// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 26.02.2015
Záloha na provedení důkazu znaleckým posudkem
Jestliže zde „bezcennost“ závěrů znaleckého posudku vypracovaného znalcem, jak ji dovodil odvolací soud, a nezbytnost „nového“ znaleckého dokazování byla dána (jen) změnou názoru odvolacího soudu, jde-li o určení rozhodného dne, ke kterému měla být obvyklá cena sporných nemovitostí znalcem stanovena, pak podmínil-li odvolací soud i za této situace provedení důkazu znaleckým posudkem, jehož potřeba vyšla v průběhu řízení najevo, složením zálohy ze strany žalobce, je jeho postup nepřiměřeným vzhledem k zásadě obsažené v ustanovení § 1 o. s. ř. (v rozhodném znění), podle níž občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4205/2011, ze dne 18. 12. 2014
Dotčené předpisy: § 141 zák. č. 99/1963 Sb.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. ledna 2010, č. j. 12 Cm 188/2003-821, zamítl žalobu, jíž se žalobce (TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným) domáhal vůči původnímu správci konkursní podstaty úpadce (Ing. F. M.) vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále též jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho první (zamítavý) rozsudek ze dne 30. března 2004, č. j. 12 Cm 188/2003-156, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. srpna 2005, č. j. 6 Cmo 129/2004-254, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 1. září 1997 uzavřeli žalobce (jako kupující) a úpadce (jako prodávající) kupní smlouvu (dále jen „první kupní smlouva“), jejímž předmětem byly ve smlouvě specifikované nemovitosti (dále jen „první část sporných nemovitostí“), kupní cena byla sjednána částkou 140.000,- Kč s tím, že její výše je v souladu „s povinností uloženou Fondem národního majetku, s nutností provést dekontaminaci celého pozemku s nákladem zhruba ve výši 300 mil. Kč“, a byla splatná ve čtyřech splátkách nejpozději do dvou let od podpisu smlouvy. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalobce k první části sporných nemovitostí vznikly dnem 25. srpna 1998. Dodatky ze dne 14. ledna 1999, 5. ledna 2001 a 25. ledna 2001 se smluvní strany dohodly na změně konečného termínu úhrady kupní ceny tak, že cena je splatná do šesti měsíců po zahájení výroby na „nové regenerační jednotce na zpracování UMO“, jejíž stavba byla žalobcem zahájena projektovými a přípravnými pracemi a dále byl „upřesněn a vymezen“ obsah kupní smlouvy ohledně příslušenství a součástí.
2) Dne 3. září 1997 uzavřeli žalobce (jako kupující) a úpadce (jako prodávající) kupní smlouvu (dále jen „druhá kupní smlouva“), jejímž předmětem byly nemovitosti ve smlouvě specifikované (dále jen „druhá část sporných nemovitostí“), přičemž kupní cena byla dohodnuta na 23.600.000,- Kč a byla splatná ve čtyřech splátkách nejpozději do dvou let od podpisu smlouvy. Na převáděných nemovitostech „vázne zástavní právo Státního fondu životního prostředí ČR v celkové výši 22.400.000,- Kč“. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalobce ke druhé části sporných nemovitostí vznikly dnem 25. srpna 1998. Dodatky ze dne 14. ledna 1999, 2. února 1999 (dále jen „dodatek č. 2“), 14. února 1999, 4. srpna 2000, 5. ledna 2001 a 25. ledna 2001 se smluvní strany dohodly na změně kupní smlouvy, a to na snížení kupní ceny na částku 2.200.000,- Kč vzhledem k velké kontaminaci nemovitostí a pozemků nebezpečnými látkami a k tomu, že „dle názorů odborníků budou náklady na dekontaminaci převyšovat jejich pořizovací hodnotu“ (dodatek č. 2), na vymezení práv a povinností vyplývajících z převodu druhé části sporných nemovitostí, na termínu splatnosti kupní ceny (do šesti měsíců po zahájení výroby na „nové regenerační jednotce na zpracování UMO“, jejíž stavba již byla žalobce zahájena projektovými a přípravnými pracemi) a na „upřesnění a vymezení rozsahu kupní smlouvy.
3) Dne 21. února 2001 uzavřeli žalobce, úpadce a M. V. dohodu o vzájemném zápočtu pohledávek, s tím, že „předmětem zápočtu byla částka 293.000,- Kč“ (pohledávka úpadce za žalobcem dle faktury č. 9990119 z 31. prosince 1999).
