// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 01.03.2018

Přezkum rozhodnutí o pověření výkonem funkce vrchního státního zástupce

I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti o pověření výkonem funkce vrchního státního zástupce může být obecnými soudy mimo rámec správního soudnictví zkoumáno jen z hlediska toho, zda je nicotné (zda nejde o paakt); pokud jde o jeho zákonnost či věcnou správnost, uplatní se presumpce správnosti.

II. Ministr spravedlnosti své rozhodnutí o pověření výkonem funkce vrchního státního zástupce v Praze učinil na základě § 10 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, který stanoví, že vrchní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Navzdory tomu, že ve svém rozhodnutí ministr spravedlnosti státního zástupce “nejmenoval”, nýbrž vzhledem k dočasnosti přidělení “pověřil”, nejde o tak závažnou vadu, která by představovala nedostatek právního podkladu. Vzhledem k obsahu oprávnění ministra spravedlnosti vyplývajících z § 10 zákona o státním zastupitelství nelze termín užitý v příslušném rozhodnutí považovat za takové pochybení, které by zakládalo nicotnost rozhodnutí; opačný závěr by naopak představoval přemrštěný požadavek na formální náležitosti. V případě nicotnosti se totiž musí jednat o vadu naprosto zásadní a zřejmou, že právní podklad pro vydání správního aktu neexistuje vůbec. U předmětného rozhodnutí ministra spravedlnosti tak lze shledat dostatek právního podkladu k jeho vydání bez ohledu na použité slovní vyjádření, a platí tedy pro ně presumpce správnosti

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4710/2016, ze dne 31. 10. 2017

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 135 o. s. ř.
§ 10 odst. 1 zák. č. 283/1993 Sb.

Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 9. 2015, č. j. 8 C 31/2012-124, zamítl žalobu na zaplacení částky 77.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastnice řízení uzavřely dne 1. 4. 2009 mandátní smlouvu, podle které se žalobkyně zavázala vykonávat činnost tiskové mluvčí, zařídit a uskutečnit záležitosti žalované a postupovat přitom s odbornou péčí podle jejích pokynů a v souladu s jejími zájmy. Žalovaná se zavázala hradit žalobkyni úplatu ve výši 30.000,- Kč měsíčně, sdělovat jí včas potřebné skutečnosti a předkládat listiny potřebné k řádnému plnění této smlouvy. Podle sjednané smlouvy mohla žalovaná smlouvu kdykoliv vypovědět zcela nebo částečně a nestanoví-li výpověď pozdější účinnost, nabývá účinnosti dnem, kdy se o ní žalobkyně dozvěděla nebo dozvědět mohla; od účinnosti výpovědi je pak žalobkyně povinna nepokračovat v činnosti, na kterou se výpověď vztahuje. Tato mandátní smlouva byla ukončena výpovědí S. M. ze dne 9. 11. 2011, který byl dočasně přidělen k výkonu funkce státního zástupce k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze na dobu od 31. 10. 2011 do 31. 1. 2012 a který byl pověřen ministrem spravedlnosti výkonem funkce vrchního státního zástupce v Praze po dobu dočasného přidělení. Podle soudu prvního stupně nebyly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen “obč. zák.”), jimiž jsou porušení právní povinnosti, škoda a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, neboť mandátní smlouvu vypověděla platně; soudu přitom nepřísluší hodnotit jednání pověřeného státního zástupce. Kromě toho žalobkyně neprokázala, že by jí v případě neplatnosti výpovědi vznikl nárok na odměnu za vykonanou práci, neboť žalovaná jí žádné pokyny k činnosti po výpovědi smlouvy nedala. Není tak opodstatněný nárok na náhradu ušlého zisku za dobu od listopadu 2011 (za tento měsíc obdržela 13.000,- Kč) do ledna 2012.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, č. j. 12 Co 451/2015-147, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zdůraznil, že jak rozhodnutí nejvyššího státního zástupce P. Z. o dočasném přidělení S. M. na Vrchní státní zastupitelství ze dne 4. 11. 2011, tak i následné pověření ministra spravedlnosti J. P. ze dne 4. 11. 2011 výkonem funkce vrchního státního zástupce je třeba považovat za správní rozhodnutí. Otázku, která byla řešena rozhodnutím ministra spravedlnosti, není soud v občanském soudním řízení oprávněn řešit sám, nýbrž je vázán tímto rozhodnutím ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. Obě rozhodnutí by bylo možné zvrátit jen cestou případné správní žaloby, kterou žádná ze stran nepodala. Je proto třeba považovat je za závazný a zákonem dovolený správní akt, na jehož základě byl S. M. oprávněn činit za Vrchní státní zastupitelství v Praze veškeré úkony, jež jsou zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, svěřeny vrchnímu státnímu zastupitelství a jeho vedoucímu státnímu zástupci. Výpověď mandátní smlouvy byla dána osobou oprávněnou takovýto úkon učinit a vzhledem k tomu, že byly splněny všechny formální požadavky kladené na takovouto výpověď jak samotnou smlouvou, tak i zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen “obch. zák.”), jedná se o výpověď platnou. V řízení bylo prokázáno, že výpověď se stala účinnou dne 14. 11. 2011 a že po tomto datu nebyla žalobkyně oprávněna činit jakékoliv další úkony, jež z vypovězené smlouvy vyplývaly. Žalobkyně nesporovala, že v období po tomto datu pro žalovanou žádnou činnost nekonala, resp. že ze strany žalované jí ani žádné úkoly nebyly zadány.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Procesní otázkou je, zda soud v občanském soudním řízení je vázán vydaným správním rozhodnutím, resp. správním aktem, v posuzovaném případě konkrétně rozhodnutím ze dne 4. 11. 2011, č. j. 233/2011-OJ-SZ/4, kterým ministr spravedlnosti pověřil S. M. výkonem funkce vrchního státního zástupce v Praze, nebo zda soud může otázku, o níž jiný orgán rozhodl, posoudit odlišně od vydaného rozhodnutí. Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že ji soud v občanském soudním řízení není oprávněn řešit sám, nýbrž že je tímto rozhodnutím vázán podle § 135 odst. 2 o. s. ř.; odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, podle nějž v případě, že o otázce související s nárokem uplatněným žalobou před obecnými soudy bylo rozhodnuto správním orgánem, není obecný soud tímto rozhodnutím bez dalšího vázán. Od tohoto závěru Nejvyššího soudu se odvolací soud podle názoru dovolatelky neodůvodněně odchýlil. Podle dovolatelky je třeba rozlišovat mezi obraty užitými v § 135 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., konkrétně mezi případy, kdy “soud je vázán rozhodnutím“ a kdy “soud z rozhodnutí vychází”. V případech, kdy soud podle § 135 odst. 2 o. s. ř. z rozhodnutí pouze vychází, není vyloučeno, aby si předběžně otázku ve výroku rozhodnutí řešenou posoudil jinak. S existencí rozhodnutí se však musí vypořádat a zdůvodnit, proč dospěl k jinému řešení. K názoru odvolacího soudu, že předmětná rozhodnutí by bylo možné zvrátit jen cestou správní žaloby, dovolatelka uvádí, že nebyla účastníkem řízení, ve kterém došlo k pověření M. do funkce vrchního státního zástupce v Praze, a neměla tak možnost uvedený správní akt zvrátit. V tom, že se Městský soud v Praze odmítl tímto správním aktem zabývat, ačkoliv ona od počátku řízení tvrdí, že je nezákonný a v návaznosti na to je výpověď mandátní smlouvy neplatná, spatřuje odmítnutí spravedlnosti. Dovolatelka dále uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, zda mandatář může žádat po mandantovi náhradu škody v případě, že mandant neplatně vypověděl platnou mandátní smlouvu, a znemožnil tak mandatáři vykonávat činnost. Podle jejího názoru lze z postupu odvolacího soudu dospět k závěru, že tomu tak není, což je v rozporu s dosavadní praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004). Tím, že mandatář nemohl vykonávat činnost pro okolnosti na straně mandanta, není sice založen nárok na úplatu, nicméně tím nejsou dotčeny případné jiné smluvní důsledky, jakož i zákonné nároky (mimo jiné nárok na náhradu škody). Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud zcela ignoroval její tvrzení, že nárok na zaplacení částky ve výši 77.000,- Kč jí vznikl z titulu náhrady škody a nikoliv z titulu odměny z mandátní smlouvy, když jí byla dána absolutně neplatná výpověď z mandátní smlouvy, díky níž jí bylo zabráněno vykonávat činnost podle mandátní smlouvy, kterou by jinak nade vší pochybnost vykonávala. Uvádí, že z mandátní smlouvy vyplývá výčet činností, tedy že úkoly byly mandantem uděleny již v samotné mandátní smlouvě a dovolatelka je kontinuálně vykonávala. Její činnost tak nebyla nezbytně závislá na pokynech žalované. Vzhledem k tomu, že činnost soustavně vykonávala od roku 2006, lze usuzovat, že za obvyklého běhu věcí by tuto činnost vykonávala i dále po 13. 11. 2011. Neplatná výpověď tak zapříčinila vznik škody ve formě ušlého zisku. Upozorňuje, že i v obdobném případě neplatného skončení pracovního poměru je zaměstnanci vyplácena náhrada mzdy či platu za období, kdy nemohl z uvedeného důvodu svou činnost vykonávat, nikoliv mzda či plat. Konečně dovolatelka označuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud přes její opakovaná tvrzení o nutnosti posouzení správního aktu ministra spravedlnosti pro rozhodnutí ve věci neodůvodnil své právní posouzení, resp. se jejími tvrzeními řádně nezabýval. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolatelka nebyla schopna vysvětlit, jak měl tvrzený ušlý zisk vzniknout. To pouze naznačila ve své žalobě, ze které vyplývá, že zisk jí měl ujít tím, že za činnost, která byla předmětem mandátní smlouvy, nemohla řádně fakturovat. Oprávněnost požadavku ušlého zisku pak závisí na tom, zda vůbec mohla za uváděné období požadovat odměnu. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004, na nějž dovolatelka poukazuje, se týká nároku na náhradu škody, kdy nevznikl nárok na vyplacení odměny, a má na mysli náhradu jiné škody než nevyplacené odměny přetransformované v ušlý zisk. Žalovaná zdůraznila, že podle smlouvy nebyla povinna přidělovat dovolatelce práci. K otázce pověření vrchního státního zástupce poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, a argumentuje, že výraz “pověření”, který byl užit v rozhodnutí ministra spravedlnosti, nemůže při vystupování v obchodněprávním vztahu činit žádný problém ve vztahu k oprávnění jednat jménem žalované; tento závěr žalovaná opírá o znění § 15 odst. 1 obch. zák. Výpověď mandátní smlouvy tak byla dána oprávněně. Ani v případě nedostatečnosti oprávnění M. by výpověď nemohla být neplatná, a to s odkazem na § 20 odst. 2 obč. zák., který stanoví, že v případě překročení oprávnění osoby jednající za právnickou osobu ji takový úkon zavazuje, pokud se týká předmětu činnosti právnické osoby a druhý účastník o překročení nemohl vědět. Tento závěr vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, podle kterého důsledkem překročení zákonného zmocnění při jednání za právnickou osobu není neplatnost právního úkonu. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 5 Cmo 283/2001, pak vyplývá závěr, že nedostatky v oprávnění zástupce přísluší namítat tomu, za koho zástupce jedná, přičemž osoba, vůči níž zástupce jménem jiné osoby vystupuje, toto oprávnění nemá. Na závěr svého vyjádření k dovolání žalovaná uvádí, že odměna mandatáře je vázána na vykonanou činnost a ta se v dané věci odvíjela od pokynů mandanta. Žalovaná však po výpovědi smlouvy žádné pokyny k činnosti neudělila, proto žalobkyně bez ohledu na platnost výpovědi nebyla povinna vyvinout žádnou činnost, a vůbec jí tak nevznikl nárok na odměnu. Žalovaná navrhuje odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda rozhodnutí ministra spravedlnosti o pověření výkonem funkce vrchního státního zástupce může být soudy ve sporu o náhradu škody zkoumáno z hlediska nezákonnosti či věcné nesprávnosti, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

