// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 08.11.2017

Uplatnění nových důkazů v odvolacím řízení při nedostatku poučení

Je-li řízení před soudem prvního stupně postiženo jinou vadou ve smyslu ustanovení § 212a odst. 5 věty druhé o. s. ř., je povinností odvolacího soudu tuto vadu odstranit, aby bylo zajištěno, že vyřešení projednávané věci (nalezení práva) bude provedeno za dodržení všech pravidel (spravedlivým procesem).

Spočívá-li vada řízení v nedostatku poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. v důsledku odlišného právního názoru odvolacího soudu, náprava může být nepochybně zjednána tím, že potřebné poučení poskytne účastníkům odvolací soud. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení umožňuje (ukládá) odvolacímu soudu „zjednat nápravu“, neuplatní se v těchto případech pravidla neúplné apelace. Nejde tu tedy o zákaz nových důkazů, ale o přípustné uplatnění poučovací povinnosti odvolacím soudem a přípustné provedení důkazů navržených před odvolacím soudem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, ze dne 4. 8. 2017

vytisknout článek




Dotčené předpisy:
§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
§ 212a odst. 5 o. s. ř.

Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Dopisem ze dne 11. 10. 2013 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, kterého se měl dopustit tím, že opakovaně užíval služební telefon k uskutečňování soukromých telefonních hovorů (v měsíci červenci 2013 provolaná doba činila 8 hodin 49 minut z pracovní doby a provolaná částka byla ve výši 1.524,- Kč, ve zbylých měsících roku 2013 bylo zjištěno, že daná situace není jednorázovým excesem, ale stavem trvalého charakteru, výpisy hovorů z těchto měsíců obsahovaly každý měsíc velké množství často opakovaně volaných čísel, které jednoznačně nemohly souviset s žalobcem v dané době konanou prací) a že k žádosti zaměstnavatele odmítl provést identifikaci volaných čísel. Po rozkrytí většiny telefonních čísel žalovaným bylo zjištěno, že více než polovina volaných čísel jsou telefonní čísla lékáren, lékařů, restauračních zařízení, cestovních kanceláří, obchodních společností a čísla soukromých mobilních telefonů.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se vytýkaného porušení pracovních povinností nedopustil. Popřel, že by soukromě telefonoval. Žalovaný nedoložil, jakým způsobem dospěl k výpisu telefonních hovorů, jedná se pouze o list papíru nejasného původu, není zřejmé, kdo a kdy ho vyhotovil, jakým způsobem byla zjištěna a identifikována čísla, o kterých je tvrzeno, že se jedná o soukromá čísla. Z vnitřní směrnice SME 2004-04, o které žalobce neví, zda s ní byl seznámen, vyplývá, že soukromé hovory obecně zakázány nejsou. Směrnice nebyla v praxi dodržována samotným žalovaným, který nezajistil, aby se zaměstnanci mohli chovat v souladu s touto směrnicí při uskutečňování a úhradě soukromých hovorů. I kdyby se žalobce dopustil vytýkaného jednání, nedosahovalo by intenzity závažného porušení pracovních povinností. Mělo by být také zohledněno, že byl dlouhodobě vystaven šikaně ze strany nadřízených zaměstnanců. Uvedl, že byl předsedou odborové organizace, která nedala k výpovědi souhlas, což je také důvodem neplatnosti předmětné výpovědi.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, č. j. 85 C 25/2014-87, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že jestliže volby do výboru odborové organizace proběhly v únoru 2008 a funkční období je podle stanov čtyřleté, tak žalobci funkční období jako předsedy odborové organizace zaniklo v únoru 2012 (ochranná lhůta skončila v únoru 2013). I kdyby soud připustil, že docházelo k „dovolování“ dalších členů výboru, že celý výbor byl potvrzován na další funkční období a žalobce tak byl v rozhodném období stále předsedou odborové organizace (takto byl zaměstnavatelem i oslovován), s ohledem na charakter vytýkaného jednání (útok na majetek zaměstnavatele a neposkytnutí pomoci při ochraně majetku zaměstnavatele) nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával. Žalovaný byl oprávněn provést kontrolu telekomunikačního provozu z čísla, které bylo přiděleno žalobci. Žalobce nevykázal za měsíc červenec 2013 podle výpisu telefonických hovorů žádné soukromé hovory. U žalovaného bylo povoleno zaměstnancům soukromé volání, ovšem pouze za úhradu těchto hovorů. Žalobci nic nebránilo, aby si soukromé hovory sám evidoval, ve výpisu je označil a následně uhradil jako ostatní zaměstnanci. „Jelikož žalobce odmítl identifikovat volaná čísla, bylo zcela na něm, aby prokázal, že bylo voláno pouze služebně, nikoliv soukromě, proto soud prvního stupně poučil v tomto směru žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.“ „Nejedná se o nepřípustné přenášení důkazního břemene na zaměstnance, uvede-li zaměstnanec, že za určité období měl jen služební telefonické hovory, avšak zaměstnavatel zjistí, že tomu tak není, je na zaměstnanci, aby následně uvedl, na která telefonní čísla a z jakého důvodu volal, neboť nelze spravedlivě požadovat po zaměstnavateli, aby jednotlivá telefonní čísla ztotožňoval. Žalobce přes uvedené poučení neprokázal, že v období od 1. 7. do 31. 7. 2013 uskutečnil výhradně služební hovory.“ Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce porušil své pracovní povinnosti, jestliže v období od 1. 7. do 31. 7. 2013 bez souhlasu žalovaného pro svou osobní potřebu používal jeho telekomunikační zařízení, a jestliže přes výzvu žalovaného odmítl provést identifikaci volaných čísel (zjištění rozsahu útoku na majetek zaměstnavatele). Při posuzování intenzity porušení pracovních povinností vycházel podle soudní judikatury z úvahy, že útok na majetek zaměstnavatele představuje tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušování pracovních povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem. Předmětnou výpověď z pracovního poměru tedy nelze hodnotit jako nepřiměřeně přísnou

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2016, č. j. 16 Co 187/2015-126, ve znění usnesení ze dne 26. 7. 2016, č. j. 16 Co 187/2015-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil s odvolací námitkou žalobce, že ve sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce má zaměstnavatel procesní povinnost tvrdit a prokázat, že se zaměstnanec skutečně dopustil vytýkaného porušení pracovních povinností. Dovodil, že žalovaný k prokázání této skutečnosti předložil zejména výpisy telefonických hovorů za období leden až srpen 2013 z pobočkové telefonní linky 42601, kterou používal žalobce ve své kanceláři. Vzhledem k tomu, že žalobce správnost těchto listin popíral, tížila žalovaného důkazní povinnost prokázat jejich pravost (zda pochází od deklarovaného vystavitele) i pravdivost jejich obsahu. Protože soud prvního stupně žalovaného v tomto smyslu nepoučil, odvolací soud toto pochybení napravil a žalovaného poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Žalovaný k prokázání správnosti (pravdivosti a pravosti) uvedených výpisů telefonických hovorů označil k důkazu originály těchto výpisů spolu s průvodním dopisem poskytovatele telekomunikačních služeb OVANET a. s. a navrhl výslech svědkyň B. M. a Ing. D. D. Odvolací soud odmítl námitku žalobce, že se jedná o nepřípustné uplatnění nových důkazů podle § 205a a 211a o. s. ř., neboť v daném případě nebyl žalovaný řádně poučen soudem prvního stupně a plnil tedy těmito důkazy svou důkazní povinnost. Jedná se o přípustné nové důkazy podle § 211a za použití § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. Porovnáním originálů výpisů telefonických hovorů poskytnutých provozovatelem telekomunikačních služeb s výpisy, které žalovaný použil při kontrole a které předložil u soudu prvního stupně, odvolací soud zjistil, že údaje o uskutečněných telefonických hovorech z příslušné telefonní linky 42601 za období od ledna do srpna 2013 jsou naprosto totožné. Uvedené potvrdily rovněž svědkyně B. M. a Ing. D. D. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný prokázal pravost a pravdivost předložených výpisů telefonních hovorů, a že významná část uskutečněných telefonních hovorů nesouvisela s plněním pracovních úkolů žalobce, nýbrž že se jednalo o soukromé hovory. Žalobci muselo být minimálně z obsahu dohody o srážkách z platu ze dne 30. 6. 2004 zřejmé, že žalovaný sice souhlasí s užíváním telekomunikačního zařízení pro osobní potřebu zaměstnanců, ovšem za podmínky úhrady nákladů na soukromé hovory. Žalobce musel vědět, jakým způsobem se provádí evidence soukromých a služebních hovorů, a to pomocí odlišné předvolby (při realizaci každého telefonního hovoru mimo pobočkovou ústřednu musel zadat vždy nějakou předvolbu). Žalobce úmyslně zneužil telekomunikační zařízení zaměstnavatele pro svou osobní potřebu, uskutečněné soukromé telefonní hovory evidoval jako hovory služební, neprovedl jejich úhradu a dopustil se tak úmyslného útoku na majetek zaměstnavatele (takového jednání se dopouštěl dlouhodobě od ledna do srpna 2013). Žalobce svým jednáním hrubě narušil důvěru zaměstnavatele, počínal si nepoctivě, odmítl poskytnout součinnost při identifikaci volaných čísel a dodatečně neuhradil ani zčásti vzniklou škodu. Je proto odůvodněn závěr, že žalobce se vytýkaným jednáním dopustil porušení pracovních povinností minimálně závažným způsobem a že s ohledem na konkrétní okolnosti případu po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnával.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že poučení žalovaného před odvolacím soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (nechť označí důkazy k prokázání pravosti a správnosti výpisu telefonních hovorů vykázaných žalobcem jako služebních) vedlo k nepřípustnému uplatňování nových důkazů v rámci odvolacího řízení ve smyslu § 205a a § 211a o. s. ř. Souhlasí s tím, že odvolací soud může provést poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., ale takovéto poučení nesmí nepřípustným způsobem vést k uplatnění nových skutečností a důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a o. s. ř. Jestliže žalovaný na základě takového poučení odvolacího soudu označil nové důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení, nebyl odvolací soud oprávněn tyto nové důkazy v rámci odvolacího řízení provádět a ani z nich vycházet. Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, že se jedná o přípustné nové důkazy podle § 211a za použití § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. V daném případě odvolání podával žalobce, který byl nesprávně poučen soudem prvního stupně, nikoliv žalovaný, který naopak nebyl poučen vůbec. Jednou z podmínek aplikace citovaných ustanovení je skutečnost, že se musí jednat o odvolatele, který pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl ve věci úspěch a že nebyl řádně poučen podle § 118a o. s. ř. Odvolací soud však aplikoval ustanovení na žalovaného, který v dané věci měl u soudu prvního stupně úspěch. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, namítá, že ustanovení § 205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. umožňuje za určitých podmínek uvádět nové důkazy toliko odvolateli, který neměl úspěch, nikoliv ostatním účastníkům řízení, a je tedy aplikovatelné pouze na odvolatele. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu ho vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce dovolací soud odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Domnívá se, že důkaz provedený odvolacím soudem není novotou, jelikož jeho kopie se nacházela ve spise od počátku, a tedy provedením tohoto důkazu nemohlo dojít ani ke změně skutkového stavu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno po 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky možnosti uplatnění nových důkazů v odvolacím řízení v souvislosti s nedostatečným poučením účastníka podle ustanovení § 118a o. s. ř. soudem prvního stupně, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

