// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 25.09.2018

Přípustnost dovolání v bagatelní věci od 30. 9. 2017

Podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy). Na tom nic nemění ani okolnost, že předmětem řízení jsou nároky na náhradu újmy na zdraví.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 28.6. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Kategorie: dovolání; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2017, č. j. 17 Co 29/2017-137, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 11. 2016, č. j. 7 C 209/2016-83, jímž okresní soud zamítl žalobu o zaplacení 57.534,30 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce utrpěl 17. 8. 2015 zranění na tobogánu v prostorách žalované, když se zaklínil uvnitř tobogánu a následně do něj narazil další návštěvník. Žalobou uplatněná částka se skládá z nároku na náhradu bolestného ve výši 33.391,80 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku žalobce ve výši 23.170 Kč a částky 972,50 Kč za cestovné. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu i s právním závěrem, že žalovaná vynaložila veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, a své odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností dle § 2924 o. z. se zprostila. Především bylo vyvráceno skutkové tvrzení žalobce, že se uvnitř tobogánu ocitl bez vody, a proto v něm uvízl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky hmotného práva, jež dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a to zda se žalovaná zprostila odpovědnosti za újmu vzniklou při provozní činnosti, konkrétně, zda lze po žalované rozumně požadovat, aby do tobogánu nainstalovala lepší kontrolní zařízení. Dovolatel považuje napadené rozsudky za nepřezkoumatelné. Nesouhlasí se závěrem, že žalovaná vynaložila veškerou péči, kterou po ní bylo možno rozumně požadovat, a zprostila se odpovědnosti za škodu. V dalších bodech se dovolatel věnuje jednotlivým závěrům odvolacího soudu, s nimiž nesouhlasí, a vyvozuje z nich porušení svých procesních práv. Za překážku přípustnosti dovolatel nepovažuje okolnost, že jím uplatněné dílčí nároky jednotlivě nedosahují zákonného limitu 50 000 Kč a (s poukazem na judikaturu Ústavního soudu) dovozuje, že finanční limit přípustnosti dovolání se v dané věci neuplatní. Navrhl proto, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil buď odvolacímu, nebo okresnímu soudu.

Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu k výkladu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání jako bagatelní, popřípadě je zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření.

Ke změně ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. důvodová zpráva k citované novele uvádí: „Ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, nevylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit.“ I z tohoto zřetelně formulovaného záměru je tedy zřejmé, že účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání.

Dovolací soud nesouhlasí s názorem dovolatele, že ze dvou možných výkladů ustanovení o přípustnosti dovolání je nutno volit ten, který dovolací přezkum umožňuje. Takový názor zcela přehlíží okolnost, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a že z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) dovodil, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž že může podléhat určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Právě uvedené pak platí také pro požadavky, jimiž zákonodárce podmiňuje přístup k řádným a mimořádným opravným prostředkům. Z povahy těchto prostředků, jakož i ze skutečnosti, že tyto prostředky nejsou garantovány ústavním pořádkem, pak samozřejmě vyplývá, že zákonodárce má v tomto směru daleko širší možnost uvážení. Zejména u mimořádných procesních prostředků totiž platí, že zákonodárce jejich zakotvením v právním řádu sleduje určitý specifický cíl, který nespočívá v pouhém poskytnutí dalšího soudního přezkumu konkrétního sporu. Tak je tomu i u dovolání. Mimořádný opravný prostředek dovolání mívají (za splnění dalších podmínek) účastníci řízení k dispozici poté, co jejich věc byla již minimálně dvakrát posouzena soudy nižších stupňů, a nyní žádají, aby se jí zabýval přímo Nejvyšší soud, tedy jeden z vrcholných orgánů soudní moci v České republice (čl. 92 Ústavy České republiky). Již jen z právě uvedeného je zřejmé, že přístup k dovolacímu řízení může zákonodárce podmínit řadou požadavků, a to včetně požadavků kladených na formu a obsah podání, které účastník řízení Nejvyššímu soudu předkládá. Tyto požadavky mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání [srov. např. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu stanovící tzv. majetkový census]. V obecné rovině totiž není cílem právní úpravy v občanském soudním řádu, aby Nejvyšší soud projednal co největší množství sporů (lze ostatně vyjádřit pochybnost, zda zvyšováním počtu soudních instancí dochází ke zkvalitnění rozhodovací činnosti a ke spravedlivějšímu rozhodování jednotlivých případů), nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce (a ústavodárce) významné.

Dovolatel sám připouští, že smyslem finančního limitu („majetkového censu“) je umožnit přezkum rozhodnutí v záležitostech svojí majetkovou hodnotou významných a méně významné spory ponechat mimo dovolací přezkum. Tato správná teze a výše uvedený účel činnosti Nejvyššího soudu by však nebyly naplněny, pokud by nahodilé spojení skutkově samostatných bagatelních nároků, jež projednávány samostatně by zákonný limit nepřekročily, mělo za následek založení přípustnosti dovolání ohledně všech těchto dílčích nároků. Dovolací soud by tak byl nucen přezkoumávat naplnění všech předpokladů opodstatněnosti nároků co do jejich základu i výše (bylo-li by dovolatelem zpochybněno), ač některé popřípadě všechny tyto nároky by byly bagatelní (tedy nejen nedosahovaly limitu 50 000 Kč, ale mohly by být i o několik řádů nižší). Takový výklad je nutno odmítnout pro jeho zjevnou absurdnost i pro možnost snadného zneužití (spojení skutečně sporných nízkých nároků s nároky fiktivními).

Štěpení nároku Ústavní soud v obecné rovině jako ústavně konformní aproboval (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2884/08 ze dne 18. 3. 2009, N 60/52 SbNU 591). Zdůraznil, že hranice přípustnosti, které zákonodárce zakotvil, sledují premisu, že dvojinstanční proces je zásadně s to zaručit správné a spravedlivé rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží své rozhodnutí vadou, má takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a citelný. Práh této citlivosti je v řízení o dovolání primárně odvíjen od kvantifikovatelného (měřitelného) zásahu odvolacího soudu do rozhodování soudu prvního stupně, jímž se rozdílně konstituují či deklarují práva a povinnosti v právních vztazích v řízení vystupujících stran. Ústavní soud neakceptoval jen tzv. účelové štěpení, které účastníkům řízení nespravedlivě brání v přístupu k Nejvyššímu soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 117/04 ze dne 3. 3. 2005, N 37/36 SbNU 413, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 681/09 ze dne 20. 10. 2009, N 221/55 SbNU 75). Dovolatelem citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2143/16 ze dne 19. 12. 2017 a sp. zn. IV. ÚS 3153/15 ze dne 27. 9. 2016 se týkají přípustnosti odvolání podle právní úpravy účinné do 29. 9. 2017 (která se svou dikcí lišila od úpravy přípustnosti dovolání) a nároků založených na jednom skutkovém základě.

Na uvedených závěrech nic nemění ani okolnost, že předmětem řízení jsou nároky na náhradu újmy na zdraví. Dovolatelem citovanou judikaturu Ústavního soudu zabývající se hmotněprávní povahou těchto nároků a vyžadující plné odškodnění újmy na zdraví nelze vykládat v tom smyslu, že by zásadním způsobem měnila procesní pravidla posuzování přípustnosti dovolání.

Dovolací soud tedy uzavírá, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy).

Byl-li odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o žalobě na náhradu škody sestávající ze tří samostatných nároků – bolestného ve výši 33.391,80 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 23.170 Kč a náhrady cestovného ve výši 972,50 Kč (k příslušenství se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního limitu podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží), nepřesahuje ani jeden z těchto dílčích nároků 50 000 Kč, proto je dovolání nepřípustné a dovolací soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů