// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 27.11.2018
Alternativní petit a tzv. alternativa facultas u nároku na náhradu škody
Podstatou žalobního petitu formulovaného jako alternativa facultas je, že žalobce projevuje ochotu přijmout od žalovaného namísto plnění, které mu podle právního předpisu nebo smlouvy náleží, plnění jiné, na které nemá podle hmotného práva nárok; dává tím žalovanému na výběr, jakým způsobem svou povinnost splní. Z toho pak plyne, že je-li primárnímu petitu vyhověno, stanoví soud též plnění náhradní; jestliže však primárnímu petitu vyhovět nelze, nelze současně přiznat ani nárok na náhradní plnění.
V posuzované věci byl primárním petitem uplatněn nárok na náhradu škody uvedením do původního stavu a na úvaze žalovaného bylo ponecháno, zda se této povinnosti zprostí zaplacením peněžité částky. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. přitom v takovýchto případech stanovil prioritu relutární (peněžité) náhrady; jen požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, lze škodu nahradit naturální restitucí, tj. uvedením v předešlý stav (srov. § 442 odst. 2 obč. zák., přičemž podle § 2951 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, má naturální restituce přednost, i tak ovšem záleží na poškozeném, jaký způsob náhrady bude požadovat). Zákon sám (hmotné právo) tedy v případě odpovědnosti za škodu alternativní plnění nestanoví, neboť výběr způsobu náhrady má v rukou žalobce, jinými slovy sekundární plnění tak, jak je formuluje žaloba, nemá původ v hmotněprávním základu věci, a napadeným rozhodnutím tedy nebylo rozhodnuto o žalobě s alternativním petitem, ale právě s alternativou facultas.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2311/2018, ze dne 29. 8. 2018
Dotčené předpisy:
§ 79 odst. 1 o. s. ř.
§ 442 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 2951 odst. 1 o. z.
Kategorie: žaloba; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti rozsudku ze dne 2. 11. 2017, č. j. 25 Co 276/2017-167, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 11. 2016, č. j. 5 C 124/2013-137, tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému uvést na své náklady na parkovacím stání A48 v Praze 10, Na Slatince 3278/5, do původního stavu volně stojící garáž, případně podle své volby zaplatit žalovanému 48.384 Kč.
Žalobce v dovolání namítá, že nešlo o zákonem dovolenou svépomoc (§ 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“), jestliže žalovaný o své vůli odstranil žalobcův garážový box, stojící volně na žalobci pronajatém parkovacím stání ve společných prostorách domu ve správě žalovaného. Přehlíží však, že ačkoli odvolací soud jednání žalovaného za dovolenou svépomoc označil, jen na tomto závěru napadené rozhodnutí nestojí. Odvolací soud totiž především shledal nedovoleným svémocným (svévolným) jednání žalobce, který do tohoto místa nainstaloval garážový box, přestože jeho nájemní právo obsahovalo pouze oprávnění parkovat zde automobil. Uzavřel pak, že jednal-li žalobce v rozporu s účelem, za jakým byl daný prostor kolaudován, s právem vlastníka na určení způsobu využití jeho vlastnictví, s technickými normami i s domovním řádem, vytvořil tím protiprávní stav, a nelze mu tudíž poskytnout právní ochranu, jak požaduje žaloba o uvedení věci do původního stavu. Tento závěr odvolacího soudu ovšem dovoláním napaden nebyl.
Spočívá-li napadený rozsudek na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, nemůže být dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno či zpochybněno být nemohlo (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud je přitom vázán tzv. kvalitativním vymezením dovolacích důvodů, tedy může přezkoumávat napadené rozhodnutí jen v právních otázkách, které vymezí sám dovolatel (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Za tohoto stavu nemůže dovolací námitka nesprávnosti závěru o dovolené svépomoci žalovaného založit přípustnost dovolání, neboť řešení této otázky se vzhledem k nenapadenému závěru o protiprávnosti žalobního požadavku, který obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, nemůže projevit ve výsledku sporu.
Na věci pak nic nemění ani nedůvodná námitka dovolatele, že petit žaloby nebyl fakultativně alternativním (alternativa facultas), nýbrž čistě alternativním; podle jeho názoru má sekundární peněžité plnění (nárok na náhradu tvrzené škody) původ v hmotněprávním základu věci, a mělo být proto rozhodováno samostatně i o požadavku na peněžité plnění. S tímto závěrem nelze v dané věci souhlasit, vždyť právě podstatou žalobního petitu formulovaného jako alternativa facultas je, že žalobce projevuje ochotu přijmout od žalovaného namísto plnění, které mu podle právního předpisu nebo smlouvy náleží, plnění jiné, na které nemá podle hmotného práva nárok; dává tím žalovanému na výběr, jakým způsobem svou povinnost splní. Z toho pak plyne, že je-li primárnímu petitu vyhověno, stanoví soud též plnění náhradní; jestliže však primárnímu petitu vyhovět nelze, nelze současně přiznat ani nárok na náhradní plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4123/2009, publikované pod C 7782 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK). V posuzované věci byl primárním petitem uplatněn nárok na náhradu škody uvedením do původního stavu (nikoli vydání věci) a na úvaze žalovaného bylo ponecháno, zda se této povinnosti zprostí zaplacením peněžité částky. Občanský zákoník přitom v takovýchto případech stanoví prioritu relutární (peněžité) náhrady; jen požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, lze škodu nahradit naturální restitucí, tj. uvedením v předešlý stav (srov. § 442 odst. 2 obč. zák., přičemž podle § 2951 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, má naturální restituce přednost, i tak ovšem záleží na poškozeném, jaký způsob náhrady bude požadovat). Zákon sám (hmotné právo) tedy v případě odpovědnosti za škodu alternativní plnění nestanoví, neboť výběr způsobu náhrady má v rukou žalobce, jinými slovy sekundární plnění tak, jak je formuluje žaloba, nemá původ v hmotněprávním základu věci, a napadeným rozhodnutím tedy nebylo rozhodnuto o žalobě s alternativním petitem, ale právě s alternativou facultas.
Dospěl-li tudíž odvolací soud k závěru, že nelze vyhovět požadavku na primární plnění uvedením věci do původního stavu, a je tak nutno bez dalšího zamítnout i žalobu na peněžité plnění, rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a námitky žalobce proto ani zde nemohou podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání založit.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Autor: -mha-