// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 04.04.2018
Rozsudek vydaný v tzv. adhezním řízení trestním jako exekuční titul
I. Také v případě, že je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, musí písemné vyhotovení takového exekučního titulu připojené oprávněným k exekučnímu návrhu (má-li oprávněný povinnost k jeho připojení podle § 261 odst. 2 o. s. ř. nebo podle § 38 odst. 2 ex. řádu) obsahovat zákonem stanovené náležitosti, aby obstálo jako tzv. veřejná listina, jinak na jeho základě nemůže dojít k nařízení výkonu (k zahájení a provedení exekuce).
Neobstojí proto právní názor odvolacího soudu, že nejsou podstatné nedostatky v písemném vyhotovení exekučního titulu ve formě rozsudku odvolacího soudu, jímž byla povinnému (obžalovanému) uložena v adhezním řízení trestním povinnost k náhradě škody způsobené trestnou činností, které spočívají v neuvedení soudu a konkrétních soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili, jakož i v absentujícím odůvodnění, přestože je z písemného vyhotovení rozhodnutí zcela zjevné, že odůvodnění má obsahovat.
II. Úvahu, zda byl povinný v rozsudku odvolacího soudu řádně identifikován (včetně uvedení data narození a bydliště), je třeba provést i na základě rozsudku soudu prvního stupně, který byl odvoláním napaden, protože rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího tvoří jeden funkční celek. Tento postoj je přiměřené dodržovat nejen při posouzení, zda je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pro účely dovolacího řízení přezkoumatelné, když jeho přezkoumatelnost se posuzuje ve spojení s odůvodněním předchozího (zde odvoláním přezkoumávaného) rozhodnutí soudu prvního stupně, ale i při posouzení, zda byl účastník, jemuž se ukládá povinnost, dostatečně označen. Jestliže je z rozsudku soudu prvního stupně i z rozhodnutí odvolacího soudu zcela zjevné, že osobou, které se ukládá v dotčeném výroku povinnost, je právě povinný, i když v rozhodnutí odvolacího soudu nebyl (na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně) označen kromě jména i uvedením data narození a bydliště, není důvod pro závěr, že pouze z toho důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu materiálně nevykonatelné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 5494/2017, ze dne 30. 1. 2018
Dotčené předpisy:
§ 120 zák. č. 141/11961 Sb.
§ 139 zák. č. 141/1961 Sb.
§ 268 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb.
§ 38 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 19. 6. 2017, č. j. 34 E 5/2017-258, nařídil podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, k zajištění pohledávky oprávněné ve výši 8 246 700 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 4. 3. 2014 do zaplacení a pohledávky ve výši 184 567 556 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 4. 3. 2014 do zaplacení, výkon rozhodnutí, kterým zřídil soudcovské zástavní právo na nemovitostech povinného, a to k spoluvlastnickému podílu ve výši 2945/80477 na pozemku č., o výměře 257 m2, zastavěná plocha a nádvoří; spoluvlastnický podíl ve výši 2945/80477 na B. D. č. p., bytový dům, zapsané na LV č. pro obec P., k. ú. D. u Katastrálního úřadu pro hlavní město P., Katastrální pracoviště P., a spoluvlastnickému podílu ve výši ½ na bytové jednotce č. v budově D., č. p. , bytový dům, LV č., stojící na pozemku parc. č. , když uvedená bytová jednotka je zapsána na LV č. pro obec P., k. ú. D. u Katastrálního úřadu pro hlavní město P., Katastrální pracoviště P.; soud prvního stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že povinný je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu soudní poplatek za návrh na výkon rozhodnutí ve výši 2 000 000 Kč, a že pořadí soudcovského zástavního práva se řídí dnem 29. 5. 2017.
K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2017, č. j. 14 Co 328/2017-276, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek (vydaný v trestním řízení), proti němuž zákon nepřipouští odvolání, nabývá právní moci dnem vyhlášení, z toho důvodu je titul pro výkon rozhodnutí v projednávané věci – rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, který byl vyhlášen dne 4. 1. 2017 – pravomocný a formálně vykonatelný. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, není ani nesrozumitelný či obsahově zmatečný, neboť ve vztahu k povinnému byla vymezena jeho platební povinnosti jasně a určitě, povinný byl dostatečně identifikován datem narození a bydlištěm v odvoláním napadeném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, který s odvolacím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, tvoří jeden celek a oba jsou titulem pro výkon rozhodnutí ve vzájemném spojení. Z těchto důvodů je titul pro výkon rozhodnutí formálně i materiálně vykonatelný a není dána překážka nařízení výkonu rozhodnutí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost zakládá na otázce procesního práva, zda lze nařídit výkon rozhodnutí na základě písemného vyhotovení rozhodnutí, které nesplňuje základní formální náležitosti stanovené právním předpisem, konkrétně § 120 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 1. 2017, dále též jen „tr. ř.“. Namítá, že oprávněnou předložené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, nelze považovat za bezvadný titul pro výkon rozhodnutí ve smyslu § 251 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť toto rozhodnutí nemá zákonné náležitosti rozsudku ve smyslu § 120 tr. ř., když v něm chybí označení soudu, který rozhodnutí vydal, jména soudců, kteří o věci rozhodli, odůvodnění a neobsahuje ani datum narození a bydliště povinného. Titul pro výkon rozhodnutí proto nebyl formálně ani materiálně vykonatelný a vadu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, nemůže zhojit ani vyznačená doložka právní moci a vykonatelnosti, ani případně oprávněnou dodatečně předložený rozsudek, který bude náležitosti splňovat. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkou stran výše soudního poplatku, který měl být stanoven ve smyslu položky 21 bod 2 Sazebníku soudních v poloviční výši, neboť jde o návrh na druhé nařízení výkonu rozhodnutí na základě téhož rozhodnutí proti témuž účastníku, když na základě rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, byl unesením Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 12 E 1/2017, nařízen výkon rozhodnutí a současně bylo povinnému uloženo zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Benešově soudní poplatek za návrh na výkon rozhodnutí ve výši 3 528 143 Kč podle položky 21 bod 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti a právní moci usnesení odvolacího soudu.
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že při podání návrhu na výkon rozhodnutí splnila veškeré zákonné náležitosti, a to jak obecné požadavky pro nařízení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 261 a násl. občanského soudního řádu, tak i zvláštní náležitosti na obsah návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva ve smyslu § 338b a násl. občanského soudního řádu. Oprávněná dále namítá, že dle § 139 tr. ř. je rozsudek pravomocný a vykonatelný k témuž okamžiku, kdy byl vyhlášen, v daném případě ke dni 4. 1. 2017. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl, nebo zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném 29. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky, zda lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) na základě exekučního titulu ve formě rozsudku odvolacího soudu uskutečněného v tzv. adhezním řízení trestním, jestliže jeho písemné vyhotovení, jež bylo oprávněnou předloženo s tím, že právě na jeho základě má být výkon rozhodnutí (exekuce) proveden, postrádá formální náležitosti stanovené zákonem a neobstojí z toho důvodu jako veřejná listina, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je opodstatněné.
Podle ustanovení § 251 odst. 1 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Soud nařizuje a provádí výkon rozhodnutí s výjimkou titulu, který se vykonává ve správním nebo daňovém řízení.
Podle ustanovení § 120 odst. 1 tr. ř. rozsudek po úvodních slovech "Jménem republiky" musí obsahovat
a) označení soudu, o jehož rozsudek jde, i jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili,
b) den a místo vyhlášení rozsudku,
c) výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito,
d) odůvodnění, pokud zákon nestanoví něco jiného, a
e) poučení o opravném prostředku.
Podle ustanovení § 120 odst. 2 tr. ř. obžalovaný musí být v rozsudku označen údajem svého jména a příjmení, dne a místa narození, svého zaměstnání a bydliště, popřípadě jinými údaji potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. Jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, uvede se i hodnost obžalovaného a útvar, jehož je příslušníkem.
Podle ustanovení § 131 odst. 1 tr. ř. předseda senátu může zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Opravu může nařídit i soud vyššího stupně. Podle ustanovení § 131 odst. 2 tr. ř. opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen opis rozsudku. Podle ustanovení § 131 odst. 3 tr. ř. proti rozhodnutí o opravě podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Podle ustanovení § 131 odst. 4 tr. ř. po právní moci usnesení o opravě se oprava provede jak ve vyhotovení rozsudku, tak i v opisech, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět.
Podle ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozsudek je pravomocný, a nestanoví-li tento zákon něco jiného, i vykonatelný, jestliže zákon proti němu odvolání nepřipouští.
Podle ustanovení § 268 odst. 2 o. s. ř. k návrhu na výkon rozhodnutí je třeba připojit stejnopis rozhodnutí, opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti. Potvrzením o vykonatelnosti opatří rozhodnutí soud, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Stejnopis rozhodnutí není třeba připojit, jestliže se návrh na výkon rozhodnutí podává u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně.
V projednávané věci je titulem pro výkon rozhodnutí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze vyhlášeným dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, bylo mimo jiné rozhodnuto i o povinnosti dovolatele (obžalovaného) zaplatit oprávněné na náhradě škody společně a nerozdílně s obžalovaným L. V. částku 8 246 700 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 4. 3. 2014 do zaplacení, a dále vůči téže oprávněné povinnost k zaplacení částky 184 567 556 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně od 4. 3. 2014 do zaplacení s tím, že v rozsahu tohoto plnění zaniká povinnost obžalovaných M. P., I. K., R. P. nebo R. M. k vydání bezdůvodného obohacení oprávněné. Písemné vyhotovení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, ovšem v rozporu s ustanovením § 120 odst. 1 tr. ř. postrádá označení soudu, který rozsudek vyhlásil (je to patrno jen z doložek právní moci a vykonatelnosti, jimiž předmětný rozsudek opatřily Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze dne 21. 4. 2017, resp. 28. 4. 2017, které však nejsou součástí písemného vyhotovení rozsudku jako takového), jakož i uvedení jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili. Písemné vyhotovení rozsudku neobsahuje ani odůvodnění, přestože je nepochybné, že odůvodnění má být jeho součástí (pod nadpisem „Odůvodnění“ se nacházejí tečky, z nichž je zřejmé, že odůvodnění má být dopsáno později).
Odvolacímu soudu je třeba dát za pravdu, že exekuční titul ve formě rozsudku odvolacího soudu, který byl vynesen v trestním řízení, je pravomocný a i vykonatelný i v části, v níž se povinnému (obžalovanému) ukládá povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem, jakmile byl vyhlášen, neboť proti němu není odvolání přípustné (ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) tr. ř.), a tudíž je v právní moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2578/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 20 Cdo 699/2002). Zároveň však nelze odestát, že oprávněný je povinen k exekučnímu návrhu připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (ustanovení § 261 odst. 2 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, o jaký druh exekučního titulu se jedná. Na splnění této povinnosti je třeba trvat i v případě, že vykonatelnost exekučního titulu není vázána na jeho doručení, ale nastává již vyhlášením exekučního titulu, neboť tato povinnost vyplývá ze zásady formalizace předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí nebo pro zahájení a vedení exekuce (srov. například s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016). Proto se odvolací soud měl zabývat též tím, zda písemné vyhotovení exekučního titulu ve formě rozsudku odvolacího soudu vyneseného v trestním řízení, jež povinnému (obžalovanému) ukládá povinnost k náhradě škody, v podobě, jak jej předložila oprávněná, je dostatečným podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (pro vedení exekuce) ve smyslu ustanovení § 261 odst. 2 o. s. ř.
Jde-li o posouzení této otázky, Nejvyšší soud již dříve uzavřel (za situace, kdy písemné vyhotovení rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, na jehož základě mělo dojít k nařízení exekuce, sice obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, ale jejich doplnění bylo provedeno jiným, než zákonem stanoveným způsobem), že předpokladem pro nařízení soudního výkonu rozhodnutí je písemné vyhotovení vykonatelného rozhodnutí, které obstojí jako veřejná listina, tj. jako listina vydaná k tomu oprávněným orgánem (srov. § 251 a § 274 o.s.ř.), která má potřebnou formu a obsah a jež ukládá určitému subjektu povinnost něco plnit. Pouze takové písemné vyhotovení rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení se může stát relevantním a věrohodným podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (pro vedení exekuce). Nenaplňuje-li písemné vyhotovení exekučního titulu ve formě rozhodnutí orgánu státní moci náležitosti veřejné listiny, je třeba k nápravě využít zákonem předepsaných procesních prostředků, které umožňují obsah těchto rozhodnutí dodatečně opravovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2456/2005, závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3578/2017). Jiný než výše uvedený výklad by způsoboval u účastníků exekučního řízení i u soudu (soudního exekutora), který má titul pro výkon rozhodnutí (exekuční titul) ve formě rozhodnutí učiněného v trestním řízení realizovat, důvodnou pochybnost, zda se skutečně jedná o autentické písemné vyhotovení soudního rozhodnutí (rozsudku), a zda je bez pochyb, jaká povinnost k plnění má být ve vykonávacím řízení realizována, kdo a vůči komu je povinen plnit. Závěr, že za řádné je možné pokládat jen takové písemné vyhotovení soudního rozhodnutí, které splňuje zákonem stanovené náležitosti a je proto úřední listinou, vyplývá i z ustanovení § 131 tr. ř. (případně v ustanovení § 164 a násl. o. s. ř.), které stanoví výlučný a přesný postup, jímž mohou být případné formální nedostatky písemného vyhotovení rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení odstraněny.
S ohledem na výše uvedené neobstojí právní názor odvolacího soudu, že nejsou podstatné nedostatky v písemném vyhotovení exekučního titulu ve formě rozsudku odvolacího soudu, jímž byla povinnému (obžalovanému) uložena v adhezním řízení trestním povinnost k náhradě škody způsobené trestnou činností, které spočívají v neuvedení soudu a konkrétních soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili, jakož i v absentujícím odůvodnění, přestože je z písemného vyhotovení rozhodnutí zcela zjevné, že odůvodnění má obsahovat. Naopak je třeba uzavřít, že i v případě, že je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, musí oprávněným připojené písemné vyhotovení takového exekučního titulu (má-li oprávněný povinnost k jeho připojení podle § 261 odst. 2 o. s. ř. nebo podle § 38 odst. 2 ex. řádu) obsahovat zákonem stanovené náležitosti, aby obstálo jako tzv. veřejná listina, jinak na jeho základě nemůže dojít k nařízení výkonu (k zahájení a provedení exekuce). Originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu, který s ohledem na své náležitosti obstojí jako veřejná listina, je oprávněný povinen připojit již k exekučnímu návrhu, ledaže exekuční titul vydal exekuční soud (ustanovení § 261 odst. 2 ex. řádu).
Zbývá dodat, že dovolací soud se naopak ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, že úvahu, zda byl povinný v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, řádně identifikován (včetně uvedení data narození a bydliště), je třeba provést i na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 46 T 21/2013, který byl odvoláním napaden, protože rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího tvoří jeden funkční celek (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/2015). Tento postoj je přiměřené dodržovat nejen při posouzení, zda je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pro účely dovolacího řízení přezkoumatelné, když jeho přezkoumatelnost se posuzuje ve spojení s odůvodněním předchozího (zde odvoláním přezkoumávaného) rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4183/2009), ale i při posouzení, zda byl účastník, jemuž se ukládá povinnost, dostatečně označen. Jestliže je z rozsudku soudu prvního stupně i z rozhodnutí odvolacího soudu zcela zjevné, že osobou, které se ukládá v dotčeném výroku povinnost, je právě povinný, i když v rozhodnutí odvolacího soudu nebyl (na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně) označen kromě jména i uvedením data narození a bydliště, není důvod pro závěr, že pouze z toho důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu materiálně nevykonatelné.
S ohledem na závěr o přípustnosti dovolání se dovolací soud zabýval též dovolatelem namítanou vadou řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), kterou spatřuje v tom, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou o stanovení výše soudního poplatku. S ohledem na obsah odvolání povinného ze dne 19. 7. 2017, dovolací soud dospěl k závěru, že jde o novou skutečnost ve smyslu § 241a odst. 6 o. s. ř., kterou v dovolání nelze uplatnit, neboť uvedenou námitku povinný v odvolacím řízení nevznesl a z obecného konstatování, že podává „odvolání v rozsahu všech výroků soudu prvního stupně“ tuto námitku dovodit nelze.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, a proto Nejvyšší soud ČR zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinného rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem povinného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně vykonatelnosti. Výrok o návrhu na odklad vykonatelnosti je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí odmítnutím nebo zamítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4907/2017).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-