// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 15.10.2018

Námitka rozporu cizího rozhodnutí s veřejným pořádkem

I. Mohl-li povinný uplatnit námitku výhrady veřejného pořádku v řízení o prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí podle Nařízení Brusel I a neučinil tak, nelze se jich s úspěchem domáhat ve fázi návrhu na zastavení exekuce. Námitka výhrady veřejného pořádku jako jiného důvodu ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pro který bude výkon rozhodnutí zastaven, zůstane tedy zachována jen potud, pokud nemohla být uplatněna, případně, jejíž argumentace nemohla být použita, již v řízení o prohlášení vykonatelnosti.

II. Obecně platí, že není bez dalšího v rozporu s veřejným pořádkem, pokud cizozemské právní normy přiznají v rámci tamních řízení konkrétním osobám určitá práva, popřípadě povinnosti, jež se potom promítají v možnosti stát se účastníkem řízení o výkon tohoto rozhodnutí v jiném státě, přestože právní úprava stran sporu ve státu uznání či výkonu je odlišná.

Namítá-li dovolatel, že rozpor s veřejným pořádkem je dán tím, že na základě české právní úpravy (manželských) majetkových poměrů a (jiných) závazkových vztahů by nemohlo dojít ke vzniku toho závazku, který byl cizozemským soudem uznán jako platný, a o němž by tedy naopak tuzemský soud nemohl rozhodnout tak, že by jeho rozhodnutí bylo poté exekučním titulem, pak o důvod, jenž by byl pro porušení veřejného pořádku relevantní ve vztahu k jinak vyznívajícímu cizozemskému rozhodnutí, nejde.

Platí totiž, že pouhá odlišnost právní úpravy, jejíž účinky v zemi výkonu rozhodnutí nevyvolají žádné zvlášť negativní důsledky pro tamější právní řád jako celek (nikoli jen vůči jednotlivému majetkovému institutu), výhradu rozporu s veřejným pořádkem založit nemohou.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 981/2018, ze dne 8. 8. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
čl. 34 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001

Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil usnesením ze dne 9. 10. 2017, č. j. 10 Co 295/2017-120, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 3. 2017, č. j. 42 EXE 3131/2012-85, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce pro 76.693,78 EUR s příslušenstvím, nařízené usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 EXE 3131/2012-26 ze dne 27. 7. 2012 (které nabylo právní moci dne 4. 6. 2014), a vedené na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí Úředního soudu Eschweiler – Senátu pro rodinné záležitosti, Spolková republika Německo, ze dne 10. 9. 2010, sp. zn. 13 F 141/10.

Označený soud dle příslušných německých předpisů dospěl k závěru o přípustnosti projednání dané věci před soudem pro rodinné záležitosti (přestože oprávněným byla právnická osoba, na kterou byla uplatněná pohledávka převedena), a uložil povinnému povinnost zaplatit oprávněné výše uvedenou částku, když potvrdil existenci půjčky na základě existence dlužního úpisu, jenž obsahoval i tzv. abstraktní uznání dluhu ve smyslu § 781 německého občanského zákoníku; původním věřitelem pohledávky byla (dnes již bývalá) manželka povinného Ch. A. Na návrh oprávněného bylo toto rozhodnutí soudu Spolkové republiky Německo usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 27. 12. 2011, č.j. 26 Nc 3001/2011-13, jež nabylo právní moci dne 27. 3. 2012, prohlášeno za vykonatelné.

Soud prvního stupně v řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce vyzdvihl skutečnost, že je zde pravomocné usnesení, kterým vykonávané cizozemské rozhodnutí bylo prohlášeno vykonatelným, proti němuž povinný nepodal opravný prostředek, přičemž nynější námitky proti vedení exekuce měl uplatnit právě v něm; v dané fázi exekučního řízení jsou již „zjevně nepřípustné“, zejména jestliže se tvrzeného rozporu s veřejným pořádkem dovolával už v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, jemuž Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 5. 2014, č.j. 10 Co 226/2014-38, nevyhověl. Soud posléze doplnil, že ani rozpor s veřejným pořádkem není v dané věci dán; nepostačí, že „české právo nezná institut cizího práva, na kterém je cizí rozhodnutí, které má být uznáno, založeno“.

Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nesouhlasil sice názorem, že se zde již nelze dovolat výhrady veřejného pořádku, nicméně ztotožnil se s úsudkem, že námitka rozporem s veřejným pořádkem, kterou vznesl povinný, důvodná není, a to v podstatě odkazem na důvody vyslovené soudem prvního stupně.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže odvolací soud neshledal, že je v jeho¨věci dán důvod zastavení nařízené exekuce, spočívající v tom, že její vedení je v rozporu s veřejným pořádkem. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. je podle jeho názoru založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a to jmenovitě následujících:

a) „zda rozhodnutí cizozemského soudu, kterým je uložena povinnost ze závazku vzniklého v právních vztazích, náležejících do německého rodinného práva, kterou by podle hmotně právních předpisů českého práva … nemohl uložit český soud, pokud by o takovém sporu rozhodoval, je v souladu s veřejným pořádkem nebo se mu příčí, a je dána překážka uznání a vykonatelnosti takového rozhodnutí, ve smyslu ustanovení § 64 písm. d) zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním …“,

b) „otázka neměnnosti charakteru (vlastností) právního vztahu, platí-li pro určitý typ právních vztahů speciální zákonná úprava práv a povinností, při postoupení pohledávky z takového právního vztahu“.
(tolik citace)

Bližší argumentační rozvedení dovolacích otázek staví dovolatel na předpokladu, že nelze existenci českého manželského majetkového práva pominout ani v řízení o exekuční vymožení pohledávky, jež vznikla mezi manžely v době trvání manželství. Jestliže totiž v jiných řízeních (sp. zn. 9 C 209/2009 Okresního soudu Plzeň – sever a sp. zn. 15 C 121/2009 Okresního soudu Chebu, v nichž se bývalá manželka Ch. A. domáhala určení, že konkrétní nemovitosti situované na území České republiky jsou součástí společného jmění manželů) vycházely české soudy z existence společného jmění dle českého práva (dále jen „SJM“), musí se tímto prizmatem – a principy, na nichž je toto společné jmění založeno – posuzovat i řízení exekuční (byť s cizozemským exekučním titulem); přitom za těchto předpokladů by smlouva o půjčce ohledně majetku náležejícího do SJM nemohla být platně uzavřena a nevznikla by tedy ani nyní vymáhaná pohledávka. Pohledávka by z pohledu českého práva nevznikla ani z důvodu absence faktického plnění původní věřitelky povinnému, neboť abstraktní závazek v této podobě české právo nezná. Nucený výkon takové pohledávky, byť přiznané (cizozemským rozhodnutím), považuje dovolatel za výkon, který je v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu ustanovení § 64 písm. d) ZMPS a ustanovení čl. 34 odst. 1 Nařízení Rady ES č. 44/2001.

Druhou vadou napadeného rozhodnutí je podle dovolatele, že odvolací soud nezohlednil okolnost původního charakteru pohledávky jakožto majetkového vztahu mezi manželi, zatímco stávajícím oprávněným je právnická osoba; je však samozřejmé, že postoupením pohledávky této právnické osobě se její charakter – z pohledu obrany proti ní – nemohl změnit.

Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 9. 10. 2017 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 19. 6. 2012.

Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) řádně zastoupenou advokátem (§ 241 o. s. ř.), odpovídá i požadavku náležitého uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237, § 241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulované dovolací důvody (§ 241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), které tyto předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihují.

Dovolání je tak podáním formálně bezvadným.

Dovolateli jest dále přisvědčit, že (první) jím formulovaná právní otázka je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. otázkou v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zejména z důvodu komplexnosti a daných specifických skutkových poměrů, pročež je namístě uzavřít, že dovolání je přípustné.

Dle § 52 odst. 1 e. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

Dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je výkon rozhodnutí nepřípustný, se typicky spojují s vadami exekučního titulu [pokud nezpůsobují jeho (materiální) nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], s pochybeními při nařízení výkonu, s relevantně rušivými okolnostmi při provádění výkonu, případně se specifickým jednáním povinného, vznese-li například důvodně námitku promlčení apod. (srov. též Kůrka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s., 2004, strana 387).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98, uvedl, že aby výkon byl prohlášen za nepřípustný, musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzívně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo.

Oním jiným důvodem pro zastavení exekučního řízení má být dovolatelem tvrzený rozpor s tuzemským veřejným pořádkem.

Před samotným posouzením, zda námitka rozporu s veřejným pořádkem spadá do výše nastíněného rámce, je namístě přihlédnout ke skutečnosti, že exekučním titulem je cizozemské rozhodnutí, které podléhalo prohlášení vykonatelnosti podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I.“), přičemž prohlášení vykonatelnosti v zásadě spočívá v posouzení, zda jsou splněny formální náležitosti uvedené v čl. 53, aniž by rozhodnutí bylo přezkoumáváno podle čl. 34 a 35 – tj. včetně výhrady veřejného pořádku (srov. čl. 41 Nařízení Brusel I.). Podle čl. 43 odst. 1 Nařízení Brusel I. může proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti kterákoli strana podat opravný prostředek, a podle jeho čl. 45 platí, že soud, u něhož je opravný prostředek podán, zamítne nebo zruší prohlášení o vykonatelnosti rozhodnutí (sice) pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35, nicméně právě tím (odtud se podává) se tento opravný prostředek stává primárním právním nástrojem, který umožňuje přezkum – zde klíčové – námitky výhrady veřejného pořádku, pro jehož rozpor s právem členského státu by takové rozhodnutí být uznáno nemělo, resp. nemohlo (tj. čl. 34 odst. 1 Nařízení Brusel I.).

Opravného prostředku však dovolatel nevyužil.

K možnosti dalších opravných prostředků proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) poté, co je cizí rozhodnutí prohlášeno za vykonatelné, uvádí Evropský soudní dvůr, že opravné prostředky, které jsou k dispozici podle národního práva, nelze použít v případě, kdy je takový opravný prostředek podán proti nařízení výkonu cizího soudního rozhodnutí, které bylo prohlášeno za vykonatelné, je-li tento opravný prostředek uplatněn stejnou osobou, jež mohla podat opravný prostředek proti prohlášení vykonatelnosti, a je založen na stejné argumentaci, na níž mohl být založen opravný prostředek proti prohlášení vykonatelnosti. Za takové situace by se napadení nařízení výkonu rovnalo novému projednání prohlášení vykonatelnosti poté, co již uplynula lhůta stanovená v čl. 36 větě druhé, a ve svém důsledku by způsobilo neúčinnost daného ustanovení (srov. rozsudek Soudního dvora ES ze dne 4. února 1988, ve věci 145/86, Horst Ludwig Martin Hoffmann proti Adelheid Krieg).

Výše uvedené lze z logiky věci vztáhnout i do té fáze exekučního řízení, v níž jde již o provedení exekuce, a to k té další (specifické) obraně povinného, jež se identifikuje s návrhem na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť není-li za uvedených okolností k dispozici takový opravný prostředek proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), nelze se ani úspěšně domáhat zastavení výkonu (exekuce), pakliže jeho důvodem by mělo být tvrzení této vady samotného exekučního titulu; jinak by bylo dosaženo téhož, co Soudní dvůr – viz výše – pokládá za vyloučené.

Jinými slovy, mohl-li dovolatel uplatnit výše uvedené námitky v řízení o prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí a neučinil tak, nelze se jich nyní s úspěchem domáhat ve fázi návrhu na zastavení exekuce – ostatně se jich domáhal i v rámci odvolání o nařízení exekuce, kterým nebylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2014, č.j. 10 Co 226/2014-38, vyhověno rovněž.

Námitka výhrady veřejného pořádku jako jiného důvodu ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pro který bude výkon rozhodnutí zastaven, zůstane tedy zachována jen potud, pokud nemohla být uplatněna, případně, jejíž argumentace nemohla být použita, již v řízení o prohlášení vykonatelnosti.

Důsledky tohoto názoru však nelze přenést do věci nyní posuzované, neboť dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a takový zde chybí; právní otázku, kterou odvolací soud vyřešil odlišně, dovolatel – logicky – neotevřel, jelikož odvolacím soudem zastávaný právní názor byl jeho procesní pozici příznivý.

