// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 16.01.2019
Pravidlo mezinárodní příslušnosti dle čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I
I. Lze zcela jednoznačně dovodit použitelnost dosavadní judikatury SDEU, vztahující se k výkladu pojmu smlouvy v čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy, stejnou měrou též na výklad téhož pojmu v čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I, a to z hlediska rozsahu dokazování rozhodných skutečností pro posouzení existence smluvního vztahu, jakož i z hlediska splnění podmínek mezinárodní příslušnosti soudu v případě námitky neexistence či neplatnosti smlouvy, plnění z níž má být předmětem řízení.
II. Použití pravidla mezinárodní příslušnosti v čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I nevyžaduje uzavření smlouvy mezi dvěma osobami, předpokládá však existenci právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žalobcova žaloba.
III. Rozsah kontrolních povinností vnitrostátních soudů při přezkumu mezinárodní příslušnosti je sice aspektem vnitrostátního práva, které nařízení Brusel I nemá za cíl sjednocovat, použitím vnitrostátních pravidel nicméně nesmí být ohrožen užitečný účinek nařízení Brusel I. Povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se přitom mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I tak není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku
Dokazování všech skutečností tvrzených žalobkyněmi tedy není nezbytné. Stačí, má-li soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle dostupných informací včetně tvrzení žalované. Jestliže má soud relevantní informace k dispozici, není nutné již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provádět podrobné dokazování tak, jak by je soud prováděl před rozhodnutím ve věci samé. Provádění tak rozsáhlého dokazování není ostatně ani žádoucí, neboť v rámci posouzení podmínek mezinárodní příslušnosti mohou být prokazovány jiné skutečnosti (jiný rozsah skutečností), než jaké jsou prokazovány v rámci posouzení merita sporu ve světle hmotné úpravy rozhodného práva. To ostatně plyne z pojetí smlouvy ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I jako autonomního konceptu, kdy nelze vyloučit, že bude založena mezinárodní příslušnost podle daného ustanovení, ale po meritorním přezkumu dospěje soud k závěru, že smlouva ve smyslu rozhodného hmotného práva uzavřena nebyla.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2503/2016, ze dne 26. 9. 2018
Dotčené předpisy: čl. 5 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou podanou dne 7. 8. 2008 se žalobkyně a) domáhá na žalované zaplacení částky 37 718,08 EUR s příslušenstvím a žalobkyně b) se domáhá zaplacení částky 136 400 EUR s příslušenstvím. Svůj nárok žalobkyně odvozují od toho, že na základě uzavřených smluv poskytly žalované právní poradenství a daňové a finanční poradenství, a to v souvislosti se zájmem žalované o převzetí majoritního podílu ve společnosti Hamé, a. s. a dalších společnostech, žalovaná však tyto částky žalobkyním nezaplatila.
2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 7. 2015, č. j. 6 Cm 2388/2008-378, řízení zastavil (výrok I), uložil žalobkyni a) povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 315 645 Kč (výrok II), žalobkyni b) uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 655 974 Kč (výrok III) a dále oběma žalobkyním uložil zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Městského soudu v Praze náhradu nákladů řízení ve výši 8 401 Kč (výrok IV). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 12. 2015, č. j. 8 Cmo 285/2015-401, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
3. Soud prvního stupně k dosavadnímu průběhu řízení a skutkovým závěrům uvedl následující. První usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 3. 2010, č. j. 6 Cm 2388/2008-121, kterým bylo řízení zastaveno, bylo k odvolání žalobkyň odvolacím soudem zrušeno a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby postavil najisto, zda byly žalobkyněmi tvrzené smlouvy uzavřeny. Soud prvního stupně po doplnění skutkových tvrzení žalobkyň vydal dne 30. 1. 2012 rozsudek, č. j. 6 Cm 2388/2008-227, jímž vyhověl žalobě a který byl následně znovu zrušen odvolacím soudem a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, v němž měl soud opětovně posoudit uzavření smluv mezi účastníky, a to zejména s přihlédnutím k tomu, zda osoby jednající za žalovanou byly osobami k takovému jednání oprávněnými.
