// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 28.03.2019
K hodnocení důkazu provedeného kopií soukromé listiny
I. Pravidla vyplývající z § 565 o. z. platila i před přijetím tohoto zákoníku na základě obecných pravidel o důkazním břemeni; jde totiž o pravidla procesní. Proto lze i nadále vycházet z dosavadní judikatury k této otázce.
II. Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá. Občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin, a ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup (tj. provádění důkazu kopií listiny) prohlásit za odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. (viz NS 23 Cdo 3895/2016).
III. Rozdíl mezi hodnocením originálu listiny vlastnoručně podepsané a kopií listiny je v tom, že je-li listina vlastnoručně podepsána, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá); tvrdí-li účastník, že podpis není pravý, leží na něm ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno. Je-li pravost podpisu úspěšně popřena (tedy dokazováním vyvrácena), domněnka správnosti listiny se neuplatní; důkazní břemeno ohledně skutečností v listině uvedených pak leží na tom účastníkovi, který z nich dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky.
Podpis na kopii listiny, okopírovaný spolu s dalším textem z originálu listiny, však stejné účinky jako vlastnoruční podpis na originálu listiny nemá; platí pro něj pravidla stejná jako pro kopie listin, včetně fotokopií, průpisů a průklepů, jak jsou vyjádřena v NS 23 Cdo 3895/2016. Důkaz provedený úředně neověřenou a vlastnoručně nepodepsanou kopií (fotokopií, průpisem, průklepem) listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř., pravidla pro hodnocení důkazu provedeného vlastnoručně podepsanou soukromou listinou se v tomto případě neuplatní.
Jakýmkoliv způsobem reprodukovaný podpis (s výjimkou případů, kde zákon stanoví něco jiného) není vlastnoručním podpisem, ale jen jeho kopií. Přitom tu nejde jen o formulační nuance. Podepisuje-li někdo originál listiny, má vysokou míru kontroly nad jejím obsahem, a proto je možné v souladu s obecnou zkušeností předpokládat, že s obsahem listiny souhlasí a lze tedy stanovit domněnku správnosti listiny (jejího obsahu). Nicméně nad kopií listiny, která není vlastnoručně podepsána a podpis na ní je okopírovaný z jiné listiny, již vystavitel takovou kontrolu nemá; navíc různé technické prostředky umožňují okopírovat na listinu podpis i z jiného pramene. Proto nelze okopírovanému podpisu přiznat stejné účinky, jako podpisu vlastnoručnímu. Tuto skutečnost ostatně respektuje i obvyklý právní a obchodní styk (např. v bankovní praxi, ale i jinde), ve kterém účastníci vlastnoručně podepisují jak originál, tak i stejnopis nebo kopii listiny, která se tak stává z hlediska dokazování plnohodnotnou soukromou listinou.
Pro úplnost se dodává, že vlastnoruční podpis na listině lze výjimečně nahradit; nicméně „možnost nahrazení podpisu mechanickými prostředky (např. razítkem, faksimile, reprodukcí podpisu na tiskopise) přichází v úvahu pouze tam, kde je to v občanskoprávním styku - posuzováno objektivně - obvyklé“.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, ze dne 27. 11. 2018
Dotčené předpisy: § 565 o. z.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal vydání movitých věcí, případně zaplacení jejich hodnoty, s tím, že věci jsou jeho vlastnictvím, avšak žalovaný je neoprávněně drží. Jestliže žalovaný tyto věci již nemá ve svém držení, žádal žalobce náhradu škody. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, neboť žalobce neprokázal, že by byl vlastníkem movitých věcí, přičemž uvedl, že některé z věcí (mezi které patří podavač i fréza) od žalobce koupil.
