// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 22.12.2006
K jinému právnímu náhledu odvolacího soudu na projednávanou věc
Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné (§ 219 o.s.ř.). Věcnou správností se rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Odlišnost právního náhledu soudu druhého stupně na projednávanou věc, která však jinak neodůvodňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 220 o.s.ř.), je v takovém případě důvodem pro kasační rozhodnutí odvolacího soudu. Tím se účastníkům řízení dává možnost uplatnit právo vyjádřit se k věci, případně i předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. V opačném případě dochází k narušení zásady dvojinstančnosti řízení a k dotčení zásady na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V souzené věci odvolací soud nahradil právní kvalifikaci zaujatou soudem prvního stupně kvalifikací odlišnou a sám ve věci rozhodl, aniž rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 o.s.ř.zrušil. I v tomto případě tak řízení zatížil vadou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2175/2005, ze dne 27.9.2006
(posuzováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.4.2005)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce R. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. O., zastoupené advokátem, 2) nezletilému M. O., zastoupenému Městskou částí P., jako kolizním opatrovníkem, a 3) J. O., zastoupenému advokátem, o určení otcovství, o úpravu styku s nezletilým, a o určení neplatnosti prohlášení o určení otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10, pod sp. zn. 17 C 14/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2005, č.j. 19 Co 113/2005-66, t a k t o:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2005, č.j. 19 Co 113/2005-66, ve výroku o určení neplatnosti souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. října 2004, č.j. 17 C 14/2003-49, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 17 C 14/2003-52, ve výrocích I., V. a VI., se zrušují a věc se vrací v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. V ostatním se dovolání žalobce odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou podanou dne 22. ledna 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 10 se žalobce domáhal toho, aby byl určen otcem druhého nezletilého žalovaného, dále svěření nezletilého do péče první žalované, stanovení povinnosti žalobce platit ve prospěch druhého žalovaného výživné a současně též úpravy styku s nezletilým. Podáním ze dne 23. června 2003 žalobce navrhl přistoupení třetího žalovaného do řízení a současně změnil („rozšířil“) žalobu požadavkem, aby v daném řízení bylo dále určeno, „že souhlasné prohlášení první žalované K. O. a třetího žalovaného J. O. o tom, že třetí žalovaný je otcem druhého žalovaného, je neplatné“. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 25. března 2004, č.j. 17 C 14/2003-33, podle ustanovení § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) připustil přistoupení třetího žalovaného do řízení. Současně v odůvodnění tohoto rozhodnutí připomněl, že poté, co usnesení nabude právní moci, rozhodne o změně návrhu podle § 95 o.s.ř. Ze spisu se však nepodává, že by později soud tento záměr procesně realizoval.
Po provedeném řízení Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. října 2004, č.j. 17 C 14/2003-49, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 17 C 14/2003-52, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že je neplatné souhlasné prohlášení první žalované K. O. a třetího žalovaného J. O., že třetí žalovaný je otcem druhého žalovaného M. Ž., nar. 3. 10. 2000. Výrokem II. zamítl žalobu na určení, že žalobce R. S., nar. 2. 11. 1966, je otcem 2. žalovaného nezletilého M. Ž., nar. 3. 10. 2000. Výrokem III. zamítl žalobu na oprávnění žalobce stýkat se s 2. žalovaným. Výrokem IV. zamítl žalobu na povinnost žalobce přispívat na výživu 2. žalovaného. Výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zejména dospěl k závěru, že právní úkon, který učinili první žalovaná a třetí žalovaný, jímž bylo uznáno otcovství souhlasným prohlášením k druhému žalovanému, není neplatný podle ustanovení § 39 občanského zákoníku, když neobchází zákon a nepříčí se ani dobrým mravům.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č.j. 19 Co 113/2005-66, k odvolání žalobce proti výrokům I., II., IV., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně toto rozhodnutí potvrdil v zamítavém výroku o určení neplatnosti souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství, a dále v zamítavém výroku o určení otcovství a o výživném.“ Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud věc ve vztahu k určovacímu výroku posoudil především s přihlédnutím k ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.) a došel k závěru, že žalobci v souzené věci nesvědčí aktivní legitimace, neboť hmotné právo (zákon o rodině, ani Evropská úmluva o právním postavení dětí narozených mimo manželství - dále jen "Úmluva") neumožňuje, aby třetí osoba napadla uznané otcovství. Na určovací žalobě je podle odvolacího soudu dán naléhavý právní zájem tehdy, pokud může vést ke zlepšení postavení žalobce. Případné vyhovění určovací žalobě by nevedlo ke změně zápisu v matrice ve vztahu k otcovství druhého žalovaného. Je-li otcovství k nezletilému dítěti určeno souhlasným prohlášením rodičů, může být před soudem popíráno jen podle ustanovení § 61, případně § 62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"). Přitom podle ustanovení § 61 zákona o rodině se popření otcovství může domáhat muž, který otcovství uznal; jiná osoba však nikoli. Ani úprava obsažená v článku IV. Úmluvy se od úpravy obsažené v zákoně o rodině neodchyluje. Stanoví rovněž právo osoby, která otcovství uznala, aby jej popřela, pokud není biologickým otcem. Platí, že ze samotné skutečnosti o prohlášení otcovství muže, který není biologickým otcem dítěte, nelze bez dalšího dovozovat neplatnost právního úkonu podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Pro úplnost Městský soud v Praze uvedl, že ustanovení § 52 zákona o rodině vychází z konstrukce, že lze uznat otcovství k dítěti souhlasným prohlášením rodičů, a to i za situace, kdy muž, který otcovství uznává, není biologickým otcem dítěte. V tomto směru vycházel zákonodárce ze zájmu nezletilých dětí na určení otcovství tak, aby právní postavení dětí nebylo nejisté.
U výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že pokud je otcovství určeno na základě druhé domněnky otcovství, t.j. souhlasného prohlášení rodičů, je nadbytečné a pojmově vyloučené další určení otcovství žalobce (pokud zákonným způsobem nebylo popřeno otcovství muže, který uznal otcovství při souhlasném prohlášení rodičů).
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 3. června 2005, přičemž právní moci nabyl dne 6. června 2005.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu žalobce dne 29. července 2005 napadl v celém rozsahu včasným dovoláním doplněným podáním ze dne 11. července 2006. Má za to, že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) ve spojení s odstavcem 2 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně zamítl žalobu proto, že nezjistil existenci důvodů neplatnosti úkonu uvedených v § 39 občanského zákoníku (dále jen "o.z."), zatímco odvolací soud neshledal naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Pokud by dovolání nebylo přípustné, byla by porušena zásada dvojinstančnosti řízení a jednalo by se o tzv. překvapivé rozhodnutí. Pro případ, že by se dovolací soud s tímto názorem neztotožnil, pak se domnívá, že jsou dány podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Důvody dovolání uvádí s odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř., s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž rozhodnutí současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti souhlasného prohlášení první žalované a třetího žalovaného, či nikoliv. Domnívá se, že k tomu, aby mohl žádat o určení otcovství, je nezbytný výrok soudu o neplatnosti souhlasného prohlášení. Proto je dán jeho právní zájem na tomto určení. Dále je významné, zda lze výrokem rozsudku určit neplatnost souhlasného prohlášení o určení otcovství. Úprava Úmluvy je podle žalobce přesně opačná, než jak uvádí odvolací soud. Stanoví, že uznání otcovství nelze napadnout ani popřít, ledaže osoba, která dítě uznala za své, není biologickým otcem. Dovolatel též poukazuje na rovnováhu mezi zásadou právní jistoty a zájmem na souladu právní a biologické reality. V českém právu platí přednost domněnky otcovství před biologickým otcovstvím, přičemž důvodem je právě zásada právní jistoty. Možnost dosáhnout prokázání biologického otcovství je však podstatná z hlediska dodržení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje ochranu rodinného života. V této souvislosti odkazuje na rozsudek ve věci K. a ostatní proti Nizozemí z roku 1994 a rozsudek ve věci R. proti Polsku, který byl vydán Evropským soudem pro lidská práva dne 18. 5. 2006. Soud v poslední věci zdůraznil princip, podle kterého respektování rodinného života vyžaduje, aby biologická realita měla přednost před zákonnou domněnkou.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně dovolacímu soudu dal v úvahu postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, t.j. podání návrhu Ústavnímu soudu ČR na zrušení části ustanovení § 54 odst. 1 zákona o rodině ve slovech: "Nedošlo-li k určení otcovství podle předchozích ustanovení."
K dovolání žalobce se vyjádřili podáním ze dne 22. srpna 2005 první žalovaná a třetí žalovaný. Domnívají se, že v předmětné věci nejde o otázku zásadního právního významu. Žalobce měl možnost iniciovat realizaci popěrného práva nejvyššího státního zástupce, jež není časově omezeno. Toho však nevyužil. Není tedy pravdou, že by žalobce neměl možnost jiné obrany, než tuto žalobu na určení neplatnosti souhlasného prohlášení rodičů. Svým počínáním hrubě zasahuje do práva na rodinný život všech žalovaných. Navrhují proto, aby dovolací soud zjevně bezdůvodné dovolání odmítl eventuálně zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen "o.s.ř.") ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s diferencovanými závěry.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud svým rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Pro úvahu o možné přípustnosti tohoto dovolání je třeba především připomenout, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (obdobně srovnej R.č. 52/1999 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedené platí v označené věci pro výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým nominálně potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o určení neplatnosti souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství. Ač zde byl rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrzen podle ustanovení § 219 o.s.ř., po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, o který v daném řízení jde, byla posouzena odlišně. Oproti soudu prvního stupně se odvolací soud žalobou nezabýval věcně (nevyslovil názor k otázce případné neplatnosti předmětného určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů) a žalobu zamítl pro jím dovozený nedostatek právního zájmu na takto požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Dovolání je tak proti uvedenému výroku přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud pak rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je v této části důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovéto vady se přitom z obsahu spisu podávají.
Žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo (§ 95 odst. 1 o.s.ř.).
Z dispoziční zásady vyplývá, že navrhovatel (žalobce) může během řízení měnit svůj návrh (t.j. návrh na zahájení řízení, resp. žalobu) také v tom, čeho se návrhem domáhá (v tzv. žalobním petitu), nebo ve skutkovém základu návrhu. Protože změna návrhu nemůže být v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, je stanoveno, že k tomuto procesnímu úkonu je třeba souhlasu soudu. Soud pak může tuto změnu připustit jen tehdy, jsou-li pro to stanoveny předpoklady. (obdobně J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. Šesté vydání, Praha 2003., I. díl, str. 316 až 320). Institut souhlasu soudu se změnou návrhu je veden zásadou hospodárnosti řízení. Soud proto změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V případě nesouhlasu se změnou žaloby je pak namístě podání žaloby nové ( srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21 června 2000, sp.zn. I ÚS 179/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 18 pod č. 22, str. 447). O změně návrhu rozhoduje soud usnesením, jímž je soud vázán (§ 170 o,.s.ř.) Dokud soud o uplatněné změně nerozhodne, nemůže o ní jednat.
Jak již bylo uvedeno, žalobce se žalobou ze dne 22. ledna 2003 domáhal určení otcovství k druhému nezletilému žalovanému, rozhodnutí o výchově a výživě k němu (§ 113 o.s.ř.) a dále úpravy styku s nezletilým. Pozdějším podáním ze dne 23. června 2003 navrhl přistoupení třetího žalovaného do řízení a současně (v rámci „rozšíření žaloby“) uplatnil další požadavek, aby bylo současně též určeno, „že souhlasné prohlášení první žalované K. O. a třetího žalovaného J. O. o tom, že třetí žalovaný je otcem druhého žalovaného, je neplatné“. Ač soud prvního stupně na toto podání reagoval usnesením ze dne 25. března 2004, č.j. 17 C 14/2003-33, kterým podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. připustil přistoupení třetího žalovaného do řízení, o návrhu na změnu žaloby podle § 95 o.s.ř. nerozhodl. Tuto zásadní procesní vadu pak přehlédl i odvolací soud, který na ni odpovídajícím způsobem procesně nereagoval. Již tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nadto není možno přehlédnout, že odvolací soud ve výroku o určení neplatnosti souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství k druhému nezletilému žalovanému se oproti soudu prvního stupně žalobou nezabýval věcně (nevyslovil názor k otázce případné neplatnosti předmětného určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů) a žalobu v této části zamítl pro jím dovozený nedostatek právního zájmu na takto požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.
Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné (§ 219 o.s.ř.).
Věcnou správností se rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Odlišnost právního náhledu soudu druhého stupně na projednávanou věc, která však jinak neodůvodňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 220 o.s.ř.), je v takovém případě důvodem pro kasační rozhodnutí odvolacího soudu. Tím se účastníkům řízení dává možnost uplatnit právo vyjádřit se k věci, případně i předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. V opačném případě dochází k narušení zásady dvojinstančnosti řízení a k dotčení zásady na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V souzené věci odvolací soud nahradil právní kvalifikaci zaujatou soudem prvního stupně kvalifikací odlišnou a sám ve věci rozhodl, aniž rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 o.s.ř.zrušil. I v tomto případě tak řízení zatížil vadou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
S ohledem na popsané skutečnosti proto již z tohoto důvodu dovoláním napadený výrok rozsudku Městského soudu v Praze, stejně jako odpovídající výrok ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, nelze pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto tato rozhodnutí v uvedených výrocích, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v této části soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.), aniž se tak zabýval dalšími v dovolání uplatněnými důvody. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Pokud se týče výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích o určení otcovství k nezletilému druhému žalovanému a o úpravě výchovy a výživy k němu, pak dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není v této části přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť uvedenými výroky nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Pokud žalobce uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba jej vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Nedošlo-li k určení otcovství podle ustanovení § 51 až § 53 zákona o rodině, může dítě, matka i muž, který o sobě tvrdí, že je otcem, navrhnout, aby otcovství určil soud (§ 54 odst. 1 citovaného zákona).
S řízením o určení otcovství je spojeno řízení o výchově a výživě nezletilého dítěte (§ 113 o.s.ř.).
Při rozhodování o žalobě na určení otcovství odvolací soud vyšel z úvahy, podle níž pokud je otcovství určeno na základě druhé domněnky otcovství, t.j. souhlasného prohlášení rodičů, je nadbytečné a pojmově vyloučené další určení otcovství žalobce za situace, kdy zákonným způsobem nebylo popřeno otcovství muže, který uznal otcovství při souhlasném prohlášení rodičů. Protože tento závěr je v souladu s úpravou, kterou podává zákon o rodině v části druhé, hlavě třetí, týkající se určení rodičovství, lze proto uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto není možno v uvedené části považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání proti těmto výrokům, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalobce v této části jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -pkr-