4) Podle příjmového pokladního dokladu ze dne 25. července 2001 úpadce přijal od M. V. v hotovosti částku 2.047.000,- Kč (z titulu platby žalobce na fakturu č. 9990119); platba byla zaúčtována úpadcem dne 30. července 2001.
5) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. července 2001, č. j. 8 K 64/97-233, prohlásil (na základě návrhu podaného dne 16. října 1997) konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil Ing. F. M. Usnesením ze dne 7. června 2004, č. j. 8 K 64/97-1578, Krajský soud v Ostravě zprostil jmenovaného funkce a novou správkyní konkursní podstaty úpadce ustavil žalovanou.
6) Znaleckým posudkem č. 3375 - 40/08 ze dne 7. února 2008 stanovil znalecký ústav STAVEXIS, s. r. o. (dále jen „znalec“) „hodnotu celého souboru nemovitostí s přihlédnutím k ekologické zátěži, bez zohlednění vlastních nákladů na sanaci ekologické zátěže a se zohledněním zástavních práv částkou 2.917.627,- Kč“ (hodnota sporných nemovitostí 70.303.138,- Kč, mínus náklady na demolice nepoužitelných objektů a objektů v havarijním stavu 29.615.095,- Kč, mínus hodnota zástavních práv 37.770.416,- Kč).
7) Shora uvedenými kupními smlouvami úpadce převedl na žalobce sporné nemovitosti, které tvořily část původně privatizovaného majetku státního podniku OSTRAMO Ostrava. Sporné nemovitosti „zajišťovaly výrobní proces úpadce, ze kterého měl (úpadce) dosahovat zisk, jenž měl mimo jiné sloužit ke krytí nákladů vzniklých v souvislosti s odstraňováním staré ekologické zátěže. Prodejem sporných nemovitostí došlo k tomu, že v majetku úpadce zůstaly laguny a jejich zázemí (čistička odpadních vod), avšak provozní část podniku, ze které by bylo možné vytvářet zisk na likvidaci odpadu z lagun, byla prodána“.
8) Úpadce a žalobce byly (v době uzavření obou kupních smluv) „personálně propojené“ obchodní společnosti [Ing. V. V. (manžel M. V.) byl (a dosud je) jednatelem a společníkem úpadce a M. V. nabyla od B. K., J. S. a J. S. (původních společníků žalobce) obchodní podíly ve společnosti žalobce smlouvou ze dne 12. srpna 1998 (uzavřenou před rozhodnutím katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva žalobce ke sporným nemovitostem)].
Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 27. ledna 1998, sp. zn. 2 Odon 86/1997, ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000 a ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněných pod čísly 58/1998, 67/2002 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/1998“, „R 67/2002“ a „R 9/2005“) a cituje ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) a § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) − uzavřel, že:
a) Po dobu trvání konkursu není „právo zápisu majetku do konkursní podstaty nijak omezeno a správce konkursní podstaty může do soupisu sepsat nemovitosti, u nichž dospěl k závěru, že byly z majetku úpadce převedeny absolutně neplatnými právními úkony nebo ze zákona neúčinnými právními úkony, bez ohledu na to, že předtím od zástavního dlužníka přijal jedno z možných plnění podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV“.
b) Jelikož kupní smlouvy byly uzavřeny ve lhůtě šesti měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu (a dodatky ke kupním smlouvám po zahájení konkursního řízení), bylo nezbytné „z hlediska ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV“ vycházet ze srovnání sjednané kupní ceny s cenou obvyklou a výhodnost či nevýhodnost smluv posuzovat ve vztahu k obvyklým podmínkám, za kterých bylo možno sporné nemovitosti prodat v lednu 2001 (viz důvody kasačního usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. srpna 2005).
c) Při posuzování (ne)existence nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV je nezbytné mít na zřeteli především účel zákona o konkursu a vyrovnání, jímž je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§ 1 odst. 1 ZKV), jakož i cíl konkursu, jímž je dosažení poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 2 odst. 3 ZKV).
Obě kupní smlouvy přitom soud prvního stupně vyhodnotil jako neúčinné podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV, maje za to, že „byla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění“.