V projednávané věci je závěr o odpovědnosti žalované za škodu způsobenou tvrzenou neplatností výpovědi mandátní smlouvy závislý na posouzení, zda výpověď byl oprávněn učinit vrchní státní zástupce dočasně pověřený výkonem této funkce správním rozhodnutím ministra spravedlnosti.

Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Odstavec 2 tohoto ustanovení pak stanoví, že jiné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

Na posuzovaný případ dopadá úprava obsažená v odstavci 2 citovaného ustanovení, neboť odstavec 1 se týká závazností rozhodnutí o trestném činu, přestupku či jiném správním deliktu, o něž v dané věci nejde. Stanoví-li zákon, že soud vychází z vydaného rozhodnutí, má tím na mysli povinnost soudu vzít při posuzování prejudiciální otázky v potaz i rozhodnutí, jímž o ní bylo rozhodnuto. Pro posouzení opodstatněnosti nároku dovolatelky však není významné řešení otázky, o níž bylo správním aktem rozhodnuto, nýbrž zda samotný tento akt byl účinný a přinesl pověřenému vrchnímu státnímu zástupci oprávnění jednat za Vrchní státní zastupitelství v Praze a vypovědět platně mandátní smlouvu uzavřenou s dovolatelkou. Dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, z čehož ovšem vyplývá nesprávné pochopení otázky, kterou bylo v řízení třeba řešit jako předběžnou. Odvolací soud se nezabýval otázkou, která je řešena předmětným rozhodnutím ministra spravedlnosti, nýbrž pro řízení byla podstatná otázka zákonnosti tohoto rozhodnutí.

Obecně nejsou soudy mimo rámec správního soudnictví oprávněny zabývat se tím, zda je správní rozhodnutí nezákonné nebo věcně nesprávné. U kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, sp. zn. 5 As 87/2015). To znamená, že do té doby, než je uvedený akt stanoveným postupem opraven nebo zrušen, je považován za bezvadný a má právní účinky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003). Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že se mezi správními akty nijak nerozlišuje, pokud jde o možnost jejich přezkumu obecnými soudy mimo rámec správního soudnictví. Na základě toho lze dovodit, že i rozhodnutí ministra spravednosti o pověření výkonem funkce vrchního státního zástupce může být zkoumáno jen z hlediska toho, zda je nicotné (zda nejde o paakt); pokud jde o jeho zákonnost či věcnou správnost, uplatní se presumpce správnosti. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že není oprávněn zabývat se otázkou nezákonnosti rozhodnutí ministra spravedlnosti o pověření výkonem funkce vrchního státního zástupce, což odpovídá ustálené praxi Nejvyššího soudu, podle níž jsou obecné soudy mimo rámec správního soudnictví oprávněny zkoumat správní akty jen z hlediska, zda se nejedná o akty nicotné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000).

Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě rozhodnutí ministra spravedlnosti není nicotné a uplatní se u něj presumpce správnosti. Nicotným je správní akt trpící natolik intenzivními vadami, které mají za následek, že ve skutečnosti správní akt vůbec nevznikl, a v důsledku toho z něho pro adresáty nevyplývají žádná práva a povinnosti. Tyto vady jsou natolik závažné, že působí faktickou neexistenci samotného správního aktu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1463/09) a nelze uplatňovat presumpci správnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2894/2000). V pozitivní právní úpravě je nicotnost zakotvena v § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, kdy nicotným je takové rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to ovšem neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Dále je nicotné takové rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Tento výčet je třeba považovat pouze za demonstrativní. Otázka nicotnosti správních aktů byla dlouhou dobu svěřena pouze judikatuře soudů a právní teorii, ze které lze vycházet i dnes. Ta za důvody nicotnosti dále považuje případy nedostatku právního podkladu, nedostatku pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavku trestného nebo jiného právně nemožného plnění, požadavku plnění fakticky nemožného, neurčitosti, nesmyslnosti či vnitřní rozporuplnosti nebo neexistence vůle (Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, str. 149).

V posuzovaném případě přichází v úvahu z tohoto výčtu pouze nicotnost v důsledku nedostatku právního podkladu. Jde o situaci, kdy k vydání aktu neexistuje žádný zákonný základ pro uplatnění pravomoci (Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, str. 150). Ministr spravedlnosti své rozhodnutí o pověření výkonem funkce vrchního státního zástupce v Praze učinil na základě § 10 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, který stanoví, že vrchní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Navzdory tomu, že ve svém rozhodnutí ministr spravedlnosti státního zástupce “nejmenoval”, nýbrž vzhledem k dočasnosti přidělení “pověřil”, nejde o tak závažnou vadu, která by představovala nedostatek právního podkladu. Vzhledem k obsahu oprávnění ministra spravedlnosti vyplývajících z § 10 zákona o státním zastupitelství nelze termín užitý v příslušném rozhodnutí považovat za takové pochybení, které by zakládalo nicotnost rozhodnutí; opačný závěr by naopak představoval přemrštěný požadavek na formální náležitosti. V případě nicotnosti se totiž musí jednat o vadu naprosto zásadní a zřejmou, že právní podklad pro vydání správního aktu neexistuje vůbec (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 770/02). U předmětného rozhodnutí ministra spravedlnosti tak lze shledat dostatek právního podkladu k jeho vydání bez ohledu na použité slovní vyjádření, a platí tedy pro ně presumpce správnosti, ze které odvolací soud správně vycházel.

Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné z toho důvodu, že odvolací soud své právní posouzení věci neodůvodnil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze zcela jasně seznat, proč dospěl odvolací soud ke svým právním závěrům a co ho k tomu vedlo. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, přičemž rozvedl odůvodnění ohledně možnosti hodnocení jmenovacího aktu ministra spravedlnosti.

Za této situace je pro výsledek sporu bezpředmětné zabývat se dovolatelkou tvrzeným nesprávným posouzením otázky, zda může mandatář žádat po mandantovi náhradu škody v případě neplatnosti výpovědi mandátní smlouvy, která znemožnila mandatáři vykonávat činnost podle smlouvy. Ve světle výše uvedených skutečností je totiž třeba na ustanovení M. vrchním státním zástupcem hledět jako na zákonné, v důsledku čehož byl oprávněn k vypovězení mandátní smlouvy. Ta tak byla vypovězena platně, jeden ze základních předpokladů odpovědnosti žalované za škodu (porušení právní povinnosti) proto chybí a již jen z tohoto důvodu nemůže být žaloba na náhradu ušlého zisku úspěšná.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému státu náklady v této fázi řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů