// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 07.01.2016

Výkon směnečného platebního rozkazu po zrušení třídenní lhůty k podání námitek

S ohledem na závěry, k nimž dospěl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 Ústavní soud, nelze konstatovat protiústavnost všech směnečných platebních rozkazů vydaných do 31. 12. 2012, proti nimž byly podány námitky v třídenní lhůtě a které byly rozhodnutím soudu ponechány v platnosti. Pro závěr, zda rozsudek, kterým byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, byl vydán na základě části zákona zrušeného Ústavním soudem, budou proto vždy významné konkrétní okolnosti nalézacího řízení.

V případě, že žalovaný, a to ani opožděně, nevznesl námitky, které by vedly ke zrušení směnečného platebního rozkazu, pak tím, že k podání námitek měl jen třídenní lhůtu, nedošlo k tak intenzivnímu zásahu do jeho ústavně garantovaných základních práv, který by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. Takový směnečný platební rozkaz (ve spojení s rozsudkem, kterým byl ponechán v platnosti) je možné proto vykonat a ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. se v tomto případě nepoužije.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1980/2014, ze dne 23. 9. 2015

vytisknout článek




Dotčené předpisy:
§ 71 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 175 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012

Kategorie: směnečný platební rozkaz; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Sokolově (soud prvního stupně) k návrhu povinných usnesením ze dne 24. dubna 2013, č. j. 27 EXE 1603/2013-76, změnil usnesení ze dne 22. 3. 2013, č. j. 27 EXE 1603/2013-45, vydané asistentkou soudce tak, že návrh povinných na odklad exekuce se nezamítá (odstavec I. výroku), zastavil exekuci vedenou soudní exekutorkou JUDr. Janou Tvrdkovou pod sp. zn. 095 EX 25/13 na základě pověření Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 1. 2013 a jeho doplnění ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 27 EXE 1603/2013 (odstavec II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odstavec III. výroku) a nákladech exekuce (odstavec IV. výroku).

K odvolání oprávněné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 1. 2014, č. j. 12 Co 379/2013-107, změnil usnesení soudu prvního stupně v odstavci I. a II. výroku tak, že návrhy povinných na odklad exekuce a její zastavení zamítl.

Zjistil, že exekučním titulem je směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2011, č. j. 47 Cm 187/2011-8, jímž bylo povinným (společně a nerozdílně s dalšími povinnými) uloženo zaplatit oprávněné 8.641.730,19 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 47 Cm 187/2011-65, směnečný platební rozkaz zrušil a rozhodl o nákladech řízení, Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 25. 6. 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012-139, ve znění usnesení ze dne 9. 7. 2012, č. j. 9 Cmo 123/2012
-149, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že vůči povinným směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti v rozsahu směnečného peníze 8.641.730,19 Kč s 6% úrokem od 17. 4. 2011 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 28.805,77 Kč a nákladů řízení 346.820 Kč; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (dále též jen „Exekuční titul“). Protože se Vrchní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami povinných (v podrobnostech odkázal odvolací soud na jeho odůvodnění), nedopadá ustanovení § 72 odst. 1 (správně § 71 odst. 2) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudě, ve znění pozdějších předpisů, na předmětnou věc, a není proto důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Proti výroku usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce podaly povinné dovolání, jehož přípustnost opřely o ustanovení § 237 o. s. ř., a uplatnily dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Za neřešenou považovaly zejména otázku aplikace ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. na rozhodnutí vydaná podle ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., které bylo pro neústavnost zrušeno. Zdůrazňovaly, že v tehdy zákonné třídenní lhůtě pro podání námitek podaly bez pomoci právního zástupce, kterého si v tak krátké době nestihly zajistit, proti směnečnému platebnímu rozkazu včasné námitky a podrobněji je odůvodnily u prvního jednání. Nesouhlasily se závěrem odvolacího soudu, že se Vrchní soud v Praze vypořádal se všemi námitkami, které proti směnečnému platebnímu rozkazu vznesly. I když u prvního jednání ve věci namítaly nesplnění podmínek pro vyplnění směnky, Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že povinné nenamítaly, že vůbec nenastaly podmínky pro vyplnění směnky, a zabýval se jen námitkou, že oprávněnému nevzniklo právo vyplnit směnku s datem splatnosti 3. 3. 2011, ale až 16. 4. 2011. Z toho dovozovaly, že Vrchní soud v Praze nepřihlédl k námitkám uplatněným u prvního jednání pro jejich opožděnost a postupoval tak v rozporu s nálezy Ústavního soudu České republiky. Poukázaly na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (dále též jen „Nález“), v němž plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. v části upravující třídenní lhůtu k podání námitek je neústavní, a tuto část ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. uplynutím dne 30. 4. 2013 zrušilo. Měly za to, že Exekuční titul má základ ve zrušené (neústavní) části ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., proto ho podle § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nelze vykonat. Exekuci tedy nelze provést, a proto měla být zastavena. Poukazovaly na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 376/11 (spolu s ústavní stížností byl právě v této věci podán návrh na zrušení ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř.), v níž šlo o obdobný skutkový stav. Zpochybňovaly i postup odvolacího soudu, který jen odkázal na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze s tím, že se vypořádal se všemi námitkami povinných, aniž by zkoumal, jak se s těmito námitkami vypořádal, zda se jimi zabýval meritorně nebo je jen považoval za procesně nepřípustné. Vytýkaly odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Navrhly, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu a potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Oprávněná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím i s jeho právními závěry, vyvracela dovolací námitky povinných a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Otázka, zda lze podle ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vykonat směnečný platební rozkaz, proti němuž byly podány námitky v třídenní lhůtě stanovené v § 175 odst. 1 o. s. ř., jenž byla jako neústavní k 30. 4. 2013 zrušena Ústavním soudem, nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud výslovně vyřešena. Dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej část první čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále opět jen „o. s. ř.“, podané včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je proto přípustné, není však důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán dovolacími důvody vymezenými v dovolání. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelky v dovolání namítly, že právě takovou vadou je řízení postiženo, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Jejich námitky však nemohou obstát, protože z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je patrné, k jakým závěrům a proč dospěl (byť je odůvodnění v této části velmi stručné). Ostatně z obsahu dovolání je zjevné, že dovolatelkami tvrzené nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nebyly na újmu uplatnění jejich práv, a již z tohoto důvodu tak nelze napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelky měly za to, že Exekuční titul byl vydán na základě neústavního ustanovení zákona, a proto ho nelze vykonat.

