// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 19.09.2018
Zavinění na zastavení exekuce ve smyslu § 89 ex. řádu
S náležitou opatrností a uvážlivostí má oprávněný jednat nejen v době, kdy podává exekuční návrh, ale i po celou dobu exekučního řízení, tedy i v případě, že povinný během exekuce uvede, že oprávněnému již během exekučního řízení zcela splnil povinnost, která mu byla exekučním titulem uložena a že exekuce z toho důvodu nadále nemá probíhat.
Jestliže se oprávněný za takové situace zachová tak, že popře, že by mu povinný plnil, ale následným šetřením se ukáže, že ze strany povinného skutečně plněno bylo a že oprávněný tuto skutečnost, přestože sám plnění přijal a stvrdil svým podpisem, svévolně popřel, nelze dojít k jinému závěru, než že to je oprávněný a nikoliv povinný, kdo má nést náklady exekuce i náklady protistrany (zde povinných), jež vznikly za účelem prověření tvrzení povinného, že již oprávněnému plnil.
Pojem „zavinění“ na zastavení exekuce ve smyslu ustanovení § 89 ex. řádu s přihlédnutím k ustanovení § 271 o. s. ř. je zde třeba vyložit nejen s přihlédnutím k tomu, že exekuční návrh byl podán po právu, protože povinný dobrovolně nesplnil povinnost, která mu byla uložena exekučním titulem, ale i tak, že nikoliv povinný, ale oprávněný porušením své povinnosti k náležité uvážlivosti a opatrnosti způsobil, že v rámci exekuce muselo dojít k šetření, zda strana povinná v průběhu exekuce již oprávněnému zaplatila plnění z exekučního titulu. Úsek exekuce, v němž byl exekučním soudem projednán a rozhodnut návrh povinných na zastavení exekuce, se tak uskutečnil pro zavinění na straně oprávněného; nikoliv oprávněný, ale povinní byli v tomto relativně samostatném úseku exekuce úspěšní, a proto povinní vůči oprávněnému zásadně mají právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 903/2018, ze dne 6. 6. 2018
Dotčené předpisy:
§ 271 o. s. ř.
§ 89 zák. č. 120/2001 Sb.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 11. 7. 2014, č. j. 24 EXE 211/2013-140, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Ing. Radimem Opletalem, Exekutorský úřad Olomouc, pod sp. zn. 57 EX 390/2013, na základě pověření vydaného Okresním soudem v Prostějově dne 21. 2. 2013 pod č. j. 24 EXE 211/2013-39.
K odvolání povinných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 5. 2017, č. j. 12 Co 505/2014-349, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se předmětná exekuce zastavuje (výrok I.) a rozhodl, že povinní jsou povinni nahradit společně a nerozdílně soudnímu exekutorovi Mgr. Janu Valentovi na nákladech exekuce částku 7 865 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.), dále že povinnému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.), a že oprávněný je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Prostějově na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 10 866 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok IV.). Ohledně výroků týkajících se náhrady nákladů řízení odvolací soud uzavřel, že principy, na kterých je založena právní úprava nákladů exekuce v hlavě sedmé exekučního řádu (§ 87 až 89a), jsou totožné s principy úpravy nákladů výkonu rozhodnutí v ust. § 270 a § 271 o. s. ř. Jde o hodnocení procesního postupu oprávněného především v tom směru, zda při náležité obezřetnosti, kterou lze od něho očekávat (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), mohl zastavení exekuce předejít či mu zabránit. Zavinění oprávněného na zastavení exekuce nelze spatřovat především tehdy, pokud je tato zastavena pro chování povinného – tak tomu je například právě v případě, kdy povinný dodatečně, tedy po zahájení exekučního řízení (po podání exekučního návrhu k soudnímu exekutorovi) vymáhanou povinnost splní. V posuzovaném případě povinní vymáhanou pohledávku „dobrovolně“ uhradili oprávněnému až po zahájení řízení (§ 35 odst. 2 ex. řádu) a poté, co byl exekutor pověřen vedením exekuce ve smyslu ust. § 43a ex. řádu a právě tato skutečnost vedla v konečném důsledku k zastavení exekuce. Procesní zavinění na zastavení exekuce tak nepochybně leží na straně povinných, kteří dodatečně vymáhanou povinnost splnili, pročež k jejich tíži musí jít v obecné rovině náhrada nákladů řízení oprávněného i nákladů exekuce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali povinní dovolání. Namítají, že odvolací soud nerozhodl o nároku povinných na náhradu nákladů řízení (a to i přesto, že jej uplatnili a vyčíslili) a pouze se jím stručně zabýval v závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dle jejich názoru se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2917/2014, i od četných nálezů Ústavního soudu, když nerozhodl o všech nákladech řízení. Oprávněný se bezdůvodně a usilovně bránil zastavení exekuce a byl fakticky v zastavovacím řízení neúspěšný. Řízení dále neuváženě a svévolně prodlužoval, v důsledku čehož vznikly povinným vysoké náklady řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
V rámci posouzení, zda je dovolání přípustné, se Nejvyšší soud nejprve zabýval tím, zda usnesení odvolacího soudu obsahuje výrok, z něhož se jasně podává, že povinní nemají mít právo na náhradu nákladů exekuce vůči oprávněnému ani jde-li o úsek exekuce, v němž bylo rozhodováno o předmětném návrhu povinných na zastavení exekuce. Odvolací soud mimo jiné výrokem III. dovoláním napadeného usnesení rozhodl tak, že „oprávněnému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů“. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je naprosto zřejmé, že tímto výrokem odvolací soud vyjádřil vůli, že nejen oprávněný, ale ani povinní nemají mít právo na náhradu svých nákladů, které jim během řízení o zastavení exekuce před soudy obou stupňů vznikly, když výše uvedená formulace je použita proto, o nákladech řízení bylo rozhodováno při využití ustanovení § 150 o. s. ř. a nikoliv podle ustanovení § 142 o. s. ř., a právě proto není namístě využít formulace, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ (srov. s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 10 Co 881/2005). Proto je bez pochyb, že odvolatelé brojí proti výroku III. rozhodnutí odvolacího soudu (kterým bylo, i když nevýslovně, rozhodnuto o tom, že povinní vůči oprávněnému nemají právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce před soudy obou stupňů), s tím, že jim mělo být vůči oprávněnému přisouzeno právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do novely o. s. ř. č. 296/2017 Sb. je podstatné též to, že dovolatelé (povinní) před odvolacím soudem uplatnili požadavek, aby jim bylo na náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce vůči oprávněnému přisouzeno celkem 291 013 Kč, tedy částka převyšující 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Icdo 34/2013).
Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo právně významné, který z účastníků exekuce je povinen k náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce ve smyslu § 89 ex. řádu, jestliže návrh na zastavení exekuce podali povinní pouze proto, že během exekuce oprávněnému plnili povinnost uloženou exekučním titulem (takže exekuce nadále neměla být vedena), ale oprávněný tuto skutečnost popřel, a to za situace, kdy povinní s návrhem na zastavení exekuce uspěli. Vzhledem k tomu, že shora uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech řešena, je dovolání podle ust. § 237 o. s. ř. přípustné.
Podle ust. § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „ex. řádu“), dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.
Podle ust. § 271 o. s. ř. dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že o náhradě nákladů exekuce při jejím zastavení se použije § 89 ex. řádu ve spojení s kritérii obsaženými v § 271 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3422/2017). Na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů exekuce měla být přenášena pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, když oprávněný podal exekuční návrh, ačkoli byl seznámen s poznatky, z nichž se dal předvídat neúspěch takové exekuce, a nedostál tak požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4287/2014).
S náležitou opatrností a uvážlivostí má oprávněný zcela jistě jednat nejen v době, kdy podává exekuční návrh, ale i po celou dobu exekučního řízení, tedy i v případě, že povinný během exekuce uvede, že oprávněnému již během exekučního řízení zcela splnil povinnost, která mu byla exekučním titulem uložena a že exekuce z toho důvodu nadále nemá probíhat. Jestliže se oprávněný za takové situace zachová tak, že popře, že by mu povinný plnil, ale následným šetřením se ukáže, že ze strany povinného skutečně plněno bylo a že oprávněný tuto skutečnost, přestože sám plnění přijal a stvrdil svým podpisem, svévolně popřel, nelze dojít k jinému závěru, než že to je oprávněný a nikoliv povinný, kdo má nést náklady exekuce i náklady protistrany (zde povinných), jež vznikly za účelem prověření tvrzení povinného, že již oprávněnému plnil. Pojem „zavinění“ na zastavení exekuce ve smyslu ustanovení § 89 ex. řádu s přihlédnutím k ustanovení § 271 o. s. ř., je třeba vyložit nejen s přihlédnutím k tomu, že exekuční návrh byl podán po právu, protože povinný dobrovolně nesplnil povinnost, která mu byla uložena exekučním titulem, ale i tak, že nikoliv povinný, ale oprávněný porušením své povinnosti k náležité uvážlivosti a opatrnosti způsobil, že v rámci exekuce muselo dojít k šetření, zda strana povinná v průběhu exekuce již oprávněnému zaplatila plnění z exekučního titulu. Jestliže tedy povinní v daném případě podali návrh na zastavení exekuce pouze proto, že oprávněný popřel, že by mu v průběhu exekučního řízení již plnili, a povinní s návrhem na zastavení exekuce uspěli, protože bylo prokázáno, že k jejich plnění z exekučního titulu k rukám oprávněného skutečně došlo, je na místě uzavřít, že úsek exekuce, v němž byl exekučním soudem projednán a rozhodnut návrh povinných na zastavení exekuce, se uskutečnil pro zavinění na straně oprávněného a že nikoliv oprávněný, ale povinní byli v tomto relativně samostatném úseku exekuce úspěšní, a proto povinní vůči oprávněnému zásadně mají právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Za výše popsaných okolností lze totiž podstatu návrhu povinných na zastavení exekuce spatřovat v ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť jím brojili proti stále probíhající exekuci, která vůči nim následkem plnění k rukám oprávněného během exekuce již neměla být vedena. Tento fakt má nákladové důsledky v neprospěch oprávněného (§ 89 ex. řádu), protože právě oprávněný popřením skutečnosti, že plněním z exekučního titulu byl oprávněnými uspokojen již v dřívějším průběhu exekuce, zavinil, že povinní museli situaci řešit podáním návrhu na zastavení exekuce. Odůvodnil-li odvolací soud své rozhodnutí tak, že povinní nemohou mít právo na náhradu nákladů exekuce vůči oprávněnému ani za relativně samostatný úsek exekuce, v němž bylo prověřováno jejich (ze strany oprávněného zpochybněné) tvrzení, že oprávněnému během exekučního řízení plnili, není jeho právní názor správný.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Výrok III. bylo potřeba zcela zrušit proto, že rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky je (srov. s ust. § 142 a násl. o. s. ř.) nedílným celkem, takže je třeba, aby odvolací soud měl úplný prostor ke komplexnímu rozhodnutí o náhradně nákladů exekuce mezi oprávněným a povinnými.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-