// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 27.10.2022
ÚS: K hanlivému vyobrazení reprezentantů římskokatolické víry
I. Ústavněprávní přezkum mohl, a také tak učinil, „nasvítit“ popsané děje a jejich právní posouzení obecnými soudy optikou ústavních hodnot a principů, tedy cestou ústavně konformní interpretace. Nemohl ovšem takto nahradit, v rámci úvah o omezení práva na svobodu projevu zákonem, obsah podústavního práva, aplikovaného v dané věci na základě žaloby na ochranu osobnosti. Tedy na základě specifického typu žaloby svázaného se soukromým právem a v rozhodovací praxi soudů vyžadujícího, má-li být žaloba úspěšná, aby žalobci svědčilo právo, jehož se domáhá – aktivní věcná legitimace.
II. Česká republika je liberálně demokratickým státem s konstitutivní rolí svobody projevu včetně projevu uměleckého. Soukromoprávní žalobu na ochranu osobnosti, tvrdící neadresnou individuální nebo skupinovou difamaci, je nutno posuzovat prizmatem zákonných předpokladů podle platné podústavní úpravy. Je však především rolí státu, resp. orgánů veřejné moci, aby při plnění svého pozitivního závazku chránily náboženskou svobodu a ideologickou i náboženskou neutralitu (čl. 2 odst. 1 Listiny). Při právním posouzení kolize uměleckého projevu a chráněných práv jiných musí mít, skrze interpretaci podústavního práva i ochranu základních práv a svobod, stěžejní roli obecné soudy. Ty musí vycházet z obsahu uměleckého projevu při vnímání jeho celkového kontextu a z algoritmů posouzení jeho přiměřenosti v relaci použitých prostředků a legitimních cílů.
III. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že obě hry sledovaly legitimní cíl, směřující k vyvolání veřejné diskuse o náboženském násilí a sexuálních incidentech uvnitř jedné z církví. Učinily tak prostředky sice zčásti blasfemickými, ve svém celku však nepotlačujícími základní sdělení. S podstatou obsahu her včetně kontroverzních scén byla veřejnost předem seznámena a bylo svobodným rozhodnutím každého, zda se představení zúčastní. Nevyhnutelná veřejná informovanost o ústavní stížností napadených scénách, jakož i o incidentu v průběhu jedné z her, byla provázena širokou mediální diskusí. Ani z hlediska intenzity působení napadených skutečností tedy nedošlo k podstatnému zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2120/21, ze dne 4. 10. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
(…)
III. Posouzení věci Ústavním soudem
(…)
A. Obecná východiska
36. Oba stěžovatelé podali společně žalobu na ochranu osobnosti. Tvrdili, že do jejich práv občanů České republiky římskokatolického vyznání bylo ve dvou inscenacích zasaženo zobrazením reprezentantů jejich víry nepřijatelným způsobem, jenž poškodil jejich lidskou důstojnost, víru, vyznání a představoval nerovné zacházení s jejich církví oproti jiným subjektům (jiné církve, významní státníci). Jako žalované označil subjekty, z nichž jeden, Národní divadlo Brno, byl pořadatelem divadelního festivalu, v jehož rámci byly hry uvedeny, a druhý spolupůsobil a poskytl scénu k jejich provedení. Stěžovatelé požadovali omluvu "za zásah do svých osobnostních práv".
37. Zákonná úprava žaloby na ochranu osobnosti je obsažena především v § 81, 82 občanského zákoníku. Dikce prvního z nich je následující:
§ 81
(1) Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
(2) Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
Procesní rámec ochrany osobnosti poskytuje především § 82 občanského zákoníku, jehož odst. 1 zní: "Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek."
38. V obecné rovině se v nyní posuzované věci dostávají osobnostní práva do konfliktu se základním právem na svobodu projevu, k němuž náleží i projev umělecký. Svoboda projevu je subjektivním ústavním právem a v demokratické společnosti konstitutivní ústavní hodnotou. Její omezení obsahuje čl. 17 Listiny, podle něhož lze svobodu projevu omezit zákonem, jde-li "o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti" (odst. 4).
39. Podle výčtu v čl. 10 odst. 2 Úmluvy podléhá výkon svobody projevu, jenž "zahrnuje i povinnosti i odpovědnost", podmínkám, omezením a sankcím, které stanoví zákon a které "jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci."
40. Recentní česká ústavněprávní doktrína vychází z kazuistiky a jedním z jejích přístupů je spojení ochrany náboženského cítění věřících, v rámci ochrany práv a svobod druhých, s ochranou mravnosti (Bartoň, M. in Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2021, čl. 17 Listiny, s. 510-570, marg. č. 229, 230; dále jen "Komentář k Listině 2021"). Judikatura ESLP zaujímá vůči restrikcím ze strany státu "velmi zdrženlivý postoj umožňující poměrně razantní zásahy do svobody projevu" (respektuje se právní postih uzákoněné blasfemie); hranice ochrany svobody projevu "musejí primárně nastavit vnitrostátní soudy". Vždy je však nutno odlišit situaci verbálního útoku na konkrétní osobu, u níž je restrikce projevu silnější, od ataku (zpochybnění, popírání, kritiky, karikatury) náboženství (jeho dogmat, ikon, proroků, svatých knih). Ve druhém případě by měla být "v principu dána přednost svobodné diskuzi" (Bartoň, M. in Komentář k Listině 2021, s. 569). Vždy záleží na formě, tónu, stylu projevu a nemělo by jít o podněcování k nenávisti vůči věřícím. Hojně se připomíná, že postih blasfemie byl v minulosti spojen, daleko spíše než s ochranou mravnosti či osob věřících, s ochranou společenského řádu jako takového. Ta byla determinována úzkou vazbou mezi státem a církvemi, jež je nyní v demokratických poměrech velmi často nahrazena oddělením církví, sekularizací státu a ideologickou neutralitou (zde kromě Komentáře k Listině 2021, s. 569, poukazujícího na čl. 2 odst. 1 Listiny, viz např. Bielefeldt, H., Ghanea, N., Wiener, M. Freedom of Religion or Belief. An International Law Commentary. Oxford: Oxford University Press, 2017, s. 60, 572-580; též Uitz, R. Freedom of Religion in European Constitutional and international case law. Strasbourg: Council of Europe Publishing, 2007, s. 148-164.).
