// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 23.09.2014
Uznání cizího rozhodnutí přiznávajícího punitive damages
Uznání cizího rozhodnutí přiznávajícího punitive damages v českém právu nelze bez dalšího odmítnout pro rozpor s veřejným pořádkem, byť český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody.
Rozpor s veřejným pořádkem není dán jen proto, že české právo nezná institut cizího práva, na kterém je cizí rozhodnutí, které má být uznáno, založeno. Rozpor s veřejným pořádkem je dán pouze tehdy, pokud by se uznání cizího rozhodnutí příčilo takovým zásadám společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat (srov. § 36 ZMPS). Účinky rozhodnutí by tedy musely být v rozporu s některou ze základních zásad, na nichž je český právní řád založen. Musí jít přitom o konkrétní a existující zásadu.
Ve vztahu k uznání rozhodnutí ukládajícímu punitive damages je proto možno uplatnit výhradu rozporu s českým veřejným pořádkem pouze tehdy, pokud je výše sankční náhrady újmy zjevně nepřiměřená újmě, již má odškodnit. V takovém případě se totiž dostává do rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť představuje nepřiměřený zásah do práva vlastnit majetek (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny).
Při úvaze o tom, zda podkladové rozhodnutí přiznávající náhradu sankční povahy představuje nepřiměřený zásah do práva vlastnit majetek, je proto třeba důsledně zkoumat závažnost újmy, která má být na základě podkladového rozhodnutí kompenzována, když vyšší (intenzivnější) újma ospravedlňuje vyšší náhradu, a dále to, zda nejsou kompenzační a sankční složka náhrady ve zjevném nepoměru ve prospěch sankční složky (tj. zda není kompenzační složka náhrady újmy zjevně nižší než složka sankční) a zda výše náhrady nepřípustným způsobem nezasahuje do majetkových práv povinné osoby (tj. není likvidační, nemá rdousící efekt). Teprve po zvážení těchto kritérií lze posoudit, zda uznání takového rozhodnutí je v souladu s veřejným pořádkem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, ze dne 22. 8. 2014
Dotčené předpisy: § 36 zák. č. 97/1963 Sb.
Kategorie: výkon rozhodnutí, exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
------------------------------------------------
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013). Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i SDEU, dále existují otázky, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, popř. předmětné otázky by měly být posouzeny dovolacím soudem jinak. Tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil povahu náhrady škody podle českého práva. Konkrétně dovolatel vymezil tři okruhy otázek:
1. Neuznání cizího rozhodnutí podle § 64 písm. a) ZMPS: Lze pro účely aplikace § 64 písm. a) ZMPS použít článek 5 odst. 3 nařízení Brusel I na určení příslušnosti soudů cizozemského státu v případě, že nejsou splněny podmínky čl. 2 nařízení Brusel I (žalovaný nemá bydliště na území cizozemského soudu) Za předpokladu, že by nařízení Brusel I nebylo použitelné, které právní předpisy je nutno použít ke stanovení mezinárodní příslušnosti soudu cizího státu ve smyslu § 64 písm. a) ZMPS ? Je třeba ustanovení § 64 písm. a) ZMPS vykládat tak, že z hlediska určení mezinárodní příslušnosti soudů jiného státu podle českých předpisů o příslušnosti stačí, aby takový soud jiného státu měl podle těchto předpisů příslušnost a pravomoc rozhodnout o části nároků, či je třeba, aby v takovém případě měl příslušnost a pravomoc rozhodnout o celém nároku, o němž ve svém rozhodnutí rozhodl?
2. Je možno uplatnit § 64 písm. a) ZMPS za situace, kdy je v České republice navrhováno uznání a výkon rozhodnutí založeného na principu trestajícího odškodnění (aggravated, exemplary nebo punitive damages), resp. když cizí rozhodnutí ukládá sankci, která mnohonásobně (dvaceti- až padesátinásobně) převyšuje výši odškodnění, jež by byla v dané věci přiznána českými soudy? Za jakých podmínek je možno odmítnout uznání a výkon takového rozhodnutí cizího státu?
3. Na jakých principech je založena náhrada škody v případech ochrany osobnosti podle českého práva? Jedná se o princip restituční a satisfakční či princip preventivně-sankční? Podle jakých kritérií je nutno postupovat podle českého práva při stanovení výše náhrady imateriální újmy způsobené zásahem do práva na ochranu osobnosti, v daném případě občanské cti a dobré pověsti, kdy škoda měla být způsobena výkonem práva na svobodu projevu škůdce?
K otázkám ad 1) uvedl, že mezi Českou republikou a USA není uzavřena žádná smlouva, jež by upravovala uznávání rozhodnutí v občanskoprávních věcech, takže se uznání a výkon rozhodnutí výslovně řídí ZMPS (neexistuje ani žádný předpis EU, jenž by dopadal v tomto případě na uznání a výkon rozhodnutí vydaného v jiném než členském státě). Odvolací soud zkoumal potenciální pravomoc amerických soudů podle českých předpisů a nikoliv jejich mezinárodní příslušnost podle ustanovení o. s. ř. „Ačkoliv by se mohlo zdát, že pod termínem příslušnost v nařízení Brusel I je myšlena vždy příslušnost konkrétních soudů, je tímto termínem myšlena ve většině případů pouze mezinárodní příslušnost (tj. podle zažité tuzemské terminologie mezinárodního práva soukromého „pravomoc“) států (byť v některých případech je zde zároveň určena společně s mezinárodní příslušností (tj. s pravomocí) též příslušnost místní (např. čl. 5, 6, 9, 10, 16, 19 nařízení Brusel I)“. Z opatrnosti se odvolatel vyjádřil k otázce potencionální mezinárodní příslušnosti (pravomoci) amerických soudů podle českých předpisů tak, že by zde byl s ohledem na § 37 ZMPS, jakož i v případě použití nařízení Brusel I dosažen stejný výsledek, tedy závěr, že soudy státu Arizona by měly podle českých předpisů příslušnost a pravomoc rozhodovat pouze o části nároku.
