// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 27.08.2014
Neplatnost rozhodčí smlouvy pro rozpor s dobrými mravy
Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě nelze považovat (bez dalšího) za nepřiměřenou podmínku ve smyslu Směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a § 56 obč. zák., a nemůže proto sama o sobě přivodit její neplatnost. K závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy (doložky) je zapotřebí zejména individuální posouzení její formulace a jejího obsahu obecným soudem.
Jakkoliv posuzování platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě bylo v judikatuře řešeno především v souvislosti s verifikací, zda taková doložka obsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, příp. zda neodkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem, neznamená to, že by předmětem posuzování platnosti rozhodčích doložek nemělo být důsledné posuzování dalších okolností, za kterých k uzavření doložky došlo. V této souvislosti je zapotřebí zmínit závěr Ústavního soudu (byť učiněný jako obiter dictum) v nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12, ve kterém bylo vyloženo, že „ustanovení o spotřebitelských smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, který je z povahy věci slabší smluvní stranou. Smluvní ujednání v podobě zajištění blankosměnkou, smluvní pokuty v hrubě nepřiměřené výši za krátkodobé prodlení s platbou splátek, je třeba v soudních sporech podrobovat posouzení, zda nejsou v rozporu s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že spotřebitel smlouvu podepsal a s podmínkami smlouvy souhlasil (viz též nález sp. zn. I. ÚS 199/11).“
Podobnou optikou je třeba pohlížet také na uzavřené rozhodčí smlouvy či rozhodčí doložky. Pokud by totiž spotřebitel neměl prakticky žádnou možnost v procesu uzavírání takové rozhodčí smlouvy či doložky podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace by byla postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele – chce-li dosáhnout poskytnutí určité půjčky, resp. úvěru - pouze jediná možnost, a to zcela a bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) učiněný podnikatelem, tedy včetně podnikatelem určeného (určených) rozhodce (rozhodců), pak by stěží bylo možno hovořit o tom, že i za takto popsané skutkové a právní konstelace by byly naplněny podmínky na ochranu spotřebitele coby (presumované) slabší smluvní strany. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli, zde i v otázce určení konkrétních jmen rozhodců, bez jakékoli možnosti spotřebitele spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy či doložky. Co do důsledku by se tak jednalo o stav obdobný formulářovým smlouvám. Pak by se v takové situaci stěží mohlo jednat o kritéria, která souzní se smyslem a účelem právní úpravy a judikatury na úseku ochrany spotřebitele.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, ze dne 16. 7. 2014
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. června 2013, č. j. 3 C 159/2012-80, dle § 106 odst. 1 o. s. ř. zastavil řízení o určení, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí, a to s odůvodněním, že tato věc má být projednána v řízení před rozhodci na základě rozhodčí doložky, kterou účastníci uzavřeli v rámci uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva dne 25. listopadu 2011.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlavní označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva ze dne 25. listopadu 2011 byla v čl. 9 sjednána rozhodčí doložka tak, že rozhodcem bude primárně Petr Sýkora, a pouze v případě, že by nemohl funkci rozhodce vykonávat či ji odmítl, rozhodcem bude advokát JUDr. Martin Račok. Podle odvolacího soudu výběr rozhodce byla tak proveden transparentním způsobem, nezávislým toliko na vůli jedné ze smluvních stran. Transparentním a nikoliv nepřiměřeným způsobem jsou stanovena rovněž pravidla rozhodčího řízení (zásadně bez ústního projednání věci, avšak s možností strany sporu navrhnout ústní projednání věci, podřízení procesních pravidel zákonu o rozhodčím řízení, podpůrně občanskému soudnímu řádu). Podle odvolacího soudu proto rozhodčí doložka není z uvedeného důvodu neplatná. Žalobcem tvrzené důvody neplatnosti rozhodčí doložky se pak týkají pouze neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva (případně i neplatnosti smlouvy o úvěru), nikoliv neplatnosti rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky) v ní obsažené, když oba smluvní vztahy (byť „technicky“ spojené do jedné listiny) je třeba rozlišovat. Platí totiž, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku, týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky (odvolací soud zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 29 Odo 1222/2005). Odvolací soud dále v odůvodnění svého usnesení uvedl: „Žalobce pak namítá – s poukazem na okolnosti předcházející uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva, jejíž součástí je rozhodčí doložka, a okolnosti předcházející uzavření samotné této smlouvy – že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 39, § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Jím tvrzené skutkové okolnosti v uvedeném směru se však týkají poskytování samého úvěru a jeho zajišťování, nikoliv sjednávání rozhodčí doložky. Sjednání rozhodčí doložky, jako právem aprobovaného způsobu řešení majetkových sporů (i ve spotřebitelských vztazích), pak samo o sobě v rozporu s dobrými mravy – není-li projevem zneužívající postavení strany v postavení podnikatele – není. Žádné takové okolnosti žalobce netvrdil a z obsahu spisu se nepodávají. Rovněž důvody, pro které má být smlouva o zajišťovacím převodu práva neplatná podle § 49a občanského zákoníku (omyl o výši úvěru poskytovaného žalovaným) se rozhodčí smlouvy netýkají. Uzavření smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek pak není důvodem její neplatnosti, ale důvodem odstoupení od (platně uzavřené) smlouvy dle § 49 občanského zákoníku. Žalobci se tak platnost samotné rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky), jíž žalovaný i žalobce (jak sám žalobce potvrzuje) uzavřeli vědomě, svobodně a vážně, zpochybnit nepodařilo. Okolnost případné neplatnosti (obsahově samostatné) smlouvy o zajišťovacím převodu dle § 553 občanského zákoníku...zde rozhodná není.“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to, že předmětná rozhodčí doložka, podle níž má být věc rozhodnuta před rozhodci, je platná, protože se na ní nevztahuje důvod neplatnosti smlouvy, jejíž je součástí. Dovolatel tomuto právnímu názoru odvolacího soudu v dovolání oponuje, když má za to, že (ve stručnosti shrnuto z jeho dovolací argumentace) jím tvrzené okolnosti, podle nichž je absolutně neplatná smlouva o zajišťovacím převodu, se rovněž vztahují i na rozhodčí doložku, „protože byla uzavřena v momentu podpisu předmětné smlouvy, jejíž obsah nemohl dovolatel nijakým způsobem ovlivnit. Dovolatel si je vědom toho, že neplatnost samotné smlouvy nemusí mít automaticky vliv na platnost rozhodčí doložky, která je její součástí, avšak v tomto případě má...za to, že důvod neplatnosti, kterým je rozpor s dobrými mravy, se vztahuje i na samotnou rozhodčí doložku.“ V další části dovolání dovolatel popisuje historii svého dosavadního jednání s příslušnými (fyzickými i právnickými) osobami v souvislosti se snahou vyřešit jeho tíživou finanční situaci, resp. finanční situaci jeho rodiny. Domnívá se, „že se stal obětí podvodu, kdy skupina osob, do které patří i žalovaná, svým obratným jednáním zneužila jednoduchosti a důvěry dovolatele. Tato skupina sama vyhledala dovolatele, když zjistila, že jsou proti němu vedeny drobné exekuce a následně tlačila na dovolatele zneužívajíc jeho důvěry k podpisu pro něj nevýhodných smluv, což vyústilo v pravděpodobnému zájmu skupiny, prodat jeho nemovitosti. Dovolatel se v krátké době ocitl v situaci, kdy kumulaci poplatků, úroků, smluvních pokut a dalších zastřených bezdůvodných plnění, je zcela nemyslitelné, že by tuto situaci sám finančně zvládl.“ Podle dovolatele lze navíc podle § 55 odst. 1 obč. zák. dovodit nepřípustnost rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, a tím spíše pak v situaci, kdy rozhodčí doložka byla součástí smlouvy, jejíž obsah nemůže spotřebitel měnit. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupeným advokátem, věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, neboť skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování, neumožňoval odvolacímu soudu přistoupit k učiněnému právnímu posouzení věci; rozhodnutí odvolacího soudu přitom je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, zatímco zde rovněž označená rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz], vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
Dovolatel (v rámci skutkového tvrzení) již v žalobě poukazoval mj. na personální propojení mezi Ing. O. P., jednatelem společnosti FDP Morava, a. s., se sídlem v Praze 3 (s níž uzavřel dne 4. června 2010 smlouvu o poskytnutí ekonomického a finančního poradenství), H. F., jednatelkou žalované (s níž uzavřel dne 25. listopadu 2011 smlouvu o úvěru a smlouvu o zajišťovacím převodu práva s rozhodčí doložkou) a též s ohledem na tyto souvislosti dovozoval neplatnost sjednané rozhodčí doložky (uzavřené v souvislosti s uzavřením uvedené smlouvy o zajišťovacím převodu).
Odvolací soud (stejně jako předtím soud prvního stupně) se ovšem těmito souvislostmi, nepochybně zásadně významnými pro právní posouzení z hlediska § 106 odst. 1 o. s. ř., nijak nezabýval, přičemž odvolací soud otázku případné kolize s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. vztahoval pouze na dovolatelem uzavřené smlouvy o úvěru a o zajišťovacím převodu práva. Dovolatel ovšem nebrojil proti právnímu názoru, že nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku, týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky (jak již judikoval např. dovolací soud v rozsudku ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005), nýbrž poukazoval též na okolnosti týkající se uzavření rozhodčí doložky, jež se podle jeho názoru příčí dobrým mravům a je tudíž ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Přitom skutečnost, že kromě toho dovolatel nesprávně dovozoval neplatnost rozhodčí doložky i z okolností upínajících se k uzavření předmětných smluv o úvěru či zajišťovacího převodu, nemá vliv na dovolatelovo primární narační vymezení té části žaloby, jež se vztahuje se k posouzení otázky (ne)platnosti předmětné rozhodčí doložky, nýbrž mohou pouze příp. dokreslovat situaci, v níž se dovolatel tehdy nacházel.
S dovolatelem ovšem nelze souhlasit, že právní vztah založený spotřebitelskou smlouvou neumožňuje účastníkům vyloučit soudní jurisdikci uzavřením rozhodčí smlouvy či rozhodčí doložky. Z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu se podává, že i ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze připustit, resp. nelze takové ujednání považovat (bez dalšího) za nepřiměřenou podmínku ve smyslu Směrnice Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a § 56 obč. zák., a nemůže proto sama o sobě přivodit její neplatnost. K závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy (doložky) je zapotřebí zejména individuální posouzení její formulace a jejího obsahu obecným soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 3121/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. října 2011, sp. zn. II. ÚS 3057/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).
Jakkoliv posuzování platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě bylo v judikatuře řešeno především v souvislosti s verifikací, zda taková doložka obsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, příp. zda neodkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem, neznamená to, že by předmětem posuzování platnosti rozhodčích doložek nemělo být důsledné posuzování dalších okolností, za kterých k uzavření doložky došlo. V této souvislosti je zapotřebí zmínit závěr Ústavního soudu (byť učiněný jako obiter dictum) v nálezu ze dne 24. října 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, ve kterém bylo vyloženo, že „ustanovení o spotřebitelských smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně spotřebitele, který je z povahy věci slabší smluvní stranou. Smluvní ujednání v podobě zajištění blankosměnkou, smluvní pokuty v hrubě nepřiměřené výši za krátkodobé prodlení s platbou splátek, je třeba v soudních sporech podrobovat posouzení, zda nejsou v rozporu s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že spotřebitel smlouvu podepsal a s podmínkami smlouvy souhlasil (viz též nález sp. zn. I. ÚS 199/11).“ Podobnou optikou je třeba pohlížet také na uzavřené rozhodčí smlouvy či rozhodčí doložky. Pokud by totiž spotřebitel neměl prakticky žádnou možnost v procesu uzavírání takové rozhodčí smlouvy či doložky podílet se určitým způsobem na tvorbě jejího obsahu, neboť celá smluvní situace by byla postavena kategoricky na závěru, že je zde pro spotřebitele – chce-li dosáhnout poskytnutí určité půjčky, resp. úvěru - pouze jediná možnost, a to zcela a bezvýhradně akceptovat návrh na uzavření rozhodčí smlouvy (doložky) učiněný podnikatelem, tedy včetně podnikatelem určeného (určených) rozhodce (rozhodců), pak by stěží bylo možno hovořit o tom, že i za takto popsané skutkové a právní konstelace by byly naplněny podmínky na ochranu spotřebitele coby (presumované) slabší smluvní strany. Ve skutečnosti by se totiž jednalo o podnikatelem předem nastavená kritéria vůči spotřebiteli, zde i v otázce určení konkrétních jmen rozhodců, bez jakékoli možnosti spotřebitele spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy či doložky. Co do důsledku by se tak jednalo o stav obdobný formulářovým smlouvám. Pak by se v takové situaci stěží mohlo jednat o kritéria, která souzní se smyslem a účelem shora vyložené právní úpravy a judikatury na úseku ochrany spotřebitele.
Z aktuální judikatury lze pak odkázat na instruktivní závěry Ústavního soudu k otázce posuzování platnosti rozhodčích doložek, jak se podávají např. z jeho nálezu ze 4. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13:
„I přestože je smlouva o rozhodčí doložce smlouvou samostatnou, a je tedy i samostatně posuzována její platnost a účinnost, při posuzování platnosti rozhodčí doložky v projednávané věci především nelze odhlédnout od skutečnosti, že k uzavírání smluv o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva a smlouvy o rozhodčí doložce došlo velmi nestandardním způsobem, přičemž vedlejší účastník projevil při uzavírání smluv a návazně i exekutorského zápisu o přímé vykonatelnosti značnou a neobvyklou aktivitu…
Ústavní soud rovněž připomíná, že každý případ je nutno posuzovat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti věci a především v kontextu všech okolností, signalizujících, že ze strany poskytovatele půjčky dochází k uzavírání sice formálně právně bezvadných právních úkonů, které v jejich vzájemné souvislosti a s ohledem na časovou návaznost fakticky vedou ke ztížení či dokonce upření práva druhého účastníka smluv na řádnou a efektivní soudní obranu.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku mechanické aplikace, bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou, zneužíván k dosažení výhod. Za zneužití práva je nutné považovat i jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu či se na jeho úkor obohatit. Pokud okolnosti nasvědčují tomu, že právě k takovému jednání mohlo dojít, je nezbytné poskytnout účastníkovi řízení právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý (řádný) proces.
Jak již ústavní soud judikoval (sp. zn. Pl. ÚS 34/09) mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být…značně komplikované a netypické, to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině podústavního práva je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva dorazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona, dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (sp. zn. I. ÚS 643/04). Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jaké příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům...“ (poznámka Nejvyššího soudu: v aplikačním procesu je třeba ovšem odlišovat dosah ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák.).
Dovolatelem tvrzené okolnosti o jeho gradující flagrantní insolventnosti, která úměrně tomu byla (musela být) známa podnikatelským subjektům, kteří v otázce poskytování a zabezpečení finančních prostředků s dovolatelem postupně jednaly, jakož i tvrzení, že dovolatel musel přistoupit na zcela jednostranné smluvní podmínky konstruované žalovanou, do jisté míry zakládají opodstatněnou úvahu o příp. neplatnosti předmětné rozhodčí doložky ve smyslu § 39 obč. zák. Přitom pouhým nahlédnutím do obchodního rejstříku je zřejmé, že určený rozhodce P. S. je či byl činný v řadě obchodních společností (též s předmětem zprostředkovatelské činnosti či poskytování půjček), nebo náhradní rozhodce JUDr. M. R. kupř. je či k 3. 3. 2010 (podle veřejně dostupných údajů) byl akcionářem společnosti Money service a. s., se sídlem v Kladně, která mj. „nabízí komplexní služby v oblasti poskytování půjček, řešení problémů s exekucí, konsolidace dluhů a poskytování spotřebitelských úvěrů“ (k tomu srov. http://www.money-service.cz, či zápis z jednání mimořádné valné hromady společnosti Money service a. s., konané dne 3. března 2010 – viz https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik-rozsirene), kteréžto skutečnosti sice samy o sobě nemají (přímý) vliv na platnost předmětné rozhodčí doložky, nicméně nepochybně též dokreslují souvislosti daného případu dovolatele.
Lze tedy závěrem uzavřít, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval otázkou neplatnosti předmětné rozhodčí doložky s ohledem na tvrzené skutečnosti dovolatelem, příp. měl-li za to, že je zapotřebí, aby dovolatel uvedené okolnosti dále precizoval a označil důkazní prostředky (srov. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), pokud nepřistoupil k vydání kasačního rozhodnutí, tj. k vrácení věci soudu prvního stupně.
Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-