// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 12.07.2018
Poučení o přípustnosti žaloby pro zmatečnost
V písemném vyhotovení rozsudku není soud prvního stupně ani odvolací soud povinen poučit účastníka o tom, že je proti takovému rozhodnutí přípustná žaloba pro zmatečnost. Zákonem aprobovaná absence takového poučení proto nemá vliv na počátek běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost a na její trvání.
Žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. je na rozdíl od případů uvedených v § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř. opravným prostředkem univerzálním (slovy Ústavního soudu zjevně přípustným). I kdyby se měl v poučovací praxi odvolacích soudů prosadit závěr formulovaný Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2163/11, nelze přehlédnout, že tento závěr se (z důvodu její univerzálnosti) týká právě jen poučovací povinnosti o přípustnosti žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. a nelze jej vztáhnout na případy odlišné, tj. na žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1531/2017, ze dne 25. 4. 2018
Dotčené předpisy:
§ 157 odst. 1 o. s. ř.
§ 211 o. s. ř.
§ 229 o. s. ř.
Kategorie: žaloba pro zmatečnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově usnesením ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 166 C 198/2009-489, zamítl jako opožděnou žalobu pro zmatečnost podanou žalobkyní proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 10. května 2012, č. j. 166 C 198/2009-206, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2012, č. j. 11 Co 485/2012-249 (výrok. I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 10. května 2012, č. j. 166 C 198/2009-206 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl doručen zástupci žalobkyně dne 5. června 2012.
2) Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2012, č. j. 11 Co 485/2012-249, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně (dále též jen „rozsudek odvolacího soudu“), byl doručen zástupci žalobkyně dne 12. října 2012.
3) Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu bylo částečně zamítnuto a částečně odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2014, č. j. 25 Cdo 205/2013-310 (dále též jen „rozsudek dovolacího soudu“), který byl doručen zástupci žalobkyně dne 20. května 2014 a tohoto dne nabyl právní moci.
4) Dne 21. srpna 2014 byla Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově doručena žaloba pro zmatečnost (datovaná týmž dnem), v níž žalobkyně napadá rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu, uplatňujíc zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně, odkazuje na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2015, sp. zn. 21 Cdo 1616/2015, uzavřel, že dnem, od něhož se odvíjí počátek lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., je v souladu s § 234 odst. 4 o. s. ř. den, ve kterém byl žalobkyni, resp. jejímu právnímu zástupci, doručen rozsudek dovolacího soudu. V tomto rozsudku se totiž žalobkyně dozvěděla o obsahu rozhodnutí a jeho důvodech, tedy i o tom, že „soudci jednali a rozhodli způsobem, v němž žalobkyně spatřuje trestný čin“. Tříměsíční lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost podle soudu prvního stupně uplynula dne 20. srpna 2014. Byla-li žaloba pro zmatečnost doručena soudu dne 21. srpna 2014, byla podána opožděně.
Námitku žalobkyně, podle které se až dne 30. července 2014 z televizního vysílání dozvěděla o tom, že svévolné rozhodnutí soudce může být kvalifikováno jako trestný čin, nepovažoval soud prvního stupně za rozhodující, když za podstatný považoval okamžik, ve kterém se žalobkyně dozvěděla o jednání soudců, nikoli o možném „právním hodnocení“ takového jednání.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud považoval za rozhodný okamžik pro počátek běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost den doručení rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o jednání soudce soudu prvního stupně, a „obdobně“ den doručení rozsudku odvolacího soudu, jde-li o jednání soudců odvolacího senátu, neboť v těchto dnech se „žalobkyně nejpozději dozvěděla, jakým způsobem bylo soudci rozhodnuto, jakož i o důvodech, které k rozhodnutí vedly“. S ohledem na dovolání podané žalobkyní proti rozsudku odvolacího soudu nepočítal odvolací soud do běhu lhůty dobu od právní moci žalobou pro zmatečnost napadených rozhodnutí do právní moci rozsudku dovolacího soudu (§ 235 odst. 2 o. s. ř.). Tříměsíční lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost proto podle odvolacího soudu začala běžet dne 20. května 2014 a skončila dne 20. srpna 2014.
Jako nedůvodnou shledal odvolací soud námitku žalobkyně, podle níž nebyla „soudem v řízení ani ve vydaných rozsudcích“ poučena o délce lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost, neboť „poučovací povinnost soudů o opravných prostředcích ve vydaných rozsudcích se ve smyslu § 157 odst. 1 o. s. ř. nevztahuje na žalobu pro zmatečnost“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jde o otázku, „zda je povinností soudu poučit žalobkyni o možnosti podat žalobu pro zmatečnost či zda lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost může začít běžet až ve chvíli, kdy se žalobkyně dozví o možnosti podání žaloby pro zmatečnost za situace, kdy o možnosti tohoto mimořádného opravného prostředku nebyla poučena soudem“.
Dovolatelka má s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. IV. ÚS 2163/11, za to, že bylo povinností soudů poučit ji o možnosti podat žalobu pro zmatečnost. Pokud tak soudy neučinily, má dovolatelka za to, že jí lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost počala běžet až od okamžiku, kdy se o existenci žaloby pro zmatečnost dozvěděla, což bylo až dne 30. července 2014.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání k obsahu dovolání ničeho neuvádí, pouze navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na zodpovězení dovolatelkou otevřené otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
Dovolání však není důvodné.
Podle § 157 odst. 1 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, v písemném vyhotovení rozsudku se po slovech "Jménem republiky" uvede označení soudu, jména a příjmení soudců a přísedících, přesné označení účastníků a jejich zástupců, účast státního zastupitelství a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, označení projednávané věci, znění výroku, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, poučení o možnosti výkonu rozhodnutí a den a místo vyhlášení. Je-li to možné, uvede se v označení účastníků též jejich datum narození (identifikační číslo).
Podle § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
Ze zcela jasného textu zákona vyplývá, že z poučovací povinnosti soudu o přípustném opravném prostředku stanovené zákonem pro písemné vyhotovení rozsudku jsou vyňaty žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost.
V dovolatelkou citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2163/11, Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož princip legitimní důvěry v akty soudní moci vyžaduje, aby v případech zjevně přípustného opravného prostředku nemohl být účastník řízení poškozen na svých právech uvedením v omyl poučením sice formálně správným, avšak neúplným či pro právního laika matoucím poučením. Prastará právní zásada ignorantia iuris non excusat musí v moderním státě se složitým právním řádem v takových případech ustoupit principu legitimní důvěry v přesné a jasné znění aktů orgánů soudní moci, neboť v právním státě platí zásada, že soud zná právo.
Uvedený závěr učinil Ústavní soud v případě, ve kterém byla přípustnost žaloby pro zmatečnost dána ze zákona vydáním usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání (§ 229 odst. 4 o. s. ř.). Poskytl-li odvolací soud stěžovateli poučení, podle jehož obsahu není proti jeho rozhodnutí přípustné dovolání, mohl se stěžovatel, navíc v situaci, kdy nebyl právně zastoupen, podle Ústavního soudu legitimně domnívat, že občanské soudní řízení mu už žádný prostředek nápravy neposkytuje. Ústavní soud uzavřel, že odvolací soud poškodil postavení stěžovatele v řízení a důsledkem neúplného poučení pak stěžovatel již nestačil využít lhůty k podání žaloby pro zmatečnost. Toto pochybení měl posléze podle Ústavního soudu sám odvolací soud napravit a dovodit mimořádnou přípustnost žaloby pro zmatečnost i po překročení zákonné lhůty, a to z důvodů chybného (resp. matoucího) poučení.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že
1) Žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř. představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
2) Žaloba pro zmatečnost nespočívá na zásadě univerzality, která by umožňovala, že by ji bylo možné podat proti kterémukoliv pravomocnému rozhodnutí soudu a z jakéhokoliv důvodu. Z ustanovení § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř. bez pochybností vyplývá, že žaloba pro zmatečnost je přípustná jen proti rozhodnutím v něm vyjmenovaným a že ji lze podat jen z důvodů v tomto ustanovení obsažených.
3) Způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. jsou pravomocná usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení a jejím důvodem je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno; v řízení o žalobě pro zmatečnost soud proto posuzuje správnost závěrů odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení; žaloba není důvodná jen tehdy, jsou-li tyto závěry po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2013, sp. zn. 21 Cdo 4119/2011, uveřejněné pod číslem 52/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. srpna 2016, sp. zn. 21 Cdo 4088/2015, ze dne 24. května 2006, sp. zn. 29 Odo 783/2005, nebo ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 1336/2013.
Ze shora uvedeného vyplývá, že žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. slouží k plnému přezkumu věcné správnosti napadeného rozhodnutí, tj. všech skutkových a právních závěrů, na jejichž základě došlo k odmítnutí odvolání anebo k zastavení odvolacího řízení, zatímco žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř. lze podat jen z důvodů v těchto ustanoveních uvedených, a to zásadně pro takové vady, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, přičemž je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. je tak na rozdíl od případů uvedených v § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř. opravným prostředkem univerzálním (slovy Ústavního soudu zjevně přípustným). I kdyby se měl v poučovací praxi odvolacích soudů prosadit závěr formulovaný Ústavním soudem v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2163/11, nelze přehlédnout, že tento závěr se (z důvodu její univerzálnosti) týká právě jen poučovací povinnosti o přípustnosti žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. a nelze jej vztáhnout na případy odlišné, tj. na žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř.
Lze tak uzavřít, že v písemném vyhotovení rozsudku není soud prvního stupně ani odvolací soud povinen poučit účastníka o tom, že je proti takovému rozhodnutí přípustná žaloba pro zmatečnost. Zákonem aprobovaná absence takového poučení proto nemá vliv na počátek běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a na její trvání, jak jsou upraveny v § 234 odst. 4 a v § 235 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. např. shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1616/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 1107/2007).
Tvrzení dovolatelky o tom, že byla „v rozporu se zaručeným právem na spravedlivý proces“ znevýhodněna vůči žalovanému tím, že nemá právnické vzdělání (a o institutu žaloby pro zmatečnost proto neměla povědomí), o něž opírá své přesvědčení o včasnosti podané žaloby pro zmatečnost, je navíc nepravdivé. Dovolatelka byla v řízení před soudy obou stupňů zastoupena advokátem, Mgr. M. Š., ustanoveným jí usnesením Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 22. června 2010, č. j. 166 C 198/2009-47, které nabylo právní moci dne 14. července 2010. Ustanovený zástupce nepochybně mohl a měl dovolatelce poskytnout náležité vysvětlení ohledně přípustnosti žaloby pro zmatečnost.
Nejvyššímu soudu je ostatně z jeho rozhodovací činnosti známo, že dovolatelka institut žaloby pro zmatečnost v době před květnem roku 2014 opakovaně využila, tj. byla si jeho existence velmi dobře vědoma (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 21 Cdo 5213/2008, sp. zn. 21 Cdo 730/2014, sp. zn. 21 Cdo 3891/2014; 21 Cdo 3901/2014, sp. zn. 21 Cdo 3900/2016, nebo sp. zn. 21 Cdo 4305/2016; 21 Cdo 4306/2016).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci přihlíží u přípustných dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Případné náklady vynaložené na vyjádření k dovolání, v němž toliko navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, nelze považovat za účelně vynaložené.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-