Podle ustanovení § 71 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb. pravomocná rozhodnutí vydaná soudem (v jiném než trestním řízení) na základě právního předpisu, který byl zrušen (Ústavním soudem), zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonat.

Účelem ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. se ve svých rozhodnutích zabýval i Ústavní soud (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 1882/09) a dospěl k závěru, že jde o částečné odstranění důsledků porušení ústavního pořádku, a nelze je vykládat bez toho, aby byly reflektovány nosné důvody příslušného derogačního nálezu. Byl-li zákon (jeho jednotlivé ustanovení) zrušen Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem, soud při posuzování právních vztahů, které vznikly přede dnem účinnosti nálezu Ústavního soudu, k této protiústavnosti přihlédne, jen jestliže jde podle důvodů uvedených v nálezu Ústavního soudu o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, že by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 31 Cdo 152/2010, uveřejněný pod číslem 47/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (dále opět jen „Nález“), bylo uplynutím dne 30. 4. 2013 zrušeno ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. v části týkající se délky lhůty (tři dny) k podání námitek proti směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu. Ve zbylých částech byl návrh na zrušení § 175 odst. 1 o. s. ř. odmítnut. V odůvodnění Nálezu Ústavní soud konstatoval, že je třeba respektovat zvláštní povahu směnky a že, byť třídenní lhůta k podání námitek nebyla zákonodárcem stanovena svévolně, je třeba v souvislosti s širší úpravou používání směnek ve spotřebitelských vztazích přistoupit k jejímu prodloužení. Třídenní lhůtu nezrušil dnem vyhlášení nálezu, ale až uplynutím dne 30. 4. 2013, přihlédl přitom k návrhu zákona projednávaného sněmovnou, jímž mělo dojít ke změně o. s. ř. a k prodloužení lhůty k podání námitek podle § 175 odst. 1 o. s. ř. na osm dní s tím, že je v silách zákonodárce, aby tento zákon nabyl účinnosti tak, aby předmětná lhůta byla kontinuálně nahrazena lhůtou novou. Ke zrušení lhůty dnem vyhlášení Nálezu nepřistoupil, neboť by nastala situace, kdy by směneční dlužníci nebyli v podávání směnečných námitek jakkoli časově limitováni, což by znamenalo porušení právní jistoty jejich věřitelů a ve svém důsledku nemožnost realizovat jakýkoli směnečný vztah.

Podle § 175 odst. 1 věty první o. s. ř. vydá-li soud směnečný (šekový) platební rozkaz, může proti němu žalovaný podat námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. K jejich projednání nařídí soud jednání, přihlížet však může jen k námitkám, které byly vzneseny ve lhůtě stanovené v § 175 odst. 1 (§ 175 odst. 4) o. s. ř. Délka lhůty k podání námitek, jenž je upravena v § 175 odst. 1 věta první o. s. ř., se v průběhu doby měnila - do 31. 12. 2012 činila tři dny, od 1. 1. 2013 do 30. 4. 2013 osm dnů a s účinností od 1. 5. 2013 patnáct dní (srovnej část první bod 20. zákona č. 404/2012 Sb. a část třetí zákona č. 45/2013 Sb., kterými se měnil zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).

S ohledem na závěry, k nimž dospěl v Nálezu Ústavní soud, tak nelze konstatovat protiústavnost všech směnečných platebních rozkazů vydaných do 31. 12. 2012, proti nimž byly podány námitky v třídenní lhůtě a které byly rozhodnutím soudu ponechány v platnosti. Pro závěr, zda rozsudek, kterým byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, byl vydán na základě části zákona zrušeného Ústavním soudem, budou proto vždy významné konkrétní okolnosti nalézacího řízení. V případě, že žalovaný, a to ani opožděně, nevznesl námitky, které by vedly ke zrušení směnečného platebního rozkazu, pak tím, že k podání námitek měl jen třídenní lhůtu, nedošlo k tak intenzivnímu zásahu do jeho ústavně garantovaných základních práv, který by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.

Právě o takovou situaci se jednalo i při vydání Exekučního titulu. Podle zjištěného skutkového stavu (jímž je dovolací soud vázán – srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) nevznesly dovolatelky v nalézacím řízení, a to ani po uplynutí třídenní (koncentrační) lhůty, žádné námitky, které by vedly ke zrušení směnečného platebního rozkazu (zpochybňují-li tento závěr odvolacího soudu, zpochybňují skutková zjištění a uplatňují tak jiný dovolací důvod než je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.). Protože nevznesly žádné námitky, k nimž by soud pro jejich opožděnost nepřihlédl, není samotná okolnost, že k podání námitek měly k dispozici lhůtu jen třídenní, takovým zásahem do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce, že by odůvodňovala zrušení Exekučního titulu Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.

Směnečný platební rozkaz (ve spojení s rozsudkem, kterým byl ponechán v platnosti) je možné proto vykonat a ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. se v tomto případě nepoužije.

Lze tak uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články