4. Soud prvního stupně ve svém posledním rozhodnutí při posuzování oprávnění paní F. a pana S. k jednání za žalovanou konstatoval obsah vyjádření žalobkyň, podle něhož jednaly podle ustanovení § 15 odst. 2 rakouského zákoníku o podnikání od května 2007 do 1. 2. 2008 v dobré víře v zápis v rakouském obchodním rejstříku z doby před zahájením poskytování služeb. Poptávka byla učiněna e-maily H. O. ze dne 7. 5. 2007 a T. H. ze dne 16. 5. 2007, přičemž pověření pana O. bylo prokázáno emailem G. S. ze dne 7. 5. 2007 a pověření dalších osob plyne z obsahu zápisu žalované v obchodním rejstříku a z obsahu dopisu žalované pro Deloitte Advisory s. r. o. (subjekt odlišný od žalobkyň), který prokazuje, kdo měl ohledně dané transakce za žalovanou jednat. Soud prvního stupně dále shledal za prokázané, že poptávku ohledně zpracování prověrek obdržela žalobkyně b) od PwC Rakousko, přičemž nebylo prokázáno oprávnění pánů S. a O. jednat za žalovanou, a rovněž nebyl prokázán jakýkoli vztah mezi PwC Rakousko a žalovanou, na jehož základě by PwC Rakousko byla oprávněna za žalovanou jednat. Zpracované materiály byly poskytnuty ze strany žalobkyň PwC Rakousko, nikoli žalované. Události následující po předání prověrek PwC Rakousko už nemohly mít dle soudu na vznik smluvního vztahu mezi účastníky řízení vliv, a není tedy podstatné, že paní F. v průběhu června 2007 jednala s panem V. (zaměstnancem žalobkyně pověřeným jednat výhradně se zaměstnanci Pwc Rakousko G. S., H. O. a T. H.) o výši částky za prověrky, ani to, že pan V. kontaktoval v této záležitosti pány B. a G. Pan B., který byl „statutárním zástupcem žalované – člen správní rady“, nereagoval, pan G. byl „statutárem žalované“ jen do 24. 5. 2007 a paní F. členem správní rady či jiného orgánu žalované nebyla. Ke zmocnění posledních dvou jmenovaných jednat za žalovanou dopisem ze dne 11. 4. 2007 nelze přihlížet.
5. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného přijal závěr, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva, a nelze proto aplikovat ustanovení kapitoly II, oddílu 2, čl. 5, odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“). Z tohoto důvodu taktéž soud prvního stupně rozhodl, že není dána pravomoc českých soudů, a tudíž podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu řízení zastavil. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, podle kterého je souběžné použití čl. 5 odst. 1 a čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I v případě téhož nároku vyloučeno. Pokud tedy setrvaly žalobkyně na tvrzení, že mezi nimi a žalovanou vznikl smluvní vztah, na jehož základě žalované plnily a žalovaná jim nezaplatila smluvenou odměnu, bylo nezbytné dojít k závěru výše uvedenému.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. V rámci svého právního posouzení pak shrnul, že po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2012, č. j. 6 Cm 2388/2008-227, byly obě žalobkyně při jednání dne 18. 3. 2015 poučeny o jejich povinnosti doplnit skutková tvrzení ohledně uzavření smluv o poskytnutí nebo provedení právní, daňové a finanční prověrky, označení osob, které jednaly na obou stranách za účastníky a uvést, co všechno bylo obsahem tvrzených smluv. Odvolací soud z obsahu spisového materiálu ověřil, že obě žalobkyně setrvaly na svých tvrzeních o uzavření předmětných smluv, aniž by tato svá tvrzení řádně prokázaly. Podle odvolacího soudu nelze na základě tvrzení žalobkyň a jimi předložených důkazů přijmout závěr, že se mezi nimi a žalovanou jednalo o vztahy vzniklé na základě uzavřených smluv s tvrzeným obsahem. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že zkoumání existence smlouvy (dobrovolně převzatého závazku mezi určitými subjekty) z úřední povinnosti národním soudem je nezbytné pro to, aby mohl soud dojít k závěru o své pravomoci k rozhodnutí sporu. Odvolací soud však neshledal prokázaným, že by ve vztahu k žalobkyním (každé z nich) ze strany žalované byla učiněna přímá, byť nezávazná poptávka. Rovněž zdůraznil, že pravidla stanovená v čl. 5 nařízení Brusel I je třeba vykládat restriktivně, neboť jsou výjimkou ze základní zásady uvedené v čl. 2 odst. 1 nařízení Brusel I, podle níž nestanoví-li nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudu tohoto členského státu. S ohledem na nezměněná tvrzení obou žalobkyň pak odvolací soud posoudil odkaz soudu prvního stupně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, jako správný a uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když postupoval podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu a řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastavil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení odvolacího soudu napadly žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnily následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud nesprávně určil nedostatek pravomoci soudů České republiky ve vztahu k závěru o neexistenci smlouvy podle čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I, jak je vykládána judikaturou Soudního dvora Evropské unie, dále jen „SDEU“ (srov. rozsudek SDEU ze dne 4. 3. 1982, ve věci C-38/81, Effer SpA proti H.-J. K., a ze dne 20. 1. 2005, ve věci C-27/02, P. E. proti Janus Versand GmbH). Žalobkyně namítají, že se odvolací soud nedostatečně zabýval vůlí jednajících stran v souladu se základním principem autonomie vůle kontrahentů. V tomto směru žalobkyně odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, ve kterém Ústavní soud uvedl, že „základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy.“ S ohledem na výše uvedené jsou žalobkyně přesvědčeny, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou a základními principy, když dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázaly existenci smluvních vztahů a na základě čehož nesprávně dovodil nedostatek pravomoci českých soudů věc projednat.
9. Dále žalobkyně uvádějí, že odvolací soud nesprávně právně posoudil vznik a existenci smluvního vztahu a svůj závěr postavil zejména na nesprávném právním posouzení oprávnění osob jednat za žalovanou a na nesprávném posouzení důkazů, přičemž se jedná o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobkyně své námitky dále rozvádějí v následujících několika bodech:
a) Žalobkyně mají za prokázané, že v jednáních ohledně poskytování služeb a zaplacení smluvní odměny za tyto služby jednaly s osobami oprávněnými zavazovat žalovanou podle rakouského práva.
b) V této části dovolání žalobkyně napadají postup odvolacího soudu, který potvrdil názor soudu prvního stupně při posuzování důkazů a odmítl uznat dopis ze dne 11. 4. 2007 jako důkaz (důkaz č. 33), neboť „uvedená listina nebyla adresována žalobkyním a sama o sobě nemůže být důkazem o oprávnění osob v ní jmenovaných jednat jménem žalované se žalobkyněmi, resp. s nimi uzavřít předmětné smlouvy“. Žalobkyně v tomto směru odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, podle kterého procesnímu právu účastníka řízení navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také v případě, že jim nevyhoví, tak ve svém rozhodnutí vyložit proč a z jakých důvodů tak činí. Žalobkyně mají za to, že odvolací soud nesprávně posoudil důkaz č. 33 a jeho neakceptaci dostatečně neodůvodnil, což vedlo k porušení základních práv a svobod žalobkyň ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu a k nesprávnému právnímu posouzení skutečnosti, zda došlo k uzavření smluv o poskytování služeb mezi žalobkyněmi a žalovanou.
c) Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že ze strany žalované nebyla učiněna přímá nabídka vůči žalobkyním, přičemž žalobkyně jsou naopak přesvědčeny, že z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná učinila návrhy na uzavření smluv o poskytování služeb vůči žalobkyním.
d) V dalším bodě dovolání žalobkyně předkládají důkazy, které mají potvrdit jejich tvrzení, že žalovanou byly vytvořeny podmínky pro zahájení poskytování jí požadovaných služeb.
e) Žalobkyně mají dále za prokázané, že došlo žalovanou k akceptaci nabídky na poskytování služeb v rozsahu a za smluvní odměnu potvrzenou v písemném vyhotovení smluv o poskytování služeb, přičemž možnost přijetí návrhu na uzavření smluv prostřednictvím zahájení poskytování služeb byla dána vytvořením podmínek žalovanou, tedy umožněním přístupu do elektronického úložiště souborů, který zajistila žalovaná na základě smlouvy o důvěrnosti informací mezi Deloitte Advisory s. r. o. a žalovanou.
f) Závěrem žalobkyně uvádějí, že vzhledem k důkazům, které předkládají, je možné s přihlédnutím k jednání žalované usuzovat, že v průběhu celého jednání nic nenasvědčovalo tomu, že by žalovaná neměla úmysl uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o poskytování služeb.
