// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 29.01.2024
Náhrada nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti fyzické osoby
I. Lze souhlasit s názorem, že sama okolnost, že se původce zásahu do osobnostních práv v soudním řízení standardním způsobem brání, je jeho ústavně zaručeným právem, za jehož využití jej nelze sankcionovat zvýšením náhrady nemajetkové újmy. Na druhé straně postoj původce zásahu je jedním z judikaturou dovozených kritérií při úvaze o výši náhrady. Ústavní soud k tomu v nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14 uvedl: „Zejména je třeba zhodnotit postoj osoby odpovědné ke způsobené škodě; jinak se bude např. hodnotit snaha odpovědného o urychlené vyřešení náhrady nemajetkové újmy, jinak jeho obstrukce, nepřiznání odpovědnosti, a to zejména ve věcech, kde je zavinění ze strany odpovědného zcela jasné (např. byl v trestním řízení odsouzen, eventuálně byl odsouzen jeho zaměstnanec apod.). Postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy…; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit.“ Jinými slovy náhrada bude nižší v případě uvedených „polehčujících“ okolností na straně původce zásahu, a logicky vyšší při absenci těchto okolností. Není tedy sice zcela přiléhavé hovořit o zvýšení náhrady v případě, že původce zásahu neprojeví účinnou lítost (sebereflexi), na druhé straně stanovení vyšší náhrady v případě absence sebereflexe oproti nižší náhradě v případě, že původce zásahu sebereflexi projevil, je zcela namístě.
II. Uplatnil-li se závěr o tom, že důležitá je celková přiměřenost náhrady a nikoli matematický postup, jakým soud k vyčíslení této náhrady dospěl, při výkladu ustanovení upravujících náhradu nemajetkové újmy na zdraví (bolestného a ztížení společenského uplatnění) za účinnosti právní úpravy existující před 1. 1. 2014, obsahující podrobnější směrnice pro stanovení výše náhrady, tím spíše se uplatní za účinnosti současné právní úpravy peněžitých náhrad nemajetkové újmy, která takové podrobné směrnice postrádá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1260/2023, ze dne 25. 10. 2023
Dotčené předpisy:
§ 81 o. z.
§ 86 o. z.
§ 2951 o. z.
§ 2956 o. z.
§ 2957 o. z.
Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 9. 2021, č. j. 28 C 172/2017-823, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy částku 700.000 Kč s příslušenstvím, co do nároku na dalších 6.000.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. O skutkovém stavu nebylo ve věci sporu. Žalovaná, která vydává celostátně řadu tiskovin (deníky, týdeníky i časopisy), v letech 2014 a 2015 zveřejnila značné množství (asi 300) článků o průběhu trestního stíhání žalobkyně, v nichž žalobkyni označovala např. jako „XY“ či „XY“. Obvodní soud uzavřel, že žalovaná opakovaným uveřejněním napadených výroků, které porušovaly princip presumpce neviny, zasáhla do osobnostních práv žalobkyně. Dále přihlédl k tomu, že obdobným způsobem zasáhla do osobnostních práv žalobkyně i jiná média, proti kterým žalobkyně vede samostatné žaloby, a dovodil, že žalobkyni náleží zadostiučinění ve výši 700.000 Kč.
2. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 22 Co 9/2022-902, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I), dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování uzavřel, že žalovaná ve svém zpravodajství po dobu trestního stíhání žalobkyně od 21. 8. 2014 do vynesení osvobozujícího rozsudku v lednu 2016 opakovaně a v mnoha případech nerespektovala presumpci neviny žalobkyně a svým zpravodajstvím, užitými výrazy, slovními spojeními a zkratkami neoprávněně vyvolávala ve veřejnosti dojem, že žalobkyně spáchala závažné trestné činy, které jí byly kladeny za vinu, a to navíc ze zavrženíhodných důvodů (nemá ráda pacienty, aby si ulehčila práci, vraždila z lenosti). Tím žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobkyně a též do práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu a způsobila žalobkyni újmu, kterou je povinna odčinit. Při stanovení výše peněžité náhrady zohlednil, že obdobně jako žalovaná o trestním stíhání žalobkyně referovala i další média, čímž došlo k masivnímu protiprávnímu jednání, na němž se ale každý ze zpravodajských subjektů podílel určitou měrou, což nutně ovlivňuje výši zadostiučinění. Poukázal na to, že za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním odpovídá především stát, a to včetně újmy způsobené řádným informováním o probíhajícím trestním řízení, a proto přihlédl i k peněžnímu zadostiučinění, jež žalobkyně obdržela od státu, ale také od dalších médií. S ohledem na důležitost zásady presumpce neviny, rozsah a neodčinitelné dopady do osobní sféry žalobkyně spočívající v tom, že se také díky excesivnímu zpravodajství žalované dostala do podvědomí veřejnosti jako několikanásobná vražedkyně bezbranných pacientů a s ohledem na minimální sebereflexi žalované, považoval za přiměřené zadostiučinění v částce 700.000 Kč. Současně odvolací soud odmítl koncept tzv. punitive damages z anglo-amerického prostředí, neboť tento druh trestu nemá v kontinentálním právním řádu oporu a takto přísné tresty jsou vyhrazeny veřejnému právu, i proto nevyhověl odvolání žalobkyně, která se domáhala podstatně vyšší náhrady.
3. Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy 700.000 Kč s příslušenstvím, podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jež nebyly v daných souvislostech dosud dovolacím soudem řešeny, a současně se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Zaprvé, městský soud se podle žalované odchýlil od rozhodovací praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, 23 Cdo 1551/2011 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 577/13) tím, že jednotlivá sdělení (jimiž měla vzniknout újma) posuzoval izolovaně mimo kontext jednotlivých článků i celé trestní věci. Zadruhé, dovolatelka klade otázku, zda městský soud postupoval správně, když navýšil finanční zadostiučinění z toho důvodu, že dovolatelka v řízení trvala na tom, že nejednala protiprávně; tato otázka dosud podle dovolatelky nebyla v judikatuře řešena. Zatřetí, městský soud se měl odchýlit od rozhodovací praxe tím, že částka přiznaná žalobkyni spolu s částkami, které vysoudila ve sporech s dalšími médii, převyšuje částku, kterou obdržela jako náhradu újmy od státu. Dovolatelka v obsáhlém dovolání nesouhlasila s posouzením kritérií rozhodných pro určení výše peněžitého zadostiučinění, které považuje za zjevně nepřiměřené závažnosti a intenzitě zásahu, odkazuje na princip proporcionality, nutnost zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení mu věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2243/2022, dovolání žalované odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolání neshledal přípustným pro žádnou z dovolatelkou formulovaných otázek. Uvedl, že výše přiměřeného zadostiučinění je v každém individuálním případě především úkolem nalézacích soudů a dovolací soud je povolán pouze k přezkumu výkladu zákonných podmínek a kritérií. V daném případě neshledal přiznané zadostiučinění nepřiměřeným a dovolatelkou zpochybněná kritéria užitá odvolacím soudem naopak považoval za souladná s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
5. Proti tomuto usnesení dovolacího soudu podala žalovaná ústavní stížnost, na jejímž základě Ústavní soud nálezem ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 432/23, zrušil napadené usnesení Nevyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno právo žalované na soudní ochranu. Podle Ústavního soudu odůvodnění dovolacího soudu obstojí ve vztahu k první a třetí otázce formulované dovolatelkou, avšak ve vztahu k otázce zvýšení zadostiučinění z důvodu absence sebereflexe na straně původce zásahu nebyl odkaz na judikaturu dovolacího soudu případný, a tedy v této části zůstalo dovolání nevypořádáno.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se tedy znovu zabýval dovoláním žalované, dospěl k závěru, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a vázán právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 432/23, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda lze zvýšit peněžitou náhradu nemajetkové újmy z toho důvodu, že původce neoprávněného zásahu v řízení trvá na tom, že nejednal protiprávně, neboť tato právní otázka nebyla za účinnosti právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 na obdobném skutkovém základu dovolacím soudem vyřešena. Dovolání však není důvodné.
7. Z toho, co již bylo řečeno v odůvodnění usnesení dovolacího soudu zrušeného Ústavním soudem, lze ve stručnosti shrnout základní východiska k přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu o způsobu určení výše přiměřené náhrady (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu.