Dovolatel má za to, že v posuzovaném případě nelze použít nařízení Brusel I s ohledem na skutečnost, že nemá jako žalovaný bydliště (v režimu práva USA tzv. domicil), a to ani bydliště ve smyslu administrativním, ani ve smyslu bydliště obvyklého, na území USA (zde dochází podle § 64 písm. a/ druhé věty souvětí ZMPS k „otočení čl. 2 nařízení Brusel I, tj. podmínka pobytu, resp. tzv. domicilu, na území členského státu EU se mění na nutnost pobytu, tzv. domicilu, na území USA, či při striktním výkladu dokonce na území státu Arizona). Při použití ustanovení českého práva (práva národního původu) o místní příslušnosti, obsaženého v § 84 a násl. o. s. ř., na určení mezinárodní příslušnosti soudů státu Arizona (resp. soudů v USA), je nutné dojít k závěru, že by příslušnost mohla být dána podle § 87 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 260/2011). Smyslem tohoto ustanovení je projednání věci podle úpravy, že vedle § 85a o. s. ř. je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, určeným soudem z důvodu účelnosti a hospodárnosti, zejména vzhledem k důkazním materiálům. O účelnosti a hospodárnosti je však v případě internetových (webových) stránek posuzovaných soudem v USA, když obsahem těchto stránek je text v českém jazyce, třeba pochybovat. „Lokalizací skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, lze chápat buď jako loci damni infecti (místo, kde vznikla škoda) nebo jako loci delicti commissi (místo, kde byl civilní delikt spáchán)“. České soudy dosud nezaujaly výklad § 87 písm. b) o. s. ř., který by přesněji definoval místo, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody v případě sporů, kdy škoda měla vzniknout zásahem do práva na ochranu osobnosti tvrzeními uveřejněnými na internetu (č. l. 6 dovolání). Odkázal však na rozhodnutí SDEU ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10, jež se zabývají výkladem čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I. V souvislosti s tím dovolatel uvedl, „že přípustnost nelze vykládat jen jako přístup technikou“. Princip internetu jako celosvětové sítě umožňuje technickou dostupnost z jakéhokoliv místa na světě. Přitom s ohledem na použití českého jazyka na předmětných stránkách je faktická způsobilost seznámit se s obsahem stránek v jiné zemi, zejména v té, jejíž převažující nebo úřední jazyk zní zcela jinak, minimální. Z hlediska nutnosti jednotného výkladu norem právního řádu je nutno vykládat § 87 písm. b) o. s. ř. eurokonformně. Nejvyšší soud, jenž je nejvyšším interpretátorem na národní úrovni, by měl proto zajistit výklad 87 písm. b) o. s. ř., stejně jako výklad čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I.
Dovolatel se v rozhodném období, kdy měl být civilní delikt spáchán, v USA nenacházel (č. l. 8). Veškeré technické úkony byly činěny z České republiky. Odtud také došlo k registraci domény ve státě Arizona, resp. na Floridě, kde se předmětný server NearlyFreeSpeech.NET, na němž se internetové (webové) stránky obsahující tato tvrzení, fyzicky nacházel. „Podání žaloby v soudu ve státě Arizona bylo účelové a zjevně ovlivněné pouze volbou místa soudu maximálně vzdálenému bydlišti povinného, ztížením přístupu povinného k tomuto soudu a využitím, resp. zneužitím institutů hmotného práva proti povinnému za účelem jeho exemplárního potrestaní“.
Dovolatel tvrdí, že oprávněnému žádná škoda na území státu Arizona nevznikla, že otázka újmy má hmotněprávní charakter. Posouzení, zda škoda vznikla, je otázkou řízení samotného, místní příslušnost by podle § 87 písm. b) o. s. ř. tedy byla dána, nicméně podle argumentace výše uvedené jen pro rozhodnutí o škodě způsobené na území státu Arizona. Soud tohoto státu nicméně rozhodl o celém nároku. Podle odvolatele je tak zřejmé, že neexistuje dostatečně intenzivní vztah ke státu Arizona. Volba místa soudu, kterou v této věci provedl oprávněný, je formou tzv. forum shopping, je chladnou kalkulací oprávněného, který úmyslně využil své finanční převahy a zvolil místo soudního řízení tak, aby se ho povinný nemohl zúčastnit (vzdálenost, jazyková bariéra, cestovní náklady). Důvodem mohl být i spor, který vede povinný se společností Equity holding a. s., jež je součástí obchodní skupiny J a T Group, v němž byl povinný dosud úspěšný, a jehož výsledek může negativně ovlivnit hospodaření této společnosti. Vztah oprávněného a povinného je proto třeba hodnotit i z tohoto pohledu. Motivací oprávněného mohla být proto i snaha povinného finančně zlikvidovat. Samo právo státu Arizona přitom umožňovalo uplatnění námitky forum non conveniens. V této souvislosti povinný zdůraznil, že umístění řady celosvětově používaných serverů a lokalizace nejpoužívanějších tzv. domén prvního řádu v USA má spíše historické souvislosti. Dovodil tedy, že soudy v USA neměly pravomoc rozhodnout o dané věci, pokud by se ustanovení o příslušnosti českých soudů použila na posouzení jejich pravomoci.
K otázkám ad) 2 – neuznání cizího rozhodnutí ukládajícího plnění nekompenzační náhrady škody pro rozpor s veřejným pořádkem – povinný vysvětlil, jak je tento pojem definován v § 36 ZMPS a jaké zásady lze podřadit mezi základní zásady právního a demokratického státu. Uvedl, že ačkoliv odvolací soud uložil soudu prvního stupně se otázkou veřejného pořádku zabývat, vyslovil se k některým otázkám, které bezprostředně „směřují“ budoucí rozhodování soudu prvního stupně právě při posuzování této otázky. Podle jeho názoru předně došlo k zásahu do práva na svobodu projevu. V souvislosti s tím povinný odkázal na rozsudek ESLP ze dne 8. července 1986 (stížnost č. 9815/82) a nález Ústavního soudu ze dne 4. dubna 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, a uvedl dále, že dostupné právní názory stanoví dvě základní kritéria kritiky, a to kritérium věcné a kritérium personální. Podle věcného kritéria přípustnosti kritiky rozhoduje obsah a forma zveřejněné informace, pro personální hledisko je rozhodující postavení osoby, o níž zveřejněná informace pojednává, přičemž její postavení je třeba vykládat s ohledem na míru veřejné známosti a míru angažovanosti ve věcech veřejných. V daném případě došlo ke střetu práva na svobodu projevu osob přispívajících na dané stránce, zahrnujících též povinného, a práva na ochranu osobnosti. Jde o kolizi dvou základních práv, a proto nelze upřednostnit jedno právo před druhým, nýbrž je třeba postupovat přiměřeně. Při závěru, že bylo zasaženo právo na svobodu projevu, bylo vykonáno nepřiměřeně a bylo zasaženo do práva na ochranu osobnosti oprávněného, je třeba situaci řešit tak, aby odškodnění za tento zásah do práva nebylo likvidačního charakteru a nezastrašovalo veřejnost před vyjadřováním vlastních názorů na veřejnosti. Dotčené internetové stránky jsou již v nadpise označeny jako kritické hodnotové soudy a upozorňují na to čtenáře zdůrazněním, když je na nich uvedeno (cit.): „Pozor, tyto stránky jsou převážně kritické – pokud neuznáváte demokratické zřízení a základní lidská práva jako je např. právo na svobodu projevu, doporučujeme je opustit“. Z kontextu internetových stránek je evidentní, že tato tvrzení nejsou předkládána jako skutkové okolnosti, nicméně je evidentní, že se jedná o kritické úvahy proložené odkazy a citacemi právě na internetu dostupných jiných článků o oprávněném. Oprávněný je mediálně dosti známou osobností (vystupování v pořadu Uvolněte se prosím, poskytování interview deníkům např. MF Dnes, Týden, Sme), a proto musí být schopen snést vyšší míru veřejné kritiky. Uvedl také, že v rozsudku přisouzená civilní sankce je náhradou škody exemplární a likvidační povahy, přičemž mnohonásobně převyšuje náhradu škody, jež by mohla být oprávněnému přisouzena českými, resp. slovenskými soudy. Důsledkem přiznání účinku rozhodnutí, jež takové plnění ukládá, by bylo upření svobody projevu povinnému. Výše náhrady škody je taková, že představuje materiální zásah do práva dovolatele vlastnit majetek, přičemž se v jeho případě jedná s ohledem na majetkové poměry o sankci likvidační, takže v případě uznání a výkonu rozsudku by došlo k zásahu do vlastnického práva povinného vlastnit majetek ve smyslu č. 11 LZPS a dále čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně základních práv a lidských svobod. Jestliže v českém právu má náhrada škody satisfakční povahu, je její povahu třeba považovat za součást základních pilířů, na nichž spočívá konkrétní právní řád, tj. za součást veřejného pořádku. Sankce ve formě „exemplary damages“ je natolik citelná, že svou povahou odpovídá z pohledu českého práva spíše peněžitému trestu. Dodal, že oprávněný přitom žije na Slovensku, nikoliv v USA, takže lze mít pochybnosti o tom, zda mu vznikla nějaká škoda ve státě Arizona, neboť drtivá většina jeho obyvatel oprávněného nezná. Při závěru, že oprávněnému škoda vznikla, se však musí jednat o škodu imaginární či dokonce latentní; částka 100 000,- USD se proto evidentně skládá z tzv. exemplary damages, které jsou nekompenzační náhradou škody, rozsudek je proto v rozporu s českým veřejným pořádkem. Současně je podle odvolatele rozsudek v rozporu i s evropským veřejným pořádkem. Poukázal na čl. 26 nařízení Řím II (preambule k nařízení Řím II, bod 32), přičemž považuje tam vyjádřený princip za takový, který vyjadřuje postoj EU k daným druhům odškodnění. Rozpor s evropským veřejným pořádkem dovolatel rovněž spatřuje v existenci Úmluvy o dohodách o soudní příslušnosti v rámci Haagské konference. Byť dosud nenabyla platnosti, je možné ji použít jako návod pro vypořádání se s otázkou exemplárního odškodnění. Čl. 11 této úmluvy výslovně stanoví, že uznání a výkon soudního rozhodnutí může být odmítnut, pokud toto rozhodnutí přiznává náhradu škody, včetně exemplárně zvýšené náhrady škody nebo represivní náhrady škody, která straně nenahrazuje skutečně vzniklou škodu nebo újmu. Výkon rozhodnutí zahraničních rozsudků (americké provenience) přiznávajících exemplární odškodnění je pravidelně odmítán pro rozpor s veřejným pořádkem (soudy SRN, Francie, Itálie). Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že chybně vyložil nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4842/2010. Uvedl, že v daném případě na obou stranách sporu stojí fyzické osoby a předmětem vykonávaného rozsudku je exemplární náhrada škody přiznaná rozsudkem pro zmeškání bez výslechu odvolatele na základě tvrzení oprávněného. Povinný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že je nutno se podrobně zabývat právním hodnocením náhrady škody přiznané americkým soudem, nýbrž naopak tvrdí, že zde rozhodují případné účinky předmětného rozhodnutí v případě jeho uznání a výkonu v České republice. Právně významná je tedy koncepce pojetí škody z pohledu českého práva a současně celková výše náhrady škody rozhodnutím přiznaná (č. l. 16 dovolání). Zdůraznil, že oprávněný je jedním z vůdčích představitelů finanční skupiny JaT, zatímco odvolatel je nemajetnou osobou, který na internetové stránce s dalšími přispívateli jen presentoval vlastní názory na obchodní strategii skupiny JaT a mj. i na osobu oprávněného v souvislosti s jeho podnikáním. Odvolací soud sice nepopírá, že samotná výše škody je kategorií, která pod veřejný pořádek spadá, podle jeho názoru by však odškodnění muselo dosahovat částky v milionech dolarů, aby bylo shledáno jako odporující veřejnému pořádku. Připomněl, že nález Ústavního soudu, jehož se odvolací soud dovolává, zazněl v kontextu zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, jež je českou celebritou, a sice ze strany podnikatele (právnické osoby) – vydavatele tzv. bulvárního tisku, který se snažil difamujícími články přilákat čtenáře a zvýšit si tak zisk. Byla jím společnost Ringier Axel Springer CZ, a. s., jejíž majetkové poměry jsou však diametrálně odlišné od majetkových poměrů povinného (dovolání č. l. 17).
K otázkám ad 3) - k principům, na nichž je založena náhrada škody v českém právu v případech ochrany osobnosti, povinný uvedl, že přímo ze zákona vyplývá, že náhrada satisfakce musí být „přiměřená“, přičemž právo na tzv. relutární satisfakci má fyzická osoba tehdy, pokud se nejeví jako dostačující zadostiučinění ve formě morální satisfakce. Základním požadavkem přitom je, aby i přiznaná relutární náhrada za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce odpovídala tzv. principu proporcionality (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007). Zdůraznil, že účel náhrady nemajetkové újmy v penězích nebývá soudní praxí v žádném případě shledáván jako účel reparační, ale sleduje funkci satisfakční, neboť rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze taktně kvantifikovat a vyčíslit, jedná se tedy o odškodnění založené na principu kompenzačním. Dovolatel se neztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, který naznačuje odklon od tohoto závěru a na možnost uznat i rozsudek, jehož předmětem je zvýšená náhrada újmy s cílem odstrašit povinného od dalšího protiprávního zásahu do osobnostních práv žalobce (dovolání č. l. 19). Zdůraznil také, že v českém právu neexistuje precedenční povaha a normativní závaznost judikátů, byť význam judikatury ve smyslu sjednocování právních názorů však nelze přehlédnout, vždy je však třeba hodnotit skutkové a právní okolnosti případu, což odvolací soud neučinil (č. l. 19 dovolání). Uvedl, že nález preventivně-sankční složku náhrady škody staví do světla eliminace nežádoucích zásahů do osobnostních práv motivovaných ekonomickou stránkou věci, tedy jisté formy boje proti kapitalizaci morálního marasmu ze strany bulvárních médií. Navíc, samotný ÚS v nálezu přiznává, že stávající ustálená judikatura obecných soudů ve věci ochrany osobnosti je založena na principu satisfakčním, a nikoliv preventivně satisfakčním. Ze všech uvedených důkazů povinný navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně, popř. aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání proti usnesení městského soudu není přípustné, neboť se jedná o usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Exekučním titulem je v souzené věci (kontumační) rozsudek (Judgement by default) Nejvyššího soudu státu Arizona v okrese Maricopa a za tento okres (v originále Superior Court of the State of Arizona in and for the County of Maricopa) ze dne 26. 9. 2011 (uváděn datum 30. 9. 2011), č. CV2009-092456, kterým bylo povinnému uloženo, uhradit oprávněnému P. T. celkovou částku 100 000,- USD a ostatní s tím spojené výdaje a poplatky vzniklé v souvislosti s vymáháním tohoto rozsudku, včetně úroků vzniklých po vydání tohoto rozsudku počínaje datem právní moci tohoto rozsudku, ve výši deseti procent ročně až do úplného zaplacení. Dále bylo nařízeno, „aby žalovaný, tj. povinný, a všichni zástupci jednající za něj přímo nebo nepřímo na základě smlouvy nebo jinak, přijali veškerá nezbytná opatření k odstranění veškerých materiálů týkajících se žalobce, které žalovaný tak či onak umístil na internetu včetně, bez omezení, internetové stránky www.apollonholding.info s tím, že soud žalovanému natrvalo zakazuje na internet umísťovat jakékoliv jiné hanlivé materiály týkající se žalobce“ (č l. 42). Rozsudek byl vydán na základě žaloby ze dne 14. 8. 2009, v níž pod bodem č. 1 (urážka na cti) žalobce uvedl, že je jedním z nejvýznamnějších představitelů finanční skupiny JaT, že žalovaný vytvořil nejdříve v České republice webové stránky obsahující urážlivá a obtěžující tvrzení a fotografie, poté vytvořil novou webovou stránku prostřednictvím kontaktu s firmou Domains by Proxy, arizonskou korporací, vykovávající podnikatelskou činnost v okrese Maricopa. Webové stránky okresu Maricopa obsahují urážlivá a obtěžující tvrzení a fotografie zobrazující žalobce. Fotografie jsou doprovázeny urážlivým textem ohrožujícím občanskoprávní pověst, důstojnost a soukromí žalobce. Pod bodem 3 žaloby (exemplární náhrada škody) se oprávněný (žalobce) mimo jiné domáhal, aby bylo povinnému uloženo zaplatit mu jako exemplární škodu (včetně penále) 1 000 000,- USD (č. l. 101, na jiných místech žaloby je však vždy uváděna částka 100 000,- USD, viz https://www.superiorcourt.maricopa.gov/docket/CivilCourtCases/case Info.asp?caseNumber=CV2009-092456).
Dovolatel zpochybnil závěr odvolacího soudu, že k projednávání věci byla dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) amerického soudu. Protože v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení procesní otázky – výkladu § 64 písm. a) ZMPS – která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, je dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Podle § 123 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použijí i nadále ustanovení dosavadních právních předpisů o pravomoci českých soudů. To platí i pro řízení ve věcech uznání a výkonu cizích rozhodnutí a cizích rozhodčích nálezů ohledně podmínek pro jejich uznání a výkon.
Podle § 64 písm. a) ZMPS cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže uznání brání výlučně pravomoc orgánů československých nebo jestliže by řízení nemohlo být provedeno u žádného orgánu cizího státu, kdyby se ustanovení o příslušnosti československých soudů použila na posouzení pravomoci cizozemského orgánu.
Podle čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.
Podle § 37 odst. 1 ZMPS pravomoc československých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost.
Podle § 87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
Protože bylo řízení o výkon rozhodnutí amerického soudu v této věci zahájeno před tím, než nabyl účinnosti zák. č. 91/2012 Sb., tj. před 1. 1. 2014, posoudí se v souladu s jeho § 123 odst. 2 podmínky uznání daného rozsudku podle dosavadní právní úpravy obsažené v § 64 ZMPS.
Dovolatel předně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by arizonský soud mohl být příslušný, pokud by se na jeho příslušnost použilo pravidlo mezinárodní příslušnosti zakotvené v čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I., a že proto není dán důvod pro neuznání rozhodnutí podle § 64 písm. a) ZMPS.
V posuzované věci je nepochybné, že spor z ochrany osobnosti nepodléhá výlučné pravomoci českých soudů. Důvod neuznání rozsudku arizonského soudu by proto mohl spočívat pouze v tom, že by tento (a ani jiný orgán na území Arizony) nebyl příslušný k nalézacímu řízení v této věci, pokud by se na jeho příslušnost použila pravidla příslušnosti, kterými se řídí příslušnost českých soudů.
Při zjišťování, zda je dána druhá překážka uznání rozhodnutí uvedená v § 64 písm. a) ZMPS, dochází k promítnutí české úpravy soudní příslušnosti do cizího právního řádu (srov. Kučera, Z., Tichý, L.: Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. Komentář. 1. vydání. Praha: Panorama 1989, s. 309). Posuzuje se tedy, zda by některý orgán cizího státu byl příslušný k projednání věci, kdyby se uplatnila taková jurisdikční kritéria, která se uplatňují v České republice. Těmi jsou nejen jurisdikční pravidla zakotvená v zák. č. 97/1963 Sb., za použití občanského soudního řádu, ale i pravidla zakotvená v unijních předpisech, jež jsou nedílnou součástí českého práva, jakož i jurisdikční pravidla zakotvená v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána (srov. Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2014, s. 105). Účelem této úpravy je zabránit uznávání a výkonu v těch případech, kdy si cizí orgán přisvojuje rozhodování o věcech, které nemají k jeho státu dostatečně úzkou vazbu. Jde zde o určité stanovení mezí pro mezinárodní soudní příslušnost cizího státu.
Pro posouzení toho, zda by podle uvedených jurisdikčních pravidel mohla být dána příslušnost arizonského soudu v projednávané věci, je použitelný i čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I, jak správně uvedl odvolací soud. Odvolací soud však přehlédl, že součástí hypotézy čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I není jen to, že jde o věc týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, ale také, že jde o žalobu směřující proti osobě s bydlištěm na území některého z členských států Evropské unie. Arizonský soud by byl na základě tohoto pravidla příslušný pouze tehdy, pokud by žaloba jím projednávaná směřovala proti osobě s bydlištěm na území Arizony, resp. s bydlištěm na území Spojených států amerických.
Protože se splněním této podmínky odvolací soud nezabýval, je jeho právní posouzení dané otázky neúplné, a tedy nesprávné.
Pro úplnost, vzhledem k poukazu dovolatele na možnou příslušnost arizonského soudu podle § 37 odst. 1 ZMPS za použití § 87 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud dodává, že pravidla místní příslušnosti na výběr daná nestojí sama o sobě, ale jejich použití je podmíněno tím, že má žalovaný v České republice obecný soud (arg. „vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a“). Arizonský soud by proto mohl být příslušný na základě stejného pravidla, které se objevuje v § 87 písm. b) o. s. ř., pouze tehdy, pokud by zároveň v jeho prospěch byla splněna podmínka obecného soudu žalovaného.
Zda tomu tak bylo či nikoli odvolací soud nezkoumal, a proto je i v této otázce jeho právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné.
Pro absentující úvahu odvolacího soudu v daném směru není na místě, aby se v současnosti Nejvyšší soud vyjadřoval k rozsahu (náhrady újmy), v jakém by v případě použitelnosti pravidla příslušnosti podle § 87 písm. b) o. s. ř. byla příslušnost arizonského soudu dána, jak se o tom zmiňuje dovolatel.
Již nesprávné právní posouzení otázky mezinárodní příslušnosti (pravomoci) amerického soudu mohlo vést Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu bez nutnosti vypořádat se s dalšími dovolacími námitkami povinného.