B. Prejudikatura
a) Rozhodnutí ESLP
41. Evropský soud pro lidská práva důsledně dodržuje výkladovou konstantu vyslovenou v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 č. 5493/72 (§ 49), podle níž se ochrana svobody projevu nevztahuje pouze na informace a myšlenky, které jsou přijímány příznivě, nejsou urážlivé či jsou indiferentní, ale i ty názory, které urážejí, šokují nebo znepokojují (offend, shock or disturb); takové jsou požadavky pluralismu, tolerance a otevřené demokratické společnosti. Výkon svobody projevu ovšem podléhá podle čl. 10 Úmluvy též povinnosti a odpovědnosti, přičemž jeho omezení, jsou-li nezbytná v demokratické společnosti, musí být proporcionální a sledovat legitimní cíl. Ochranu Úmluvy i Listiny vyžadují i projevy umělecké (Jäger, P., Molek, P. Svoboda projevu. Demokracie, rovnost a svoboda slova. Praha: Auditorium, 2007, s. 115), přičemž důvodem je jejich často šokující povaha, pro kterou mnohdy podléhají administrativním omezením a zákazům při svém vystavování či jiném způsobu zveřejnění. Zohledňuje se, že umělec svým působením projevuje nejen své osobní názory, ale reflektuje i společnost, v níž žije.
42. V relaci k projevům vztahujícím se k náboženské víře a vyznání uvedl ESLP mimo jiné ve věci Wingrove proti Spojenému království, rozsudek ze dne 25. 11. 1996 č. 17419/90, § 58, že při omezování svobody projevu, který může urážet intimní osobní přesvědčení v oblasti náboženství, mají smluvní státy Úmluvy obecně širší prostor pro uvážení. Neexistuje totiž jednotné evropské pojetí požadavků vztahujících se k ochraně práv druhých v souvislosti s jejich náboženským přesvědčením. To, co pravděpodobně způsobí zásadní urážku osobám určitého náboženského přesvědčení, se bude čas od času a místo od místa výrazně lišit. Státní orgány proto mají v zásadě lepší pozici než mezinárodní soudce, aby se vyjádřily k přesnému obsahu těchto požadavků s ohledem na práva ostatních a rovněž k nezbytnosti omezení určeného k ochraně těch, jejichž nejhlubší city a přesvědčení by byly určitým projevem vážně dotčeny.
43. Respekt ESLP vůči postupu státních orgánů, které v zájmu ochrany náboženského cítění podle čl. 9 Úmluvy omezily svobodu projevu, se projevil v rozhodnutích ve věcech Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, rozsudek ze dne 20. 9. 1994 č. 13470/87, I. A. proti Turecku, rozsudek ze dne 13. 12. 2005 č. 42571/98, a E. S. proti Rakousku, rozsudek ze dne 25. 10. 2018 č. 38450/12. Státní orgány v nich postupovaly se zřetelem na existenci vnitrostátní úpravy trestněprávního deliktu blasfemie.
44. Ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku dospěl ESLP k závěru, že umožňuje-li to vnitrostátní právní úprava, může být v některých demokratických společnostech považováno za nezbytné sankcionovat nepatřičné útoky na předměty náboženského uctívání, nebo jim dokonce zabránit. Ten, kdo využívá svobodu projevu, je totiž zároveň povinen se pokud možno vyvarovat projevů, které jsou bezdůvodně urážlivé pro ostatní a které proto nepřispívají k žádné formě veřejné diskuse (§ 49 rozsudku). Rakouské úřady nevykročily ze svého prostoru pro uvážení, když s ohledem na existenci trestněprávního deliktu blasfemie v rakouském právním řádu (§ 188 trestního zákoníku) zabavily film Das Liebeskonzil, v němž byl mimo jiné Bůh vyobrazen jako senilní stařec klanějící se Ďáblu, Panna Marie jako žena, mezi níž a Ďáblem existuje erotické napětí, a Ježíš Kristus jako mentálně postižený (§ 22). ESLP aproboval odnětí filmu ještě před prvním promítáním, i když byl přístup věkově omezen; vzhledem k široce rozšířeným upoutávkám popisujícím děj se stal film i bez promítání projevem natolik "veřejným", aby způsobil pohoršení (§ 54). Šlo podle trestního zákoníku o projev proti "osobě, která je předmětem uctívání církve nebo náboženské komunity" (Gegenstand der Verehrung; object of veneration).
45. Rovněž ve věcech I.A. proti Turecku a E. S. proti Rakousku vnitrostátní orgány postupovaly se zřetelem k existenci vnitrostátní úpravy trestněprávního deliktu blasfemie. V první z nich byl uložen peněžitý trest vydavateli knihy, která obsahovala mimo jiné tvrzení, že Mohamed přerušil svůj půst pohlavním stykem, po večeři a před modlitbou, a že nezakázal pohlavní styk s mrtvým člověkem nebo živým zvířetem. Podle ESLP mohli v důsledku těchto tvrzení věřící oprávněně cítit, že jsou terčem urážlivých útoků (§ 29, 30). Ve druhé věci byla stěžovatelka trestně stíhána (a posléze odsouzena k peněžitému trestu) opět za delikt blasfemie, zapovídající v Rakousku hanobení náboženských doktrín za podmínek, v nichž může "vyvolat ospravedlnitelné rozhořčení" (berechtigtes Ärgernis zu erregen; arouse justified indignation). Stěžovatelka vyslovila na veřejně přístupných seminářích, pořádaných politickou stranou FPÖ, negativní hodnotící soudy o proroku Mohamedovi navazující na její konstatování, že podle dostupných dokumentů měl Mohamed v 56 letech pohlavní styk s devítiletou Ajšou. Přes tvrzení stěžovatelky, že její výroky byly opřeny o historická fakta, přiřadil ESLP projev stěžovatelky, podléhající uvážení rakouských soudů, k projevům excesivním a dovodil, že soudy dostatečně vysvětlily, proč byl dehonestující a proč mohl narušit náboženský smír.
46. Ve věci Wingrove proti Spojenému království dospěl ESLP v rozsudku k závěru, že British Board of Film Classification ani britské soudy nepochybily, upřednostnily-li účel anglického zákona o blasfemii před excesivním projevem. Nebylo povoleno uvedení na trh krátkého videofilmu Visions of Ecstasy, v němž vedle dalších sexuálně vypjatých scén svatá Tereza z Avily vzrušeně líbá tělo Ježíše Krista připevněné na kříži ležícím na zemi a obkročmo si na něj sedá, přičemž Kristus jí políbení na ústa opětuje (§ 9). ESLP aproboval závěry anglických soudů o naplnění "vysokého stupně zneuctění" (high degree of profanation) podle zákona o blasfemii (§ 60). Nebylo nerozumné zakázat distribuci filmu, neboť by mohl zasáhnout víru některých diváků a urazit je (§ 63).
47. Vedle rozhodnutí odrážejících přístup Evropského soudu pro lidská práva k postupu orgánů veřejné moci ve státech, v nichž je blasfemie trestným činem, vyslovil se v jiných rozhodnutích ESLP též k podmínkám veřejné přístupnosti výstavy obrazů kontroverzních z hlediska mravnosti, k výkonu svobody projevu zacíleného na církevního hodnostáře a k otázce, zda lze zahájit trestní řízení z důvodu tvrzené urážky skupiny věřících.
48. Rozsudkem ve věci Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988 č. 10737/84 rozhodl ESLP v neprospěch stěžovatelů, z nichž prvním byl malíř vystavující díla, zobrazující homosexuální a násilné sexuální aktivity či praktiky mezi lidmi a zvířaty. ESLP označil za přiměřené opatření konfiskaci obrazů, aprobovanou soudy a opřenou o čl. 204 švýcarského trestního kodexu, zakazující zobrazování obscénních uměleckých děl a obchodování s nimi. Akcent položil ESLP na skutečnost, že výstava nebyla zpoplatněna a přístup na ni nebyl omezen žádným věkovým limitem (§ 36).
49. Případ Klein proti Slovensku, rozsudek ze dne 31. 10. 2006 č. 72208/01, vykazuje určitý posun v dosud zdrženlivém přístupu k restriktivním opatřením států vůči projevům s náboženským obsahem či podtextem. Stěžovatel byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 15 000 SK (s jednoměsíčním náhradním trestem odnětí svobody) za trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení podle § 198 trestního zákona. Čin byl spáchán satirickým článkem s expresivními výrazy na adresu arcibiskupa Jána Sokola, článek byl publikován v týdeníku Domino Efekt. Motivem článku byla televizní kritika, vyslovená arcibiskupem vůči plakátu k filmu M. Formana Lid versus Larry Flynt, zobrazujícímu muže pouze s americkou vlajkou kolem pasu, ukřižovaného v ženském klíně. Dvě sdružení občanů podala trestní oznámení s tím, že článek urazil náboženské cítění jejich členů. ESLP vytkl článku vulgární výrazy a sexuální narážky, nesouhlasil však s rozhodnutími slovenských soudů stran názoru, že by stěžovatel svým článkem vedle urážky nejvyššího představitele katolické církve urazil i její členy (§ 51-53; podrobněji též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck 2012, s. 1052, 1053, autor komentáře D. Kosař; dále jen "Komentář k Úmluvě"). ESLP konstatoval, že opatřením státu, jímž byl uložen peněžitý trest, byl porušen čl. 10 Úmluvy o svobodě projevu.
50. Ještě Evropská komise pro liská práva prohlásila v rozhodnutí Choudhury proti Spojenému království ze dne 5. 3. 1991 č. 17439/90 za nepřijatelnou stížnost, kterou se britský občan muslimského vyznání dovolával aplikace čl. 9 Úmluvy o svobodě myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Napadal postup britských orgánů, které přes jeho podnět, z důvodu chybějící právní úpravy vůči islámu, nezahájily trestní stíhání proti autoru knihy Satanské verše Salmanu Rushdiemu a proti britskému vydavateli této knihy. Komise konstatovala, že čl. 9 Úmluvy nezaručuje právo vyvolat jakoukoli specifickou formu řízení proti těm, kteří mají svým autorstvím nebo publikací urážet cítění jednotlivce nebo skupiny (offend sensitivities of individual or of a group of individuals).
51. Pro všechny citované případy je příznačné, že se předmětem přezkumu Evropským soudem pro lidská práva stala rozhodnutí orgánů veřejné moci učiněná v řízeních zahájených z moci úřední a majících trestněprávní povahu. V žádné z věcí nedošlo k posouzení takového rozhodnutí, jež by bylo vydáno v soudním řízení vedeném na základě soukromoprávní žaloby.
b) Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu
52. Relevantní obsah soudních rozhodnutí představují hlavně obecné teze a kritéria hranic svobody projevu. Počet srovnatelných judikátů není vysoký a jejich závěry vznikly na základě daného stavu společnosti, jenž předurčil konkrétní fakta případů.
53. Ústavní soud opakuje, že každý názor, stanovisko nebo kritika jsou vzhledem k významu svobody projevu, garantované v čl. 17 odst. 1 Listiny, zásadně přípustné. Jejich omezení je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi [nález ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/08 (N 63/56 SbNU 711), bod 23 a četná další tamtéž citovaná rozhodnutí].
54. Je nezbytností zkoumat intenzitu (míru) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), přičemž v kolizi se svobodou projevu nastupuje požadavek proporcionality. Projev musí bezprostředně souviset s porušením chráněného základního práva. Ne každé zveřejnění nepravdivé skutečnosti musí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. Neoprávněnost zásahu je dána, jestliže 1) mezi ním a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a 2) přesáhl-li zásah určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat [nález ze dne 8. 2. 2000 sp. zn. I. ÚS 156/99 (N 19/17 SbNU 133)].
55. Charakter posuzovaného projevu (výroku) mnohdy vylučuje, aby o něm bylo uvažováno jako o čistém skutkovém tvrzení nebo hodnotovém soudu. Výroky, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení, se označují jako hybridní výroky nebo jako hodnotové soudy se skutkovým základem. Ani samy o sobě nedovolené hodnotové soudy, jež jsou přeháněním či nadsázkou, ani nesprávnost názoru kritika z hlediska logiky či podjatost kritika nedovolují bez dalšího závěr, že došlo k vybočení z mezí přiměřenosti projevu. Nepřiměřenou kritikou může být, zejména jde-li o osoby veřejné, taková kritika, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze najít žádné zdůvodnění [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 750/15 (N 9/80 SbNU 107), body 24, 25].
56. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. 28 Cdo 416/2002 dovodil, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti podle § 11 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) může dojít k porušení osobnostních práv více fyzických osob, a to všech současně nebo i nezávisle na sobě kterékoli z nich. Každá má právo podat žalobu k soudu.
57. Ústavní soud se v usnesení ze dne 19. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 606/03 (U 23/33SbNU 453) vyslovil k povaze díla, jež bylo stěžovatelem považováno za umělecké. Předmětem hodnocení byly videokazety s násilnými sexuálními praktikami na ženách, za jejichž uvádění do oběhu byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a k peněžitému trestu. Ústavní soud přisvědčil závěrům obecných soudů o pornografickém obsahu videokazet a dodal, že pornografické dílo, může vyvolávat sexuální vzrušení, může však též sexuálně znechucovat či odpuzovat. Test pornografického díla spočívá na posouzení, zda celkový dojem z něj působí morální pohoršení osobě s běžným cítěním.
58. Komplexnější pohled na interpretaci obsahu náboženské neutrality sekulárního státu podle čl. 2 odst. 1 Listiny nabídl Nejvyšší soud ve věci žaloby (podané žalobkyní pocházející ze Somálska) o omluvu a peněžitou satisfakci kvůli výzvě k odložení muslimského šátku v budově střední školy. V rozsudku ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. 25 Cdo 348/2019 se v bodě 31 uvádí: "Zachovávání náboženské neutrality státem znamená, že do základního práva svobody náboženského přesvědčení a jeho projevů nezasahuje, avšak vytváří podmínky pro jeho realizaci, chrání výkon těchto práv a svobod před rušivými zásahy a nastoluje podmínky k tomu, aby vedle sebe mohly pokojně koexistovat osoby s různými, i protichůdnými světonázory, respektive osoby, které vyznávají různá náboženství."
C. Pojmové a metodologické aspekty
59. V prostředí české právní nauky se v daných souvislostech používá pojmu "náboženské cítění" (srov. Bartoň, M. in Komentář k Listině 2021, s. 568, ale i celou řadu pramenů dalších). Tento pojem nemá podle dostupné literatury přímou zahraniční obdobu (ekvivalentem může být sensitivity nebo religiones Gefühl). Podle (dosud ovšem blíže nedefinovaného) obsahu pojmu by mělo být prima vista v případě zásahu do náboženského cítění dotčeno forum internum věřícího. S vědomím absolutnosti ochrany svobodné vnitřní sféry jednotlivce je však namístě učinit závěr, že potenciální zásah do náboženského cítění může mít intenzivní dopad též na forum externum, tedy na prostor vnějších projevů náboženského přesvědčení jednotlivce, skupiny věřících, ale i církevních institucí.
60. Z tohoto hlediska může difamace s náboženským obsahem vyvolat zásah do základního práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny). V prostředí demokratické plurality a tolerance se jednotlivec, u něhož je náboženská víra či vyznání podstatnou složkou jeho identity včetně projevů ve veřejném prostoru, by se neměl cítit ponížen tím, že základy jeho vyznání jsou znevažovány a jím uctívané svaté osoby zesměšňovány. Lidé v jeho okolí si pak mohou pokládat otázku, jakou vážnost a žádoucí míru společenského respektu si taková víra a vlastně on sám zaslouží.
61. Garance svobody vyznání (čl. 15, 16 Listiny), doprovázené pozitivním závazkem státu k jejich ochraně, pak stvrzují v obecné rovině (otázkou zůstává intenzita případného zásahu) závěr, že zásah do náboženského cítění jako součásti náboženské svobody lze subsumovat pod ochranu osobnosti, resp. důstojnosti člověka. Z hlediska Listiny i ústavněprávní nauky patří popsaný právní stav do sféry ochrany práv a svobod druhých (čl. 17 odst. 4 Listiny; srov. též Jäger, P., Molek, P. Svoboda projevu. Demokracie, rovnost a svoboda slova. Praha: Auditorium, 2007, s. 141).
62. Jak ukazuje evropská judikatura, objektem podle situace i hanobícího ataku vůči monoteistickým náboženstvím nejsou v podstatnější míře bezprostředně jejich dogmata, předměty uctívání, obřady či snad svátosti, ale především osoby svatých (ke kanonizačnímu procesu srov. Tretera, R., Horák, Z. Církevní právo. Praha: Leges, 2016, s. 336 a prameny tam citované), proroci, tedy v širším smyslu symboly zosobňující základy víry samotné (srov. rozsudek ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, jehož bod 16 hovoří o divine persons i s jejich výčtem ve vztahu k římskokatolické církvi).
63. Funkce svobody projevu spočívají v hledání konsensu na volném trhu myšlenek, v participaci na věcech veřejných a v neposlední řadě v seberealizaci jednotlivce, jenž vystupuje jako autonomní osobnost. Uměleckému projevu, který náleží vedle politického a komerčního projevu k typovým kategoriím (druhům) projevu, nelze - ani při nejsilnějším akcentu na roli a význam projevu politického - a priori odepřít vyšší míru ústavní ochrany: záleží na kontextu a je zapotřebí zohlednit expresivitu, nadsázku či symboliku, s nimiž zejména (post)moderní umění hojně pracuje.
64. Ve skepticky laděné stati o krizi kultury konstatovala v polovině minulého století H. Arendtová, že se kultura stala společenským zbožím, jež může obíhat a být předmětem obchodu stejně jako ostatní individuální i společenské hodnoty. Ti, kteří takové zboží vyrábějí, jsou nuceni "stále prohledávat minulou i současnou kulturu a doufat, že zde naleznou vhodný materiál. Materiál však nelze nabídnout v surovém stavu; nutno ho přeměnit, aby bavil, upravit tak, aby byl snadno stravitelný." (Arendtová, H. Mezi minulostí a budoucností. Osm cvičení v politickém myšlení. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002, s. 178-181). V čase od prvního vydání citované knihy v roce 1954 je však třeba kulturu, snad zejména v užší výseči umělecké tvorby, vnímat stále intenzivněji ne(jen) jako produkt konzumu, ale především jako obraz své doby - i když se snaží být kritická, provokující a třeba i nadčasová. Skrze tento přístup se jeví již samotná fakta většiny soudních rozhodnutí z minulého století jako anachronismy. Na aktuálním trhu myšlenek, jehož témata, média, platformy a v souhrnu tedy způsoby uměleckého vyjádření (silně přítomna je estetická kategorie vkusu) se proměňují v řádu nikoli již staletí, ale desetiletí či ještě méně, jsou tvůrci nuceni hledat natolik expresivní a provokativní obsahy a formy, aby své publikum upoutali někdy takřka za každou cenu. Polský filmový režisér T. Wiński píše: "Bojujeme proti mentalitě české pohody, chceme vám pokazit večírky, chceme rušit váš noční klid. Nehrajeme na jistotu, my jsme nejistota..." (Wiński, T. Nová česká intimita - manifest, Salón Práva 30. 6. 2022).
65. Ústavní soud použil při přezkumu řízení o žalobě na ochranu osobnosti v nálezu ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215) desetibodový test Benátské komise ze dne 17. 3. 2004. V současnosti standardně používá při přezkumu týchž žalob redukovaný osmibodový test, řešící kolizi mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti, cti, dobré pověsti a jména. Jeho složkami (kroky) jsou podle nálezu ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14 (N 23/76 SbNU 325) 1. povaha výroku (zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotový soud), 2. obsah výroku (druh projevu), 3. forma výroku (včetně míry expresivity), 4. postavení kritizované osoby, 5. zda je tato osoba zasažena ve své soukromé či veřejné sféře, 6. chování kritizované osoby (před i po předmětném projevu), 7. kdo projev (výrok) pronesl a 8. kdy, resp. v jaké situaci tak učinil.
66. Tématika obscénních projevů umožňuje co do konstrukcí testů jistou volnost v závislosti na obsahu sporného projevu (Kosař, D. in Komentář k Úmluvě, s. 1049, bod 115). Odvolací soud nyní použil třístupňový (basic) test přípustnosti omezení svobody projevu, jehož jednotlivé složky, tedy test legality, test legitimity a test nezbytnosti (potažmo přiměřenosti) zásahu do svobody projevu v demokratické společnosti (Kosař, D. in Komentář k Úmluvě, s. 998-1002) se staly předmětem přezkumu Ústavním soudem; takto zvolený algoritmus byl při ústavním přezkumu zohledněn zvláště proto, že těžiště posouzení věci leží již v prvním kroku testu.
67. Stěžovatelé, kteří se - slovy čl. 17 odst. 4 Listiny - domáhají omezení svobody projevu nezbytného "pro ochranu práv a svobod druhých", vystupují skutečně nejen za sebe, ale i za obec věřících své církve. V ústavní stížnosti hovoří dokonce o "útoku na křesťanství" a je zřejmé, že chtějí znát meze umělecké kritiky či ataků vůči osobám představujícím symboly jejich víry. Scény z obou her vnímají jako zásah do své lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny), překračující hranice ochrany svobody náboženského vyznání (čl. 15 odst. 1 Listiny), dané i respektem k náboženskému cítění věřících. Ještě před eventualitou bezprostředního poměřování označených základních práv muselo však nastoupit posouzení, zda stěžovatelům svědčí podle podústavní úpravy jejich právo na ochranu osobnosti, tedy zda uspěli v testu legality.
D. Aktivní věcná legitimace stěžovatelů
68. Ustanovení § 81 občanského zákoníku s následně garantovanou právní ochranou (§ 82) tvoří právní základ ochrany osobnosti člověka a je jedním z východisek přirozenoprávní koncepce kodexu. Vyjmenovává v odst. 2 osobnostní statky, jejichž ochrana je konkretizována dalšími normami občanského zákoníku i jinými právními předpisy (Blíže zejména Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek I. § 1-117. Praha: Leges, 2013, s. 501-539, autoři komentáře k § 81, 82 T. Doležal, A. Doležal. Též Ondřejová, E. Ochrana osobnosti v common law a českém právu. Praha: Leges, 2016, s. 181-217.). Prostředky ochrany osobnosti tedy musí být vnímány komplementárně a opuštěna byla dřívější sevřená koncepce (srov. § 11 až 16 občanského zákoníku z roku 1964). Ve vztahu k nyní posuzované věci je tu třeba dodat, že omluva, již stěžovatelé požadují, dokonce mezi možnostmi satisfakce újmy na osobnostním právu přímo uvedena není a lze se jí domáhat na základě interpretace § 2951 obč. zák.
69. Odvolací soud koncepčně nepochybil, napřel-li při úvahách o aktivní věcné legitimaci stěžovatelů - za situace, kdy tito nebyli provedení obou her bezprostředně jako diváci přítomni - pozornost na ustanovení občanského zákoníku upravující okruh osob, jež mohou být poškozenými. Aplikoval za tímto účelem § 2971 obč. zák., opatřený rubrikou Náhrada nemajetkové újmy a náležející v rámci deliktních závazků pod náhradu újmy na přirozených právech člověka.
70. Podle § 2971 obč. zák. odůvodňují-li to "zvláštní okolnosti" způsobené újmy (k nim jsou uvedena mezní jednání typu zvlášť zavrženíhodné pohnutky nebo porušení důležité právní povinnosti z hrubé nedbalosti), nahradí škůdce nemajetkovou újmu "každému, kdo způsobenou újmu pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit."
71. Odvolací instance považuje osobní neštěstí třetích osob za součást titulu pro náhradu tzv. reflexní újmy. V nyní posuzované věci by mohlo jít podle odvolacího soudu o újmu na "náboženském sentimentu", způsobenou žalobcům toliko zprostředkovaně mediálním či diskusním odrazem (reflexí) části představení, jemuž stěžovatelé nebyli osobně přítomni.
72. Podle odvolacího soudu umožňuje doktrinální interpretace § 2971 obč. zák. odškodnit z titulu náhrady reflexní újmy též osoby, proti nimž zásah přímo nesměřoval, např. svědka škodní události. Ochrana takových sekundárních obětí sice otevírá cestu k náhradě, resp. satisfakci, jejich podmínka je však navíc splněna " při přímém a bezprostředním vnímání škodní události, nikoli však při pouhém zprostředkování zprávy o dané události" [bod 39 rozsudku odvolacího soudu; odkazováno je na komentář Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1755, autor komentovaného § 2971 P. Bezouška].
73. Na základě posledně citovaného pramene učinil odvolací soud závěr, že ochrana před imateriální újmou nemůže být natolik široká, aby vznikla povinnost odčinit újmu "každému jednotlivci z křesťanského společenství", který nebyl zásahem dotčen přímo jako postava, o níž scény pojednávají, ani bezprostředně jako očitý svědek představení, a "dotčen se cítí toliko zprostředkovaně reflexí izolovaných částí představení ve veřejném prostoru. [...] Žádný škůdce není povinen odškodnit celý svět." (bod 40 rozsudku odvolacího soudu)
74. Ústavní soud ponechává stranou aplikační aspekty subsumpce předmětného děje (scén z obou inscenací) pod vůči ochraně osobnosti ne zcela přiléhavá ustanovení o odškodnění z deliktů, byť jde podle dílčího názvu o náhradu újmy na přirozených právech člověka. Konstatuje, že závěry odvolacího soudu lze přijmout, staví-li na faktu nepřítomnosti stěžovatelů jako diváků obou představení; stěžovatelé navíc nebyli adresně zasaženi. Nelze přehlédnout, že si stěžovatelé vytyčili jako žalobci ve věci ochrany osobnosti úkol v důsledcích velmi obtížný, pokusili-li se učinit delikt blasfemie předmětem civilního soudního řízení.
75. Oponovat lze ovšem názoru odvolací instance o osobním rozsahu satisfakce. Jistě, celý svět odškodnit nelze. Věc však má svůj rub: nikdo si dnes nemůže být jist před virtuálním světem. Projev (názor, informace, umělecké ztvárnění), vnesený na síť třeba na vzdáleném kontinentu, může citelně zasáhnout člověka na druhé straně planety, za přihlížení miliónů jiných on line.
76. K podmínce bezprostřední přítomnosti při divadelním představení, favorizované odvolacím soudem, musí přistoupit další kritéria. Dopad obsahu uměleckého projevu na ty, kteří se cítí být projevem zasaženi, "prodloužil" ESLP mimo stěny divadel například rozsudkem ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. Tam podpořil, i když s akcentem na regionální zvláštnosti, argument rakouských soudů o tom, že znevažování církevní osoby hodné uctívání může nežádoucím způsobem útočit na širokou veřejnost (features which made it essentially offensive to the general public) a negativně tak ovlivňovat potřebný prostor tolerance a náboženského smíru (§ 56). Ostatně podobným směrem se vyjádřil, i když v jiném společenském prostředí a s jinými doprovodnými akcenty, český Nejvyšší soud (bod 58 výše).
E. Kolize základních práv a koncept skupinové difamace
77. Pro ESLP jsou při řešení kolize svobodného projevu s ostatními lidskými právy nejvýznamnějšími principy jako širší prostor států pro uvážení, přiměřenost zásahu ve vztahu k legitimnímu cíli projevu a objektivní standard posouzení závažnosti projevu s náboženským tématem. Současně však týž soud vyslovil teze o intenzivnějším přezkumu rouhavého projevu a o zdrženlivosti při ochraně excesivních hodnotových soudů (srov. Kosař, D. in Komentář k Úmluvě, s. 1025, 1026, 1051, 1052, 1077).
78. Odvolací soud v bodě 47 rozsudku uvedl: "Ochrana jakýchkoli možných zájmů veřejných (např. na zachování mravnosti či předcházení náboženským nepokojům ve společnosti apod.) jako limitů svobody projevu není u tohoto typu soudního řízení vůbec ve hře, a takové veřejné zájmy nelze proto v daném kontextu při uplatňování práva na ochranu osobnosti (soukromého zájmu žalobců) brát v potaz. Uplatňování práva soukromého je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§ 1 odst. 1 věta druhá o. z.) a ochranu osobnosti člověka nelze zaměňovat s ochranou veřejného pořádku [...]". Odvolací soud pokračoval, že se žalobci snaží skrze žalobu mající charakter actio popularis zavést do judikatury alespoň civilní delikt blasfemie.
79. Čl. 17 odst. 4 Listiny (a v obsahově téměř shodném znění i čl. 10 odst. 2 Úmluvy) stanoví v demokratické společnosti nezbytná omezení svobody projevu, jež jsou takřka bezvýjimečně (bezpečnost státu, veřejná bezpečnost, ochrana veřejného zdraví a mravnosti) spojena s veřejnými hodnotami či statky a jsou výjimkami ze základního práva, jež mají být vykládány restriktivně. Pouze v případě ochrany práv a svobod jiných může v aplikační rovině vzniknout kolize práva na svobodu projevu s jiným subjektivním ústavně chráněným právem třetí osoby či osob.
80. V takové situaci nastupuje na straně práva kolidujícího se svobodou projevu takřka typově některé z osobnostních práv, jako je právo na ochranu lidské důstojnosti, cti, dobré pověsti, právo na soukromí. Metodologický posun je zřejmý: režim výjimky při omezení základního práva je modifikován skutečností, že tu dochází ke střetu dvou ústavně chráněných základních práv, jež jsou v zásadě na stejné úrovni a jsou stejně chráněna (a omezení svobody projevu může sledovat legitimní cíl; k řečenému i dalším aspektům kolize podrobněji viz Bartoň, M. Svoboda projevu: principy, garance, meze. Praha: Leges, 2010, s. 237-281).
81. Stěžovatelé tvrdí, že uvedením obou her (jejich explicitně popsaných scén) bylo zasaženo, i když nikoli adresně a za jejich přítomnosti, zasaženo do jejich lidské důstojnosti a do náboženské svobody (čl. 10 odst. 1, čl. 15 odst. 1 Listiny). Zásah do náboženské svobody mířil podle nich na náboženské cítění nejen jich osobně, ale i ostatních věřících křesťanů, resp. věřících římskokatolické církve v České republice. Možnost kolize těchto základních práv se právem na svobodu projevu nastoluje v relaci k předmětu ústavní stížnosti již v teoretické rovině otázky, při jejichž formulaci je nutno odlišit tři dimenze: existenci hranice mezi individuálním a kolektivním zájmem, osobní rozsah dotčené skupiny a intenzitu (míru) újmy zásahu do osobnostní sféry při konfrontaci s projevem.
82. Odlišení projevů, jež mohou pro své široké (obecnější) zaměření podléhat omezení z důvodu veřejného zájmu, oproti projevům zaměřených pouze na určité osoby, má svou "šedou zónu" v projevech, které mohou být omezeny z důvodu ochrany veřejného zájmu (obscénní projev z důvodu ochrany mravnosti), ale nepřímo zasaženi se jimi mohou cítit (v morálním nebo náboženském ohledu) též jednotlivci. Tendence posunout důvod omezení projevu z roviny ochrany veřejného zájmu do roviny ochrany základních práv však vede k oslabení ochrany svobody projevu. Hranice mezi veřejným, resp. kolektivním a individuálním zájmem je tu ovšem nezřídka neostrá. Za typický případ označuje M. Bartoň (op. cit. výše, s. 240) tzv. kolektivní či skupinové difamace, při nichž je projev například na obecnější náboženské téma vnímán jako atak na každého jednotlivého věřícího nebo na skupinu věřících.
83. Osobní rozsah, určený mírou individualizace zásahu projevem, který je prvotně tématizován veřejným zájmem, vnímán však jednou či více osobami jako difamující pro zásah do jejich cítění či přesvědčení, má vliv na posouzení intenzity zásahu. Existence větší skupiny dotčených osob může znamenat nižší intenzitu zásahu do osobnostních práv členů této skupiny. Zařazení osoby mezi dotčené třeba právě uměleckým projevem, zaměřeným na širší společenský fenomén, by ovšem samo o sobě nemělo "zdůvodňovat existenci individualizovaného subjektivního práva, jehož ochrany je možno se pak domáhat žalobou na ochranu osobnosti." (opět Bartoň, M., op. cit. výše, s. 241)
84. Z předchozích závěrů plyne nutný důraz na kritéria intenzity zásahu do práva na ochranu osobnosti, jimiž jsou spolu s již uvedenými (bod 65 výše) například bezprostřednost působení újmy nebo snížení vážnosti a cti difamované osoby v očích jejích blízkých či širší veřejnosti. Při nízké intenzitě naplnění těchto kritérií může převážit v kolizi projevu a osobnostního práva veřejný zájem a jednotlivec bude chráněn pouze zprostředkovaně, obvykle veřejnoprávním postihem osoby odpovědné za projev. Posouzení soukromoprávního pokusu bránit se proti zásahu projevem skrze žalobu na ochranu osobnosti již znamená aplikační akcent na podústavní právo, jak si povšiml již A. Barak, který při úvaze o konfliktu práva na svobodu projevu a práva na soukromí či dobrou pověst - z důvodu ochrany práv jiných - uvedl, že řešení takového konfliktu "is not found at the constitutional level. Rather, the soulution is at the subconstitutional level." (Barak, A. Proportionality. Constitutional Rights and their Limitations. Cambridge: Cambridge University Press, 2012, s. 80-82)
85. Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 1174/09 (N 6/56 SbNU 53), pojednávajícím o diskriminaci etnické skupiny, že zásah může být způsobilý přivodit újmu na osobnosti jen u některého z jedinců náležejících k určité etnické skupině, zatímco u jiného patřícího k téže skupině nikoli. A dodal, že i bez individualizace může být výrok, obecně vyslovený vůči množině osob, z povahy věci směřován i proti jednotlivci. Jednalo se sice o skutkově odlišnou problematiku, ale lze konstatovat, že se tu připouští koncept kolektivní difamace. Výraznější sférou aplikace konceptu či principu group defamation je ovšem americké právo se svým akcentem nejen na svobodu projevu jako vůdčí atribut demokracie, ale zákonitě i na prostředky ochrany proti projevu kontroverznímu (srov. např. Greenwood, J. Group Defamation, Power, and a New Test for Determining Plaintiff Eligibility. Fordham Intellectual Property, Media and Entertainment Law Journal, No 4/2018).
F. Resumé meritorní části
86. Ústavní soud učinil předmětem přezkumu podle relevantních tvrzení stěžovatelů závěry obecných soudů, jež se týkaly právních otázek vážících se v daných souvislostech k základnímu právu na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst (čl. 10 odst. 1 Listiny) a k základnímu právu na svobodu náboženského vyznání (čl. 15 odst. 1 Listiny). Stranou zčásti zůstaly námitky obsahující aspekt (veřejné) mravnosti, řešené pouze v relaci k náboženskému cítění. Nebylo důvodu se zabývat, zejména z hlediska metody přezkumu, jen dílčími skutkovými tvrzeními o nerovném zacházení s věřícími křesťany, jakož i tvrzením o hanobení státního symbolu, jež náleží do sféry veřejného práva. Ústavní soud se též nedomnívá, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení některé z procesních garancí práva na soudní ochranu stěžovatelů ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy provedly všechny potřebné důkazy a vyvodily z nich náležitá důkazní zjištění.
87. Věcně vzato, stěžovatelé se podjali nesnadného úkolu "přenést" v dané věci delikt rouhání, v trestním právu neupravený, do roviny deliktu civilního. Netvrdili, že by byli popsanými scénami obou her zasaženi adresně, ale namítali zásah do náboženského cítění svého i ostatních věřících křesťanů. Posouzením věci se přitom prolíná právě otázka propojení (kauzality) mezi expresivně laděnými scénami a osobami, resp. skupinou osob, které se cítí či mají cítit zasaženy. V žalobě byla odpovědnost za tvrzené porušení práva na ochranu osobnosti přičítána dvěma subjektům, jež provedení obou inscenací umožnily, a ty se měly omluvit za uvedení obou her, nikoli za jejich jednotlivé scény či jejich identifikovaný obsah.
88. Ústavněprávní přezkum mohl, a také tak učinil, "nasvítit" popsané děje a jejich právní posouzení obecnými soudy optikou ústavních hodnot a principů, tedy cestou ústavně konformní interpretace. Nemohl ovšem takto nahradit, v rámci úvah o omezení práva na svobodu projevu zákonem, obsah podústavního práva, aplikovaného v dané věci na základě žaloby na ochranu osobnosti. Tedy na základě specifického typu žaloby svázaného se soukromým právem a v rozhodovací praxi soudů vyžadujícího, má-li být žaloba úspěšná, aby žalobci svědčilo právo, jehož se domáhá - aktivní věcná legitimace (Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. První část - Řízení nalézací. 7. vydání. Praha: Linde 2014, s. 135, 136).
89. Česká republika je liberálně demokratickým státem s konstitutivní rolí svobody projevu včetně projevu uměleckého. Blasfemie (rouhání) není sama o sobě trestněprávním deliktem (byť trestný čin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 trestního zákoníku tu vykazuje jistou příbuznost). Soukromoprávní žalobu na ochranu osobnosti, tvrdící neadresnou individuální nebo skupinovou difamaci, je nutno posuzovat prizmatem zákonných předpokladů podle platné podústavní úpravy. Je však především rolí státu, resp. orgánů veřejné moci, aby při plnění svého pozitivního závazku chránily náboženskou svobodu a ideologickou i náboženskou neutralitu (čl. 2 odst. 1 Listiny). Při právním posouzení kolize uměleckého projevu a chráněných práv jiných musí mít, skrze interpretaci podústavního práva i ochranu základních práv a svobod, stěžejní roli obecné soudy. Ty musí vycházet z obsahu uměleckého projevu při vnímání jeho celkového kontextu a z algoritmů posouzení jeho přiměřenosti v relaci použitých prostředků a legitimních cílů.
90. Ve světle kontroverze expresivního uměleckého projevu a náboženských hodnot se vyjevuje určitý paradox. Náboženství je jako normativní systém, reprezentující víru a vyznání značného počtu lidí, pro něž tvoří významnou součást jejich identity, výslovně chráněno ústavním pořádkem (čl. 2 odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 16 Listiny). Jeho dogmata, předměty uctívání, osoby svatých mají smysl ve své stálosti, tradici a nedotknutelnosti; monoteistická náboženství jsou v podstatě "domyšlenými" systémy, čerpajícími autoritu z víry, z božích přikázání, ze svých sociálních funkcí. Oproti tomu (post)moderní demokracie, jakkoli i v jejích základech leží hodnoty, jež musí být "brány vážně", potřebují ke svému vývoji, probíhajícímu v prostoru střetávání legality a legitimity, méně sevřená pravidla. Svoboda projevu umožňuje vyslovovat nebo jinak představovat též názory a skutečnosti zneklidňující, provokující, někdy zraňující. V momentu kolize obou systémů se stává posuzování vzniklého střetu velmi obtížným právě z hlediska práva. Arbitrem bývá obvykle spíše společenský dopad konfliktu a stále přítomná otázka míry.
91. Ústavní soud řekl ve svém nálezu ze dne 21. 2. 2007 (N 35/44 SbNU 443), že "měřítkem rozhodování Ústavního soudu je i intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou České republiky zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V této souvislosti je třeba uvážit, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k negaci či k nepřiměřenému (a v tom rámci tudíž ústavně neakceptovatelnému) omezení základního práva; takový závěr - přirozeně podle okolností případu - nelze zpravidla vztáhnout k dílčímu zásahu do [...] ústavně zaručených základních práv, a to zejména tehdy, je-li předtím, jakož i následně jejich realizace v průběhu procesu řádně umožněna."
92. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že obě hry sledovaly legitimní cíl, směřující k vyvolání veřejné diskuse o náboženském násilí a sexuálních incidentech uvnitř jedné z církví. Učinily tak prostředky sice zčásti blasfemickými, ve svém celku však nepotlačujícími základní sdělení. S podstatou obsahu her včetně kontroverzních scén byla veřejnost předem seznámena a bylo svobodným rozhodnutím každého, zda se představení zúčastní. Nevyhnutelná veřejná informovanost o ústavní stížností napadených scénách, jakož i o incidentu v průběhu jedné z her, byla provázena širokou mediální diskusí. Ani z hlediska intenzity působení napadených skutečností tedy nedošlo k podstatnému zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů.
93. Demokracie nepostrádá etický rozměr a k posouzení konfliktu jej obsahujícího jsou někdy zapotřebí i soudci. V zásadě by se však soudci, a to ani ústavní, neměli stát strážci veřejné morálky. V jednom z citovaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva zaznělo v disentu, že pro věřícího je nejlepší ochranou před rouháním a výsměchem síla jeho víry. Čas uplynulý od uvedení obou her prokázal, že se věřící ochránit dokáží.
IV. Závěr
94. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky Městského soudu v Brně. Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu nedošlo k porušení základních práv a svobod obou stěžovatelů. Proto ústavní stížnost podle čl. 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Autor: US