// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 16.01.2017
Placení soudního poplatku formou bezhotovostního převodu
Při placení soudního poplatku formou bezhotovostního převodu je z hlediska včasnosti splnění poplatkové povinnosti rozhodný ten den, kdy je částka soudního poplatku skutečně připsána na účet soudu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3616/2016, ze dne 8. 11. 2016
Dotčené předpisy: § 13 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb.
Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 13. 11. 2015, č. j. 46 ECm 96/2010-319, jímž Městský soud v Praze rozhodl o tom, že po právní moci usnesení bude žalobkyni vrácen soudní poplatek za odvolání ve výši 26 860 Kč (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že žalobkyně uhradila soudní poplatek na účet soudu prvního stupně až poté, kdy její poplatková povinnost zanikla (poslední den odvolací lhůty do usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 2015, č. j. 46 ECm 96/2010-317, o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, připadl na 10. 11. 2015 a poplatek byl připsán na účet soudu prvního stupně až dne 11. 11. 2015).
Odvolací soud dospěl k závěru, že námitky odvolatelky (žalobkyně) nejsou důvodné. Pokud se žalobkyně dožadovala toho, že výzva k zaplacení soudního poplatku měla být doručována buď pouze jí nebo jak jejímu právnímu zástupci, tak i jí jako účastnici řízení, neshledal pro tento názor žádnou oporu v zákoně. Doručil-li tedy soud prvního stupně řádnou výzvu k zaplacení soudního poplatku jen jejímu právnímu zástupci, postupoval správně, neboť zaplacení soudního poplatku není úkonem, který by účastník musel osobně vykonat. Odvolací soud posoudil jako neopodstatněnou i výhradu odvolatelky, že lhůta pro zaplacení soudního poplatku je lhůtou procesní, a proto postačí, je-li v případě jeho placení bezhotovostní formou dán příkaz k jeho úhradě poslední den lhůty pro zaplacení poplatku (poslední den lhůty k podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku). Odvolací soud vysvětlil, že nejde o stejnou situaci jako například při podání odvolání, kdy je lhůta zachována, předá-li účastník odvolání poslední den lhůty doručujícímu orgánu. Uvedl, že žalobkyni vznikla poplatková povinnost podáním odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen „zákon o soudních poplatcích“, příp. „cit. zákon“), a tato její poplatková povinnost měla být splněna ve lhůtě vyplývající z § 9 odst. 7 cit. zákona. Pokud je soudní poplatek placen prostřednictvím pošty či peněžního ústavu, je tato povinnost splněna až dnem, kdy je předepsaná částka připsána na účet oprávněného (jak dříve v § 567 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013), resp. dluh je včas splněn, pokud se tak stane v době určené dlužníkovi pro splnění (nově upraveno v § 1908 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Za rozhodující se tak podle odvolacího soudu považuje datum, ke kterému má příjemce platby peníze k dispozici, tedy k jakému datu byly připsány na příjemcův účet. Jestliže byl tedy soudní poplatek ze strany žalobkyně soudu uhrazen až poté, kdy její poplatková povinnost zanikla, soud prvního stupně postupoval správně, jestliže rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, majíc ho za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle mínění dovolatelky napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda soudní poplatek (který pro jeho výši nelze platit kolkovými známkami) lze považovat za včas uhrazený, pokud v poslední den lhůty pro jeho zaplacení podá účastník příkaz k úhradě soudního poplatku bankovním převodem, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Jako dovolací důvod uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka se ohrazuje proti závěru odvolacího soudu, že v případě placení soudního poplatku bezhotovostním převodem je pro posouzení včasnosti jeho zaplacení rozhodující datum, ke kterému byly peněžní prostředky připsány na účet příslušného soudu. Stejně jako v odvolání tvrdí, že lhůta pro doplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 7 cit. zákona je lhůtou procesní. Přitom odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 91 Co 44/2015). Pokud lze hradit soudní poplatek tak, že v poslední den lhůty pro jeho doplacení odevzdá poplatník podání s vylepenými kolkovými známkami ve stanovené výši orgánu, který má povinnost ho doručit (nejčastěji poště), dovolatelka zastává a obhajuje názor, že poplatek (který pro jeho výši nelze platit kolkovými známkami) je třeba považovat za včas uhrazený, pokud je v poslední den lhůty pro zaplacení soudního poplatku podán příkaz k jeho úhradě bankovním převodem, jak tomu bylo v souzené věci. Podle dovolatelky tak v důsledku nesprávného právního názoru odvolacího soudu došlo k pravomocnému zastavení odvolacího řízení, neboť, byť soudní poplatek uhradila, usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání nebylo podle § 9 odst. 7 cit. zákona zrušeno.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, kdy lze považovat soudní poplatek, který nelze pro jeho výši platit kolkovými známkami, účastníkem řízení za zaplacený (zda dnem podání příkazu k bezhotovostního převodu k úhradě stanovené částky nebo až dnem, kdy byly peněžní prostředky ve stanovené výši připsány na účet příslušného soudu), nebyla judikaturou Nejvyššího soudu dosud řešena.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí z pohledu výhrad dovolatelky znamená přezkoumat právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně uhradila soudem vyměřený poplatek ve výši 26 860 Kč za odvolání proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. 11. 2014, č. j. 46 ECm 96/2010-279, opožděně, jestliže dala příkaz k jeho úhradě formou bezhotovostního převodu v poslední den lhůty (konkrétně dne 10. 11. 2015) k podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a poplatek tak byl připsán na účet soudu až dne 11. 11. 2015, tedy (den) poté, kdy její poplatková povinnost zanikla, a to v důsledku pravomocného usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Právní úprava splatnosti soudních poplatků je obsažena v zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 4 odst. 1 písm. b) cit. zákona jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním odvolání.
Podle § 7 odst. 1 věty první cit. zákona poplatek, s výjimkou poplatku za zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem, je splatný vznikem poplatkové povinnosti.
Podle § 8 odst. 4 věty první cit. zákona poplatky, které nejsou vyšší než 5 000 Kč, lze platit kolkovými známkami; toto ustanovení se nepoužije, vznikla-li poplatková povinnost podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.
Následky nezaplacení soudního poplatku upravuje § 9 cit. zákona, podle jehož odstavce 1 nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle jeho odstavce 3 soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen. Podle jeho odstavce 7 usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně měla povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání již jeho samotným podáním. Zákon však nesplnění této povinnosti nepostihuje žádnou sankcí, naopak stanoví v takové situaci povinnost soudu vyzvat účastníka k jeho úhradě, stanovit mu lhůtu pro jeho zaplacení a řádně ho poučit o následcích nedodržení této povinnosti. Pokud účastník řízení ani na základě takové výzvy soudní poplatek neuhradí, dává mu zákon (v pořadí tedy již třetí) možnost soudní poplatek zaplatit nejpozději do právní moci usnesení o zastavení řízení.
Otázku, kdy (jakým okamžikem) je splněna poplatková povinnost účastníka řízení v případě úhrady částky soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu, zákon o soudních poplatcích ani občanský soudní řád výslovně neupravují. V případě takto zvoleného způsobu platby je tedy stěžejním výklad pojmu „zaplacen“, užitý zákonodárcem při formulaci jednotlivých pravidel obsažených v § 9 (tedy nejen v jeho odstavci 7) zákona o soudních poplatcích.
Východiskem pro zodpovězení této otázky je § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, podle něhož se při správě placení poplatků postupuje podle daňového řádu, pokud nestanoví tento zákon jinak.
Podle § 166 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, za den platby se považuje u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, den, kdy byla připsána na účet správce daně (v posuzované věci Městského soudu v Praze).
Ke stejnému závěru lze dospět i výkladem pojmu „zaplacen“, který užil zákonodárce v § 9 (tedy nejen v jeho odstavci 7) zákona o soudních poplatcích. Lhůta uvedená v § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je lhůtou zákonnou; zde nejde o procesní lhůtu pro podání účastníka, kde postačí v poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu (jako je tomu například u odvolání, kdy ke splnění lhůty k jeho podání je podle § 57 odst. 3 o. s. ř. dostačující poslední den lhůty učinit podání u soudu nebo podání odevzdat u orgánu, který má povinnost je doručit). Pojem „zaplacen“ je tak nutno vykládat ve smyslu hmotněprávním, tj. povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu. Až v tomto okamžiku je totiž bez dalšího postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně soudní poplatek v souladu s pokyny soudu zaplatil. Do doby, než je částka připsána na účet soudu, je nejisté, zda účastník řízení požadovanou částku na účet soudu skutečně odeslal a zda vůbec bude tato částka na účet soudu poukázána (například pro nedostatek disponibilních prostředků na účtu účastníka). Tento výklad odpovídá významu, který je pojmu zaplacen obecně přisuzován, tj. faktické dispozici příjemce s uhrazenou peněžní částkou. Z hlediska včasnosti splnění uvedené povinnosti tedy není rozhodné, kdy dal účastník řízení pokyn bance k bankovnímu převodu či poště k poukázání peněz poštovní poukázkou, ale je rozhodný až ten den, kdy je částka skutečně připsána na účet soudu (srov. per analogiam § 567 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn, účinného do 31. 12. 2013). Dokladem potvrzujícím zaplacení soudního poplatku je v takovém případě tzv. záznam o složení, který vyhotovuje účtárna a který je zakládán do soudního spisu.
Dovolací soud se tak ztotožňuje s řešením, že při placení soudního poplatku formou bezhotovostního převodu je z hlediska včasnosti splnění poplatkové povinnosti rozhodný ten den, kdy je částka soudního poplatku skutečně připsána na účet soudu, k němuž dospěly ve své obsáhlé judikatuře již Nejvyšší správní soud (srov. shodně například rozsudky ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 9 Afs 7/2012, ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 1 As 52/2013, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 4 Afs 30/2016 – všechna tato rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) i Ústavní soud (srov. shodně například usnesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 689/06, ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1730/08, ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 26/09, ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1156/09, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1831/12, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 3931/12, a ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2865/15 – všechna tato rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Dovolací soud tak nepřisvědčil názoru dovolatelky, že v případě platby soudního poplatku formou bezhotovostního převodu jde o lhůtu procesní, z čehož dovozovala, že soudní poplatek placený bankovním převodem lze považovat za včas uhrazený, pokud v poslední den lhůty pro zaplacení soudního poplatku podá účastník příkaz k úhradě soudního poplatku bankovním převodem, jak učinila. Odkazuje-li pak dovolatelka v dovolání na podporu svého názoru na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. 91 Co 44/2015 (ve skutečnosti jde o usnesení Městského soudu v Praze), podle jehož právního závěru je lhůta stanovená v § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích zachována, jestliže je poplatek poukázán soudu prostřednictvím držitele poštovní licence nebo peněžního ústavu nejpozději v poslední den lhůty pro podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, tento závěr se neuplatní, neboť nemá jakoukoli oporu v zákoně.
Nejvyšší soud proto neshledává tvrzené právní pochybení odvolacího soudu, dospěl-li k závěru, že žalobkyně zaplatila soudní poplatek za odvolání až po zániku její poplatkové povinnosti, a usnesení soudu prvního stupně o vrácení soudního poplatku za odvolání jako věcně správné potvrdil. Lze tak uzavřít, že ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nebyl naplněn. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu podle § 243d písm. a) o. s. ř. pro nedůvodnost zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-