem 11/2022 Sb. rozh. obč.).
23. Ačkoli se citovaná judikatura SDEU zabývá článkem 6 odst. 1 Brusel I., tedy pravidlem koncentrace příslušnosti v případě více žalovaných, lze z ní dovodit výkladová pravidla pro aplikaci ustanovení nařízení Brusel I., jakož i Brusel I bis, o zvláštní příslušnosti soudu, která se uplatní vedle příslušnosti obecné, určené podle místa bydliště či sídla žalovaného.
24. Jak stanoví preambule nařízení Brusel I bis, kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat. To je důležité zejména ve sporech týkajících se mimosmluvních závazků, které vyplývají z porušení práva na soukromí a práv na ochranu osobnosti, včetně pomluvy (viz bod 16 preambule).
25. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že rozhodným okamžikem pro určení mezinárodní a místní příslušnosti soudu na základě pravidel o zvláštní příslušnosti je okamžik podání žaloby. To, že žaloba (na jejímž základě byla zvláštní příslušnost soudu k projednání vzájemné žaloby určena) je žalobcem vzata zpět poté, kdy bylo řízení u daného soudu zahájeno, nemá za následek zánik (jednou určené) mezinárodní a místní příslušnosti.
26. Z výše uvedeného je zřejmé, že zásada perpetuatio fori se uplatní také v unijním právu, což v projednávané věci ve vztahu k čl. 8 odst. 3 Brusel I bis znamená, že pro určení mezinárodní příslušnosti českých soudů je při podání vzájemné žaloby rozhodující, že byly dány podmínky zakládající mezinárodní a místní příslušnost v době jejího podání. O tom v řízení nebylo sporu.
27. Závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou k projednání a rozhodnutí o vzájemné žalobě příslušné české soudy, jelikož byly příslušné v řízení o původní žalobě, přičemž zpětvzetí původní žaloby a zastavení řízení (pro nezaplacení soudního poplatku) v tomto rozsahu nemá na – v souladu s článkem 8 odst. 3 Brusel I bis založenou – mezinárodní příslušnost žádný vliv, je tak zcela v souladu s judikaturou SDEU.
28. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud v řízení neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
29. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že není povinen (jak se dovolatelka mylně domnívá) položit SDEU v dovolání předestřenou předběžnou otázku.
30. Existuje-li totiž ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo rozsudek SDEU týkající se v zásadě identické otázky (jedná se o tzv. acte éclairé), tato povinnost národní soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, nestíhá [srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sb. rozh. obč.].
31. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.).
Autor: -mha-