V této souvislosti poukázal na personální propojení „mezi osobami vzájemně blízkými“ – úpadcem a Ing. V. V., žalobcem a M. V., a to s přihlédnutím k časové souslednosti jednotlivých právních úkonů (kupních smluv, smlouvy o převodu obchodních podílů ve společnosti žalobce na M. V., podání návrhu na vklad vlastnického práva žalobce ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí a právních účinků vkladu).
Dále zdůraznil, že byla prodána bonitní část majetku úpadce, která zajišťovala jeho výrobní proces, z něhož měl být vytvářen zisk, který měl mimo jiné sloužit k pokrytí nákladů vzniklých v souvislosti s odstraňováním staré ekologické zátěže.
Konstatoval pro úpadce nápadně nevýhodné ujednání co do zaplacení kupní ceny „v určitém časovém úseku, které zcela ponechává na vůli žalobce (nabyvatele), zda a kdy splatnost kupní ceny nastane (zda a kdy ji žalobce svým jednáním přivodí). Nejistota, zda a kdy žalobce zahájí výrobu na regenerační jednotce ve vztahu ke splatnosti kupní ceny (zda a kdy vůbec nastane), porušuje ekvivalentnost vzájemných plnění mezi žalobcem a úpadcem“.
Konečně soud prvního stupně posuzoval skutečnost, že znalec ze stanovené obvyklé ceny nemovitostí v částce 70.303.138,- Kč odečetl náklady na demolice nepoužitelných objektů a objektů v havarijním stavu v částce 29.615.095,- Kč, aniž uvedl „jediné skutkové zjištění, které by odůvodňovalo opodstatněnost takto vynaložených nákladů na demolice objektů v tomto rozsahu. Znalec neměl pro odpočet nákladů na demolice objektů skutkový podklad vyplývající ze spisu nebo zjištěný v řízení, a proto soud k této položce nákladů na demolice objektů v havarijním stavu, o kterou byla snížena obvyklá cena nemovitostí, nepřihlédnul. Pouhý odpočet nákladů na demolice objektů, pro který není skutkový podklad, v přibližné výši 29 miliónů Kč v porovnání se součtem kupních cen dohodnutých v kupních smlouvách ve znění jejich dodatků ve výši 2.340.000,- Kč, dovoluje soudu přijmout jednoznačný závěr o nevýhodnosti podmínek převodu sporných nemovitostí z majetku úpadce“.
V této souvislosti ještě doplnil, že „při posuzování výše sjednané ceny (pro její následné srovnání s cenou obvyklou) je nutné rovněž rozlišit dvě skutečnosti: jednak slevu (snížení kupní ceny) s ohledem na kontaminaci nemovitostí a jednak náklady na odstranění staré ekologické zátěže“. S poukazem na obsah druhé kupní smlouvy (ve znění dodatku č. 2) a na tvrzení samotného žalobce ohledně „ceny odstranění staré zátěže ve výši až několika stovek milionů Kč“, dovodil, že „otázka výše nákladů na sanaci území záleží ve větší míře na rozhodnutí žalobce, k jakému účelu chce sporné nemovitosti využít“; přitom – pokračoval soud prvního stupně – „v současné době je již realizována stavba dálničního převaděče, aniž by došlo k sanaci dotčeného území na základě sanačních limitů“.
Jelikož shora uvedené skutečnosti bez dalšího vedou k závěru, že kupní smlouvy jsou neúčinnými právními úkony podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV (s ohledem na okolnosti daného případu, kdy byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek, které existovaly v době těchto právních úkonů), když žalobce neprokázal, že sporné nemovitosti neměly být do soupisu majetku konkursní podstaty zařazeny a že mu svědčí právo, které vylučuje jejich zařazení do soupisu majetku konkursní podstaty. Z důvodu „hospodárnosti“ se nezabýval správností „paušálního odpočtu zástavních práv při určení obvyklé ceny sporných nemovitostí“; vzhledem k závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, uveřejněném pod číslem 35/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, by totiž ve výsledku takové posouzení znamenalo „jenom další navýšení ceny obvyklé“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. června 2011, č. j. 9 Cmo 24/2010-1129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Přitom s poukazem na skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně uzavřel, že:
1) Neobstojí námitka žalobce, podle níž správce konkursní podstaty poté, co přijal plnění na výzvu podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, již „neměl žádný právní titul pro zahrnutí sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty, a učinil-li tak, porušil tím princip právní jistoty“. Potud odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“) a v usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179.
2) Nelze uvažovat o promlčení práva sepsat určitý majetek do konkursní podstaty; právo uplatnit tzv. zákonnou neúčinnost právního úkonu podle ustanovení § 15 ZKV se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době, počítané ve smyslu ustanovení § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ode dne prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněného pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech dané věci uplatnil správce konkursní podstaty úpadce neúčinnost kupních smluv v této lhůtě.
3) Na to, zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno usuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s jinými osobami. Nápadně nevýhodné podmínky musí existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. U úplatných smluv jde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Pro závěr o tom, zda pozdější úpadce ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV převedl věci ze svého majetku na jinou osobu za nápadně nevýhodných podmínek, je určující srovnání sjednané kupní ceny s cenou obvyklou, tj. dosažitelnou při prodeji stejného nebo obdobného majetku za stejných nebo obvyklých podmínek v daném místě a čase. V poměrech řízení o žalobě na vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty nelze při řešení otázky, zda věc byla převedena z majetku za nápadně nevýhodných podmínek, vycházet pouze z porovnání ceny, za kterou byl takový převod realizován, s cenou obvyklou, nýbrž je nezbytné vzít v úvahu i dopad tohoto převodu na majetkovou sféru dlužníka z hlediska určenou zákona o konkursu a vyrovnání. O tzv. ekvivalentní právní úkon jde jen tehdy, jestliže se za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty dlužníku jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada opravdu (reálně) dostala [k tomu srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92 uveřejněný pod číslem 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2004, pod číslem 162), ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1099/2005 a ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 531/2009].
4) Obě kupní smlouvy splňují náležitosti určené ustanovením § 588 obč. zák. a nelze usuzovat na jejich neplatnost. Odvolací soud korigoval právní posouzení věci soudem prvního stupně pouze co do (ne)platnosti dodatku č. 2 ke druhé kupní smlouvě s tím, že bylo-li vlastnické právo ke druhé části sporných nemovitostí vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 25. srpna 1998 a teprve následně „došlo“ k dohodě o změně původně sjednaných vzájemných práv a povinností (k dohodě o změně kupní ceny), je „takové ujednání“ neplatné; smlouvu o převodu nemovitostí totiž poté, co na jejím základě bylo vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí, již nelze měnit [viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000 a ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2011, pod číslem 13)].
5) Rozhodným dnem z hlediska určení výše obvyklé ceny sporných nemovitostí (pro posouzení ekvivalentnosti plnění dle kupních smluv) je den, k němuž nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tj. v poměrech dané věci 25. srpen 1998. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 531/2009). Závěry posudku vypracovaného znalcem tak jsou bezcenné, jelikož znalec podle zadání soudu prvního stupně stanovil obvyklou cenu sporných nemovitostí (až) k datu 25. ledna 2001.
6) V situaci, když žalobce úpadci dohodnutou kupní cenu (podle obou kupních smluv) celkem ve výši 23.740.000,- Kč nezaplatil, tížilo ho důkazní břemeno „k prokázání jím tvrzené právně významné skutečnosti, že v daném případě úpadci opravdu poskytnuté peněžité plnění (2,340.000,- Kč) odpovídalo obvyklé ceně sporných nemovitostí ke dni vkladu vlastnického práva pro žalobce do katastru nemovitostí, tj. ke dni 25. srpna 1998.
Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud žalobce v souladu s ustanovením § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), poučil o tom, že „ohledně jím tvrzené právně významné skutečnosti z obsahu spisu vyplývá potřeba provést důkaz znaleckým posudkem a že je na žalobci, kterého tíží důkazní břemeno, aby provedení takového důkazu navrhl. Současně mu poskytl poučení o tom, že důkaz znaleckým posudkem lze provést teprve, je-li složena účastníkem, jehož tíží důkazní břemeno, záloha na náklady tohoto důkazu s tím, že není-li záloha na náklady důkazu složena, nelze důkaz provést (§ 141 odst. 1 o. s. ř.). Poučil ho i o tom, že v takovém případě rozhodne na základě skutkového stavu, jak vyplyne z dosud provedených důkazů, a žalobce případně ve svých poměrech ponese následky spojené s tím, že jím tvrzená právně významná skutečnost nebude prokázána“. Žalobce přes toto poučení „důkaz znaleckým posudkem neoznačil, neboť, jak argumentoval ve svých podáních, nepovažoval vypracování znaleckého posudku za potřebné“.
Jelikož žalobce naplnění posledního předpokladu pro vyhovění excindační žalobě, tj. že nemovitosti, jejichž je vlastníkem, neměly být do soupisu majetku konkursní podstaty zařazeny, neprokázal, odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel především polemizuje se správností postupu žalované (respektive jejího předchůdce – původního správce konkursní podstaty úpadce), který žalobce ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 ZKV nejprve vyzval ke složení ceny sporných nemovitostí a následně (poté, kdy žalobce požadovanou částku ve výši 1.100.000,- Kč do konkursní podstaty uhradil) sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty z jiného důvodu [§ 15 odst. 1 písm. c) ZKV].
Dále dovolatel snáší argumenty na podporu názoru, podle něhož soud prvního stupně nedůsledně plnil „pokyny“ obsažené v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu a současně rozsáhle polemizuje se závěry (znaleckých) posudků, které byly v průběhu řízení před soudem prvního stupně předloženy účastníky řízení, respektive vypracovány na základě znaleckého úkolu zadaného soudem prvního stupně. V této souvislosti vyjadřuje pochybnosti o správnosti postupu soudů nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů a dále soudu prvního stupně vytýká, že se nevypořádal se všemi žalobcem předloženými důkazy.
Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu ohledně neplatnosti dodatku č. 2 ke druhé kupní smlouvě, maje za to, že zmíněný dodatek „byl uzavřen řádně v době k tomu přípustné“.
Za naprosto nepředvídatelné považuje rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o určení rozhodného data, ke kterému měla být stanovena obvyklá cena sporných nemovitostí, když v kasačním rozhodnutí ze dne 18. srpna 2005 odvolací soud vyslovil (pro soud prvního stupně závazný) názor, podle něhož je nutno (ne)výhodnost kupních smluv posuzovat ve vztahu k obvyklým podmínkám, za kterých bylo možno jejich předmět prodat v lednu 2001, a v dovoláním napadeném rozsudku naopak uzavřel, že rozhodným dnem v tomto směru je den, kdy vznikly účinky vkladu vlastnického práva žalobce ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí (25. srpen 1998).
Konečně zdůrazňuje, že za stavu, kdy znalec vypracoval znalecký posudek (a stanovil v něm obvyklou cenu sporných nemovitostí k datu 25. ledna 2001) dle pokynu soudů nižších stupňů, „nevidí jediný důvod“, proč by měl hradit náklady (nového) znaleckého posudku jen proto, že odvolací soud dospěl, jde-li o zadání znaleckého úkolu, ohledně rozhodného data k jinému názoru, než ve svém předchozím kasačním rozhodnutí.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání následně dovolatel doplnil podáními ze dne 13. listopadu 2011 (č. l. 1184) a ze dne 20. listopadu 2012 (č. l. 1210).
Žalovaná ve vyjádření ze dne 8. listopadu 2013 (č. l. 1303) snáší argumenty na podporu dovoláním napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, respektive jako nedůvodné zamítl.
Vedlejší účastník na straně žalované ve vyjádření datovaném 30. listopadu 2011 (č. l. 1195) navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 41/2011“).
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to v řešení právních otázek dovolatelem předestřených a doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při výkladu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) o. s. ř. beze zbytku nevyřešených.
V této souvislosti dále Nejvyšší soud předesílá, že z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.; to platí i o případném hodnocení závěrů znaleckého posudku (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 1416/2006, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2013, pod číslem 23).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV (ve znění účinném k datu uzavření obou kupních smluv), jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci ze svého majetku na jiné osoby bezplatně nebo za nápadně nevýhodných podmínek s výjimkou přiměřeného daru osobám blízkým k obvyklým příležitostem. S účinností od 1. dubna 1998 přitom doznalo znění citovaného usnesení změn jen potud, že za sousloví (…) převádí věci byl doplněn text „…, práva a jiné majetkové hodnoty“.
Podle ustanovení § 19 ZKV (ve znění účinném v době prohlášení konkursu na majetek úpadce), jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu (odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2).
Pro poměry dané věci lze relevantní judikaturu Nejvyššího soudu shrnout následovně:
1) Vylučovací žaloba podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se po dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání. Nejde o vybočení z mezí předmětu řízení o vylučovací žalobě, je-li zjištěný skutkový stav věci možno posoudit a o příslušnosti majetku ke konkursní podstatě rozhodnout nejen z pohledu účastníky uplatněných (právních) námitek. Správce konkursní podstaty není vázán důvody, pro které majetek do soupisu majetku konkursní podstaty sepsal (k tomu srov. např. usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179, důvody R 81/2005, důvody rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000 uveřejněného pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody rozsudků ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 543/2005 a ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, jakož i obdobně důvody rozsudku ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4034/2011, uveřejněného pod číslem 127/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) Pro závěr o tom, zda dlužník ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV převedl věci ze svého majetku na jinou osobu za nápadně nevýhodných podmínek, je určující srovnání sjednané kupní ceny s cenou obvyklou. Na to, zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno usuzovat vždy konkrétně, podle okolností daného případu, s tím, že nápadně nevýhodné podmínky musí existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. U úplatných smluv jde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění (viz rozsudek ze dne 29. června 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2004, pod číslem 162, jakož i R 36/1993).
3) Smlouvu o převodu nemovitostí nelze poté, co bylo na jejím základě vloženo do katastru nemovitosti vlastnické právo měnit (tzv. kumulativní novace); platnost smlouvy je třeba posuzovat ke dni jejího uzavření, dodatečně nastalé okolnosti nemají na její platnost vliv (srov. rozsudek ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000 a rozsudek ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2011, pod číslem 13).
4) Při posuzování, zda věci úpadce prodal žalobci za nápadně nevýhodných podmínek [§ 15 odst. 1 písm. c) ZKV], jež mají být dány nepřiměřeně nízkou kupní cenou, není soud vázán dohodou o obvyklé ceně věci (zástavy) uzavřenou mezi správcem konkursní podstaty dlužníka a osobou domáhající se vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty dlužníka (viz obdobně důvody rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010).
5) Byla-li dodatkem ke kupní smlouvě snížena kupní cena, aniž by došlo ke změně v okolnostech významných pro určení výše kupní ceny, je nutno otázku nápadně nevýhodných podmínek zkoumat jednak ve vztahu k obsahu původní kupní smlouvy, jednak ve vztahu kupní smlouvy ve znění dodatku. Závěr o převodu věci za nápadně nevýhodných podmínek vztahující se ke kupní smlouvě ve znění dodatku, je důvodem neúčinnosti (jen) tohoto dodatku a nikoli (původní) kupní smlouvy, obsahující obvyklou kupní cenu (srov. důvody rozsudku ze dne 31. října 2006, sp. zn. 29 Odo 543/2005).
6) U právních úkonů, na jejichž základě vznikají práva vkladem do katastru nemovitostí, je pro posouzení, zda právní úkon dlužníka byl proveden v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu (§ 15 odst. 1 ZKV), rozhodující okamžik, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (viz obdobně rozsudek ze dne 18. července 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000, uveřejněný pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 531/2009).
7) Neúčinnost právního úkonu podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV nastává (při splnění předpokladů tam určených) ze zákona, aniž by bylo třeba domáhat se vyslovení jeho neúčinnosti (odpůrčí) žalobou (srov. důvody rozsudku ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 902/2012).
8) Případné nezaplacení části kupní ceny úpadci není bez dalšího důvodem pro přijetí závěru o neúčinnosti kupní smlouvy podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz rozsudek ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 100/2013“).
Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že žalované (respektive původnímu správci konkursní podstaty úpadce) nic nebránilo v tom, aby s poukazem na ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV − navzdory skutečnosti, že žalobce do konkursní podstaty uhradil částku požadovanou původním správcem konkursní podstaty podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV − sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty sepsal (respektive aby je ze soupisu majetku konkursní podstaty nevyloučil).
Argumentace dovolatele, podle níž je takový postup v rozporu se zásadou zachování právní jistoty, neobstojí, když jeho akceptace by v konečném důsledku znamenala popření účelu zákona o konkursu a vyrovnání (§ 1 odst. 1 ZKV) i cíle konkursu a vyrovnání (§ 2 odst. 3 ZKV), a to (jen) proto, že správce konkursní podstaty úpadce sepsal sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty na základě (případného) nesprávného prvotního posouzení důvodu pro takový soupis.
Nejvyšší soud nicméně nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti dodatku č. 2 (ke druhé kupní smlouvě) z důvodu, že byl sjednán až po datu účinnosti vkladu vlastnického práva žalobce ke druhé části sporných nemovitostí.
Označeným dodatkem totiž smluvní strany (jen) změnily ujednání druhé kupní smlouvy (ve znění dodatku ze dne 14. ledna 1999) co do výše kupní ceny tak, že kupní cena činí 2.200.000,- Kč, přičemž důvodem k jejímu snížení je „velká kontaminace nemovitostí a pozemků nebezpečnými látkami“.
Je tak zcela zjevné, že v poměrech dané věci se z hlediska posuzování (ne)platnosti dodatku č. 2 neprosadí závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích sp. zn. 22 Cdo 871/2000 a sp. zn. 21 Cdo 3625/2008. Ty totiž byly přijaty v souvislosti s řešením otázky neplatnosti kupní smlouvy podle ustanovení § 39 obč. zák. (a nemožnosti zhojit neplatnost kupní smlouvy dodatkem ke kupní smlouvě), respektive v souvislosti s výkladem ustanovení § 46 odst. 2 obč. zák. V situaci, kdy v projednávané věci neměly soudy nižších stupňů pochybnosti o platnosti druhé kupní smlouvy (v původním znění), nelze (bez dalšího) upřít stranám druhé kupní smlouvy právo dohodou změnit ujednání o výši kupní ceny jen proto, že k takovému ujednání došlo sice před rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva ke druhé části sporných nemovitostí do katastru nemovitostí, nicméně poté, kdy nastaly účinky vzniku vlastnického práva žalobce k těmto nemovitostem.
Jakkoli bez dalšího platí, že k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), patří (mimo jiné), že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí (srov. R 58/1998, 67/2002 a 9/2005), v situaci, kdy žalobce dovozuje existenci práva, které vylučuje zařazení sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, ze svého vlastnického práva, které současně dokládá, bylo na žalovaném, který soupis sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce odůvodňuje „zákonnou“ neúčinností kupních smluv [§ 15 odst. 1 písm. c) ZKV], aby tvrzení o splnění předpokladů požadovaných tímto ustanovením i prokázal (srov. opět obdobně důvody rozsudku ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 902/2012).
Konečně není správná ani argumentace odvolacího soudu, podle níž sice potřeba provést důkaz znaleckým posudkem ke zjištění obvyklé ceny sporných nemovitostí ke dni 25. srpna 1998 vyplývá z obsahu spisu, nicméně nenavrhl-li žalobce provedení takového důkazu a nesložil-li zálohu na jeho náklady, nebylo možno důkaz provést (§ 141 odst. 1 o. s. ř.).
Z obsahu spisu totiž plyne, že „bezcennost“ závěrů znaleckého posudku vypracovaného znalcem (STAVEXIS, s. r. o), jak ji dovodil odvolací soud, a nezbytnost „nového“ znaleckého dokazování byla dána (jen) změnou názoru odvolacího soudu, jde-li o určení rozhodného dne, ke kterému měla být obvyklá cena sporných nemovitostí znalcem stanovena. Podmínil-li odvolací soud i za této situace provedení důkazu znaleckým posudkem, jehož potřeba vyšla v průběhu řízení najevo, složením zálohy ze strany žalobce, shledává Nejvyšší soud jeho postup nepřiměřeným vzhledem k zásadě obsažené v ustanovení § 1 o. s. ř. (v rozhodném znění), podle níž občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.
Přitom nelze přehlédnout ani to, že ve vztahu k určení obvyklé ceny sporných nemovitostí by zjevně nešlo o „nový“ znalecký posudek, nýbrž (jen) o doplnění původního znaleckého posudku.
Konečně je – a to bez ohledu na shora uvedené − zjevné, že spor o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty (tj. spor vyvolaný konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb.) soud projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007, bez zřetele k tomu, že řízení o tomto sporu bylo zahájeno žalobou podanou po 1. lednu 2008, případně žalobou podanou po 1. červenci 2009. V době od 1. července 2009 jsou však v konkursním a vyrovnacím řízení vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb. a ve sporech takovým řízením vyvolaných použitelná ustanovení občanského soudního řádu o doručování písemností a předvolávání k soudu včetně nového důvodu zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) [viz R 41/2011]. Přitom zákaz provedení důkazu v případě, že účastník nesloží zálohu na náklady důkazu, je v ustanovení § 141 odst. 1 o. s. ř. obsažen až s účinností od 1. července 2009 (srov. zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-