// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 11.01.2024
Kolize mezi právem na ochranu jména a právem na svobodu projevu
I. Evropský soud pro lidská práva, který vyzdvihuje důležitost svobody projevu, konstantně poukazuje na důležitou roli, kterou tisk a média obecně v současné společnosti hrají (především bývá zmiňována role tzv. hlídacího psa). Zároveň uvádí, že projev nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost. V rozhodnutí ve věcech von Hannover proti Německu a Axel Springer AG proti Německu rozvedl princip proporcionality do pěti, potažmo šesti kritérií, na základě kterých je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce, která lze využít i v případě střetu práva na svobodu projevu s právem na ochranu jména.
Těmito kritérii jsou 1. příspěvek k debatě o veřejném zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem výroku, 3. předchozí chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následky publikace a 5. okolnosti, popř. metody získání informací a jejich pravdivost; jako 6. kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií pak vymezuje Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 31: 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Při posouzení, zda došlo k překročení míry přijatelné kritiky, je třeba přihlédnout ke kontextu a cíli celého textu, jakož i k jeho satirické a ironické povaze.
II. Označení „Pitomio“ má v posuzované věci povahu hodnotového soudu ve formě slovní karikatury, který se zakládá alespoň na minimálním skutkovém základě. Slovní karikatura jména není obecně vyloučena a vyznačuje se (stejně jako např. obrazová či fotografická karikatura) ironií, nadsázkou, případně ostrostí či jednostranností, a je proto na ni nutno pohlížet shovívavěji.
Žalovaná ji využila ve vztahu k veřejně činné osobě (politikovi) pohybující se v nejvyšších patrech politiky, a to v době, kdy tento politik kandidoval na post prezidenta republiky. Žalobce se sám označoval za kontroverzního politika, využíval silné i hanlivé výrazy a vyzýval k nekorektnosti. Vzhledem k tomu musí projevit vyšší stupeň tolerance. Posuzovaný hodnotový soud vyslovilo tiskové a internetové médium, a to především v souvislosti s prezidentskou kandidaturou žalobce, přičemž ve své kritice nebylo osamocené, obdobné názory vyjadřovaly i jiné osoby či média. Všechny tyto okolnosti (kritéria) svědčí v posuzovaném případě ve prospěch práva na svobodu projevu. Na druhé straně, byť se jednalo o koncentrovanou kritiku názorů a postojů žalobce v politice, tedy jeho veřejnou sféru, dotkla se i soukromé sféry žalobce, bylo-li v rámci karikatury v negativní konotaci využito jeho jméno. To svědčí ve prospěch ochrany jeho osobnosti. Bylo-li označení žalovanou užito i později, jen v souvislosti s reakcemi žalobce a jeho příznivců na kritiku žalované, jedná se o pouhé připomenutí souvislosti publikovaných vyjádření s jimi odsuzovaným zásahem žalované. V takovém případě již nejde o zásah stejné intenzity jako v prvních článcích, nicméně opětovným připomenutím se negativní dopad do osobnosti žalobce opětovně připomíná a tím prodlužuje. Lze uzavřít, že většina posuzovaných kritérií svědčí ve prospěch práva na svobodu projevu chráněného čl. 17 Listiny proti právu žalobce na ochranu osobnosti zakotveného v čl. 10 Listiny. Byť karikatura využívá hanlivého komolení jména žalobce, je z pohledu judikatury nutno na ni nahlížet shovívavěji, a nelze dovodit, že by zcela zjevně přesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3108/2021, ze dne 20. 9. 2023
Dotčené předpisy:
čl. 10 předpisu č. 2/1993 Sb.
čl. 17 předpisu č. 2/1993 Sb.
§ 11 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 13 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění (úplné znění ZDE):
(…)
13. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky řešení kolize mezi právem na ochranu jména a právem na svobodu projevu, při němž se odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která zčásti dosud za daných skutkových okolností nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovolání je důvodné.
14. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
15. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
16. Podle čl. 17 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny (odst. 1). Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (odst. 2).
17. Podle § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (vzhledem k tomu, že k tvrzenému neoprávněnému zásahu došlo před 1. 1. 2014, posuzuje se věc v souladu s § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, podle dosavadních předpisů) má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
18. Podle § 13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
19. Žalobce tvrdí, že žalovaná komolením jeho jména v tisku a na on-line serverech zasáhla do jeho osobnosti. Ochranu osobnosti včetně jména zaručuje na ústavní úrovni čl. 10 odst. 1 Listiny, na úrovni zákona pak především § 11 a 13 obč. zák. Jméno představuje významnou hodnotu osobnosti člověka, neboť slouží především k jeho individualizaci a identifikaci a vždy tvoří nedílný, nezbytný a příznačný atribut každého člověka. Charakteristické přitom je, že jméno člověka (byť v případných pozdějších zákonem předpokládaných modifikacích) je s ním spjato po celou dobu jeho existence a je významné pro ztotožnění člověka i po jeho smrti. Jménem člověka se rozumí jeho osobní jméno a příjmení, popř. jeho další jména a rodné příjmení, která mu podle zákona náležejí. Vedle jména rodového (tj. příjmení) je chráněno i jméno osobní (mnohdy nepřesně nazývané jako křestní), a to zejména tehdy, když se pro konkrétní osobu stalo jako individualizační znak výrazně osobitým. Je tedy nepochybné, že i osobní jméno jako součást osobnostní sféry člověka zásadně požívá zákonem předpokládané ochrany. Avšak obdobně jako u ostatních složek osobnosti člověka lze předpokládat i případy, kdy dotčení tohoto osobnostního statku nebude mít charakter zásahu neoprávněného, který by odůvodňoval oprávněnost žaloby na ochranu osobnosti. I v těchto případech proto budou analogicky platit zásady platné při dotčení jiných složek osobnosti člověka.
20. Článkem 17 Listiny je pak chráněna svoboda projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti. Svoboda projevu platí nejen pro „informace“ nebo „myšlenky“ přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk, jehož úkolem je šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo je přijímat (např. rozhodnutí ESLP Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72; rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41).
21. Práva podle čl. 10 a čl. 17 Listiny jsou si zásadně rovna (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96, ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04). Při střetu základního práva na svobodu projevu a informace s právem na ochranu osobnosti je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby, nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2711/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016, ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 154/96).
22. Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku (tvrzeného zásahu) je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, a řada dalších).
23. Práva na ochranu osobnosti přirozeně požívají i politici a jiné veřejně známé osoby, byť hranice jsou v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců kritiky vůči nim. To je dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti; zde soudy volí benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací soukromé povahy a hodnocení jejího jednání právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna mít takové informace pro posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální takovou funkci zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance (nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016, nebo ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněné pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. Evropský soud pro lidská práva, který vyzdvihuje důležitost svobody projevu (viz judikatura shora) konstantně poukazuje na důležitou roli, kterou tisk a média obecně v současné společnosti hrají (především bývá zmiňována role tzv. hlídacího psa, k tomu srov. rozhodnutí ESLP ze dne 20. 5. 1999 ve věci Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku, stížnost č. 21980/93), zároveň uvádí, že projev nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost. V rozhodnutí ve věcech von Hannover proti Německu (stížnost č. 40660/08 a 60641/08) a Axel Springer AG proti Německu (stížnost č. 39954/08) rozvedl princip proporcionality do pěti, potažmo šesti kritérií, na základě kterých je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14), která lze využít i v případě střetu práva na svobodu projevu s právem na ochranu jména (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18, vydaný v této věci). Těmito kritérii jsou 1. příspěvek k debatě o veřejném zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem výroku, 3. předchozí chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následky publikace a 5. okolnosti, popř. metody získání informací a jejich pravdivost; jako 6. kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií pak vymezuje Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 31 (srov. též usnesení ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19): 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Při posouzení, zda došlo k překročení míry přijatelné kritiky, je třeba přihlédnout ke kontextu a cíli celého textu, jakož i k jeho satirické a ironické povaze [rozhodnutí ESLP Ziembiński proti Polsku (č. 2) ze dne 5. 7. 2016, stížnost č. 1799/07].
25. Z hlediska těchto kritérií dovolací soud Označení posuzoval. Jde-li o povahu Označení (kritérium 1), jedná se o hodnotový soud. Žalovaná tak vyjádřila subjektivní názor svých autorů na projevy žalobce a jeho vystupování ve veřejném prostoru v souvislosti s jeho ambicemi vykonávat veřejné funkce, dokonce funkci nejvyšší. Hodnotí je z hlediska přijatelnosti v souvislosti s výkonem veřejných funkcí v nejvyšších patrech politiky, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií (zejména články 1 až 4).
26. V projednávané věci byla terčem kritiky (kritérium 2) veřejná prohlášení i vystupování žalobce jako politika při ucházení se o veřejné funkce (funkci prezidenta). Jedná se proto o projev politický vyjadřující v maximální zkratce kritiku veřejných prohlášení žalobce i jeho veřejné vystupování, s cílem vyjádřit, že osoba, která se tímto způsobem veřejně prezentuje, by neměla být prezidentem, neboť postrádá vlastnosti, kterými by se měl, podle názoru autorů žalované, prezident vyznačovat. Dovolací soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, že kritika má reálný základ. Jestliže v rozhodné době veřejně prezentované názory a postoje žalobce byly populistické, nabízející laciná a líbivá řešení s tendencí vyjadřovat se ke všemu, podbízející se veřejnosti, navzájem si odporující, ve vztahu k otázce menšin i sociálním otázkám vyznačující se tendováním ke xenofobii a nacionalismu, a jestliže se v předvolební kampani prezentoval i jako vypravěč (trapných a vulgárních) vtipů, lze se závěrem soudů, že kritika má reálný základ, souhlasit. Jinak řečeno, závěr soudů nižších stupňů, že lacině populistické názory i vystupování žalobce v rozhodné době snese hodnocení i jako hloupé, je postaven na reálném základě. To se týká všech článků, jež jsou v rámci tohoto dovolacího řízení posuzovány s tím, že články 8 až 10 obsahují pouze přetisk obálky Reflexu č. 45/2012 v malé velikosti v souvislosti s publikováním reakce žalobce (jeho advokátky) a jeho příznivců na články 1 až 4 včetně Označení ve spojení s obrazovou karikaturou žalobce.
27. Označení je hodnotovým soudem vyjádřeným formou karikatury (kritérium 3) za použití vlastního jména žalobce ve spojení se základem slova „pitomý“, takže celkové vyznění je difamující. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, do podmnožiny hodnotících soudů patří i karikatura (ať slovní, obrazová či kreslená). Jedná se o jiný způsob kritiky, jež svým terčem činí určitý charakterový rys, tělesnou vlastnost, čin konkrétní karikované osoby, na něž pomocí ironie a nadsázky upozorňuje a tímto způsobem kritizuje. Umění karikaturisty není v tom být přiměřený a nestranný, ale právě v tom, že je ostrý a jednostranný (srov. Herczeg, J. Meze svobody projevu. Praha: Nakladatelství Orac, 2004, s. 71). Stejně jako kritika je karikatura hodnocena jak podle svého obsahu, tak podle formy, jíž je na určitou skutečnost upozorňováno. Pro karikaturu je typické, že zveličuje, přehání a ironizuje, a proto nezbytným předpokladem pro bezchybné právní posouzení je odstranění satirického hávu, do nějž se halí vlastní informace; i karikatura musí spočívat na reálném základě, byť minimálním (ke kreslené karikatuře srov. též důvody obsažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2246/12). Vzhledem k tomu, že karikatura používá výrazových prostředků sobě vlastních, je třeba na způsob, jímž se vyjadřuje, nahlížet shovívavěji, nelze však připustit, aby zcela zjevně přesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky – tzv. intenzivní exces (kromě již citovaného nálezu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1109/2005). Platí tedy, že zasahuje-li takový způsob kritiky výlučně či převážně sféru profesní či veřejné činnosti, je chráněna více než kritika sféry soukromé (srov. rozsudek ESLP ve věci Dalban proti Rumunsku ze dne 28. 9. 1999, stížnost č. 28114/95, bod 50, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18, bod 32).
28. Označení koncentruje kritiku veřejně prezentovaných názorů a postojů žalobce v politickém prostředí, čímž využívá metodu typickou pro karikaturu, jak byla charakterizována ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu. Je nepochybné, že složenina vlastního jména žalobce s expresivním synonymem slova hloupý (tedy „pitomý“, což je hanlivý výraz nespisovné češtiny), je znevažující. Žalovaná Označení (poprvé v tisku) použila ve spojení s klaunskou podobiznou otištěnou na obálce časopisu Reflex č. 45/2012 (článek 2), v němž vyšel rozhovor s žalobcem a emotivní názorový článek Petra Holce, ve kterém autor vyslovuje své odůvodněné názory, proč by se žalobce neměl stát prezidentem. Jde tedy o kritiku veřejně prezentovaných názorů a vystupování žalobce v politickém prostředí a nikoli jeho jako soukromé osoby. Dovolací soud se rovněž neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu (byť výslovně nevyjádřeného, ale z kontextu vyplývajícího), že osobní jméno nemůže být předmětem karikatury. Jméno osoby přirozeně požívá ochrany, jak již bylo uvedeno (bod 19). Avšak ochrany na stejné úrovni požívá i podoba osoby, která ji rovněž identifikuje po celý život, stejně jako osobní jméno, a možná i více, neboť stejných osobních jmen se v populaci objevuje mnoho, na rozdíl od toho je podoba osoby výlučně individuální – charakterizuje pouze jednu konkrétní osobu. Přesto je karikatura podoby osoby (i nelichotivá či urážející) ve společnosti i v judikatuře v odůvodněných případech tolerována. Není proto rozumného důvodu, proč by osobní jméno nemohlo být rovněž předmětem (slovní) karikatury. Dovolací soud tedy nemá důvod odchýlit se od závěru vysloveného v předchozím rozsudku vydaném v této věci, že zkomolení jména dotčené osoby takovým způsobem, kdy je jméno spojeno s hanlivým nebo urážlivým výrazem, je třeba z pohledu osobnostních práv hodnotit obdobně jako karikaturu (Ústavní soud tomuto závěru ve zrušovacím nálezu sp. zn. III. ÚS 2300/18 ničeho nevytkl). Jestliže karikatura zveličuje, přehání a ironizuje, lze při „odstranění satirického hávu“ dovodit, že Označení vyjadřuje hodnotový soud, že veřejná prezentace žalobce v politickém prostředí je „pitomá“, přičemž toto synonymum bylo použito právě z důvodu průniku tohoto slova s počátečními písmeny vlastního jména žalobce. Pomocí ironie a nadsázky tak žalovaná v maximální zkratce (za pomoci slovní hříčky) kritizuje vystupování žalobce v politickém prostředí.
29. Jde-li o postavení kritizované osoby (kritérium 4), lze konstatovat, že žalobce byl v rozhodné době osobou veřejně činnou, byl znám jako úspěšný podnikatel v oblasti cestovního ruchu a představitel asociace působící v této branži. Vstoupil i do politiky, v období, kdy vyšly první články, byl již zvolen senátorem a ucházel se o funkci prezidenta republiky. Byl představitelem politického hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, na jehož kandidátní listině se ve volbách do Poslanecké sněmovny konaných v říjnu 2013 ucházel o přízeň voličů a post poslance, jímž byl zvolen. Ve světle shora citované judikatury již v době uveřejnění článků byl jako politik osobou oprávněného veřejného zájmu a musel snášet větší míru veřejné kritiky než jiní občané, a to i formou, která mu nemusela být příjemná, resp. mu byla nepříjemná. Nelze pak pominout, že podle průzkumů veřejného mínění použití Označení v dotčených článcích nijak negativně neovlivnilo popularitu žalobce u veřejnosti. Je rovněž na místě zdůraznit, že žalobce jako politik měl možnost kritice ze strany žalované ve veřejném prostoru oponovat.
30. Žalovaná směřovala svou kritiku výhradně k názorům a postojům žalobce, jak je prezentoval ve veřejném prostoru (kritérium 5). Lze připustit, že využitím jeho osobního jména se dotkla i jeho soukromé sféry. Označením by se cítil dotčen každý a nelze pominout ani to, že Označení jaksi zavedlo hanlivé komolení jména žalobce. Ústavní soud ve zrušovacím rozsudku vyslovil právní názor, že svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byla jakákoli osoba – včetně osob veřejně činných – v očích veřejnosti samoúčelně cíleně zesměšňována (kromě toho, že je dovolací soud tímto rozhodnutím Ústavního soudu vázán, považuje za potřebné zdůraznit, že s uvedeným právním závěrem bez výhrad souhlasí), avšak v projednávané věci lze po novém rozhodnutí soudu prvního stupně dovodit, že o takovou situaci se nejedná. Použití Označení za daných okolností není samoúčelné a jeho cílem není pouze znevážit osobu žalobce, ale ve formě slovní karikatury vyjádřit kritiku jeho veřejného vystupování v souvislosti s jeho politickými ambicemi. Kritika žalované se tak týkala převážně veřejného působení žalobce, což obecně požívá větší ochrany.
31. Ohledně chování kritizované osoby (kritérium 6) lze zdůraznit, že žalobce dlouhodobě cíleně využíval možnost sebeprezentace a při vyjadřování a hodnocení ostatních se nezdráhal užívat i expresivní výrazy. Označoval se za kontroverzního politika, což zdůrazňoval, a provokativně otevíral ožehavá témata. V rozhodné době vyzýval k tomu nebýt politicky korektní a volil často silná slova, vyjadřoval se k širokému spektru otázek, a to často způsobem pro část veřejnosti nepřijatelným či neakceptovaným (pro část pak naopak nadšeně přijímaným), upozorňoval na sebe i tím způsobem, že se nezdráhal veřejně vyprávět trapné vulgární vtipy a sám zveřejnil zobrazení prasečího těla s jeho hlavou s názvem „pigtomio“. V takovém případě jeho chování požívá nižšího standardu ochrany [srov. rozsudek ESLP Oberschlick proti Rakousku (č. 2), § 31]. Lze dodat, že vyzýval-li sám žalobce k nekorektnosti a mnohdy tak vystupoval, je s podivem, že pokud se nekorektnost týká jeho osoby, cítí se jí být dotčen, dokonce v takové míře, že se soudní cestou domáhal satisfakce mimo jiné i v penězích. Ostatně v odborné literatuře je v souvislosti s tzv. odvetnou funkcí svobody projevu citováno vyjádření ústavního právníka Davida Kosaře, že „pokud se určitý subjekt dopustí ostré kritiky, musí počítat přinejmenším se stejně ostrou odvetou“ se závěrem, že takový princip české ústavněprávní doktríně subsidiarity a proporcionality mocenských zásahů do debaty o věcech veřejného zájmu odpovídá (Moravec, Ondřej. Mediální právo v informační společnosti. Praha: Leges, 2013, str. 156).
32. Karikaturu zveřejnilo (kritérium 7) tiskové a internetové médium, tedy novinář, u nějž jsou měřítka posouzení hodnotících soudů mnohem měkčí (nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04). Cílem karikatury ale nebylo samoúčelně a cíleně žalobce zesměšňovat, ale poukázat na, podle žalované, nevhodné veřejné vystupování osoby usilující o nejvyšší politické posty. Jinak řečeno, problematizovat cestu k moci lidem s názory a postoji, jež veřejně prezentuje žalobce. Není důvod se domnívat, že pokud by na prezidenta kandidovala jiná, avšak podobně smýšlející osoba, že by se žalovaná vůči ní nevyjadřovala stejně kriticky. Ohledně tvrzeného „aktivistického“ přístupu žalované k žalobci považuje dovolací soud za důležité připomenout, že úkolem tisku je nejen šířit informace, ale i myšlenky týkající se politických záležitostí a ostatních oblastí veřejného zájmu, což kandidatura na post prezidenta rozhodně je. Je proto nutno považovat za legitimní, zveřejní-li tisk kritiku veřejného vystupování takového kandidáta (opírající se o reálný základ), jestliže jeho veřejně prezentované názory a postoje (podle názoru kritika) postu prezidenta neodpovídají. A to i formou karikatury. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že tiskový zákon v žádném ustanovení neukládá povinnost být objektivní a nezakazuje vést v tisku politickou kampaň. Tisk mohou vydávat i politické strany, které přirozeně politickou kampaň vést mohou a vedou (např. do roku 2022 vydávala po 31 let politická strana KSČM prostřednictvím svého nakladatelství Futura tištěný i webový „český levicový deník“ Haló noviny, místo něhož od dubna 2022 vydává jako tištěný i webový týdeník titul Naše pravda). Právní úpravu publikační činnosti prezentované na webových stránkách pak dosud neupravuje žádný speciální zákon, který by vyžadoval objektivitu a vyváženost názorů (samozřejmě v mezích citované judikatury týkající se ochrany osobnosti). Lze proto uzavřít, že tisková a internetová média mohou (je to mimo jiné jejich úkolem) vyjádřit hodnotový soud ve formě kritiky i karikatury, který odráží i názor části společnosti (přirozeně aniž by neoprávněně zasáhly do osobnostních práv dotčené osoby). V této souvislosti je podstatné i to, že bylo prokázáno, že žalovaná nebyla při své kritice názorů a postojů žalobce ve veřejném prostoru osamocená, obdobný kritický postoj k těmto otázkám zaujímaly i jiné osoby či média.
33. Kritika byla zveřejněna (kritérium 8) v souvislosti s probíhající kandidaturou žalobce na prezidenta republiky (články 1 až 4). V té době se jednalo o zcela aktuální otázku veřejného zájmu, již mohla (případně měla) média komentovat a vyjádřit tak názor nejen svůj, ale i části společnosti. To opět svědčí ve prospěch svobody slova oproti ochraně osobnosti. Další užití Označení přetiskem titulní stránky Reflexu č. 45/2012 ve zmenšené velikosti v souvislosti s komentářem žalované vztahujícím se k obraně žalobce a uvedením (převážně vulgárních) reakcí jeho příznivců (články 8 až 10) na tuto titulní stránku i kritiku žalované, lze posoudit jako připomenutí toho, co je ze strany přetiskovaných kritik příznivců žalobce odsuzováno.
34. S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že označení „Pitomio“ má povahu hodnotového soudu ve formě slovní karikatury, který se zakládá alespoň na minimálním skutkovém základě. Slovní karikatura jména není obecně vyloučena a vyznačuje se (stejně jako např. obrazová či fotografická karikatura) ironií, nadsázkou, případně ostrostí či jednostranností, a je proto na ni nutno pohlížet shovívavěji. Dovolatelka ji využila ve vztahu k veřejně činné osobě (politikovi) pohybující se v nejvyšších patrech politiky, a to v době, kdy tento politik kandidoval na post prezidenta republiky. Žalobce se sám označoval za kontroverzního politika, využíval silné i hanlivé výrazy a vyzýval k nekorektnosti. Vzhledem k tomu musí projevit vyšší stupeň tolerance. Posuzovaný hodnotový soud vyslovilo tiskové a internetové médium, a to především v souvislosti s prezidentskou kandidaturou žalobce (články 1 až 4), přičemž ve své kritice nebylo osamocené, obdobné názory vyjadřovaly i jiné osoby či média. Všechny tyto okolnosti (kritéria) svědčí v posuzovaném případě ve prospěch práva na svobodu projevu. Na druhé straně, byť se jednalo o koncentrovanou kritiku názorů a postojů žalobce v politice, tedy jeho veřejnou sféru, dotkla se i soukromé sféry žalobce, bylo-li v rámci karikatury v negativní konotaci využito jeho jméno. To svědčí ve prospěch ochrany jeho osobnosti. Bylo-li Označení žalovanou užito i později, jen v souvislosti s reakcemi žalobce a jeho příznivců na kritiku žalované (články 8 až 10), jedná se o pouhé připomenutí souvislosti publikovaných vyjádření s jimi odsuzovaným zásahem žalované. V takovém případě již nejde o zásah stejné intenzity jako v prvních článcích, nicméně opětovným připomenutím se negativní dopad do osobnosti žalobce opětovně připomíná a tím prodlužuje. Lze uzavřít, že většina posuzovaných kritérií svědčí ve prospěch práva na svobodu projevu chráněného čl. 17 Listiny proti právu žalobce na ochranu osobnosti zakotveného v čl. 10 Listiny. Byť karikatura využívá hanlivého komolení jména žalobce, je z pohledu judikatury nutno na ni nahlížet shovívavěji, a nelze dovodit, že by zcela zjevně přesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky. Sluší se dodat, že odvolací soud Označení z hlediska výše uvedených kritérií neposuzoval. Tím se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, a jeho rozhodnutí je proto nesprávné.
35. Dovolání je dále přípustné i pro posouzení otázky důvodnosti zdržovacího nároku ve zbývajícím rozsahu, který nebyl obsažen ve vyhovujícím výroku prvního rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že zkomolení jména žalobce bylo za daných okolností karikaturou vyjadřující hodnotový soud žalované, není na místě absolutní zákaz jejího případného dalšího použití, bylo-li by výrazem přiměřené a oprávněné kritiky (nicméně by bylo vhodné, aby média žalované a případně i další média velmi pečlivě zvažovala případné další použití Označení – blíže bod 34 tohoto rozsudku). Ohledně zdržovacího nároku dovolací soud rovněž připomíná, že odvolací soud své rozhodnutí o něm postavil současně i na závěru o nesplnění obecných podmínek pro uložení povinnosti zdržet se takového konkrétního zásahu. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je nezbytnou podmínkou pro úspěšné domáhání se zdržení neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák., aby konkrétní neoprávněný zásah trval, resp. aby existovalo konkrétní aktuální nebezpečí (hrozba) jeho uskutečnění či opakování v budoucnu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3729/2009, ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3544/2022). Jak bylo v řízení zjištěno, žalovaná od roku 2015 do rozhodnutí soudu prvního stupně Označení nepoužila. Jestliže soud prvního stupně vyšel ze skutkového závěru, že již po dobu pěti let tvrzený zásah použitím tohoto Označení netrvá a vzhledem k vyjádřením žalované v řízení nehrozí aktuální nebezpečí jeho opakování v budoucnu, je jeho právní závěr o nedůvodnosti návrhu na zdržení se jeho užití správný a opírá se o ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, již odvolací soud zcela pominul (žádným způsobem tento právní závěr nehodnotil). Dovolání je z těchto důvodů i ve vztahu k tomuto nároku důvodné.
36. V této souvislosti považuje dovolací soud za důležité připomenout, že pravomocně byla žalované uložena povinnost zdržet se ve všech jejích tištěných médiích i na on-line serverech komolení jména žalobce jeho označováním jako „Pitomio“ s výjimkou případů, kdy by takové označení bylo projevem oprávněné kritiky. Znamená to, že užitím Označení, aniž by se jednalo o oprávněnou kritiku, by žalovaná porušila soudní rozhodnutí, což by mohlo mít příslušné právní následky. Dovolací soud zdůrazňuje, že užití Označení bylo v tomto rozsudku dovolacím soudem posuzováno ve vztahu ke konkrétním shora popsaným okolnostem, přičemž jeho samoúčelné a zesměšňující užití rozhodně není projevem oprávněné kritiky, a není tak chráněno čl. 17 Listiny. Proto je nezbytné, aby média žalované (i další média) velmi pečlivě zvažovala případné další použití Označení (to platí i pro obsah a formu informování o výsledku tohoto soudního řízení).
37. Vzhledem k důvodnosti dovolání žalované, délce řízení a i proto, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možno rozhodnout [§ 243d písm. b) o. s. ř.], změnil dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v té jeho části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, tak, že se i v tomto rozsahu tento rozsudek potvrzuje. (…)
Autor: -mha-