10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky výkladu pojmu smlouvy ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I, neboť tu posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle ustanovení čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I, který je z hlediska věcné i časové působnosti aplikovatelný na dané řízení, platí, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,
a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
- v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno,
- v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány,
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).
18. Na prvém místě je třeba uvést, že překážkou aplikace pravidla mezinárodní příslušnosti zakotveného v citovaném čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I není pochybnost o tom, zda smlouva byla platně uzavřena. V rozsudku ze dne 4. 3. 1982, ve věci C-38/81, Effer SpA proti H.-J. K., SDEU konstatoval, že z ustanovení Bruselské úmluvy ze dne 27. 9. 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“), a to zejména těch obsažených v oddílu 7 kapitoly II [čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I – pozn. Nejvyššího soudu] vyplývá, že v případech předvídaných čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy se příslušnost národního soudu týká rovněž posouzení otázek se smlouvou souvisejících, tj. včetně oprávnění posoudit existenci nezbytných součástí smlouvy, neboť takové posouzení je nutné k tomu, aby mohl národní procesní soud zhodnotit, zda je podle Bruselské úmluvy příslušný. Pokud by to tak nebylo, byl by čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy vystaven riziku neúčinnosti, neboť by se vycházelo z toho, že k odvrácení pravidla příslušnosti v něm obsaženého by postačovala námitka neexistence smlouvy vznesená jednou ze stran. Oproti tomu respektování cílů a ducha Bruselské úmluvy vyžaduje, aby bylo dané ustanovení vykládáno tak, že soud, který má rozhodnout spor, jehož předmět tvoří smlouva, může přezkoumat, a to dokonce i z úřední povinnosti, nezbytné předpoklady své příslušnosti, přičemž přihlédne k odpovídajícím a jasným důkazům poskytnutým dotčenými stranami, ze kterých existence či neexistence smlouvy vyplývá. Současně s tím však SDEU jednoznačně konstatoval, že vnitrostátní soud musí prvotně posuzovat existenci závazku potud, pokud je to nezbytné pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudu. V tomto směru SDEU vedle jiného přímo vycházel ze stanoviska generálního advokáta Reischla k totožné věci ze dne 3. 12. 1981, který coby další důvody pro zachování mezinárodní příslušnosti soudu v případě sporu o existenci závazku uvedl skutečnost, že žalobce může stěží být spravedlivě nucen poskytnout více než důvodná tvrzení o svém nároku a soud má na podkladě čl. 20 Bruselské úmluvy svou mezinárodní příslušnost zkoumat již z úřední povinnosti.
19. V rozsudku ze dne 22. 3. 1983, ve věci C-34/82, Martin Peters Bauunternehmung GmbH proti Zuid Nederlandse Aannemers Vereniging, SDEU vysvětlil, že pojem smlouvy použitý v čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy je třeba vykládat autonomně, s přihlédnutím k účelu pravidel mezinárodní příslušnosti zavedených Bruselskou úmluvou.
20. V kontextu těchto skutečností je třeba připomenout, že ačkoliv se shora uvedený rozsudek SDEU ve věci C-38/81, Effer SpA vztahuje na text Bruselské úmluvy, z bodu č. 19 preambule nařízení Brusel I, stejně jako kupř. rozsudku SDEU ze dne 23. 4. 2009, ve věci C-533/07, F. P. a T. R. proti G. W.-L., jednoznačně vyplývá, že znění čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I je naprosto shodné se zněním čl. 5 bodu 1 první věty Bruselské úmluvy. Nařízení Brusel I se tak v tomto bodě velmi široce inspiruje Bruselskou úmluvou, se kterou, jak vyplývá z bodu 19 odůvodnění uvedeného nařízení, zamýšlel zákonodárce Společenství zajistit skutečnou kontinuitu. Cílem nařízení Brusel I je tedy aktualizovat Bruselskou úmluvu při dodržení její struktury a základních zásad a zajištění její kontinuity. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný důvod pro rozdílný výklad, požadavek soudržnosti vyžaduje, aby byl čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I přiznán stejný rozsah působnosti jako příslušnému ustanovení Bruselské úmluvy tak, aby byl zajištěn jednotný výklad Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I (viz v tomto smyslu rozsudek SDEU ze dne 1. 10. 2002, ve věci C-167/00, Verein für Konsumenteninformation proti K. H. H., bod 49).
21. Z uvedeného lze zcela jednoznačně dovodit použitelnost dosavadní judikatury SDEU, vztahující se k výkladu pojmu smlouvy v čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy, stejnou měrou též na výklad téhož pojmu v čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I, a to z hlediska rozsahu dokazování rozhodných skutečností pro posouzení existence smluvního vztahu, jakož i z hlediska splnění podmínek mezinárodní příslušnosti soudu v případě námitky neexistence či neplatnosti smlouvy, plnění z níž má být předmětem řízení.
22. Z judikatury SDEU vyplývá, že použití pravidla mezinárodní příslušnosti v čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I nevyžaduje uzavření smlouvy mezi dvěma osobami, předpokládá však existenci právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žalobcova žaloba (srov. například rozsudky SDEU ze dne 5. 2. 2004, ve věci C-265/02, Frahuil SA proti Assitalia SpA, body 24–26, ze dne 20. 1. 2005, ve věci C-27/02, P. E. proti Janus Versand GmbH, body 50–51, a ze dne 28. 1. 2015, C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc, bod 39). Soudy se proto měly zabývat otázkou, zda došlo mezi účastníky k dobrovolnému přijetí závazku, jehož předmětem má být sporné plnění, jedné strany vůči druhé.
23. Požadavky na rozsah dokazování stran přezkumu mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I SDEU vyjasnil mimo jiné v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc, když konstatoval, že rozsah kontrolních povinností vnitrostátních soudů při přezkumu mezinárodní příslušnosti je sice aspektem vnitrostátního práva, které nařízení Brusel I nemá za cíl sjednocovat, použitím vnitrostátních pravidel nicméně nesmí být ohrožen užitečný účinek nařízení Brusel I (bod 60 rozsudku). Povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se přitom mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I tak není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné pod číslem 94/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2207/17).
24. Dokazování všech skutečností tvrzených žalobkyněmi tedy není nezbytné. Stačí, má-li soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle dostupných informací včetně tvrzení žalované. Jestliže má soud relevantní informace k dispozici, není nutné již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provádět podrobné dokazování tak, jak by je soud prováděl před rozhodnutím ve věci samé. Provádění tak rozsáhlého dokazování není ostatně ani žádoucí, neboť v rámci posouzení podmínek mezinárodní příslušnosti mohou být prokazovány jiné skutečnosti (jiný rozsah skutečností), než jaké jsou prokazovány v rámci posouzení merita sporu ve světle hmotné úpravy rozhodného práva. To ostatně plyne z pojetí smlouvy ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I jako autonomního konceptu, kdy nelze vyloučit, že bude založena mezinárodní příslušnost podle daného ustanovení, ale po meritorním přezkumu dospěje soud k závěru, že smlouva ve smyslu rozhodného hmotného práva uzavřena nebyla.
25. Z uvedeného je zřejmé, že soudy měly vzít do úvahy všechny skutečnosti, na kterých žalobkyně postavily své přesvědčení o mezinárodní příslušnosti českých soudů a které uvedly v žalobě, a z nich vyjít, nebyly-li by žalovanou účinně vyvráceny. Neměly se přitom zabývat platností smlouvy ve světle oprávnění jednotlivých osob jednat jménem žalované, ale postačilo vyjít z tvrzení žalobkyň o zájmu žalované o akvizici majoritního podílu ve společnosti Hamé, a. s. a dalších společnostech a závazku žalobkyň poskytnout žalované služby, které pro ni byly potřebné k realizaci jejího záměru. Přihlédnout bylo třeba rovněž k chování osob, o kterých měly žalobkyně důvod se domnívat, že jednají jménem žalované (zda jejím jménem skutečně jednaly je již věcí posouzení ve věci samé), a to jak v bodě před zahájením poskytnutí služeb, v průběhu jejich poskytování a rovněž i v době po jejich poskytnutí. Zhodnocením těchto informací měly soudy dojít k relevantní odpovědi na otázku, zda žalobkyně převzaly závazek vůči žalované a zda jej tato, byť konkludentně, akceptovala. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, je jeho právní posouzení otázky mezinárodní příslušnosti neúplné a tudíž nesprávné.