Leč dovolání ani tak není důvodné, protože dovolatelova námitka výhradou veřejného pořádku v dané věci efektivně uplatnitelná není.

Ustálená soudní praxe Soudního dvora normuje, že výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, ve kterých by uznání účinků cizího rozhodnutí bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 4. února 1988, ve věci 145/86 H. L., M. H. proti A. K.).

Pojem veřejného pořádku zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, zejména právo být slyšen; jelikož i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno, lze ve státě uznání zohlednit jen zcela zásadní procesní vady spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (Viktor Vaške: Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice, 1. vydání, Praha 2007, 491 s., s. 45).

Také z rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-7/98, Krombach v. Bamberski, nebo C-38/98 Régie Nationale des Usines Renault SA v. Mexicar Spa a Orazio Formento) se podává, že rozpor s veřejným pořádkem se týká případů, kdy v řízení, z něhož příslušné rozhodnutí cizozemského soudu vzešlo, byla porušena základní práva účastníka řízení, přičemž daný rozpor musí být takového stupně, že porušuje základní principy právního řádu členského státu, ve kterém je podán návrh na uznání.

Ochrana základních práv jednotlivce patří k ústředním principům právního řádu v České republice a představuje jeho klíčový prvek; proto uznání rozhodnutí, které neobstojí z hlediska ochrany základních práv, by bylo v rozporu s veřejným pořádkem a v konečném důsledku i se samotným ústavním pořádkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1877/2016); půjde tedy o porušení podstatné právní zásady, jež nese znaky práva základního. Za takovou zásadu však nelze bez dalšího mít – jak míní odvolatel – kolizi s čl. 11 Listiny základních práva a svobod, neboť každé rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost k peněžitému plnění, má – samozřejmý – reflex do „práva vlastnit majetek“.

Obecně platí, že není bez dalšího v rozporu s veřejným pořádkem, pokud cizozemské právní normy přiznají v rámci tamních řízení konkrétním osobám určitá práva, popřípadě povinnosti, jež se potom promítají v možnosti stát se účastníkem řízení o výkon tohoto rozhodnutí v jiném státě, přestože právní úprava stran sporu ve státu uznání či výkonu je odlišná.

Namítá-li dovolatel, že rozpor s veřejným pořádkem je dán tím, že na základě české právní úpravy (manželských) majetkových poměrů a (jiných) závazkových vztahů by nemohlo dojít ke vzniku toho závazku, který byl cizozemským soudem uznán jako platný, a o němž by tedy naopak tuzemský soud nemohl rozhodnout tak, že by jeho rozhodnutí bylo poté exekučním titulem, pak o důvod, jenž by byl pro porušení veřejného pořádku relevantní ve vztahu k jinak vyznívajícímu cizozemskému rozhodnutí, nejde. Platí totiž, že pouhá odlišnost právní úpravy, jejíž účinky v zemi výkonu rozhodnutí nevyvolají žádné zvlášť negativní důsledky pro tamější právní řád jako celek (nikoli jen vůči jednotlivému majetkovému institutu), výhradu rozporu s veřejným pořádkem založit nemohou; opak by vedl ve svých důsledcích k nepřípustnému přezkoumání věcné správnosti cizozemského rozhodnutí (viz čl. 45 odst. 1 Nařízení Brusel I.). Není proto rozhodné, že tuzemské soudy, dle tvrzení dovolatele, již ohledně určitých majetkových nároků, vycházejících z právních poměrů mezi oprávněným a Ch. A., aplikovaly českou hmotněprávní úpravu společného jmění manželů (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2302/2017).

Právě posléze řečené postačí k úsudku, že druhá dovolatelova námitka, odvíjející se od skutečnosti, že pohledávka Ch. A. byla postoupena na oprávněnou „právnickou osobu“, je – z pohledu výhrady veřejného pořádku – bez významu rovněž, a to zjevně.

Na výše uvedeném argumentačním základě – a cestou shrnutí – je odůvodněn celkový závěr, že napadené usnesení odvolacího soudu, ve výsledku jím vedeného řízení, je správné, a dovolání povinného proto Nejvyšší soud podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu dle ustanovení § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů