// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 20.10.2016
Dohoda o pravomoci rozhodce sjednaná v řízení o zrušení rozhodčího nálezu
Účastníkům řízení o návrhu (žalobě) na zrušení rozhodčího nálezu nic nebrání v tom, aby se v případě pochybností o platnosti rozhodčí doložky, resp. o dostatku pravomoci rozhodce na této pravomoci opětovně dohodli v soudním smíru podle § 99 o. s. ř., a to ani za situace, kdy je zcela zjevné, že původní rozhodčí doložka je neplatná.
Jejich nová dohoda o volbě rozhodce však musí být natolik určitá, aby adresně vyjadřovala vůli řešit vzniklé spory v rozhodčím řízení a nevznikly tudíž pochybnosti o tom, že skutečně byla založena pravomoc konkrétního rozhodce rozhodovat určitý spor. V opačném případě by takovou dohodu stran nebylo možné považovat za způsobilou nahradit původní rozhodčí doložku a tudíž ani založit pravomoc rozhodce rozhodovat určitý spor.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1095/2016, ze dne 12. 8. 2016
Dotčené předpisy:
§ 99 o. s. ř.
§ 39 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 2 odst. 3 zák. č. 216/1994 Sb. ve znění od 1. 4. 2012
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích pověřením ze dne 24. září 2014, č. j. 38 EXE 3182/2013-59, pověřil provedením exekuce vedené pro pohledávku oprávněné ve výši 488 000 Kč s příslušenstvím na základě rozhodčího nálezu ze dne 17. dubna 2013, č. j. 3R011/2012-10, vydaného Mgr. Lenkou Stejskalovou (dále jen „exekuční titul“), soudního exekutora Mgr. Martina Svobodu, Exekutorský úřad Teplice (dále jen „soudní exekutor“).
Pověření bylo vydáno poté, co k odvolání oprávněné Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 28. března 2014, č. j. 22 Co 86/2014-95, změnil usnesení soudního exekutora ze dne 5. února 2014, č. j. 110 EX 8207/13-81, tak, že návrh oprávněné na nařízení exekuce ze dne 17. října 2013 se nezamítá. Uvedl, že rozhodčí doložka obsažená ve zprostředkovatelské smlouvě, na základě které byl vydán exekuční titul, je neplatná. Vzhledem však k tomu, že se povinný zastoupený advokátem s oprávněnou v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 136/2012 nově dohodl na projednání věci před rozhodkyní Mgr. Lenkou Stejskalovou (dále též „rozhodkyně“), je na místě aplikovat závěry obsažené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1873/2010, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněném pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, to znamená s ohledem na konkludentní podvolení se pravomoci rozhodkyně povinným se již otázkou platnosti rozhodčí doložky nezabývat.
Na základě návrhu povinného ze dne 26. listopadu 2014 doplněného podáními ze dne 15. prosince 2014, 16. ledna 2015 a 12. března 2015 Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 31. března 2015, č. j. 34 EXE 3182/2013-97, návrh povinného na zastavení exekuce zamítl, neboť neshledal žádný důvod pro zastavení exekuce. Předpokladem pro vedení exekuce vůči povinnému je vykonatelný exekuční titul (zde rozhodčí nález), jehož správnost, stejně jako námitky vztahující se přímo k nalézacímu řízení nelze v exekučním řízení přezkoumávat. Samotný exekuční titul byl vydán na základě platné rozhodčí doložky, což potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích svým usnesením ze dne 28. března 2014, č. j. 22 Co 86/2014-95.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání povinného usnesením ze dne 30. července 2015, č. j. 18 Co 404/2015-161, usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. března 2015, č. j. 34 EXE 3182/2013-97, potvrdil. Ve stručnosti uvedl, že jádrem odvolání jsou povinným tvrzené vady nalézacího řízení, které však v exekučním řízení nelze přezkoumávat, a dále neplatnost rozhodčí doložky, na podkladě které byl vydán exekuční titul (rozhodčí nález), k níž opětovně odkázal na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. března 2014, č. j. 22 Co 86/2014-95.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se, podle jeho názoru, odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v otázce, zda se výběr rozhodkyně, která vydala exekuční titul (rozhodčí nález), uskutečnil podle transparentních pravidel. Uvádí, že soudní exekutor na základě závazného pokynu exekučního soudu usnesením ze dne 5. února 2014, č. j. 110 EX 8207/13-81, zamítl exekuční návrh oprávněné na provedení exekuce na základě přezkoumávaného exekučního titulu. K odvolání oprávněné bylo toto usnesení o zamítnutí exekučního návrhu usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. března 2014, č. j. 22 Co 86/2014-95, změněno tak, že exekuční návrh oprávněné se nezamítá. Důvodem pro vydání tohoto rozhodnutí bylo, že povinný s oprávněnou měl v řízení o žalobě povinného na zrušení rozhodčího nálezu (exekučního titulu) vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 136/2012 uzavřít smír, v němž se měl s oprávněnou dohodnout na platnosti rozhodčí doložky, na podkladě které byl exekuční titul vydán. Povinný má za to, že smír, jímž byla nahrazena neplatná rozhodčí doložka, je v rozporu s právními předpisy a neměl být vůbec uzavřen. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. července 2015, č. j. 18 Co 404/2015-161, změnil tak, že exekuce se zastavuje a povinnému se přiznává náhrada nákladů řízení.
Oprávněná podáním ze dne 28. ledna 2016 vyjádřila svůj nesouhlas s dovoláním povinného. Plně se ztotožnila se závěry obsaženými v napadeném usnesení odvolacího soudu. Přestože povinný zpočátku namítal nedostatek pravomoci rozhodkyně, která vydala exekuční titul, následně uzavřel s oprávněnou smír, který svým usnesením ze dne 26. března 2013, č. j. 18 C 136/2012-37, schválil Okresní soud v Teplicích. Za této situace již nelze přezkoumávat neplatnost rozhodčí doložky, neboť povinný s projednáním věci před příslušným rozhodcem souhlasil. Navrhuje proto, aby dovolací soud odvolání povinného zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. ledna 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínek uvedených v ustanoveních § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena Dovolatel zpochybnil závěr odvolacího soudu, že dohoda uzavřená mezi ním a oprávněnou a ve smyslu § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř. schválená usnesením ze dne 26. března 2013, č. j. 18 C 136/2012-37, které vydal Okresní soud v Teplicích, je způsobilá založit pravomoc rozhodkyně Mgr. Lenky Stejskalové k rozhodování sporu, jehož výsledkem následně bylo vydání rozhodčího nálezu (exekučního titulu).
Vzhledem k tomu, že se v napadeném rozhodnutí odvolací soud při posouzení pravomoci rozhodce rozhodovat určitý spor mohl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání povinného je důvodné.
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu opakovaně vyplívá, že v exekučním řízení před pověřením soudního exekutora provedením exekuce je nezbytné vždy zkoumat, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc. Zjistí-li soud, že rozhodčí doložka nebyla uzavřena nebo že rozhodčí doložka je absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a rozhodce přesto vydal rozhodčí nález, ačkoliv k tomu neměl pravomoc, dá soudnímu exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh zamítl, a to bez ohledu na to, zda povinný podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 3670/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3965/2014). Byla-li již exekuce nařízena, resp. zjistí-li soud či soudní exekutor (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 2 odst. 1 až 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), ve znění účinném k datu uzavření a schválení smíru, to znamená ve znění účinném od 1. dubna 2012, 1) se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva), 2) rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír, a 3) rozhodčí smlouva se může týkat a) jednotlivého již vzniklého sporu (smlouva o rozhodci), nebo b) všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů (rozhodčí doložka).
Pro posuzovanou věc je toliko rozhodné, že Okresní soud v Teplicích v řízení o žalobě povinného na zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodkyní Mgr. Lenkou Stejskalovou ze dne 6. srpna 2012, č. j. 3RO10/2012-8, usnesením ze dne 26. března 2013, č. j. 18 C 136/2012-37, schválil smír, v němž si povinný s oprávněnou mimo jiné ujednali, že rozhodčí nález vydaný rozhodkyní Mgr. Lenkou Stejskalovou ze dne 6. srpna 2012, č. j. 3RO10/2012-8, je platný, a „v rozhodčím řízení, které dosud není u rozhodkyně Mgr. Lenky Stejskalové skončeno, a ve kterém se projednávají závazky žalobce vůči žalovanému ohledně dalších 21 zprostředkovatelských smluv uzavřených mezi účastníky, proběhne ústní jednání, na kterém se strany dohodnou tak, že žalobce nebude zavázán zaplatit žalovanému žádnou smluvní pokutu z žádné ze zprostředkovatelských smluv a uhradí provizi, o jejíž výši se bude jednat“. Mezi takto specifikovaná řízení podle názoru odvolacího soudu patřilo i řízení, v němž byl dne 17. dubna 2013, rozhodkyní Mgr. Lenkou Stejskalovou vydán rozhodčí nález č. j. 3R011/2012-10 (exekuční titul). Odvolací soud, shodně s názorem soudu prvního stupně, v této souvislosti odkázal na své dřívější rozhodnutí vydané v této věci, a to na usnesení ze dne 28. března 2014, č. j. 22 Co 86/2014-95, v němž tentýž soud dospěl k závěru, že účastníky uzavřený a Okresním soudem v Teplicích schválený smír nahradil dosavadní ve zprostředkovatelských smlouvách obsažené rozhodčí doložky. I když tyto rozhodčí doložky jsou neplatné, je proto na místě, aby věc rozhodovala účastníky určená rozhodkyně, protože se na tom účastníci ve smíru shodli. V této souvislosti citoval rozhodnutí dovolacího soudu, například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1873/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006. Judikatura citovaná mimo jiné odvolacím soudem však na shora popsanou situaci nedopadá, neboť se primárně zabývá toliko situací, kdy jeden z účastníků v rozhodčím řízení nenamítal nedostatek pravomoci rozhodce i přes svou aktivní účast v tomto řízení, čímž se tento účastník konkludentně podvolil pravomoci rozhodce. V posuzované věci jde toliko o určení, zda nová dohoda povinného s oprávněnou uzavřená v soudem schváleném smíru byla způsobilá založit pravomoc rozhodkyně Mgr. Lenky Stejskalové vydat předmětný rozhodčí nález (exekuční titul v této věci).
Za konkludentní podvolení se pravomoci rozhodkyně odvolací soud považuje uzavření smíru mezi povinným a oprávněnou, jehož obsahem je neurčitá dohoda, že v blíže nespecifikovaném již probíhajícím, ale doposud neskončeném rozhodčím řízení vedeném u rozhodkyně Mgr. Lenky Stejskalové, bude i nadále pokračováno. U téže rozhodkyně budou vedena i další rozhodčí řízení týkající se celkem 21 zprostředkovatelských smluv, které povinný s oprávněnou uzavřeli. Právě značná neurčitost uzavřené a ve smíru obsažené dohody mezi povinným a oprávněnou dovolacímu soudu umožňuje se otázkou nedostatku pravomoci zabývat.
Rozhodčí řízení, v němž byl vydán exekuční titul, bylo zahájeno ve stejný den, v jaký byl u Okresního soudu uzavřen a schválen smír, je proto nepravděpodobné, aby část výroku smíru, která zní „v rozhodčím řízení, které dosud není u rozhodkyně Mgr. Lenky Stejskalové skončeno“ označovalo rozhodčí řízení, v němž byl až dne 17. dubna 2013 vydán předmětný exekuční titul. Zřejmě tudíž rozhodčí řízení vedené u rozhodkyně Mgr. Lenky Stejskalové pod sp. zn. 3R011/2012, mělo být obsaženo v množině doposud nezahájených řízení týkajících se závazků povinného vůči oprávněné ohledně 21 zprostředkovatelských smluv. Takové vymezení pravomoci rozhodce však nelze považovat za dostačující a je třeba se detailně zabývat tím, zda skutečně byla rozhodčí doložka nahrazena dohodou povinného s oprávněnou obsaženou v soudním smíru. Jestliže by z dohody uzavřené mezi povinným a oprávněným a schválené příslušným soudem podle § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř. jednoznačně nevyplývalo, jaká rozhodčí doložka (obsažená v určitě specifikované zprostředkovatelské smlouvě) jí měla být nahrazena, nelze takovou dohodu považovat za způsobilou k založení pravomoci rozhodce rozhodovat konkrétní spor. Určitostí dohody (schváleného smíru) se však odvolací soud dostatečně nezabýval.
Námitka povinného, že soud v řízení o návrhu (žalobě) na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb. není oprávněn schválit účastníky uzavřený soudní smíru podle § 99 o. s. ř., jehož obsahem je dohoda stran o pravomoci rozhodce, není příhodná. Cílem rozhodčí smlouvy, jako dvoustranného právního jednání, je přenést pravomoc rozhodovat vzniklý spor mezi konkrétními subjekty před rozhodce do rozhodčího řízení. Obě strany sporu, resp. budoucího sporu však musí v rozhodčí smlouvě vyjádřit souhlas s konáním konkrétního rozhodčího řízení. Jinak řečeno, účastníkům řízení nic nebrání v tom, aby se v případě pochybností o platnosti rozhodčí doložky, resp. o dostatku pravomoci rozhodce na této pravomoci opětovně dohodli a to ani za situace, kdy je zcela zjevné, že původní rozhodčí doložka je neplatná. Jejich nová dohoda o volbě rozhodce však musí být natolik určitá, aby adresně vyjadřovala vůli řešit vzniklé spory v rozhodčím řízení a nevznikly tudíž pochybnosti o tom, že skutečně byla založena pravomoc konkrétního rozhodce rozhodovat určitý spor. V opačném případě by takovou dohodu stran nebylo možné považovat za způsobilou nahradit původní rozhodčí doložku a tudíž ani založit pravomoc rozhodce rozhodovat určitý spor. Bylo by proto na místě zabývat se platností původní rozhodčí doložky, to znamená jejím případným souladem například s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněným pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že usnesení odvolacího soudu je předčasné a tudíž i prozatím nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-