8. Při přezkumu výše peněžité náhrady dovolací soud v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
9. Ustanovení § 2951 odst. 2, § 2956 a § 2957 o. z., na základě nichž soudy stanovily výši náhrady nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobkyně, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda určitá částka v konkrétním případě představuje odpovídající náhradu za vytrpěnou nemajetkovou újmu, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. bod 16 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1127/2018, uveřejněného pod číslem 36/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „Sb. rozh. obč.“, bod 27 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněného pod č. 83/2020 Sb. rozh. obč., bod 9 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, uveřejněného pod č. 60/2022 Sb. rozh. obč., a bod 11 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020, uveřejněného pod č. 30/2022 Sb. rozh. obč.).
10. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ty se odvíjejí od okolností každého konkrétního případu a nemohou samy o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018).
11. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při stanovení výše peněžité náhrady je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných (které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody nebo za nepřiměřenou délku řízení, nemajetkové újmy na zdraví, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, bod 56, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sb. rozh. obč.).
12. Odvolací soud zohlednil všechna uvedená kritéria, zabýval se sledovaností a čteností zpráv žalované, mírou dopadu na veřejné mínění, intenzitou zásahu a mírou zavinění, otázkou sebereflexe žalované a přiměřeností odškodnění z hlediska všech zjištěných relevantních okolností. Nepominul, že na vzniku újmy způsobené žalobkyni se podílely stát i další zpravodajské subjekty určitou měrou a při úvaze o výši plnění vycházel z již žalobkyni přiznaných náhrad nemajetkové újmy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1490/2020, proti CZECH NEWS CENTER, a. s., přiznáno 900.000 Kč, usnesení ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 506/2021, proti TV Nova s. r. o., přiznáno 1.200.000 Kč). Odvolací soud výši zadostiučinění porovnal i s náhradami přiznanými v jiných sporech o ochranu osobnosti, např. se známými osobnostmi české kultury. Úvahy odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu s citovanou judikaturou.
13. Nad rámec výše uvedeného dále dovolací soud doplňuje k dovolatelkou formulované otázce zvýšení náhrady s ohledem na její nulovou sebereflexi následující.
14. Obecně platí, že soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). V případě nároku na náhradu při újmě na přirozených právech člověka ve smyslu § 2956 o. z. navazuje občanský zákoník č. 89/2012 Sb. na úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb. vycházející z obdobných kritérií (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4312/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2021). Při určení výše náhrady je tedy třeba dále zohlednit okolnosti jak na straně poškozeného, tak i na straně škůdce, např. na straně poškozeného jinou satisfakci – omluvu, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení nebo na straně škůdce jeho postoj ke škodní události, lítost, omluvu, formu a míru zavinění a v omezeném rozsahu i jeho majetkové poměry. Tato obecná kritéria, která použil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaném pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč., v případě tzv. sekundárních obětí, jsou aplikovatelná i na případy jiných neoprávněných zásahů do osobnostních práv, jako např. práva na ochranu vážnosti, cti, soukromí, dobré pověsti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2262/2021).
15. Lze souhlasit s názorem dovolatelky, že sama okolnost, že se původce zásahu v soudním řízení standardním způsobem brání, je jeho ústavně zaručeným právem, za jehož využití jej nelze sankcionovat zvýšením náhrady. Na druhé straně postoj původce zásahu je jedním z judikaturou dovozených kritérií při úvaze o výši náhrady. Ústavní soud k tomu v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, (body 51 a 54), uvedl: „Zejména je třeba zhodnotit postoj osoby odpovědné ke způsobené škodě; jinak se bude např. hodnotit snaha odpovědného o urychlené vyřešení náhrady nemajetkové újmy, jinak jeho obstrukce, nepřiznání odpovědnosti, a to zejména ve věcech, kde je zavinění ze strany odpovědného zcela jasné (např. byl v trestním řízení odsouzen, eventuálně byl odsouzen jeho zaměstnanec apod.). Postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy…; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit.“ Jinými slovy náhrada bude nižší v případě uvedených „polehčujících“ okolností na straně původce zásahu, a logicky vyšší při absenci těchto okolností. Není tedy sice zcela přiléhavé hovořit o zvýšení náhrady v případě, že původce zásahu neprojeví účinnou lítost (sebereflexi), na druhé straně stanovení vyšší náhrady v případě absence sebereflexe oproti nižší náhradě v případě, že původce zásahu sebereflexi projevil, je zcela namístě.