26. Nejvyšší soud, vědom si své povinnosti podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie obrátit se na SDEU v případě, že v řízení před ním vyvstane otázka výkladu aktů přijatých unijními orgány, zkoumal, zda taková povinnost vznikla i v projednávané věci. S ohledem na skutečnost, že závěry lze učinit na základě shora citované judikatury SDEU, představuje rozsah přezkumu skutečností rozhodných pro stanovení mezinárodní příslušnosti acte éclairé a Nejvyššímu soudu tím pádem nevznikla povinnost k předložení předběžné otázky ve smyslu rozsudku SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità.
27. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud ještě připomíná, že dospěl-li by prvostupňový soud k závěru o absenci podmínek mezinárodní příslušnosti českých soudů ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I, jsou v posuzované věci k jeho zvážení i další modality vzniku závazku. V tomto směru tak lze v případě absence závazku ze smlouvy uvažovat např. o existenci závazku z nepřikázaného jednatelství anebo bezdůvodného obohacení a pravidlech mezinárodní příslušnosti podle čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I. Ten stanoví, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Jak přitom uvedl SDEU již ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 1988, ve věci C-189/87, A. K. proti B. S., M., Hengst and Co. a dalším, věci spojené s deliktní či kvazideliktní odpovědností ve smyslu čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy je třeba vykládat jako nezávislý koncept, jenž se vztahuje na všechny žaloby, které mají za cíl založit odpovědnost žalovaného a které nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy.
28. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, je v tomto směru nepatřičný, neboť Nejvyšší soud v daném rozhodnutí nevyloučil použití pravidla mezinárodní příslušnosti podle čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I v případě, kdy se ukáže, že nelze aplikovat čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I. Pojem „souběžné použití“ uvedený Nejvyšším soudem poukazuje na to, že v téže věci nelze dovodit mezinárodní příslušnosti zároveň z obou uvedených ustanovení, neboť ta se navzájem aplikačně vylučují (v jednom případě je podstatná existence smlouvy, ve druhé je podstatná její neexistence).
29. Pokud by soud prvního stupně dospěl k závěru o splnění podmínek mezinárodní příslušnosti podle čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I, zváží, podle kterého písmena daného ustanovení postupovat, když písm. a), na něž soud prvního stupně odkázal, je podle písm. c) použitelné jen v případě, kdy nelze vyjít z písm. b). Písm. b) přitom zřetelně hovoří právě o poskytnutí služby, jak ji žalobkyně popisují. Tato úvaha je podstatná pro stanovení hraničního určovatele [k rozdílu aplikace pravidla mezinárodní příslušnosti podle písm. a) a b) čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I srov. ŠUK, P. In: DAVID, L., IŠTVÁNEK, F., JAVŮRKOVÁ, N., KASÍKOVÁ, M., LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1783 a násl.].
30. Vzhledem k tomu, že odvolací soud pochybil při stanovení rozsahu rozhodných skutečností potřebných pro posouzení otázky mezinárodní příslušnosti, což samo o sobě vedlo Nejvyšší soud ke zrušení jeho rozhodnutí, nezabýval se Nejvyšší soud již námitkami dovolatelek směřujícími proti posouzení oprávnění jednotlivých osob smluvně vázat žalovanou. Tyto námitky se totiž týkají meritorního posouzení věci a úvahy o nich v danou chvíli jsou nadbytečné.
VI. Závěr
31. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně znovu posoudí mezinárodní příslušnost českých soudů ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b), popř. čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I ve světle shora uvedené judikatury SDEU a právního názoru dovolacího soudu.
32. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-