// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 30.12.2014
Uzavření smlouvy o rozhodci v úmyslu vyvést majetek mimo dosah věřitelů
I. Tam, kde se jako důvod neplatnosti rozhodčí doložky nebo smlouvy o rozhodci neprosazuje netransparentní výběr rozhodce nebo kde (v duchu závěrů Rc 92/2013) nebylo prokázáno, že vedle stran sporu se na vzniku rozhodčí doložky nebo smlouvy o rozhodci podílel se záměrem rozhodnout spor rozhodčím nálezem, jenž obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.), sám rozhodce, i nadále platí, že obrana strany sporu rozhodnutého rozhodčím nálezem, založená na tvrzené neplatnosti rozhodčí doložky nebo smlouvy o rozhodci spočívá (má spočívat) v podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu postupem dle § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení.
II. I kdyby strany sporu měly již při uzavření smlouvy o rozhodci v úmyslu vyvést majetek, jehož se smlouva o rozhodci týkala, mimo dosah věřitelů jedné z nich (zde dlužnice), nečinilo by to ze smlouvy o rozhodci neplatný právní úkon dle § 39 obč. zák. Ani smlouva o rozhodci uzavíraná stranami sporu s tímto úmyslem, svým obsahem nebo účelem zákonu neodporuje ani jej neobchází (přenesení sporu k rozhodci samo o sobě žádný takový důvod nezakládá), ani se nepříčí dobrým mravům (na přenesení sporu před rozhodce nic nemravného není).
Jinak řečeno, smlouva o rozhodci není neplatná podle § 39 obč. zák. jen proto, že strany sporu při jejím uzavření měly v úmyslu vyvést majetek, jehož se smlouva o rozhodci týkala, mimo dosah věřitelů jedné z nich. Rozhodčí nález vydaný na základě takové smlouvy o rozhodci není nicotný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2860/2012, ze dne 31. 10. 2014
Dotčené předpisy:
§ 39 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 159a o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012
§ 2 zák. č. 216/1994 Sb. ve znění do 30. 6. 2009
§ 27 zák. č. 216/1994 Sb. ve znění do 30. 6. 2009
§ 28 zák. č. 216/1994 Sb. ve znění do 30. 6. 2009
§ 31 písm. b) zák. č. 216/1994 Sb. ve znění do 30. 6. 2009
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
…......................................................
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 2012, č. j. 13 Cmo 46/2011-126, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku a změnil jej v bodu III. výroku o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí ohledně zamítavého výroku k následujícím závěrům:
I/ K podjatosti soudce insolvenčního soudu.
Námitku žalobkyně, že o věci v prvním stupni rozhodoval vyloučený soudce (JUDr. J. H.), neměl odvolací soud za důvodnou, odkazuje potud jednak na své rozhodnutí (jde o usnesení) ze dne 8. ledna 2010, č. j. Nco 2/2010-8, jednak na ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř.
II/ K povaze rozhodčího nálezu a rozhodčí smlouvy.
1/ Potud odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 2 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení a z § 99 o. s. ř. - dospěl oproti insolvenčnímu soudu k závěru, že i spor o určení vlastnického práva k věci, k jejímuž vydání vyzval dárce obdarovaného podle § 630 obč. zák., může být ukončen smírem a obecně vzato i v tomto případě lze takový spor řešit v rozhodčím řízení.
2/ Předpokladem přenesení pravomoci, jež přísluší soudu, na rozhodce, je uzavření rozhodčí smlouvy. Odvolací soud nemá pochyb o tom, že jde o dvoustranný právní úkon, který musí splňovat náležitosti právních úkonů (musí být učiněn vážně, určitě, srozumitelně a svobodně, nesmí být v rozporu se zákonem a nesmí zákon obcházet nebo být v rozporu s dobrými mravy). Závěr, že rozhodčí smlouvu lze podřídit zkoumání z hlediska platnosti podle hmotně právních ustanovení, podporuje i ustanovení § 3 zákona o rozhodčím řízení, upravující formu a rozhodčí smlouvy a náležitosti, bez nichž by nebyla platná.
3/ Po zhodnocení okolností, za nichž došlo k uzavření rozhodčí doložky, pak odvolací soud uzavírá, že ve skutečnosti nešlo o to, aby v rozhodčím řízení byla řešena důvodnost výzvy k vrácení daru, ale jen o prostředek, jak zmenšit rozsah majetku dlužnice a zmařit uspokojení pohledávky věřitele J. S. Rozhodčí smlouva je proto neplatná pro obcházení zákona podle § 39 obč. zák. V důsledku toho rozhodce rozhodoval v rozhodčím řízení na základě neplatné rozhodčí doložky, která nemohla založit jeho pravomoc k rozhodování předstíraného sporu mezi žalobkyní jako dárkyní a dlužnicí jako obdarovanou. Rozhodčí nález je proto nicotným právním aktem, jímž soud není vázán.