16. Uplatnil-li se závěr o tom, že důležitá je celková přiměřenost náhrady a nikoli matematický postup, jakým soud k vyčíslení této náhrady dospěl, při výkladu ustanovení upravujících náhradu nemajetkové újmy na zdraví (bolestného a ztížení společenského uplatnění) za účinnosti právní úpravy existující před 1. 1. 2014, obsahující podrobnější směrnice pro stanovení výše náhrady (srov. rozsudek ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, publikovaný pod č. 8/2011 Sb. rozh. obč.), tím spíše se uplatní za účinnosti současné právní úpravy peněžitých náhrad nemajetkové újmy, která takové podrobné směrnice postrádá.
17. Ústavním soudem ve zrušujícím nálezu citovaný závěr, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, že "[s]píše až v následné fázi, není-li vydavatel schopen či ochoten akceptovat omezení či povinnosti plynoucí mu ze soudního rozhodnutí, vzniká prostor pro výjimečné zvyšování náhrady. Zejména v situaci, kdy není respektována osobnost poškozeného ani poté, co vyjádřil svůj nesouhlas podáním žaloby, či dokonce poté, kdy žalobě bylo vyhověno pravomocným soudním rozhodnutím, je opodstatněné, aby výše náhrady překročila rámec běžných náhrad, i zde je však důvodem zvýšení především zvýšená intenzita újmy působené takto svévolným jednáním poškozenému", byl vysloven v poněkud jiných souvislostech. Okolnosti předpokládané citovaným rozsudkem v projednávané věci nenastaly a k takto výjimečnému zvýšení náhrady nedošlo.
18. Předmětem odvolacího přezkumu bylo zadostiučinění stanovené soudem prvního stupně ve výši 700.000 Kč a odvolací soud se s takto stanovenou částkou ztotožnil. Odvolací soud v souladu s výše nastíněnou judikaturou posoudil veškerá kritéria rozhodná pro určení výše přiměřeného zadostiučinění a shrnul jak kritéria svědčící ve prospěch dovolatelky a odůvodňující nižší částku zadostiučinění, tak dále zohlednil kritéria, která svědčí v její neprospěch a potvrzují, že výše stanovená obvodním soudem není nepřiměřeně vysoká. Odvolací soud dále připomenul, že stejného porušení principu presumpce neviny se dovolatelka dopustila ve věci posouzené dovolacím soudem v rozsudku ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost dovolatelky byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, ve kterém se Ústavní soud obsáhle vypořádal s argumentací dovolatelky o právu šířit informace a informovat veřejnost v kolizi s právem na ochranu osobnosti a povinností respektovat presumpci neviny.
19. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou zmíněnou judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011), podle níž preventivně-sankční funkce zadostiučinění se uplatňuje pouze v rámci primární kompenzačně-satisfakční funkce a nelze ji chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární potrestání původce zásahu a uložení tak vysoké náhrady, aby se mu porušování právních norem „nevyplácelo“. I bez podrobnějšího zkoumání je jak z výše uložené náhrady poměřené ekonomickou silou žalované, tak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřejmé, že o takový případ nejde.
20. Pokud jde o celkovou přiměřenost peněžité náhrady, odkazuje dovolací soud na své závěry vyslovené ve vztahu k první a třetí otázce předestřené dovolatelkou, v jejichž vypořádání ani Ústavní soud neshledal pochybení.
21. Dovolací soud považuje za potřebné korigovat pouze paušalizující závěr odvolacího soudu o nulové sebereflexi žalované a jeho poněkud paradoxní názor, že k tíži žalované je třeba přičíst zveřejnění komentáře M. B. s názvem „Ani přesvědčivá obžaloba nesmí vést k povrchnímu odsudku“, neboť tuto okolnost by spíše bylo na místě přičíst ve prospěch žalované. Ani tento dílčí závěr však neměl vliv na přiměřenost soudem stanovené peněžité náhrady.
22. Z uvedeného vyplývá, že zadostiučinění přiznané žalobkyni ve výši 700.000 Kč není zjevně nepřiměřené vysoké, ač tedy závěry odvolacího soudu byly dovolacím soudem částečně korigovány, ve svém výsledku je rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolání tak není důvodné, proto je Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy dovolatelka v dovolacím řízení neměla úspěch a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-