Okresní soud v Jičíně („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 3. 11. 2017, č. j. 11 C 143/2015-196, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 12. 2017, č. j. 11 C 143/2015-204, a opravného usnesení ze dne 12. 1. 2018, č. j. 11 C 143/2015-217, ve výroku I. zastavil řízení, ve kterém se žalobce domáhal po žalovaném vydání movitých věcí, a to briketovacího lisu, odsavače pilin a nanášečky lepidla, eventuálně zaplacení hodnoty těchto věcí. Výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném vydání movitých věcí, a to 1) spodní frézy včetně příslušenství, 2) podavače, 3) formátovací pily, 4) brusky hranové, 5) brusky pásové, 6) brusky egalizační, 7) pily pásové včetně podstavce, mezikusu pro připojení rolnové dráhy a rolnové dráhy, 8) kompresoru a 9) dlabačky, eventuálně zaplacení hodnoty těchto věcí. Ve výroku III. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 4 956,40 Kč a výrokem IV. žalobu o zaplacení 10.043,60 Kč zamítl. Rozhodl také o nákladech řízení (výroky V. - VII.).
Soud prvního stupně ohledně věcí uvedených ve výroku II. uvedl, že je žalovaný zakoupil od žalobce, což bylo prokázáno mimo jiné kopií listiny - daňového dokladu č. 1/2012; jedná se o kopii, o průpis přes kopírovací papír, přičemž obsahem jde o potvrzení žalobce, že mu žalovaný za tam uvedené věci zaplatil. Tuto listinu vystavil žalovaný, a tak se nemůže jednat o řádný dodací list, prokazující prodej; samotná listina k důkazu nestačí. Soud prvního stupně přesto na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce sporné věci žalovanému prodal.
Žalobce tvrdil, že kopii daňového dokladu, potvrzujícího údajný prodej, získal žalovaný tak, že v souvislosti s jinou transakcí mezi stranami získal kopii (průpis) podpisu žalobce na daňovém formuláři, a tam doplnil seznam údajně prodaných věcí. Soud však vyšel z toho, že vzhledem k tomu, že žalobce nevystavil žalovanému žádný doklad o prodeji věcí, vystavil jej žalovaný sám. Pokud by měl žalovaný zfalšovat dodací list, vyhotovil by bezchybnou listinu, která by neobsahovala žádné nesprávnosti [například by listina byla vyhotovena prodávajícím (není ovšem zřejmé, jak toho mohl kupující v případě, že by chtěl listinu falšovat, dosáhnout – pozn. dovolacího soudu), absentovaly by rozpory v jednotlivých datech, doklad by byl čitelný apod.]. Zároveň nebyla soudu předložena listina, ze které by se měl propsat žalobcův podpis na posuzovanou listinu. Nadto žalobce nenamítal, že na listině není jeho podpis, pouze zdůrazňoval, že se na listinu jeho podpis propsal z jiného dokumentu. Zároveň bylo dalšími důkazy prokázáno, že byla uzavřena kupní smlouva na dané stroje.
Ohledně podavače soud prvního stupně uvedl, že ten je součástí frézy, kterou žalobce žalovanému prodal, a žalovaný tak nabyl její vlastnictví společně s frézou.
Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 26 Co 56/2018-259, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v bodu 1) až 6), v bodu 8) v části týkající se vydání kompresoru a ve výrocích III. a IV. Výrokem II. rozhodl o tom, že ve zbývající části výroku II. bod 7) a 8) se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že a) žalovaný je povinen vydat žalobci pilu pásovou včetně podstavce, mezikusu pro připojení rolnové dráhy a rolnovou dráhu, b) žalovaný je povinen zaplatit žalobci 12 667,60 Kč, a c) že žaloba o zaplacení 5 332,40 Kč se zamítá. Výroky III. až VI. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal vlastnické právo s výjimkou věcí, ohledně kterých rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. Odvolací soud se ohledně pravosti soukromé listiny a důkazního břemene o její správnosti řídil, jak uvedl, závěry dovolacího soudu, vyslovenými např. v usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016. Žalobce v dané věci nerozporuje pravost svého podpisu, ale namítá nepravdivost obsahu listiny, přičemž právě na žalobci spočívalo důkazní břemeno, aby svá tvrzení ohledně nepravdivosti listiny prokázal. Odvolací soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobce nebyla prokázána, načež přisvědčil závěru soudu prvního stupně, tedy že to byl žalovaný, kdo prokázal své vlastnické právo k věcem. Pokud se žalobce dovolával toho, že kopii nelze hodnotit jako originál listiny a odkazoval na právní názor týkající se důkazu kopií, uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, odvolací soud uvedl, že žalovaným předložená listina není fotokopií originálu, o kterou šlo ve zmíněném rozhodnutí, nýbrž jejím druhopisem či průpisem, a tedy se nejedná o provádění důkazu fotokopií, jak žalobce namítal.
Odvolací soud dále poznamenal, že podpis žalobce „se na listině mohl objevit tak, že žalobce podepsal originál nebo se – jak žalobce tvrdil – se podpis propsal na následující list bloku formuláře, „a tento list byl následně zneužit“ i takový nedostatek ostražitosti je třeba přičíst k tíži žalobce. Žalobce ohledně tvrzení o zneužití podpisu neunesl důkazní břemeno.
Ohledně podavače a frézy odvolací soud uvedl, že závěr soudu prvního stupně není správný – nejedná se o součást věci, nýbrž o její příslušenství. Žalobce coby původní vlastník obou věcí v době, kdy obě věci držel, rozhodl, že podavač bude užíván jako příslušenství frézy, což vyplynulo z dokazování. Přešlo-li vlastnické právo žalobce k fréze na žalovaného, přešlo na něj i vlastnictví k podavači, tedy k jejímu příslušenství, a to v souladu s pravidlem, že při převodu vlastnictví sdílí příslušenství věci právní osud věci hlavní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001).
Žalobce („dovolatel”) podal proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu dovolání (a to pouze do té části, týkající se vydání celkem 6 věcí), jehož přípustnost opřel o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”) s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o otázku „zda při rozhodnutí, zda je určitá věc příslušenstvím hlavní věci, je třeba, aby věc byla určena k trvalému užívání s věcí hlavní”. Dovolatel má za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4605/2017. Dovolatel dále vymezuje přípustnost dovolání tak, že napadený rozsudek spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to „za jakých podmínek lze považovat prokázanou správnost soukromé listiny tak, aby ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, došlo k přenesení důkazního břemene na stranu, která správnost soukromé listiny popírá, a zda je strana popírající správnost soukromé listiny povinna svá tvrzení a priori prokazovat bez zřetele k tomu, jaké poučení soud stranám dá.” Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Ohledně vymezení přípustnosti odkazuje dovolatel i na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 2869/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1226/17.
Domnívá se, že nalézací soudy pochybily při hodnocení pravosti a správnosti daňového dokladu č. 1/2012 - dodacího listu („listina”). Dovolatel namítá, že tuto listinu nepodepsal, nýbrž se jeho podpis pravděpodobně “propsal” z jiné listiny. Podle jeho názoru bylo popření pravosti a správnosti listiny v řízení dostatečné. Důkazní břemeno tak přešlo na žalovaného, který měl prokázat, že se žalobce na danou listinu podepsal. Nalézací soudy postupovaly v rozporu s již zmíněným usnesením sp. zn. 23 Cdo 3895/2016. Nadto uvádí, že se soudy nezabývaly skutečností, že byl předložen druhopis dodacího listu (nikoliv prvopis) a že žalovaný nevysvětlil, jak se na druhopise ocitla zjevná kopie podpisu žalobce. Dovolatel poukazuje též na to, že hodnocení pravosti a správnosti listiny ostatně ani nebylo předmětem řádného dokazování a své závěry soudy opřely o neurčité svědecké výpovědi. Soudy ztotožnily otázku dokazování existence kupní smlouvy a pravost a správnost listiny, což je však podle jeho názoru nesprávný postup, neboť se jedná o prokazování dvou odlišných skutečností. Stejně tak uvádí, že listina neprokazuje převod vlastnického práva. Nalézací soudy tak pochybily při hodnocení této listiny, neboť se podle dovolatele jedná o neurčitý a nejasný doklad o koupi věcí žalovaným. V této souvislosti odkazuje na výkladová pravidla v občanském zákoníku platném do 31. 12. 2013, dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007. Dodává, že ani jiné důkazy neprokazují vlastnictví žalovaného k předmětným věcem. Dovolatel zmiňuje nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3496/13, neboť v postupu nalézacích soudů spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem, hodnocením důkazů a následným právním hodnocením, což by měl dovolací soud zohlednit, jinak by se jednalo o porušení práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k přípustnosti dovolání odkazuje též i na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, a nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 425/17.
Ve druhé části dovolání se dovolatel zaměřuje na otázku vydání podavače, který není uveden na daňovém dokladu - dodacím listu, a žalovaný k němu neprokázal své vlastnické právo. Odvolací soud vyšel z toho, že věc přešla bez dalšího na žalovaného jako příslušenství věci hlavní – frézy. Nezabýval se však tím, zdali vlastník věci určil, že daná věc byla určena k užívání spolu s hlavní věcí trvale. Podle dovolatele je podavač univerzální a zaměnitelné vybavení, přičemž nikdy neprojevil úmysl učinit z něj trvalé příslušenství frézy; fotografie zachycující podavač u frézy pouze dokazuje, že v té doby bylo potřeba s frézou pracovat za využití podavače. Výrok soudu nemá oporu v dokazování, je v rozporu s definicí příslušenství a navíc tím odvolací soud judikoval, že každou věc, která se momentálně nachází u věci hlavní, lze označit za její příslušenství, s čímž dovolatel nesouhlasí.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok I. napadeného rozsudku a na něj navazující výroky o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc posoudil, pokud jde o nabytí vlastnického práva k příslušenství věci, podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), neboť k nabytí práva mělo dojít v době účinnosti tohoto zákoníku; protože soudy posuzovaly rozložení důkazního břemene týkajícího se pravosti a správnosti soukromé listiny již za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., tuto otázku posoudil podle tohoto (nového) zákoníku. K tomu viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
K hodnocení důkazu provedeného kopií (průpisem) listiny:
Postavil-li odvolací soud rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene, jde o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999 sp. zn. 22 Cdo 1156/98).
Je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána (§ 565 o. z.).
Pravidla vyplývající z § 565 o. z. platila i před přijetím tohoto zákoníku na základě obecných pravidel o důkazním břemeni; jde totiž o pravidla procesní. Proto lze i nadále vycházet z dosavadní judikatury k této otázce.
V řízení žalobce požadoval, aby listina – daňový doklad, resp. dodací list – jejímž obsahem žalovaný dokládal tvrzení, že mu žalobce sporné věci prodal, byla hodnocena podle hledisek uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005; to odvolací soud odmítl s tím, že toto rozhodnutí se týká fotokopií originálu, a žalovaným předložená listina „není fotokopií originálu, nýbrž jejím druhopisem či průpisem“ (bod 18 rozsudku odvolacího soudu). Proto odvolací soud postupoval při hodnocení tohoto důkazu podle ustálené soudní praxe, týkající se hodnocení soukromých listin, vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016; protože pravost listiny měl za prokázanou, neboť šlo o průpis, jehož originál žalobce podepsal, bylo na žalobci, aby vyvrátil skutečnosti v listině uvedené; to se mu však nepodařilo. Odvolací soud uvedl, že podpis žalobce „se na listině mohl objevit tak, že žalobce podepsal originál nebo se – jak žalobce tvrdil – se podpis propsal na následující list bloku formuláře, „a tento list byl následně zneužit“ i takový nedostatek ostražitosti je třeba přičíst k tíži žalobce (bod 24 rozsudku).
Právní názor, ze kterého odvolací soud vyšel při hodnocení soukromé listiny – průpisu dodacího listu – však dovolací soud nesdílí; není totiž v souladu s výše citovanou judikaturou, která je použitelná i poté, co nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb. .
V usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, Nejvyšší soud v souladu se svou ustálenou praxí uvedl: „Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá“.
Ve stejném rozhodnutí Nejvyšší soud k otázce hodnocení důkazů listin předložených v kopii přijal závěr, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin a ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup (tj. provádění důkazu kopií listiny) prohlásit za odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, a další judikaturu tam uvedenou). Stejný názor (právní věta) je vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, na který se odvolává žalobce.
Rozdíl mezi hodnocením originálu listiny vlastnoručně podepsané a kopií listiny je v tom, že je-li listina vlastnoručně podepsána, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá); tvrdí-li účastník, že podpis není pravý, leží na něm ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno. Je-li pravost podpisu úspěšně popřena (tedy dokazováním vyvrácena), domněnka správnosti listiny se neuplatní; důkazní břemeno ohledně skutečností v listině uvedených pak leží na tom účastníkovi, který z nich dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Podpis na kopii listiny, okopírovaný spolu s dalším textem z originálu listiny, však stejné účinky jako vlastnoruční podpis na originálu listiny nemá; platí pro něj pravidla stejná jako pro kopie listin, včetně fotokopií, průpisů a průklepů, tak, jak jsou vyjádřena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016. Důkaz provedený úředně neověřenou a vlastnoručně nepodepsanou kopií (fotokopií, průpisem, průklepem) listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř., pravidla pro hodnocení důkazu provedeného vlastnoručně podepsanou soukromou listinou se v tomto případě neuplatní.
Uvedený závěr se podává již z citované judikatury Nejvyššího soudu, která se sice týkala v konkrétních věcech fotokopií, nicméně v textu rozhodnutí se pojednává i obecněji o kopiích. Dále: Jakýmkoliv způsobem reprodukovaný podpis (s výjimkou případů, kde zákon stanoví něco jiného) není vlastnoručním podpisem, ale jen jeho kopií. Přitom tu nejde jen o formulační nuance. Podepisuje-li někdo originál listiny, má vysokou míru kontroly nad jejím obsahem, a proto je možné v souladu s obecnou zkušeností předpokládat, že s obsahem listiny souhlasí a lze tedy stanovit domněnku správnosti listiny (jejího obsahu). Nicméně nad kopií listiny, která není vlastnoručně podepsána a podpis na ní je okopírovaný z jiné listiny, již vystavitel takovou kontrolu nemá; navíc různé technické prostředky umožňují okopírovat na listinu podpis i z jiného pramene (v dané věci to připustil i odvolací soud). Proto nelze okopírovanému podpisu přiznat stejné účinky, jako podpisu vlastnoručnímu. Tuto skutečnost ostatně respektuje i obvyklý právní a obchodní styk (např. v bankovní praxi, ale i jinde), ve kterém účastníci vlastnoručně podepisují jak originál, tak i stejnopis nebo kopii listiny, která se tak stává z hlediska dokazování plnohodnotnou soukromou listinou.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. – rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci.
Pro úplnost se dodává, že vlastnoruční podpis na listině lze výjimečně nahradit; nicméně „možnost nahrazení podpisu mechanickými prostředky (např. razítkem, faksimile, reprodukcí podpisu na tiskopise) přichází v úvahu pouze tam, kde je to v občanskoprávním styku – posuzováno objektivně – obvyklé“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99).
K právním následkům posouzení podavače jako příslušenství frézy:
Odvolací soud opřel zamítnutí žaloby na vydání podavače MAGGI STEFF o skutečnost, že podavač tvořil příslušenství frézy, kterou podle jeho zjištění žalobce prodal žalovanému; tím „bez dalšího“ nabyl žalovaný vlastnictví i k podavači. Odvolací soud vyšel z právního názoru, vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, že „při převodu vlastnictví sdílí příslušenství věci právní osud věci hlavní bez zřetele k tomu, jestli účastníci smlouvy v ní toto příslušenství přímo identifikovali“. Tento právní názor však byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2004. V tomto rozsudku se velký senát od uvedeného právního názoru a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, výslovně odchýlil a mimo jiné uvedl: „Příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je vždy třeba projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství; nebyla-li vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřechází. Opačný názor nelze opřít o žádné ustanovení platného práva“. Právní názor velkého senátu respektuje i další judikatura Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 20. 9. 2017, sp, zn. 22 Cdo 2813/2016).
Pokud tedy odvolací soud vyšel z toho, že nebylo třeba, aby účastníci projevili vůli převést spornou věc, která byla příslušenstvím věci jiné, a tato věc přešla bez dalšího na nabyvatele jako příslušenství převáděné hlavní věci, je jeho rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení věci.
Nicméně úvaha o tom, že jde o příslušenství věci, vycházející ze zjištění, že tyto věci byly vlastníkem spojeny a společně užívány, není zjevně nepřiměřená; uvedené zjištění se opírá o fotografie a ostatně i o tvrzení vlastníka, který povahu příslušenství zpochybňoval tím, že jde o samostatné oddělitelné věci (to nevylučuje vztah hlavní věc – příslušenství, naopak je jeho předpokladem). Nicméně jestliže účastníci nevyjádří vůli převést věc s příslušenstvím, je v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. nerozhodné, zda věc hlavní příslušenství má či nikoliv.
K dalším dovolacím důvodům se uvádí:
Dovolání obsahuje řadu skutkových námitek a brojí proti hodnocení důkazů.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Dovolatel tvrdí „extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem, hodnocením důkazů a následným právním hodnocením“. Patrně tím má na mysli právní názor Ústavního soudu, podle kterého platí: „Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny“ [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1604/13 ze dne 7. 5. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz]. K tomu dovolací soud dodává, že nestačí obecné tvrzení a o takovém extrémním nesouladu, v dovolání je třeba jasně a konkrétně uvést, v čem se takový extrémní rozpor spatřuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu je řádně odůvodněno, tvrzený „extrémní nesoulad“ dovolací soud neshledává. Protože však vychází z nesprávného právního názoru, nemůže obstát. V dalším řízení bude též třeba vzít do úvahy, že jak uvedl soud prvního stupně - to byl žalovaný, kdo potřeboval doklad o zakoupení a zaplacení strojů, a ten mu žalobce nejprve nevystavil. Proto později žalovaný vyhotovil sporný doklad, který měl žalobce jen podepsat, a žalovaný se spokojil jen s vlastnoručně nepodepsanou kopií dokladu – patrně dodatečně, až později po předání peněz vyhotoveného jím samým - týkajícího se platby 250 000 Kč v hotovosti a originál, jak tvrdí, nechal žalobci; takové jednání není ani obvyklé, ani ostražité (zde se připomíná, že odvolací soud vytýká nedostatek ostražitosti jen žalobci), a k tomu je při hodnocení důkazů třeba přihlédnout.
K námitkám neuplatněným v odvolacím řízení:
I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7.2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008).
Dovolatel tvrdí, že listina (její obsah) neprokazuje převod vlastnického práva; nalézací soudy tak pochybily při hodnocení obsahu této listiny, neboť se podle dovolatele jedná o neurčitý a nejasný doklad, jehož obsah nesvědčí o koupi věcí žalovaným. Odkazuje na výkladová pravidla k právním úkonům v občanském zákoníku platném do 31. 12. 2013. S tímto tvrzením přichází až v dovolacím řízení, v odvolacím řízení je neuplatnil, a tak nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se touto otázkou nezabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu ve shora uvedeném rozsahu včetně nákladových výroků zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Autor: -mha-