// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 13.06.2018
Exekuce pohledávky z bankovního účtu diplomatické mise cizího státu
Z ustanovení § 7 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 7 odst. 4 zákona o mezinárodním právu soukromém je zřejmé, že ve fázi výkonu rozhodnutí je vůči donucovací pravomoci státu chráněn majetek cizího státu, který je používán nebo určen k výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí tohoto státu (majetek sloužící vládním účelům). Mezi takový majetek je nutné zařadit i bankovní účty diplomatické mise cizího státu (pohledávky z těchto účtů), které jsou používány v souvislosti s výkonem funkcí této mise.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 43/2018, ze dne 27. 3. 2018
Dotčené předpisy:
§ 7 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb.
§ 7 odst. 4 zák. č. 91/2012 Sb.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 15. 6. 2017 č. j. 148 EXE 619/2017-19
– poté, co dne 24. 2. 2017 pověřil nařízením a vedením exekuce podle vykonatelného exekučního titulu: usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017 č. j. 65 C 5/2016-102 soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchu se sídlem exekutorského úřadu v Přerově, Komenského č. 38 – rozhodl (na základě podnětu Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 9. 6. 2017), že exekuce se co do způsobu jejího provedení přikázáním pohledávky z účtů povinné, obou vedených u Československé obchodní banky, a. s., na základě exekučního příkazu č. j. 203 EX 07462/17-11 vydaného soudním exekutorem dne 6. 3. 2017, zastavuje [§ 55 odst. 5 a § 52 odst. 1 exekučního řádu, § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu]. Vycházel ze zjištění, že bankovní účty povinné jsou využívány pouze pro výkon funkcí velvyslanectví, a dospěl k závěru, že s ohledem na ustanovení § 7 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, na Úmluvu OSN o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku, kterou Česká republika ratifikovala a která prozatím nevstoupila v platnost, ale představuje kodifikaci mezinárodního práva obyčejového, jakož i na Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích, je exekuce účtů diplomatické mise, které jsou využívány pouze pro výkon funkcí této mise, nepřípustná.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2017 č. j. 18 Co 283/2017-62 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Dovodil, že předmětem výkonu rozhodnutí je nucené vymožení soukromoprávního závazku (nároku na proplácení části dohodnuté odměny za práci ve výši 14 000 Kč měsíčně), tedy závazku, který byl založen na principu rovnosti stran a který nesouvisí s výkonem veřejné moci povinné, a že od této skutečnosti není možné odhlédnout ani v řízení exekučním, na které se na základě ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 91/2012 Sb. použijí stejná pravidla upravující rozsah imunity cizího státu jako na řízení nalézací. Avšak vzhledem k tomu, že povinná předložila soudu čestné prohlášení velvyslance Indické republiky v České republice, že bankovní účty velvyslanectví jsou používány výhradně pro výkon funkcí velvyslanectví, dospěl k závěru, že mezinárodní právo obyčejové a ustanovení § 7 zákona č. 91/2012 Sb. chrání veřejnoprávní funkce zahraniční mise poskytnutím imunity, která ukládá České republice, aby upustila od výkonu své pravomoci formou postižení bankovních účtů povinné. Odvolací soud dodal, že neměl-li soud prvního stupně jiné konkrétní poznatky o tom, že předmětné bankovní účty nesouvisí s veřejnoprávní misí povinné, je zřejmé, že rozkrytím jednotlivých příjmů a výdajů by byla narušena její veřejnoprávní imunita.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Uvádí, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil otázku, zda ustanovení § 7 zákona č. 91/2012 Sb. ukládá České republice, jako přijímajícímu státu, aby upustila od výkonu své pravomoci formou postižení bankovního účtu cizího státu při výkonu rozhodnutí. Má za to, že exekuční imunita má podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 91/2012 Sb. stejný obsah jako imunita nalézací, že se nevztahuje na případy, kdy je majetek shromážděn za obchodním účelem, a že výkonu rozhodnutí postižením bankovního účtu povinné nebrání. Uvádí, že Úmluva OSN o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku se nemůže aplikovat z titulu čl. 18 Vídeňské úmluvy a že exekuční imunita v rozsahu čl. 19 Vídeňské úmluvy není vyjádřením mezinárodního obyčejového práva. Má za to, že bylo zcela nepřípadně zacházeno s důkazním břemenem ze strany soudů, neboť exekuce byla částečně zastavena na základě prohlášení povinné, že část jejího majetku (coby majetku cizího státu) je užívána výlučně pro výkon funkce velvyslanectví, aniž by soudy provedly dokazování ohledně pravdivosti takového prohlášení. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se návrh na částečné zastavení exekuce zamítá.
Povinná navrhla, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl, popřípadě zamítl, neboť má za to, že již na základě gramatického výkladu ustanovení § 7 zákona č. 91/2012 Sb. lze dospět k závěru, že z exekučního řízení je vyňat majetek, který je používán nebo určen k výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí Indické republiky na území České republiky, a že bankovní účty související s veřejnoprávní misí povinné jsou majetkem chráněným imunitou. Dále uvedla, že mezinárodní právo tradičně rozlišuje mezi imunitou jurisdikční a exekuční a že absolutní pojetí exekuční imunity bylo částečně omezeno Úmluvou OSN o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku, která stanoví, že je možné postihnout majetek cizího státu, který je používán pro jiný než státní neobchodní účel, za který se však nepovažuje (mimo jiné) majetek, včetně jakéhokoli bankovního účtu, který je užíván či určen k užívání při výkonu funkcí diplomatické mise státu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání oprávněné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Napadené usnesení odvolacího soudu závisí mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, zda pohledávka z bankovního účtu cizího státu používaného v souvislosti s výkonem funkcí jeho diplomatické mise může být předmětem výkonu rozhodnutí (exekuce). Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání oprávněné není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“).
Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém z pravomoci českých soudů jsou vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí, včetně jejich majetku, který je k takovému výkonu používán nebo určen.
Podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém vynětí z pravomoci českých soudů se nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, a to v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů jiného státu.
Podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona o mezinárodním právu soukromém ustanovení odstavců 1 a 3 platí i pro doručování písemností, předvolávání svědků, výkon rozhodnutí nebo jiné procesní úkony.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že cizí státy požívají před českými soudy imunitu (vynětí z pravomoci) v případech, kdy řízení vyplynulo z jednání a úkonů, které učinily při výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí (tedy při výkonu veřejné moci), a kdy se jedná o majetek, který byl k takovému výkonu používán nebo určen (majetek sloužící vládním účelům). Imunita se však nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, je-li podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy možné proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů jiného státu. Tato pravidla se vedle nalézacího řízení použijí také v řízení o výkon rozhodnutí, jakož i při doručování písemností, předvolávání svědků a při jiných procesních úkonech.
Obsah imunity státu dříve vnímaný jako absolutní, kdy jakákoliv souvislost státu s předmětem sporu vedla ke konstatování imunity a tím k nemožnosti vést s ním řízení před cizím soudem, se s dynamickým rozvojem mezinárodních vztahů v průběhu doby vyvíjel směrem k funkčnímu pojetí tohoto právního poměru, z něhož vychází i současná právní úprava vynětí cizích států z pravomoci českých soudů v zákoně o mezinárodním právu soukromém (srov. též důvodovou zprávu k § 7 tohoto zákona, která se k uvedenému pojetí výslovně hlásí). Je mimo pochybnost, že stát požívá pro sebe a svůj majetek jurisdikční imunity před soudy jiného státu (par in parem non habet jurisdictionem). Převládající vývojové tendence však vykrystalizovaly v závěr, že stát se nemůže dovolávat své jurisdikční imunity - vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl - ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby, nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám, ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních společnostech; tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii). Judikatura soudů proto již dříve dovodila, že vystupuje-li cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2215/2007, uveřejněné pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3095/2017).
Od imunity cizího státu vůči rozhodovací pravomoci soudů v nalézacím řízení, které se týkala uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, je však třeba odlišovat imunitu exekuční, která představuje právní ochranu cizího státu a jeho majetku, jenž se nachází na území státu soudu, před donucovacími opatřeními (následnými i předběžnými) v rámci soudního řízení ve státě soudu. Exekuční imunita tedy neomezuje pravomoc vést proti cizímu státu soudní řízení, ale omezuje následnou možnost vynutit splnění povinnosti uložené cizímu státu soudním rozhodnutím. Tato imunita nabyla na významu právě na základě vývoje mezinárodního práva směrem k funkčnímu pojetí jurisdikční imunity, neboť je-li vydáno soudní rozhodnutí nepříznivé pro cizí stát a není-li povinnost splněna dobrovolně, může nastoupit donucovací pravomoc státu soudu a jeho orgánů. Z ustanovení § 7 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 7 odst. 4 zákona o mezinárodním právu soukromém je zřejmé, že ve fázi výkonu rozhodnutí je vůči donucovací pravomoci státu soudu chráněn majetek cizího státu, který je používán nebo určen k výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí tohoto státu (majetek sloužící vládním účelům). Mezi takový majetek je nutné zařadit i bankovní účty diplomatické mise cizího státu (pohledávky z těchto účtů), které jsou používány v souvislosti s výkonem funkcí této mise.
Uvedený závěr je v souladu s obecným (obyčejovým) mezinárodním právem, jehož současný stav vyjadřuje Úmluva Organizace spojených národů (OSN) o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku přijatá Valným shromážděním OSN dne 2. 12. 2004 v New Yorku (dále jen „Úmluva OSN“). Přestože prozatím nevstoupila v platnost (z potřebných 30 ji ratifikovalo pouze 21 států včetně České republiky), jedná se o východisko obecně přijímaného režimu státních imunit.
Úmluva OSN upravuje jednak imunitu státu vůči donucovacím opatřením přijímaným před vynesením rozsudku (čl. 18 Úmluvy OSN) a jednak imunitu státu vůči donucovacím opatřením přijímaným po vynesení rozsudku (čl. 19 Úmluvy OSN). Možnost uplatnit donucovacích opatření vůči cizímu státu v době před vynesením rozsudku je omezenější, neboť vůči majetku státu nelze v souvislosti s řízením před soudem jiného státu uplatnit žádná donucovací opatření přijímaná před vynesením rozsudku, například obstavení či zabavení majetku, s výjimkou výslovného souhlasu státu s takovým opatřením (vyjádřeného v mezinárodní dohodě, rozhodčí dohodě nebo písemné smlouvě anebo v prohlášení učiněném před soudem či v písemném sdělení podaném po vzniku sporu mezi stranami) a s výjimkou případu, kdy stát vyčlenil či označil majetek k uspokojení nároku, který je předmětem řízení. V době po vynesení rozsudku je kromě těchto situací navíc možné použít donucovací opatření vůči majetku cizího státu, bylo-li prokázáno, že majetek je konkrétně užíván nebo určen k užívání státem pro jiné než státní neobchodní účely a nachází se na území státu soudu, přičemž donucovací opatření přijímaná po vynesení rozsudku mohou být uplatněna pouze vůči majetku, který je spojen se subjektem, proti němuž bylo řízení vedeno [čl. 19 písm. c) Úmluvy OSN]. Za majetek, který je konkrétně užíván nebo určen k užívání státem pro jiné než státní neobchodní účely, se nepovažuje (mimo jiné) majetek, včetně jakéhokoli bankovního účtu, který je užíván či určen k užívání při výkonu funkcí diplomatické mise státu nebo jeho konzulárních úřadů, zvláštních misí, misí při mezinárodních organizacích nebo delegací při orgánech mezinárodních organizací nebo na mezinárodních konferencích [čl. 21 odst. 1 písm. a) Úmluvy OSN]. Použití donucovacího opatření vůči bankovnímu účtu cizího státu užívaného nebo určeného k užívání při výkonu funkcí diplomatické mise státu proto není přípustné v žádné fázi soudního řízení, nebyl-li k takovému opatření udělen souhlas státu nebo nebyla-li pohledávka z tohoto bankovního účtu státem vyčleněna (označena) k uspokojení nároku, který je předmětem řízení.
V posuzovaném případě se oprávněná domáhala nařízení a provedení exekuce na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017 č. j. 65 C 5/2016-102, kterým bylo nařízeno předběžné opatření ve sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a které ukládalo žalované (povinné) povinnost platit žalobkyni (oprávněné) 14 000 Kč měsíčně, a to vždy každého posledního dne příslušného kalendářního měsíce. Soudní exekutor, který byl pověřen nařízením a vedením exekuce dne 24. 2. 2017, rozhodl exekučním příkazem ze dne 6. 3. 2017 č. j. 203 EX 07462/17-11 o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtů povinné, obou vedených u Československé obchodní banky, a. s. Vzhledem k tomu, že tyto bankovní účty jsou podle skutkových zjištění soudů používány výhradně pro výkon funkcí diplomatické mise, tedy pro výkon státních pravomocí cizího státu, je – s ohledem na výše uvedené – závěr soudů, že jsou vyňaty z donucovací pravomoci orgánů České republiky, a že je proto nelze postihnout exekucí, správný.
Opodstatněná není ani námitka dovolatelky, že soudy neprovedly dokazování ohledně pravdivosti prohlášení povinné o tom, že předmětné bankovní účty jsou užívány výlučně pro výkon funkcí jejího velvyslanectví v České republice.
V projednávané věci učinily soudy skutkové zjištění, že bankovní účty povinné jsou využívány pouze pro výkon funkcí její diplomatické mise, na základě čestného prohlášení velvyslance Indické republiky K. K. ze dne 8. 6. 2017, které bylo soudu prvního stupně předloženo prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Vzhledem k tomu, že nebyly zjištěny skutečnosti, které by tento závěr zpochybňovaly, a že vyžadování konkrétních informací od povinné o existenci, účelu či použití finančních prostředků uložených na jejích bankovních účtech nebo o jednotlivých transakcích na těchto účtech by znamenalo zásah do vnitřních záležitostí cizího státu v rozporu s mezinárodním právem, postupovaly soudy při zjišťování rozhodných skutečností v souladu se zákonem a mezinárodním právem.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněné podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-