V projednávané věci opřel soud prvního stupně své rozhodnutí o závěr, že žalobce „v období od 1. 7. 2013 do 31. 7. 2013 bez souhlasu žalovaného pro svou osobní potřebu používal jeho telekomunikační zařízení“. Jelikož žalobce odmítl identifikovat volaná čísla, „bylo zcela na něm, aby prokázal, že bylo voláno pouze služebně“, a proto v tomto smyslu žalobce podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil. Odvolací soud souhlasil s námitkou žalobce (odvolatele), že ve sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce má zaměstnavatel (zde žalovaný) procesní povinnost tvrdit a prokázat (mimo jiné), že se zaměstnanec (žalobce) skutečně dopustil vytýkaného jednání. Protože správnost žalovaným předložených důkazů (k prokázání porušení povinností žalobcem) žalobce popíral, a o povinnosti prokázat pravost a pravdivost předložených důkazů (listin) soud prvního stupně žalovaného nepoučil, učinil tak odvolací soud. Žalovaným nově navržené důkazy také provedl a dospěl k závěru, že žalovaným předložené listiny jsou pravé a pravdivé a opřel o ně svoje potvrzovací rozhodnutí.

Pro rozhodnutí věci bylo proto významné posouzení otázky, zda odvolací soud správně vyložil ustanovení občanského soudního řádu, jež na popisovanou situaci dopadají.

Smyslem odvolacího řízení je přezkoumat nejen (ne)správnost a úplnost skutkových zjištění a skutkových závěrů nebo (ne)správnost právního posouzení věci soudem prvního stupně, ale také (ne)správnost postupu soudu prvního stupně z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů takový postup upravujících. V případě, že předepsaný postup nebyl dodržen, znamená to, že řízení je postiženo vadou. Porušení procesněprávních předpisů představuje vadu řízení jen tehdy, nebylo-li výsledkem právního posouzení určité procesní otázky v rozhodnutí soudu, neboť se projevilo toliko činností nebo opomenutím při provádění jednotlivých úkonů soudu. To, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, kdo má důkazní povinnost a důkazní břemeno ve vztahu k určité (pro projednání věci významné) skutečnosti, není samo o sobě vadou řízení, ale nesprávným právním názorem na procesněprávní otázku (o tom, kdo je nositelem důkazní povinnosti a důkazního břemene). Důsledkem tohoto chybného právního názoru – objektivně vzato – může být (a v projednávané věci bylo), že účastník nebyl poučen podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. Nedostatek takového poučení se pak stává vadou řízení (pouze) za předpokladů uvedených v ustanovení § 213b odst. 2 o. s. ř., tedy, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplývá z odlišného právního názoru odvolacího soudu. Jestliže taková „jiná vada“ řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je způsobilým odvolacím (případně též dovolacím) důvodem [srov. § 205 odst. 2 písm. c) a 242 odst. 3 o. s. ř.).

Samotná skutečnost, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo „jinou vadou“ (porušením ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř.) v důsledku odlišného právního názoru odvolacího soudu, však ještě neznamená povinnost odvolacího soudu k takové „jiné vadě“ řízení také – i bez návrhu - přihlížet.

Podle ustanovení § 212a odst. 5 věty druhé o. s. ř. k jiným vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud, jen když mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jen jestliže za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

Je-li řízení před soudem prvního stupně skutečně takovou jinou vadou postiženo, je povinností odvolacího soudu tuto vadu odstranit, - srov. slova „jestliže za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava“ v ustanovení § 212a odst. 5 větě druhé o. s. ř. - aby bylo zajištěno, že vyřešení projednávané věci (nalezení práva) bude provedeno za dodržení všech pravidel (spravedlivým procesem). Spočívá-li vada řízení v nedostatku poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. v důsledku odlišného právního názoru odvolacího soudu, náprava může být nepochybně zjednána tím, že potřebné poučení poskytne účastníkům odvolací soud. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení umožňuje (ukládá) odvolacímu soudu „zjednat nápravu“, neuplatní se v těchto případech pravidla neúplné apelace. Nejde tu tedy o zákaz nových důkazů, ale o přípustné uplatnění poučovací povinnosti odvolacím soudem a přípustné provedení důkazů navržených před odvolacím soudem.

Uvedené vztaženo na projednávanou věc znamená, že vyložil-li soud prvního stupně nesprávně kdo (která ze stran sporu) nese břemeno tvrzení (a břemeno důkazní) o pravosti a pravdivosti soukromé listiny (ta byla důkazem ve věci samé při objasňování důvodnosti žaloby), nesprávně právně posoudil procesněprávní otázku (o tom, kdo je nositelem důkazní povinnosti a důkazního břemene). V důsledku tohoto chybného právního názoru nepoučil žalovaného podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o jeho procesních povinnostech. Nedostatek takového poučení představuje vadu řízení, neboť potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplývala z odlišného právního názoru odvolacího soudu. Odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně napravil („zjednal nápravu“) a po správném poučení pravdivost a pravost soukromé listiny ověřil. Šlo tak o přípustné provedení důkazů navržených před odvolacím soudem. Žalovaný byl v řízení před soudem prvního stupně úspěšný (žaloba byla zamítnuta), neměl proto subjektivní legitimaci k odvolání, a nemůže na něj ani dopadnout zákaz novot, i když vyhrál i na základě nesprávného právního názoru soudu prvního stupně, a musí mu být dán prostor k unesení břemene důkazního v odvolacím řízení.

K jinému závěru nemůže vést ani dovolatelem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, neboť vycházelo z jiné (tehdy účinné) procesní úpravy odvolacího řízení.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články