// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 17.07.2018

Zastavení exekuce pro tzv. bezúčelnost (pro nemajetnost povinného)

Uzavřel-li odvolací soud, že okolnost, že se povinný dlouhodobě nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a že lze očekávat jeho propuštění až v horizontu několika let, nemůže být bez dalšího důvodem pro zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jestliže aktuálně nemajetný povinný je zdráv a i po propuštění z výkonu trestu se ještě delší čas bude nacházet v produktivním věku, není tato jeho úvaha zjevně nepřiměřená.

Opačný závěr by povinného nespravedlivě zbavoval jeho břemene k plnění závazků přiznaných exekučním titulem, přestože to je právě povinný, kdo tím, že se dopustil závažného protiprávního jednání, se stal po přechodnou dobu neschopným plnit svým věřitelům. Tím by se povinný reálně dovolával své vlastní nepoctivosti a těžil by ze svého protiprávního činu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 338/2018, ze dne 2. 5. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. e) zák. č. 99/1963 Sb.

Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Městský soud v Brně usnesením ze dne 4. 1. 2017, č. j. 96 Nc 6113/2007-31, předmětnou exekuci zastavil (výrok I.) a rozhodl, že soudní exekutor ani žádný z účastníků nemají právo na náhradu nákladů tohoto exekučního řízení (výrok II). Soud uzavřel, že přes veškerou snahu soudního exekutora se nepodařilo dohledat žádný postižitelný majetek povinného. Povinný nevlastní nemovité věci ani motorová vozidla, u žádné z oslovených bank nemá zřízený účet a v současné době je ve výkonu trestu odnětí svobody, kde není pracovně zařazen. V průběhu exekuce, která je vedena od roku 2007, dosud nebylo vymoženo ničeho a je tedy nepochybné, že povinný nemá majetek, který by postačoval alespoň k úhradě nákladů účelně vynaložených soudní exekutorem v průběhu exekučního řízení k vymáhání nároku oprávněného.

K odvolání oprávněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 10. 2017, č. j. 20 Co 104/2017-54, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se předmětná exekuce nezastavuje. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně, resp. předčasně, dovodil, že v posuzovaném případě jsou naplněny podmínky pro zastavení exekuce ve smyslu ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., když se spokojil pouze s vyjádřením soudního exekutora ze dne 9. 8. 2016 bez provedení dalšího, obsáhlejšího šetření. Odvolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že na majetek povinného je vedeno několik exekucí různými soudními exekutory, přičemž však k jejich zastavení pro nemajetnost došlo doposud výhradně za souhlasu oprávněných (v dané věci oprávněný s návrhem na zastavení předmětné exekuce vyslovil nesouhlas). Fakt, že povinný není momentálně ve výkonu trestu odnětí svobody pracovně zařazen, neznamená, že se opět nezařadí do pracovního procesu, když ukončení výkonu trestu odnětí svobody je plánováno až na 9. 6. 2023. Rovněž lze vzhledem k věku povinného a datu očekávaného ukončení výkonu trestu odnětí svobody předpokládat jeho zařazení do ekonomického života (v roce 2023 bude povinnému 44 let) a tedy i dosažení exekučně postižitelného příjmu. Odvolací soud uzavřel, že institut zastavení exekuce nepředstavuje svým účelem obranu povinného proti na něj vedené exekuci a ani nemůže suplovat institut oddlužení podle insolvenčního zákona. Soud při zvažování možného postupu podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nemůže jednostranně zohledňovat výhradně samotnou „účelnost“ dalšího provádění exekuce v daném konkrétním okamžiku, ale musí současně brát do úvahy zákonem preferovaný zájem oprávněného na uspokojení jeho práv přiznaných exekučním titulem. Ze spisu soudního exekutora navíc není zřejmé, jaká šetření ohledně majetku povinného byla doposud provedena a zda se exekutor zabýval či nezabýval tvrzeným zahraničním účtem povinného. I v tomto ohledu je tedy jeho šetření nutno doplnit a rozhodnutí o zastavení exekuce je proto předčasné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání s odůvodněním, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005, ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 571/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011) a rovněž od vlastního rozhodnutí v obdobné věci téhož povinného, kdy byla exekuce na majetek povinného zastavena. Rozhodnutí odvolacího soudu dle povinného spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zejména co se týče podmínky udělení souhlasu, resp. nesouhlasu, oprávněného se zastavením exekuce a dále otázky potencionality budoucích příjmů povinného a hodnocení eventuality jeho možného majetku ve Š. Odvolací soud „porušil procesní postup řízení, když změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž přitom provedl nové důkazy, a když se odchýlil i od závěrů soudu I. stupně v hodnocení důkazů provedených soudem I. stupně, které však sám odvolací soud neprovedl“. Napadené rozhodnutí má navíc atributy nepředvídatelného a překvapivého soudního rozhodnutí v důsledku čehož bylo řízení zatíženo procesní vadou.

Oprávněný ve vyjádření k dovolání povinného uvedl, že dovolání je dle jeho názoru neopodstatněné a účelové a že se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Odvolací soud své rozhodnutí postavil především na tom, že i když je povinný zcela bez majetku a zároveň se dlouhodobě nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, z něhož má být propuštěn až po uplynutí několika let, avšak s ohledem na jeho věk (nyní 38 let) a věku odpovídající zdravotní stav lze očekávat, že bude po propuštění z výkonu trestu výdělečně činný, není na místě exekuci zastavit podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., ani tehdy, když vůči povinnému jsou vedeny i další exekuce ve výši řádově statisíců korun, na které rovněž dosud nebylo ničeho vymoženo. Protože korektností výše popsaného obecného právního závěru se dovolací soud dosud v úplnosti nezabýval, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitým obsahem, jež exekučnímu soudu poskytuje zdánlivě vysokou míru uvážení, zda zastaví exekuci pro zjevnou bezúčelnost způsobenou nemajetností povinného. Při posouzení, zda aplikace právní normy s relativně neurčitým obsahem byla odvolacím soudem provedena správně, Nejvyšší soud zvažuje, zda úvaha odvolacího soudu je zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3057/2016).

Ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., na jehož základě lze exekuci zastavit pro tzv. bezúčelnost (pro nemajetnost povinného) má být aplikováno zdrženlivě, okolnosti, pro které má být exekuce z tohoto důvodu zastavena, musí působit intenzívně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 6004/2017). To samozřejmě neznamená, že by exekuce měla být vedena do nekonečna, jestliže aktuální majetková situace povinného neumožňuje pokrýt ani náklady exekuce, a neexistuje-li ani reálná perspektiva, že povinný v dosažitelné budoucnosti nabude majetku, z něhož by bylo možné náklady exekuce a alespoň zčásti i plnění, které je vymáháno, uspokojit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015).

Fakt, že exekuce bezúspěšně probíhá již po delší dobu, není sám o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., lze-li v budoucnosti očekávat změnu v majetkových poměrech dovolatele. Samozřejmě za předpokladu, že tato změna je reálně očekávatelná v dostupné době a nikoliv jen hypotetická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016). Odvolací soud tedy postupoval správně, jestliže majetkové poměry povinného pro účely případného postupu podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vyhodnotil nikoliv jen v aktuálním stavu, ale i v perspektivě. Uzavřel-li odvolací soud, že okolnost, že se povinný dlouhodobě nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a že lze očekávat jeho propuštění až v horizontu několika let, nemůže být bez dalšího důvodem pro zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jestliže aktuálně nemajetný povinný je zdráv a i po propuštění z výkonu trestu se ještě delší čas bude nacházet v produktivním věku, není tato jeho úvaha zjevně nepřiměřená. Opačný závěr by povinného nespravedlivě zbavoval jeho břemene k plnění závazků přiznaných exekučním titulem, přestože to je právě povinný, kdo tím, že se dopustil závažného protiprávního jednání, se stal po přechodnou dobu neschopným plnit svým věřitelům. Tím by se povinný reálně dovolával své vlastní nepoctivosti a těžil by ze svého protiprávního činu (srov. s ust. § 2 odst. 3, § 3 odst. 2 písm. f), odst. 3, a zejména § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Dosahují-li dluhy povinného řádově statisíce korun, je na místě u člověka, který je schopen výdělečné pracovní činnosti, očekávat, že poté, co bude propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, bude schopen kromě nákladů exekuce alespoň zčásti splnit i svoji povinnost z exekučního titulu. Jde-li o judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je právní závěr odvolacího soudu podle povinného v rozporu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005, ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 571/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011), dovolací soud tento názor povinného nesdílí, neboť předmětná rozhodnutí dovolacího soudu nijak neodporují závěru o tom, že k zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má dojít mimo jiné i po zvážení, zda v přiměřené době lze očekávat, že povinný nabude příjmu, z něhož bude možné uspokojit alespoň náklady exekuce.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je sice přípustné, ale není důvodné. V obecné rovině je totiž správný závěr odvolacího soudu, že i když je povinný zcela bez majetku a zároveň se dlouhodobě nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, z něhož má být propuštěn až po uplynutí několika let, avšak s ohledem na jeho věk (nyní 38 let) a věku odpovídající zdravotní stav lze očekávat, že bude po propuštění výdělečně činný, není na místě exekuci zastavit podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. s odůvodněním, že vůči povinnému jsou dlouhodobě vedeny i další exekuce ve výši řádově statisíců korun, na které rovněž dosud nebylo ničeho vymoženo.

Namítá-li povinný nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v tom, že stejný senát Krajského soudu v Brně rozhodoval v jiné věci povinného tak, že exekuci zastavil, a proto měl postupovat stejně i v této věci, odvolací soud vysvětlil, že k zastavení exekucí vedených vůči povinnému pro jeho nemajetnost „došlo doposud výhradně za souhlasu oprávněných“. Tato okolnost přitom jiné exekuce vedené vůči povinnému skutečně od nyní projednávané věci zásadně odlišuje, protože souhlas oprávněného má vést k zastavení exekuce bez dalšího (srov. s ust. § 55 odst. 4 ex. řádu). Uvádí-li povinný, že souhlas oprávněného k zastavení exekuce v jiné exekuci vedené vůči povinnému nebyl dán a exekuce byla přesto podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, jde o skutkové tvrzení, které je v rozporu se zjištěními odvolacího soudu, takže nemůže založit způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Povinný dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, když učinil vlastní skutková zjištění, aniž by nařídil jednání a aniž by povinného poučil o možnosti změny rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím mělo být porušeno právo povinného na spravedlivý proces, protože neměl možnost uvádět konkrétní skutečnosti, pro které by mělo být rozhodnutí soudu prvního stupně naopak potvrzeno. Nejvyšší soud však již dříve vysvětlil, že procesní ustanovení soudu neukládají povinnost informovat účastníky o každém zamýšleném jiném právním názoru, ale pouze o takovém, jenž vyžaduje doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů ze strany účastníků. Jestliže soud posuzuje právní otázku výhradně na základě obsahu spisu (případně i shodných tvrzení účastníků), který poskytuje kompletní a ucelený přehled o této otázce, nemusí vyzývat účastníky k tomu, aby doplnili své skutková tvrzení a případně důkazní návrhy podle ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Není ani povinen svůj právní názor účastníkům avizovat ještě předtím, než rozhodne, protože takový postup by vedl jen k oddálení rozhodnutí, aniž by případná reakce účastníků mohla přivodit jiné rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4978/2016). Nezpochybňuje-li povinný, že nejsou skutečnosti, které by mu znemožňovaly být výdělečně činný, jestliže by nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, a nezpochybňuje ani to, že s ohledem na jeho věk lze očekávat, že si tuto schopnost podrží i po svém propuštění (k tomu v dovolání uvádí, že po propuštění z výkonu trestu „hodlá přesídlit do Švýcarska“ a jeho případný příjem ze zaměstnání by tak nebyl exekučně postižitelný na základě exekučního titulu ve formě rozhodnutí českého soudu), je třeba uzavřít, že rozhodující skutečnosti, na nichž odvolací soud své rozhodnutí postavil, byly z obsahu spisu zjevné a i účastníkům známé, takže nebylo nezbytné poskytovat poučení podle ust. § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Možnost, že se povinný realizaci exekučního titulu vyhne tak, že se po propuštění z výkonu trestu přestěhuje do jiné země, již ze své podstaty nemůže být důvodem pro nynější zastavení exekuce.

Odvolací soud nepochybil ani tím, že nenařídil ústní jednání za účelem procesního dokazování. Z ust. § 269 odst. 2 o. s. ř. se podává, že o zastavení exekuce se zpravidla rozhoduje po předchozím jednání v případech uvedených v ust. § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. (v tzv. opozičních a impugnačních sporech). Jestliže tedy soud prvního stupně a ani odvolací soud nepřistoupily k nařízení jednání, pokud rozhodovaly o návrhu povinného na zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jednaly v souladu s ust. § 269 odst. 2 o. s. ř. Fakt, že rozhoduje-li soud o návrhu na zastavení exekuce pro jiné důvody než podle ust. § 268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. a jsou-li rozhodující skutečnosti zřejmé z obsahu spisu, nemusí nařídit jednání, protože neprobíhá procesní dokazování, plyne z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to dokonce ani tehdy, má-li být exekuce zastavena podle ust. § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96). Tento závěr není v rozporu ani judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 62/2012, a ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1050/2014).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů