// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 23.07.2014
Místní příslušnost soudu podle ust. § 87 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
I. "Pracovištěm" je třeba pro účely určení místní příslušnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozumět prostor (místo), kde žalovaný na základě pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu vykonává své zaměstnání nebo povolání (plní své úkoly vyplývající z pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu). Pracoviště je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 písm. a) o.s.ř. "stálé", jestliže právní vztah, v němž žalovaný plní své úkoly z pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu, nemá jen krátkodobou nebo příležitostnou povahu a jestliže žalovaný na pracovišti vykonává své zaměstnání (povolání) soustavně; "stálým pracovištěm" z hlediska ustanovení § 87 odst. 1 písm. a) o.s.ř. proto není například prostor (místo), kde žalovaný působí na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr sjednaných jen na krátkou dobu, kde je žalovaný jen na pracovní (služební) cestě, kam byl žalovaný krátkodobě přeložen nebo dočasně přidělen, kde žalovaný pracuje v rámci výkonu trestu odnětí svobody apod.
V případě, že žalovaný vykonává své zaměstnání (povolání) v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou nebo na dobu určitou a pracovní poměr nemá jen přechodnou nebo příležitostnou povahu, je třeba od "stálého pracoviště" vždy důsledně odlišovat jednak místo (místa) výkonu práce sjednané (sjednaná) v pracovní smlouvě, jednak pravidelné pracoviště (§ 34a zákoníku práce). Místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být podle pracovní smlouvy vykonávána práce, vyjadřují jen prostory (místa), v nichž je zaměstnavatel oprávněn přidělovat svému zaměstnanci práci a v nichž je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci, zatímco "stálým pracovištěm" je ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jen takový určitý prostor (místo), v němž žalovaný (jako zaměstnanec) skutečně (na základě přidělení zaměstnavatele a podle jeho pokynů) soustavně pracuje; nemůže být proto například stálým pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě, jestliže z povahy vykonávané práce vyplývá, že žalovaný (jako zaměstnanec) pravidelně vykonává práci na jiných (dalších) místech. Pravidelné pracoviště má význam - jak vyplývá z ustanovení § 34a zákoníku práce - pro účely cestovních náhrad, a z vymezení pravidelného pracoviště proto nelze činit žádné závěry o tom, kde má žalovaný své "stálé pracoviště".
II. Z hlediska ustanovení § 11 odst. 1 věty druhé o.s.ř. jsou rozhodné jen a právě okolnosti, které tu byly v den, kterým bylo zahájeno v projednávané věci řízení; jestliže žalovaný k tomuto dni nevykonával v tomto prostoru (místě) soustavně své zaměstnání (povolání), neboť měl za to, že pracovní poměr účastníků již skončil, nemůže být podle tohoto prostoru (místa) - bez ohledu na cokoliv jiného, včetně okolností uvažovaných soudy - založena místní příslušnost soudu podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3027/2013, ze dne 27. 6. 2014
Dotčené předpisy: § 87 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Kategorie: místní příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalovaný dopisem ze dne 20.5.2012 sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení § 56 odst.1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že mu žalobkyně nevyplatila "část mzdy za měsíc březen 2012 (splatnou dne 10.4.2012) v rozsahu minimálně čtyřiceti odpracovaných hodin".
Žalobkyně se žalobou podanou dne 14.6.2012 u Okresního soudu v České Lípě domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že ji žalovaný před okamžitým zrušením pracovního poměru neseznámil s tím, že mu dluží mzdu, resp. její podstatnou část, a že žalovanému ve skutečnosti "nic nedluží". Žalobkyně zaměstnávala žalovaného jako "řidiče vnitrostátní a kamionové přepravy", místem výkonu práce žalovaného byla její "provozovna v Č. L., ", a žalobkyně vysílala žalovaného "na pracovní cesty podle předem stanoveného plánu, kdy je řádně placen a po dohodě jsou již žalovanému řadu let poskytována za přesčasové hodiny náhradní placená volna". Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 22.5.2012 k "nástupu do zaměstnání s upozorněním na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru", žalovaný však výzvě nevyhověl. Místní příslušnost Okresního soudu v České Lípě žalobkyně zdůvodnila "odkazem" na ustanovení § 87 odst.1 písm.a) občanského soudního řádu, neboť žalovaný, který má trvalé bydliště, má své stálé pracoviště v Č. L.
Žalovaný namítl místní nepříslušnost Okresního soudu v České Lípě. Uvedl, že nemá v obvodu tohoto soudu své stálé pracoviště, neboť pracovní poměr u žalobkyně platně okamžitě zrušil, a že při určení místní příslušnosti by bylo "absurdní neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru předpokládat". Místně příslušným k projednání a rozhodnutí této věci je proto podle ustanovení § 84 a § 85 odst.1 občanského soudního řádu Okresní soud v Děčíně.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 21.8.2012 č.j. 7 C 57/2012-40 námitku žalovaného o své místní nepříslušnosti zamítl. I když námitku nedostatku místní příslušnosti podala včas k ní oprávněná osoba, žalobkyně podle názoru soudu prvního stupně využila možnosti podat žalobu podle místa stálého pracoviště žalovaného, které "bylo určeno pracovní smlouvou". Vzhledem k tomu, že žalovaný měl u žalobkyně (své zaměstnavatelky) "nejméně do okamžitého zrušení pracovního poměru své stálé pracoviště", a že, je-li "žalobou napadána platnost rozvázání pracovního poměru, nelze vycházet z toho, že pracovní poměr byl již uvedeným způsobem zrušen", je dána místní příslušnost Okresního soudu v České Lípě podle ustanovení § 87 občanského soudního řádu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 21.1.2013 č.j. 36 Co 497/2012-50 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že "právní následky okamžitého zrušení pracovního poměru jako jednostranného právního úkonu adresovaného druhému účastníkovi pracovněprávního vztahu nastávají okamžikem, kdy byl řádně doručen adresátu" (v projednávané věci tyto právní účinky nastaly dnem 21.5.2012), a že "své účinky, spočívající ve skončení pracovního poměru, pozbývá okamžité zrušení pracovního poměru jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné", odvolací soud dospěl k závěru, že platnost okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného dopisem žalovaného ze dne 20.5.2012 žalobkyně napadla "v zákonné lhůtě" žalobou podanou podle ustanovení § 72 zákoníku práce" a že "za těchto okolností" nelze mít "námitek" proti postupu žalobkyně, využila-li "práva zvolit soud podle ustanovení § 87 odst.1 písm.a) občanského soudního řádu". Navíc, projednání a rozhodnutí věci před Okresním soudem v České Lípě nepředstavuje z hlediska procesní ekonomie nepřiměřené náklady či zátěž pro účastníky".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že v Č. L. bylo v pracovní smlouvě účastníků sjednáno místo výkonu práce žalovaného jako "řidiče zahraniční kamionové dopravy" a že pracovní poměr účastníků byl rozvázán okamžitým zrušením, k němuž došlo ještě "před podáním žaloby" a jehož platnost žalobkyně zpochybňuje, a dovozuje, že v obvodu Okresního soudu v České Lípě žalovaný "fakticky nikdy stálé pracoviště neměl". Žalovaný uzavírá, že soudy chybně aplikovaly ustanovení § 87 odst.1 písm.a) občanského soudního řádu, a navrhuje, aby dovolací soudu napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
V projednávané věci soudy zkoumaly (na základě námitky žalovaného) otázku, v jakých případech je dána tzv. na výběr daná místní příslušnost soudu podle ustanovení § 87 odst.1 písm.a) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný (§ 11 odst.1 věta první o.s.ř.).
Věcnou a místní příslušnost soudu stanoví zákon (srov. například § 9 o.s.ř. nebo § 85 až 89 o.s.ř.); pro určení věcné a místní příslušnosti jsou přitom až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení (srov. § 11 odst.1 větu druhou o.s.ř.). Kromě soudu určeného zákonem je věcně a místně příslušným vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu (srov. § 11 odst.1 větu třetí o.s.ř.). Je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich (§ 11 odst.2 o.s.ř.).
K řízení je místně příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak (srov. § 84 o.s.ř.). Je-li pro řízení v prvním stupni věcně příslušný krajský soud a místní příslušnost se řídí obecným soudem účastníka, je místně příslušným krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud účastníka (§ 85a o.s.ř.).
Vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v ustanovení § 85a o.s.ř., je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu má žalovaný své stálé pracoviště [srov. § 87 odst.1 písm.a) o.s.ř.].
"Pracovištěm" je třeba pro účely určení místní příslušnosti rozumět prostor (místo), kde žalovaný na základě pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu vykonává své zaměstnání nebo povolání (plní své úkoly vyplývající z pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu). Pracoviště je ve smyslu ustanovení § 87 odst.1 písm.a) o.s.ř. "stálé", jestliže právní vztah, v němž žalovaný plní své úkoly z pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu, nemá jen krátkodobou nebo příležitostnou povahu a jestliže žalovaný na pracovišti vykonává své zaměstnání (povolání) soustavně; "stálým pracovištěm" z hlediska ustanovení § 87 odst.1 písm.a) o.s.ř. proto není například prostor (místo), kde žalovaný působí na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr sjednaných jen na krátkou dobu, kde je žalovaný jen na pracovní (služební) cestě, kam byl žalovaný krátkodobě přeložen nebo dočasně přidělen, kde žalovaný pracuje v rámci výkonu trestu odnětí svobody apod.
V případě, že žalovaný vykonává své zaměstnání (povolání) v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou nebo na dobu určitou a pracovní poměr nemá jen přechodnou nebo příležitostnou povahu, je třeba od "stálého pracoviště" vždy důsledně odlišovat jednak místo (místa) výkonu práce sjednané (sjednaná) v pracovní smlouvě, jednak pravidelné pracoviště (§ 34a zákoníku práce). Místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být podle pracovní smlouvy vykonávána práce, vyjadřují jen prostory (místa), v nichž je zaměstnavatel oprávněn přidělovat svému zaměstnanci práci a v nichž je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci, zatímco "stálým pracovištěm" je ve smyslu ustanovení § 87 odst.1 písm.a) o.s.ř. jen takový určitý prostor (místo), v němž žalovaný (jako zaměstnanec) skutečně (na základě přidělení zaměstnavatele a podle jeho pokynů) soustavně pracuje; nemůže být proto například stálým pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě, jestliže z povahy vykonávané práce vyplývá, že žalovaný (jako zaměstnanec) pravidelně vykonává práci na jiných (dalších) místech. Pravidelné pracoviště má význam - jak vyplývá z ustanovení § 34a zákoníku práce - pro účely cestovních náhrad, a z vymezení pravidelného pracoviště proto nelze činit žádné závěry o tom, kde má žalovaný své "stálé pracoviště".
Pro určení místní příslušnosti má právní význam jen prostor (místo), kde žalovaný měl své stálé pracoviště v době zahájení řízení. Místní příslušnost se jako podmínka řízení - jak vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 věty druhé o.s.ř. - posuzuje jen podle okolností, které tu jsou v den, kterým bylo řízení zahájeno; okolnosti, které tu byly před zahájením řízení nebo které se po zahájení řízení změnily, jsou pro určení místní příslušnosti nerozhodné.
V projednávané věci z dosavadních poznatků soudů vyplývá, že podle pracovní smlouvy účastníků ze dne 26.9.2001 žalovaný pracoval u žalobkyně jako "řidič vnitrostátní a mezinárodní kamionové dopravy", že jako místo výkonu práce byla v této pracovní smlouvě sjednána "provozovna Č. L." a že po okamžitém zrušení pracovního poměru, které dal žalobkyni dopisem ze dne 20.5.2012, žalovaný pro žalobkyni nevykonává práci.
S názorem soudů o tom, že žalovaný měl své stálé pracoviště na provozovně žalobkyně v Č. L. a že pro určení místní příslušnosti podle ustanovení § 87 odst.1 písm.a) o.s.ř. není významné, že žalovaný již nepracuje pro žalobkyni, je-li předmětem řízení neplatnost rozvázání pracovního poměru, dovolací soud nesouhlasí.
Soudy v první řadě nevzaly náležitě v úvahu povahu druhu práce, který žalovaný konal pro žalobkyni, z níž vyplývá, že provozovna žalobkyně v Č. L., sice mohla (případně) představovat určení pravidelného pracoviště žalovaného ve smyslu ustanovení § 34a zákoníku práce, avšak znemožňovala, aby žalovaný na této provozovně žalobkyně soustavně vykonával své pracovní úkoly. Navíc, žalovaný po okamžitém zrušení pracovního poměru přestal pro žalobkyni pracovat; v době zahájení řízení (ke dni 14.6.2012) proto nemohl mít i z tohoto důvodu na provozovně žalobkyně v Č. L., své stálé pracoviště. Na uvedeném závěru nic nemůže změnit ani to, že žalobkyně napadá žalobou platnost okamžitého zrušení pracovního poměru účastníků ze strany žalovaného a že by pracovní poměr účastníků - kdyby bylo žalobě pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno - mohl dále pokračovat. Z hlediska ustanovení § 11 odst.1 věty druhé o.s.ř. jsou totiž rozhodné jen a právě okolnosti, které tu byly v den, kterým bylo zahájeno v projednávané věci řízení; jestliže žalovaný k tomuto dni nevykonával v tomto prostoru (místě) soustavně své zaměstnání (povolání), neboť měl za to, že pracovní poměr účastníků již skončil, nemůže být podle tohoto prostoru (místa) - bez ohledu na cokoliv jiného, včetně okolností uvažovaných soudy - založena místní příslušnost soudu podle ustanovení § 87 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není v souladu se zákonem. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst.1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v České Lípě) k dalšímu řízení (§ 243e odst.2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá a § 226 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-