Nejvyšší soud však s ohledem na uplatněné dovolací námitky, týkající se uznání a výkonu rozhodnutí přiznávajícího tzv. punitive damages a zpochybnění uznání a výkonu takového rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem (§ 36 ZMPS), pro které je dovolání rovněž přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny, považuje za potřebné uvést následující:
Institut „punitive damages“ představuje v americkém právním řádu náhradu nemajetkové újmy, která nemá za cíl odškodnit žalobce (poškozeného), ale potrestat škůdce (srov. Morris, Clarence, Punitive Damages in Tort Cases, Harvard Law Review 44, 1931, s. 1184). Punitive damages je obvykle uložena za situace, kdy povinný poškodil oprávněného úmyslně, nebo za zjevné, hrubé a vědomé ignorace jeho základních práv (Sebok, Anthony: Punitive Damages in the United States. In: Koziol, Helmut – Wilcox, Vanessa: Punitive Damages- Common Law and Civil Law Perspectives, Springer: Vienna 2009, s. 155, dále též jen „Sebok“). Nejvyšší soud USA definoval punitive damages jako soukromoprávní sankce udělované civilními porotami jako potrestání zavrženíhodného jednání a odstrašení od jeho dalšího opakování (Gertz proti Robertu Welchovi, 4218 U. S. 323 /1974/). Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud ale také omezil aplikaci punitive damages v případech svobody slova a ochrany osobnostních práv na situace, kdy poškozený prokáže, že žalovaný jednal se zlým úmyslem znalosti nepravdivosti informace, kterou šíří, nebo alespoň její pravdivost řádně neověřil. Punitive damages lze vnímat jako trestní sankci udělovanou v civilních řízeních (srov. například Kelite Prods., Inc. v. Binzel, 224 F.2d 131, 5th Cir. 1955). V řízeních o ochranu osobnosti a svobodu projevu může obžalovaný (žalovaný) tvrdit, že uložení punitive damages je v rozporu s jeho svobodou projevu a je zakázáno v důsledku svého ochromujícího (odrazujícího) účinku (tzv. chilling effect).
Ve Spojených státech představuje punitive damages kontroverzní institut, který byl předmětem přezkumu několika rozhodnutí federálního Nejvyššího soudu (mezi posledními např. případ Philip Morris v. Williams, http://supreme.justia.com/cases/federal/us/549/05-1256/opinion.html). Úprava punitive damages napříč Spojenými státy se liší, v pěti zemích (Louisiana, Masachusetts, Nebraska, New Hampshire a Washington) je zakázaná (Sebok, s. 155). I přes rozdíly mezi jednotlivými státy je ale udělována relativně zřídka (podle dostupných statistik v 1 – 5 % meritorních rozhodnutí, srov. Sebok, s. 157). Spory o ochranu osobnosti patří nicméně mezi nejčastější typ případů, v nichž je udělována. Za poslední období lze sledovat i ve Spojených státech trend omezit diskreční pravomoc jednotlivých zemí při přiznávání punitive damages. Ústavností celého institutu se federální Nejvyšší soud zabýval v šesti případech, jedním z nejdůležitějších byla věc State Farm Mutual Automobile Insurance Co. v. Campbell, kde shledal, že punitive damages může mít ústavní povahu pouze, pokud dosáhne rovnováhy mezi satisfakční a represivní složkou (State Farm Mut. Auto. Is., 538 U.S. 422, viz http://supreme.justia.com/cases/federal/us/538/408/case.html, http://www.supremecourt.gov/opinions/07pdf/07-219.pdf,). Nejvyšší soud uvedl, že nepřiměřená výše punitive damages je v rozporu s US Due Process Clause 14 ústavního pořádku („A punitive damages award of $145 million, where full compensatory damages are $1 million, is excessive and violates the Due Process Clause of the Fourteenth Amendment“). Pouze pro úplnost lze dodat, že punitive damages se federální Nejvyšší soud zabýval i ve věci Cooper Industries, Ing. v. Leathermman Tool Group, Inc (viz. http://caselaw.lp.findlaw.com/scripts/getcase.pl?court=US&vol=000&invol=99-2035), BMW of North America, Inc. v Core (viz http://caselaw.lp.findlaw.com/scripts/getcase.pl?court=US&vol=000&invol=99-2035) nebo Exxon Shipping Co. v. Baker (viz. http://www.supremecourt.gov/opinions/07pdf/07-219.pdf).
Krajský soud v Praze v napadeném usnesení upozornil, že je nutno rozlišovat mezi punitive nebo exemplary damages jako náhradou škody v mimořádné výši, která je důvodem odepření pro porušení veřejného pořádku, a zvýšenou náhradou škody (aggravated damages), která bývá aplikována americkými soudy při zvážení konkrétních přitěžujících okolností. Aggravated damages (tedy zvýšená náhrada nemajetkové újmy) má však odlišnou povahu v americkém právním systému a ve zbytku Commonwealthu; původně představovala doplňkovou náhradu újmy se stanovenou horní hranicí ve výši 100 000 dolarů, udělovanou při zvláště svévolném, zlomyslném a zavrženíhodném jednání. Rozdíl mezi aggravated a punitive damages se nicméně postupně stírá a dnes se pojem aggravated damages ve Spojených státech téměř nevyužívá nebo se využívá pouze jako synonymum pro punitive damages, tedy pro náhradu škody, která nemá kompenzační funkci (Sebok, s. 257). Pojem aggravated damages se používá pouze v 10 státech USA: Florida, Georgia, Illinois, Iowa, Michigan, Minnesota, Missouri, Vermont, Washington a New Hampshire (Sebok, s. 258).
Naopak, český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody (punitive damages). Sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (k tomu srovnej konstantní judikaturu Nejvyššího soudu: rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3936/2010 ze dne 15. prosince 2011, rozsudek ze dne 6. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, rozsudek ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 1796/2011, rozsudek ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, rozsudek ze dne 28. února 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011 nebo rozsudek ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, kde Nejvyšší soud výslovně odmítl přítomnost punitive a exemplary damages a jiných odškodnění represivní povahy v českém právním řádu).
Odvolacím soudem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, představuje ve vztahu k exemplární náhradě škody a k otázce sankční náhrady škody ojedinělou výjimku, která vychází ze zvláštních skutkových okolností případu (srov. reflexi předmětného nálezu např. v usnesení II. ÚS 1360/12 ze dne 13. září 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 3066/11 ze dne 17. prosince 2013, nebo nálezu sp. zn. II. ÚS 171/12 ze dne 15. května 2012). Citovaný spor se týkal zvláštní situace, kdy přiznání relutární náhrady škody směřovalo vůči subjektu (právnické osobě), který měl ze zásahu do soukromé sféry jednotlivce v rámci svého výkonu svobody projevu finanční prospěch. I proto Ústavní soud konstatoval, že si je vědom toho, že se právní teorie shoduje nad primárním významem satisfakční funkce náhrady nemajetkové újmy v penězích (odst. 34), a že výše relutární náhrady ve smyslu § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, která nastupuje za situace, kdy se přiměřené zadostiučinění s ohledem na snížení důstojnosti fyzické osoby a její vážnosti ve společnosti nejeví postačujícím (srov. odst. 32), nesmí být zřejmým bezdůvodným obohacením osoby dotčené neoprávněným zásahem a nesmí být likvidační sankcí vytvářející tzv. chilling efect (odst. 44). Přiznání zvýšené (nikoliv ale sankční) náhrady nemateriální újmy proto konstruoval jako odůvodněnou výjimku platnou pro ochranu vůči zásahům do nejintimnější sféry soukromého života veřejně známé osoby, jež ji staví do pozice srovnatelné s osobou soukromou, učiněných navíc subjekty, jejichž podnikání je postaveno na, resp. často doprovázeno, zcela prokazatelnými, úmyslnými a závažnými zásahy do základních práv jednotlivců, ba vede dokonce ke snížení jejich lidské důstojnosti. Míra ochrany musí být totiž podle Ústavního soudu nezbytně oslabována či dokonce vyloučena u subjektů, jež účel své existence, činnost a marketingovou strategii zakládají převážně na publikaci difamačních, nactiutrhačných a lidskou důstojnost snižujících informacích o osobách veřejně činných či známých, za účelem sledování svého majetkového prospěchu a zvýšení publicity použitého média (srov. odst. 44).
Právo Evropské unie má k punitive damages ambivalentní postoj. Návrh nařízení ES č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy, tzv. nařízení Řím II) měl obsahovat samostatný článek 24 odmítající nekompenzační náhradu škody pro rozpor s veřejným pořádkem („Uplatnění ustanovení právního řádu určeného podle tohoto nařízení, které vede k přiznání nekompenzační náhrady škody, jakou je například exemplární anebo represivní náhrada škody, je v rozporu s veřejným pořádkem Společenství.“). Pro neshody nad mírou diskrece členských států a jejich postoji se nakonec explicitní zmínka nekompenzační náhrady škody objevuje pouze v bodu 32 preambule: Z důvodu veřejného zájmu mohou soudy členských států za výjimečných okolností použít výhradu veřejného pořádku a imperativní ustanovení. Zvláště může být jako porušení veřejného pořádku místa soudu, který se sporem zabývá, posuzován případ, kdy by bylo v důsledku uplatnění práva určeného podle tohoto nařízení uloženo nekompenzační odškodnění exemplární nebo represivní povahy v mimořádné výši, v závislosti na okolnostech případu a právním řádu členského státu soudu, který se sporem zabývá (viz Koziol, Helmut - Wilcox, Vanessa: Punitive Damages: Common Law and Civil Law Perspectives. Tort and Insurance Law, Vol. 25, Springer 2009, s. 198-199). Judikatura Soudního dvora Evropské unie, vztahující se k diskriminaci v pracovněprávních vztazích, stojí na zásadě, že systém sankcí za porušování vnitrostátních předpisů přijatých k provedení směrnic týkajících se zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání, musí být účinný, přiměřený a odrazující (srov. např. věc C-81/12, Asociatia Accept proti Consilul National pentru Combbaterea Discriminaii).
Přístup jednotlivých členských států Evropské unie k uznávání punitive damages je různý. Evropské soudy odmítají výkon amerických rozhodnutí přiznávajících punitive damages obvykle pro rozpor s veřejným pořádkem, zákaz bezdůvodného obohacení a absenci sankční povahy náhrady škody v soukromém právu (srov. Nagy, Csongor, István: Recognition and enforcement of US judgments involving punitive damages in continental Europe, Nederlands Internationaal Privaatrecht /NIPR/, roč.. 30, č. 1, s. 4-11, 2012).
Spolkový nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 4. června 1992, BGH 118,312 (http://www.servat.unibe.ch/dfr/bz118312.html), odmítl uznat rozsudek amerického soudu, týkající se punitive damages, kterým byla žalobci přiznána náhrada škody za sexuální obtěžování čtrnáctiletého chlapce mimo jiné s odůvodněním, že podle moderní koncepce německého soukromého práva může náhrada škody sloužit pouze k obnovení postavení před vznikem škody, ale nesmí trestat škůdce, ani obohatit poškozeného. Výkon rozhodnutí byl odmítnut pro rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu čl. 328 odst. 1 Zivilprozessordnung. BGH odmítnutí uznání a výkonu založil na základě rozporu s veřejným pořádkem a ústavními principy státu (neproporcionální výše udělené náhrady újmy). V souzené věci pachatel vykonal ve Spojených státech trest odnětí svobody, nadto mu ještě soudy uložily povinnost vyplatit poškozenému 750.260,- USD, a to 350.260,- USD jako kompenzační náhradu a 400.000,- USD jako punitive damages. Německý soud uznal rozsudek pouze v části týkající se kompenzační náhrady.
Výkon rozhodnutí přiznávajícího punitive damages odmítají pro rozpor s veřejným pořádkem uznat i italské soudy. Nejvyšší soud Itálie v rozhodnutí ze dne 19. ledna 2007, č. 1183/2007, Parrott v. Soc. Fimez, uvedl, že cílem občanskoprávní náhrady škody je kompenzovat škodu vzniklou poškozené straně (Guiseppe F. Bonacci, a Goldberg Segalla http://www.goldbergsegalla.com/resources/news-and-updates/italian-supreme-court-affirms-position-against-punitive-damage-awards).
Nejvyšší francouzský soud v řízení o uznání a výkon rozhodnutí Nejvyššího soudu Kalifornice (kraj Alameda), přiznávajícího náhradu škody ve výši 3 253 734,45 USD, složené z 1 391 650,12 USD, představující kompenzační náhradu vzniklé škody, 402 084,33 USD, představující odměnu za právní pomoc, a 1 460 000,- USD jako punitive damages dovodil, že cizí rozhodnutí přiznávající punitive demages zásadně nejsou v rozporu s veřejným pořádkem a jako taková jsou ve Francii vykonatelná. Přiznaná výše punitive damages však musí být přiměřená porušenému závazku a skutečné škodě. V projednávané věci pak soud dovodil, že punitive damage přesahovala hranici přiměřenosti (http://www.courdecassation.fr/jurisprudence_2/premiere_chambre_civile_568/1090_1_18234.html).
Nejvyšší soud po zvážení shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že uznání cizího rozhodnutí přiznávajícího punitive damages v českém právu nelze bez dalšího odmítnout pro rozpor s veřejným pořádkem, byť český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody (viz zmiňovaná judikatura Nejvyššího soudu). V tomto směru je třeba nálezu Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, na který odkazuje odvolací soud, rozumět tak, jak je ostatně uvedeno v bodě 37 jeho odůvodnění, že v případě vyšší míry zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do osobnostních práv zesílena (je zesílena křivda, za niž má přijít zadostiučinění), čemuž musí odpovídat i forma a výše poskytované satisfakce. Nejde proto o umožnění soukromoprávního trestání, ale o stanovení satisfakce ve formě a výši odpovídající újmě poškozeného, umocněné zvláštními okolnostmi.
Ze stejné koncepce ostatně vychází i současný občanský zákoník, který v § 2957 o. z. uvádí okolnosti umocňující intenzitu a závažnost újmy poškozeného, k nimž musí být při stanovení její náhrady přihlédnuto, jako jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.
Rozpor s veřejným pořádkem není totiž dán jen proto, že české právo nezná institut cizího práva, na kterém je cizí rozhodnutí, které má být uznáno, založeno. Rozpor s veřejným pořádkem je dán pouze tehdy, pokud by se uznání cizího rozhodnutí příčilo takovým zásadám společenského a státního zřízení České republiky a jejího právního řádu, na nichž je nutno bez výhrady trvat (srov. § 36 ZMPS). Účinky rozhodnutí by tedy musely být v rozporu s některou ze základních zásad, na nichž je český právní řád založen. Musí jít přitom o konkrétní a existující zásadu (srov. obdobně rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Meletis Apostolides v. David Charles Orams, Linda Elizabeth Orams /C-420/07/).
Ve vztahu k uznání rozhodnutí ukládajícímu punitive damages je proto možno uplatnit výhradu rozporu s českým veřejným pořádkem pouze tehdy, pokud je výše sankční náhrady újmy zjevně nepřiměřená újmě, již má odškodnit. V takovém případě se totiž dostává do rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť představuje nepřiměřený zásah do práva vlastnit majetek (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny).
Při úvaze o tom, zda podkladové rozhodnutí přiznávající náhradu sankční povahy představuje nepřiměřený zásah do práva vlastnit majetek, je proto třeba důsledně zkoumat závažnost újmy, která má být na základě podkladového rozhodnutí kompenzována, když vyšší (intenzivnější) újma ospravedlňuje vyšší náhradu, a dále to, zda nejsou kompenzační a sankční složka náhrady ve zjevném nepoměru ve prospěch sankční složky (tj. zda není kompenzační složka náhrady újmy zjevně nižší než složka sankční) a zda výše náhrady nepřípustným způsobem nezasahuje do majetkových práv povinné osoby (tj. není likvidační, nemá rdousící efekt). Teprve po zvážení těchto kritérií lze posoudit, zda uznání takového rozhodnutí je v souladu s veřejným pořádkem.
Protože i tato úvaha v rozsudku odvolacího soudu chybí, je třeba jeho právní posouzení považovat za neúplné a tudíž nesprávné.
Pokud jde o otázku vzájemnosti uznávání rozhodnutí, Nejvyšší soud se jí s ohledem na obsah dovolacích námitek nezabýval.
Protože odvolací soud nesprávně posoudil otázku mezinárodní příslušnosti amerického soudu, jakož i otázku možného rozporu uznávaného rozhodnutí s českým veřejným pořádkem, postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř., usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-