// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 19.07.2018

Uznání a výkon cizího rozsudku pro zmeškání, který nebyl žalovanému doručen

Pod demonstrativní výčet skutečností, které brání uznání a výkonu cizího rozhodnutí ve smyslu § 64 písm. c) zák. č. 97/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2012, lze zařadit i jiné skutečnosti, jsou-li namítány, tedy i nedoručení rozsudku žalovanému (povinnému), pokud by mu tím byla odňata možnost řádně se účastnit řízení.

Nedoručení rozsudku pro zmeškání povinnému však v projednávané věci nevede automaticky k závěru, že rozsudek nelze uznat (že doručení představuje skutečnost, na které lze bezpodmínečně trvat). Rozhodující je procesněprávní úprava státu, v němž byl rozsudek vydán. Jestliže totiž podle této procesní úpravy není proti kontumačnímu rozsudku přípustný žádný opravný prostředek, jehož podání je odvislé od doručení daného rozsudku (typicky z hlediska počítání běhu lhůty pro uplatnění opravného prostředku), nelze uvažovat o tom, že by nedoručením takového rozsudku byl žalovaný omezen v další účasti na řízení, neboť jeho vydáním je řízení skončeno a dále již nemůže pokračovat. Teprve na základě posouzení procesněprávní úpravy státu, v němž byl rozsudek vydán, lze dovodit, zda soud cizího státu postupoval v souladu s touto úpravou a zda nedoručení rozsudku pro zmeškání, počítá-li právní úprava s takovou možností, vede k porušení práva účastníka řádně se zúčastnit řízení ve smyslu § 64 písm. c) ZMPS.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4725/2017, ze dne 9. 5. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 64 písm. c) zák. č. 97/1963 Sb. ve znění do 31. 12. 2012
§ 48 zák. č. 97/1963 Sb.

Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 72 EXE 3449/2012-481, zamítl návrh oprávněného (doručený soudnímu exekutorovi dne 10. 10. 2012) na nařízení exekuce na majetek povinného podle rozsudku Nejvyššího soudu státu Arizona v okrese Maricopa a za tento okres, USA, ze dne 30. 9. 2011, č. j. CV2009-092456, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 100 000 USD s příslušenstvím, oprávněnému uložil zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení 61 347 Kč k rukám jeho zástupce a soudnímu exekutorovi JUDr. J. P., nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení.

Obvodní soud vyšel ze zjištění, že povinnému byla v rámci řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 0 Cd 89/2010 doručena žaloba, předvolání k jednání, sdělení soudu a prohlášení advokáta. V rámci řízení vedeného pod sp. zn. 0 Cd 5/2010 byla dále doručena žaloba a předvolání k jednání. Nebylo mu doručováno rozhodnutí, které má být exekučním titulem v tomto řízení. Tím byla podle názoru soudu prvního stupně povinnému odňata možnost řádně se účastnit řízení. S ohledem na § 64 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále též jen „ZMPS“), poté dovodil, že rozsudek Nejvyššího soudu státu Arizona v okrese Maricopa ze dne 30. 9. 2011, č. j. CV2009-092456, není způsobilým exekučním titulem.

Městský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Oprávněnému uložil zaplatit povinnému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 9 550 Kč a soudnímu exekutorovi JUDr. J. P. nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že v případě, kdy je účastníkem řízení zpochybněna správnost doložky vykonatelnosti a vyvstanou tak pochybnosti o tom, zda byl exekuční titul doručen, je soud oprávněn (povinen) vést potřebná zjištění [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99 (uveřejněné pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1102/2007]. V případě nedoručení exekučního titulu, který je základním předpokladem formální vykonatelnosti, dochází k tomu, že soud exekuční návrh zamítne, neboť představuje překážku pro uznání rozhodnutí ve smyslu § 64 písm. c) ZMPS.

Odvolací soud uvedl, že ustanovení § 64 písm. c) ZMPS je ustanovením dispozitivním, z čehož plyne možnost exekučního soudu zkoumat nejen doručení návrhu a předvolání, ale i jiné skutečnosti nasvědčující, že účastník neměl v řízení, v rámci něhož byl cizí exekuční titul vydán, možnost se bránit a realizovat procesní práva, na nichž český právní řád trvá; jinak by nebyla zaručena rovnost všech účastníků, zakotvená v § 48 ZMPS. Český právní řád trvá v případě vydání rozsudku pro zmeškání, jenž je obdobou předmětného exekučního titulu vydaného americkým soudem, na tom, že exekuční titul musí být žalovanému vždy doručen do vlastních rukou, jinak jej nelze považovat za vykonatelný. Za nedůvodný odvolací soud považuje odvolatelův odkaz na rozhodnutí týkající se uznávání a výkonu rozhodnutí v rámci nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), resp. nyní nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Z Preambule nařízení Brusel I totiž vyplývá, že při uznání a výkonu rozhodnutí se vychází ze zásady vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti v rámci Společenství. Na jiné státy, s nimiž Českou republiku neváže zvláštní mezinárodní smlouva (včetně USA), však tento princip důvěry aplikovat nelze.

I kdyby bylo pravdivé tvrzení oprávněného, že právní řád státu Arizona připouští, aby rozhodnutí ukládající povinnost k peněžitému plnění mohlo být vykonatelné bez ohledu na skutečnost, že nebylo povinné osobě nikdy doručeno, je zřejmé, že pro tuto zásadní odlišnost (nepravidelnost) v soudním řízení oproti českému soudnímu a exekučnímu řízení nelze takový cizí exekuční titul uznat a vykonat.

Oprávněný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spojuje s otázkou, která dosud dovolacím soudem nebyla řešena: „zda lze ve smyslu ust. § 64 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, při uznání a výkonu cizozemského soudního rozhodnutí v České republice za odnětí možnosti povinného řádně se účastnit řízení postupem cizozemského soudu považovat to, že tomuto účastníku řízení nebyl cestou právní pomoci prostřednictvím českých orgánů doručen exekuční titul (rozhodnutí cizozemského soudu), ačkoliv mu byla doručena žaloba a předvolání k jednání s poučením o negativních následcích pro případ nedostavení se k tomuto jednání.“ Uvedl, že povinnému byla doručena žaloba a předvolání k jednání, zároveň byl povinný poučen, že může být rozhodnuto i v jeho nepřítomnosti. Tím byla povinnému dána možnost, aby mohl efektivně uplatňovat svá práva. Právní názor odvolacího soudu je nesprávný a je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 100/02, IV. ÚS 24/03, IV. ÚS 370/06 nebo II. ÚS 1519/11), podle níž se zásad spravedlivého procesu nemůže dovolávat ten účastník řízení, který, ač je řádně a zavčas o jednání obecného soudu uvědomen, toto jednání zmešká, a to pro příčiny tkvící v jeho nedostatečné procesní obezřetnosti, nebo ten kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbá.

Podle názoru oprávněného z § 64 písm. c) ZMPS nevyplývá, že by bylo třeba rozsudek doručit povinnému, navíc formálním nedoručením konečného rozhodnutí cizozemského soudu, proti němuž nelze podat opravný prostředek, právo povinného ani porušeno být nemohlo. Pokud byl povinný seznámen s rozsudkem v souladu s arizonskými předpisy v tom rozsahu, aby mohl arizonský soud potvrdit jeho vykonatelnost, nemůže tuto vykonatelnost český exekuční soud opětovně přezkoumávat. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by požadavek na formalizované doručování cizozemského rozhodnutí vyplýval z § 48 ZMPS zakotvujícího rovnost účastníků při uplatňování svých práv. Ani případné doručení rozsudku, proti němuž není podle arizonského práva odvolání přípustné, by nemělo na vykonatelnost rozhodnutí žádný vliv. Rovněž uvedl, že Nejvyšší soud státu Arizona ve svém potvrzení ze dne 12. 1. 2012 potvrdil konečnost a vykonatelnost jím vydaného rozhodnutí. Bylo na soudu, aby si obstaral znění arizonského občanského soudního řádu. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1115/2014. Odvolací soud ani neuvádí, jak konkrétně mělo být nedoručením exekučního titulu povinnému cestou právní pomoci prostřednictvím českých orgánů zasaženo do rovnosti účastníků v neprospěch povinného. Povinný se navíc prokazatelně s rozhodnutím arizonského soudu seznámil. Požadavek doručení rozsudku povinnému považuje za přepjatý formalismus. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Povinný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že rozporuje i doručení žaloby a předvolání k jednání, resp. výzvy k podání žalobní odpovědi. Soudy se tímto nezabývaly s ohledem na závěr o nedoručení rozsudku povinnému. Poukázal na znění § 64 písm. c) ZMPS s tím, že na jeho základě je možné zamítnout návrh na výkon cizího rozhodnutí na základě jakéhokoliv jednání soudu, jehož prostřednictvím je žalovanému odepřena možnost plného uplatnění jeho procesních práv v řízení ve věci samé, a to včetně seznámení se s vydaným rozhodnutím. Procesní práva nekončí vydáním rozhodnutí, ale je třeba zabývat se i případnou obranou; problematika doručení rozhodnutí tak může být zásadní pro posouzení, zda měl povinný možnost uplatnit svá procesní práva a účastnit se řízení. Pouze to, že osoba, v jejíž nepřítomnosti došlo k vydání rozsudku pro zmeškání, zná včas jeho obsah, může zajistit v souladu s požadavky dodržování práv obhajoby a účinného výkonu těchto práv, že daná osoba měla možnost využít právních prostředků proti tomuto rozhodnutí před soudem státu, v němž proběhlo původní řízení. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 2455/09, z něhož vyplývá, že soud je v řízení o výkonu cizozemského exekučního titulu vázán povinností zjistit způsob doručení a toto zjištění poměřit dispozicí právní normy obsažené v § 64 písm. c) ZMPS. K formálnosti požadavku řádného doručení rozsudku dodal, že je nerozhodné a soud není oprávněn posuzovat, jaký procesní postup by povinný zvolil, jestliže by mu byl rozsudek řádně doručen. Uvedl, že o existenci jakéhokoliv řízení včetně vydání rozsudku pro zmeškání nevěděl až do okamžiku, než byl vyzván k vyjádření se k návrhu na výkon rozhodnutí. Podle jeho názoru oprávněný záměrně dezinterpretuje závěry soudů nižších stupňů ve vztahu k doložce vykonatelnosti, kterou byl rozsudek opatřen. Soudy si nikterak nepřisvojovaly právo zasahovat do pravomoci Nejvyššího soudu státu Arizona, a tím méně mu upíraly právo na posouzení podmínek vykonatelnosti jím vydaného rozhodnutí. Výkon rozhodnutí je však možné odmítnout i za situace, kdy soud, který rozhodnutí vydal, toto posoudí v souladu s vlastními procesními předpisy jako formálně vykonatelné, a to za předpokladu, že jsou naplněny předpoklady § 64 ZMPS. Navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněného zamítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání je přípustné, protože Nejvyšší soud se dosud nezabýval výkladem § 64 písm. c) ZMPS ve spojení s § 48 ZMPS v souvislosti s doručováním rozsudku pro zmeškání.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.

Protože v souzené věci je exekučním titulem rozsudek Nejvyššího soudu státu Arizona v okrese Maricopa a za tento okres, USA, ze dne 30. 9. 2011, č. j. CV2009-092456 (rozsudek je označen jako rozsudek pro zmeškání – judgment by default – viz č. l. 36), je třeba uznání a výkon tohoto rozsudku posuzovat podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.

Podle § 63 ZMPS rozhodnutí justičních orgánů cizího státu ve věcech uvedených v § 1, stejně jako cizí soudní smíry a cizí notářské listiny v těchto věcech (dále jen „cizí rozhodnutí“) mají v Československé socialistické republice účinnost, jestliže nabyla podle potvrzení příslušného cizího orgánu právní moc a byla-li uznána československými orgány.

Předpokladem výkonu cizího rozhodnutí je, že toto rozhodnutí splňuje podmínky uznání a nebrání tomu důvody uvedené v § 64 ZMPS. Soud překážky, pro které nelze cizí rozhodnutí uznat a vykonat, zkoumá z moci úřední (srov. změnu v § 15 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém).

Podle § 64 písm. c) ZMPS (ve znění účinném do 31. 12. 2012) cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, byla odňata postupem cizího orgánu možnost řádně se účastnit řízení, zejména nebylo-li mu doručeno do vlastních rukou předvolání nebo návrh na zahájení řízení, nebo nebyl-li odpůrci návrh na zahájení řízení doručen do vlastních rukou.

Podle § 48 ZMPS československé soudy postupují v řízení podle československých procesních předpisů, přičemž všichni účastníci mají rovné postavení při uplatňování svých práv.

Právo možnosti zúčastnit se řádně řízení je spojeno s § 48 ZMPS, v němž je vyslovena zásada rovného postavení účastníků při uplatňování svých práv (srov. nyní § 8 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb.).

Z § 63 ZMPS vyplývá, že podmínkou pro uznání cizího rozhodnutí je, že nabylo právní moci; zda k tomu došlo, závisí na procesních předpisech státu, jehož soud rozhodnutí vydal. Pro cizí rozhodnutí zároveň platí, že má stejné účinky jako rozhodnutí českého orgánu. Cizí rozhodnutí nelze uznat, brání-li tomu překážky stanovené v § 64 ZMPS.

Výčet v § 64 písm. c) ZMPS je demonstrativní, z čehož vyplývá, že cizí orgán může zamezit účastníku řízení možnost se tohoto řízení řádně účastnit i jinými postupy. Vždy je proto třeba posoudit, zda postup cizího soudu a jeho zacházení s účastníkem měly za následek, že byl účastník omezen v možnosti řádně uplatnit svá práva (srov. Kučera, Zdeněk, Tichý, Luboš. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním: Komentář. Praha: Panorama, 1989, str. 310). Zda cizí orgán (soud) omezil účastníka řízení, lze zjistit posouzením procesních předpisů orgánu, který rozhodnutí vydal. Výjimečně lze si představit i takovou situaci, kdy byly zachovány cizí procesní předpisy, a přesto byl účastník ve své možnosti omezen. Je tomu tak tehdy, jestliže cizí procesní předpisy buď svým obsahem, nebo aplikační praxí cizích orgánů neodpovídají čs. představám o minimálním standardu zacházení s účastníky řízení (viz cit. literatura str. 311).

Pod demonstrativní výčet skutečností, které brání uznání a výkonu cizího rozhodnutí, lze proto zařadit, jak již uvádí odvolací soud, i jiné skutečnosti, jsou-li namítány, tedy i nedoručení rozsudku žalovanému (povinnému), pokud by mu tím byla odňata možnost řádně se účastnit řízení.

Otázkou zůstává, zda samotné nedoručení rozsudku pro zmeškání žalovanému, a to bez ohledu na to, zda právní řád státu Arizona soudu takovou povinnost neukládal, vede k závěru, že rozsudek amerického soudu nelze uznat. Podle českého procesního práva je rozsudek pro zmeškání zvláštním typem rozsudku, který může soud vydat, jsou-li splněny podmínky stanovené v § 153b o. s. ř., přičemž podle § 158 odst. 2 o. s. ř. musí být doručen do vlastních rukou (k vydávání rozsudku pro zmeškání, jeho charakteru, vytýčení postavení stran sporu, procesní aktivity žalovaného atd. viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10). Je tomu tak proto, že proti uvedenému rozsudku je možno podat odvolání (srov. § 205b o. s. ř.). Jeho nedoručením by tak byla zmařena možnost se proti rozsudku pro zmeškání bránit, tj. bylo by znemožněno žalovanému, proti němuž byl rozsudek pro zmeškání vydán, účastnit se řízení ve smyslu § 64 písm. c) ZMPS.

Podle názoru dovolacího soudu však nedoručení rozsudku pro zmeškání povinnému v projednávané věci nevede automaticky k závěru, že rozsudek nelze uznat (že doručení představuje skutečnost, na které lze bezpodmínečně trvat). Rozhodující pro zodpovězení shora vytyčené otázky je procesněprávní úprava státu, v němž byl rozsudek vydán. Jestliže totiž podle této procesní úpravy není proti kontumačnímu rozsudku přípustný žádný opravný prostředek, jehož podání je odvislé od doručení daného rozsudku (typicky z hlediska počítání běhu lhůty pro uplatnění opravného prostředku), nelze uvažovat o tom, že by nedoručením takového rozsudku byl žalovaný omezen v další účasti na řízení, neboť jeho vydáním je řízení skončeno a dále již nemůže pokračovat. Teprve na základě posouzení procesněprávní úpravy státu, v němž byl rozsudek vydán, lze dovodit, zda soud cizího státu postupoval v souladu s touto úpravou a zda nedoručení rozsudku pro zmeškání, počítá-li právní úprava s takovou možností, vede k porušení práva účastníka řádně se zúčastnit řízení ve smyslu § 64 písm. c) ZMPS. Dospěl-li odvolací soud k opačnému názoru, je jeho závěr nesprávný. Nejvyšší soud tedy postupoval podle § 243e odst. 1, 2 o. s. ř., usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolací soud pro úplnost dodává, že i v případě, kdy se jedná o cizí rozhodnutí, při jehož uznání a výkonu se postupuje podle nařízení Brusel I, není vyloučena otázka přezkumu doručení exekučního titulu povinnému (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5010/2015, srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 2455/09, bod 22).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů