// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 25.09.2014
K prokázání splnění vzájemné povinnosti oprávněným
Jak vyplývá z ustanovení § 43 ex. řádu, jestliže je to, co ukládá exekuční titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného nebo omezené doložením času, lze postupovat podle ustanovení § 44 ex. řádu jen tehdy, prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas. Oprávněný je tak povinen k potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu připojit i listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že se splnila podmínka, že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas.
Z uvedeného vyplývá, že splnění vzájemné povinnosti, popřípadě připravenost ke splnění vzájemné povinnosti, může oprávněný prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem (nikoli soudním exekutorem); soukromá listina (tj. listina vyhotovená někým jiným než státním orgánem nebo notářem) sama o sobě není způsobilá prokázat splnění (připravenost splnění) vzájemné povinnosti oprávněného. Soudní praxe však v této souvislosti rovněž dovodila, že uvedená (soukromá) listina vyhovuje požadavkům ustanovení § 43 odst. 2 ex. řádu i tehdy, jestliže podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny.
V projednávané věci oprávněná splnění vzájemné povinnosti odvolacímu soudu prokazovala mimo jiné předložením čtyř dodatků ke smlouvě o úvěru, tzn. předložením soukromých listin, na nichž podpisy všech smluvních stran byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny (legalizovány). Nejednalo se tedy o pouhá jednostranná písemná prohlášení oprávněné opatřená úředně ověřenými podpisy (k tomu srov. NS 20 Cdo 3893/2007). Z obsahu předložených dodatků přitom vyplývá nejen to, že povinná svůj závazek vůči oprávněné uznává s tím, že se posouvá doba jeho splatnosti, nýbrž především i to, že oprávněná povinné sjednaný úvěr již poskytla, tj. splnila svou vzájemnou povinnost vůči povinné. Odvolací soud se však v dovoláním napadeném usnesení k předloženým dodatkům ke smlouvě o úvěru s úředně ověřenými podpisy vůbec nevyjádřil.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2201/2014, ze dne 23. 7. 2014
Dotčené předpisy: § 43 zák. č. 120/2001 Sb.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
K návrhu oprávněné Městský soud v Brně usnesením ze dne 9. 10. 2012, č. j. 103 EXE 3296/2012-11, nařídil exekuci na majetek povinné podle „vykonatelného“ notářského zápisu sp. zn. NZ 481/2011, N 542/2011, sepsaného JUDr. Ing. J. L., notářským kandidátem, zástupcem JUDr. Lubomíra Miky, notáře se sídlem v Brně, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1.210.000,- Kč se smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z částky 1.210.000,- Kč ode dne 23. 5. 2011 do zaplacení a se smluvní pokutou ve výši 100.000,- Kč, provedením exekuce soud pověřil soudního exekutora JUDr. Lubomíra Zálešáka, Exekutorský úřad Brno – venkov, povinné uložil povinnost uhradit oprávněné a exekutorovi náklady exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím, s tím, že nařízení exekuce se vztahuje i na tyto náklady.
K odvolání povinné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 12. 2013, č. j. 20 Co 74/2013-92, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že návrh, aby soud nařídil exekuci na majetek povinné podle „vykonatelného“ notářského zápisu sp. zn. NZ 481/2011, N 542/2011, sepsaného JUDr. Ing. L., notářským kandidátem, zástupcem JUDr. Lubomíra Miky, notáře se sídlem v Brně, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1.210.000,- Kč se smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z částky 1.210.000,- Kč (dále též „notářský zápis“), a aby provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Lubomír Zálešák, Exekutorský úřad Brno – venkov, se zamítá; ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Lubomíru Zálešákovi, Exekutorský úřad Brno – venkov, náhradu nákladů exekuce ve výši 7.865,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Dospěl k závěru, že povinnost povinné zaplatit oprávněné částky uvedené v notářském zápisu byla vázána na předchozí splnění vzájemné povinnosti oprávněné, tj. na skutečnost, že povinné budou peněžní prostředky podle úvěrové smlouvy oprávněnou skutečně poskytnuty. K výzvě odvolacího soudu oprávněná k prokázání poskytnutí úvěru předložila „příjmové pokladní doklady ze dne 21. 4. 2011 na částku 60.000,- Kč a ze dne 22. 4. 2011 na částku 10.000,- Kč a výpis z účtu o převodu částky 1.100.000,- Kč ve prospěch dlužníka podle úvěrové smlouvy. Uvedené listiny však mají charakter listin soukromých, nejedná se o listiny vydané nebo ověřené státním orgánem nebo notářem, tyto listiny tedy nejsou způsobilé splnění vzájemné povinnosti oprávněného doložit způsobem, který exekuční řád vyžaduje“. Oprávněná tak podle odvolacího soudu řádně nedoložila splnění vzájemné povinnosti poskytnout povinné úvěr ve výši 1.170.000,- Kč. Exekuci pro vymožení povinností, které jsou na předchozí poskytnutí úvěru vázány (povinnost vrátit úvěr, zaplatit za něj úrok, odměnu za jeho poskytnutí a smluvní pokutu), tak za této situace nelze nařídit.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním ze dne 6. 2. 2014, doplněným podáním ze dne 26. 3. 2014, v němž namítá, že odvolacímu soudu předložila nejen výpis z bankovního účtu a pokladní doklady prokazující plnění, nýbrž i čtyři dodatky úvěrové smlouvy ze dne 21. 4. 2011, všechny s úředně ověřenými podpisy, ve kterých strany shodně konstatují, že již poskytnutý úvěr povinná oprávněné vrátí v pozdější době oproti ujednání úvěrové smlouvy ze dne 21. 4. 2011. Povinná v dodatcích uznala, že jí oprávněná úvěr poskytla a sjednala s ní o prodloužení splatnosti. Výzva odvolacího soudu, kterou oprávněná byla vyzvána k doložení splnění závazku poskytnout povinné úvěr, navíc byla v rozporu se zákonem a „nad rámec zákonných povinností odvolacího soudu“, když byla koncipována s odkazem na ustanovení § 43 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), tak, že požadované skutečnosti má oprávněná prokázat listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, aby z ní bylo patrno, že oprávněná splnila svoji vzájemnou povinnost. Odvolací soud opomenul nebo nesprávně právně posoudil, že oprávněná s povinnou neuzavřela smlouvu o půjčce, tj. reálný kontrakt, nýbrž tzv. konsenzuální kontrakt. Oprávněná tedy neměla jako strana poskytující úvěr zákonnou ani smluvní povinnost, na kterou by dopadala úprava ustanovení § 43 odst. 1 a 2 ex. řádu. Z uvedeného důvodu proto oprávněná odvolacím soudem neměla být vyzývána postupem podle ustanovení § 43 ex. řádu a nesplnění výzvy oprávněnou nemohlo být vázáno na zamítnutí návrhu na nařízení exekuce odvolacím soudem. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2012, č. j. 103 EXE 3296/2012-11, potvrzuje a oprávněné se vůči povinné přiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů i náhrada nákladů dovolacího řízení, anebo pokud dojde k závěru, že podmínky pro změnu usnesení odvolacího soudu v této věci nejsou splněny, aby napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
Povinná považuje rozhodnutí dovolacího soudu za správné, neboť „se zcela ztotožňuje s právním posouzením odvolacím soudem otázky – že oprávněný je povinný prokázat, že splnil svou vzájemnou povinnost, a také, že je povinen doložit splnění této vzájemné povinnosti kvalifikovaným způsobem podle ust. § 43 exekučního řádu“. Navrhla, aby dovolací soud dovolání oprávněné jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále též „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva (zda postačí k prokázání splnění vzájemné povinnosti oprávněným i jiná listina dokládající splnění jeho povinnosti, v této věci dodatky ke smlouvě o úvěru opatřené úředně ověřenými podpisy smluvních stran, než listina vydaná nebo ověřená státním orgánem nebo notářem), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Jak vyplývá z ustanovení § 43 ex. řádu jestliže je to, co ukládá exekuční titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného nebo omezené doložením času, lze postupovat podle ustanovení § 44 ex. řádu jen tehdy, prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas. Oprávněný je tak povinen k potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu připojit i listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že se splnila podmínka, že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas.
Z uvedeného vyplývá, že splnění vzájemné povinnosti, popřípadě připravenost ke splnění vzájemné povinnosti, může oprávněný prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem (nikoli soudním exekutorem); soukromá listina (tj. listina vyhotovená někým jiným než státním orgánem nebo notářem) sama o sobě není způsobilá prokázat splnění (připravenost splnění) vzájemné povinnosti oprávněného. Soudní praxe však v této souvislosti rovněž dovodila, že uvedená (soukromá) listina vyhovuje požadavkům ustanovení § 43 odst. 2 ex. řádu i tehdy, jestliže podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1785/2013).
V projednávané věci oprávněná splnění vzájemné povinnosti odvolacímu soudu prokazovala mimo jiné předložením čtyř dodatků ke smlouvě o úvěru, tzn. předložením soukromých listin, na nichž podpisy všech smluvních stran byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny (legalizovány). Nejednalo se tedy o pouhá jednostranná písemná prohlášení oprávněné opatřená úředně ověřenými podpisy (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3893/2007). Z obsahu předložených dodatků přitom vyplývá nejen to, že povinná svůj závazek vůči oprávněné uznává s tím, že se posouvá doba jeho splatnosti, nýbrž především i to, že oprávněná povinné sjednaný úvěr již poskytla, tj. splnila svou vzájemnou povinnost vůči povinné. Odvolací soud se však v dovoláním napadeném usnesení k předloženým dodatkům ke smlouvě o úvěru s úředně ověřenými podpisy vůbec nevyjádřil.
Z uvedeného proto vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nesplnění vzájemné povinnosti je předčasný a tudíž jeho dovoláním napadené usnesení nesprávné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř., § 52 odst. 2 ex. řádu). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.), nebude-li o náhradě nákladů rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-