III/ K vrácení daru.
Důvody k vrácení daru (dle § 630 obč. zák.) na základě výzvy žalobkyně z 13. června 2008 pak odvolací soud neshledal.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to proti oběma jeho výrokům „v plném rozsahu“) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. argumentem, že jde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení povahy rozhodčí smlouvy a rozhodčího nálezu, vymezení možností zásahu insolvenčního soudu do pravomocně skončeného rozhodčího řízení, stanovení rozsahu vázanosti insolvenčního soudu pravomocným rozhodčím nálezem a posouzení, zda je třeba, aby žalobkyně věděla o (majetkové) situaci dlužnice.
V mezích ohlášených dovolacích důvodů argumentuje dovolatelka následovně:
I/ K podjatosti soudce insolvenčního soudu.
Dovolatelka snáší argumenty na podporu závěru, že má „důvodné podezření o propojení žalovaného se soudcem J. H. (vycházející především z námitky, již vznesla již v předchozích fázích řízení, že syn soudce JUDr. P. H. pracuje ve stejné advokátní kanceláři jako žalovaný).
II/ K povaze rozhodčího nálezu a rozhodčí smlouvy.
Potud dovolatelka nesouhlasí s názorem obou soudů o nicotnosti rozhodčího nálezu v důsledku údajné neplatnosti rozhodčí smlouvy pro obcházení zákona podle § 39 obč. zák.
Vytýká jim, že aniž blíže specifikovaly pojem nicotnosti, došly k závěru, který je v rozporu s právními předpisy. Zdůrazňuje přitom, že rozhodčí nález je postaven na stejnou úroveň jako rozhodnutí obecných soudů (§ 28 zákona o rozhodčím řízení, § 274 o. s. ř.) a lze jej zrušit pouze postupem podle ustanovení § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení.
S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 1051/2004 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 37/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) pak dovolatelka též uvádí, že i insolvenční správce je vázán rozhodčími smlouvami sjednanými „úpadcem“.
Insolvenčnímu soudu (nikoli odvolacímu soudu) dovolatelka též vytýká, že měl rozhodčí nález za „neúčinný“.
Posléze dovolatelka odmítá závěr obou soudů, že cílem rozhodčí smlouvy a rozhodčího nálezu bylo vyvedení majetku z vlastnictví dlužnice, s úmyslem dlužnice zkrátit své věřitele. Podle dovolatelky též z ničeho nelze dovodit, že by spor u obecného soudu dopadl jinak (než u rozhodce).
Názor, že dlužnice se v rozhodčím řízení účelově vzdala práva na odvolání, má dovolatelka za zavádějící, zdůrazňujíc, že rozhodčí řízení je koncipováno primárně jako řízení jednoinstanční.
Závěrem dovolatelka uvádí, že rozhodčí doložka (a stejně i rozhodčí smlouva) je procesním úkonem, pro který neplatí hmotněprávní předpisy; potud odkazuje na článek Zoulík, F., Některé problémy rozhodčího řízení, Bulletin advokacie číslo 1, ročník 2007, str. 13-15).
III/ K zásahům insolvenčního soudu do rozhodčího řízení.
Dovolatelka namítá, že v rozhodčím řízení bylo prokázáno splnění podmínek pro vrácení daru a insolvenční soud nemohl sám znovu zkoumat důvodnost výzvy k vrácení daru v situaci, kdy zde byl rozhodčí nález zakládající překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Odvolacímu soudu vytýká dovolatelka i to, že se nevypořádal s pravidly stanovenými v § 231 insolvenčního zákona (kteréžto ustanovení se vztahuje pouze na rozhodnutí vydaná v průběhu insolvenčního řízení). Na danou situaci se mohlo aplikovat (dle mínění dovolatelky) pouze ustanovení § 232 insolvenčního zákona.
IV. K nákladovým výrokům
Dále dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc zásadně uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. června 2012 (tj. naposledy ve znění zákona č. 466/2011 Sb.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se pak podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
K přípustnosti dovolání.
a/ K výrokům o nákladech řízení.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu III. výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
b/ K výroku o zastavení řízení o vzájemné odpůrčí žalobě.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku o zastavení řízení o vzájemné odpůrčí žalobě, není dovolání přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost dovolání. Potud nelze napadený výrok podřadit žádnému z případů vyjmenovaných v ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. a ve vztahu k § 237 odst. 1 o. s. ř. není splněn předpoklad, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“; srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 285/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2002, pod číslem 103.
c/ K výroku o zamítnutí vylučovací žaloby.
Dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku o zamítnutí vylučovací žaloby, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). V tomto rozsahu Nejvyšší soud podle označeného ustanovení dovolání vskutku shledává přípustným, když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení otázky účinků pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu na řízení o vylučovací žalobě. Potud je napadené rozhodnutí v rozporu s (níže označenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
K dovolacím důvodům.
Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“) a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2014“).
Dovolatelka - ač zastoupena advokátem - v dovolání ohlašuje „všechny“ dovolací důvody, aniž v další části dovolání konkretizuje, se kterým z ohlášených dovolacích důvodů tu kterou část dovolací argumentace pojí. Posuzováno z obsahového hlediska, činí Nejvyšší soud k ohlášeným dovolacím důvodům následující závěry:
a/ K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
S tímto dovolacím důvodem pojí dovolatelka zřejmě především argumentaci založenou na tom, že o věci v prvním stupni rozhodoval vyloučený soudce. Prostřednictvím této námitky však dovolatelka neuplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nýbrž ohlašuje (tvrdí) existenci tzv. zmatečnostní vady řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
Zmatečnostní vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241a o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). U přípustného dovolání sice Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti i k těmto vadám řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nicméně již v rozsudku ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněném pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo zmatečností, nelze v dovolacím řízení provádět dokazování (tzv. zmatečnostní vada se musí podávat z obsahu spisu). Z dosavadního obsahu spisu se pak existence dovolatelkou tvrzené zmatečnostní vady řízení nepodává.
b/ K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Očekávání, jež dovolatelka pojí s tímto dovolacím důvodem, jsou lichá, když kterýkoli z dovolacích argumentů, jenž by mohl být přiřazen tomuto dovolacímu důvodu, je pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenný. Přímo z dikce § 241a odst. 3 o. s. ř. se totiž podává, že u dovolání, jehož přípustnost může být založena (jako v tomto případě) jen prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá dovolatel tento dovolací důvod k dispozici (jde o nezpůsobilý dovolací důvod).
c/ K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. (srov. opět R 19/2006 a R 10/2014).
S tímto dovolacím důvodem se pojí především argumentace dovolatelky k povaze rozhodčího nálezu a rozhodčí smlouvy a „k zásahům insolvenčního soudu do rozhodčího řízení“.
S přihlédnutím k době uzavření rozhodčí smlouvy a vydání rozhodčího nálezu (4. a 5. srpna 2008) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodným znění zákona o rozhodčím řízení účinné do 30. června 2009 (tj. naposledy ve znění zákona č. 296/2007 Sb.). Jde o následující ustanovení zákona o rozhodčím řízení:
….............................................
Pro právní posouzení věci je dále významné ustanovení § 159a o. s. ř. v tomto znění:
§ 159a
(1) Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
(2) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení.
(3) Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého.
(4) V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
(5) Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Podle ustanovení § 39 obč. zák. (ve znění, jež od 4. srpna 2008 do 1. ledna 2014, kdy byl tento občanský zákoník zrušen, nedoznalo změn), neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že v dané věci zjevně nešlo o problematiku tzv. „spotřebitelského rozhodčího řízení“, jež by vyvolala potřebu zabývat se úpravou, jejímž prostřednictvím byla do českého právního řádu transponována Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
Dále Nejvyšší soud přitakává jako přiléhavému (a dovoláním nezpochybněnému) závěru odvolacího soudu, že spor o vrácení daru ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák. je sporem, o jehož předmětu by strany mohly uzavřít smír a ohledně kterého tak ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení lze platně uzavřít rozhodčí smlouvu.
Již v usnesení ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněném pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále Nejvyšší soud osvětlil (ve vazbě na ustanovení § 159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř.), že výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení, přičemž v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány; v rozsahu takové závaznosti výroku rozsudku pak věc nemůže být projednávána znovu. Tamtéž dodal, že vše, co bylo na dané téma řečeno o povaze pravomocného soudního rozhodnutí, platí v mezích pravomoci rozhodce i pro jím vydaný rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27 zákona o rozhodčím řízení a který v důsledku toho „nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný“ (§ 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení).
Z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát Nejvyššího soudu“) ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2013“) se dále podává, že obecně vzato lze rozhodčímu nálezu, který již nelze přezkoumat podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, upřít účinky pravomocného soudního rozhodnutí ve smyslu § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení (a mít jej za nicotný) v důsledku specifických důvodů absolutní neplatnosti rozhodčí doložky (důle § 39 obč. zák.), bez zřetele k tomu, že nebyl podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Dovolatelka se tedy mýlí, usuzuje-li jinak.
V R 92/2013 poukázal velký senát Nejvyššího soudu mimo jiné též na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněném pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2011“), v němž Nejvyšší soud uvedl, že:
1/ Není-li (vůbec) uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem.
2/ Jiná situace (než v případě ad 1/) by nastala, kdyby rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně. V takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“.
Rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu pak vyústilo v korekci závěrů obsažených v R 83/2011 co do závěru ad 2/ potud, že:
„Neměl-li rozhodce pravomoc vydat rozhodčí nález proto, že jeho výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona“, nelze mít za správný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v obecné rovině (i) v R 83/2011, o tom, že „jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“.
V takto nastaveném judikatorním rámci pak Nejvyšší soud uzavírá, že tam, kde se jako důvod neplatnosti rozhodčí doložky nebo smlouvy o rozhodci (o kterou v daném případě šlo ve smyslu § 2 odst. 3 písm. a/ zákona o rozhodčím řízení) neprosazuje netransparentní výběr rozhodce nebo kde (v duchu závěrů R 92/2013) nebylo prokázáno, že vedle stran sporu se na vzniku rozhodčí doložky nebo smlouvy o rozhodci podílel se záměrem rozhodnout spor rozhodčím nálezem, jenž obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.), sám rozhodce (zde F. B.), i nadále platí, že obrana strany sporu rozhodnutého rozhodčím nálezem, založená na tvrzené neplatnosti rozhodčí doložky nebo smlouvy o rozhodci spočívá (má spočívat) v podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu postupem dle § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení (srov. i § 31 písm. b/ zákona o rozhodčím řízení).
Nepřiléhavou (a spekulativní) se v tomto ohledu jeví i dovolatelkou právem kritizovaná úvaha soudů, že dlužnice se v rozhodčím řízení účelově vzdala práva na odvolání, a to již proto, že ustanovení § 27 zákona o rozhodčím řízení vychází z principu jednoinstančnosti rozhodčího řízení (kdyby dlužnice neudělala nic, opravný prostředek by v rámci rozhodčího řízení též neměla k dispozici).
I kdyby strany sporu měly již při uzavření smlouvy o rozhodci v úmyslu vyvést majetek, jehož se smlouva o rozhodci týkala, mimo dosah věřitelů jedné z nich (zde dlužnice), nečinilo by to ze smlouvy o rozhodci neplatný právní úkon dle § 39 obč. zák. Ani smlouva o rozhodci uzavíraná stranami sporu s tímto úmyslem, svým obsahem nebo účelem zákonu neodporuje ani jej neobchází (přenesení sporu k rozhodci samo o sobě žádný takový důvod nezakládá), ani se nepříčí dobrým mravům (na přenesení sporu před rozhodce nic nemravného není).
Jinak řečeno, smlouva o rozhodci není neplatná podle § 39 obč. zák. jen proto, že strany sporu při jejím uzavření měly v úmyslu vyvést majetek, jehož se smlouva o rozhodci týkala, mimo dosah věřitelů jedné z nich. Rozhodčí nález vydaný na základě takové smlouvy o rozhodci není nicotný.
V daném případě podle skutkových závěrů obou soudů ve světle citované judikatury důvod pokládat rozhodčí nález za nicotný zjevně dán nebyl a vzhledem k době, kdy se stal pravomocným (před zahájením insolvenčního řízení), jím byl především vázán insolvenční správce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008, uveřejněný pod číslem 94/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 1534/2012, jejichž závěry, byť přijaté pro poměry zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jsou využitelné i pro konkurs probíhající podle insolvenčního zákona).
Lze shrnout, že soudům rozhodujícím o vylučovací žalobě nedovoloval skutkový stav, z nějž vyšly, uzavřít, že rozhodčí nález je nicotný. S přihlédnutím k závěrům obsaženým k výkladu ustanovení § 159a o. s. ř. i v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněném pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak byly soudy v tomto řízení vázány určením, že v době vydání rozhodčího nálezu (5. srpna 2008) je (byla) vlastnicí sporných podílů na nemovitostech dovolatelka.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení (s výjimkou té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku o zastavení řízení o vzájemné odpůrčí žalobě) a potud vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
Pro úplnost zbývá dodat, že vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle § 225 insolvenčního zákona, nelze odložit podle § 243 o. s. ř., takže návrhem dovolatelky na takový odklad se Nejvyšší soud jako právně bezcenným nezabýval (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sen. zn. 29 ICdo 10/2012).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-